3 Tdo 629/2013
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 629/2013-23
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 dovolání, které podal obviněný M. B. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 30/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 9. 8. 2011 kolem 10.40 hodin v O. Z. na chodníku poblíž domu č. na ulici A. B. a objektu bývalých kasáren, které se nachází v B. l., přistoupil k poškozené Mgr. I. B., nar., a zeptal se kolik je hodin, a poté co mu poškozená odpověděla, že neví, tak si stáhl bermudy a začal před poškozenou onanovat, a když se poškozená otočila zády a chtěla utéct, tak ji chytil rukou kolem těla, přitiskl se k ní, dal jí ruku pod tričko a hlavu dal k jejímu krku, začal zhluboka dýchat, hekat a třel se o ni, než se poškozená ze sevření vymanila a začala utíkat, načež utíkal za ní, posléze se však zastavil a opětovně začal onanovat .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, o trestu a uloženém ochranném opatření.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. B. napadený rozsudek zrušil ve výroku o ochranném opatření spočívajícím ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. dovolání (č. l. 203 - 208), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l ) tr. ř. , maje za to, že již rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na zákonném důvodu pro dovolání.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že Okresní soud v Ostravě učinil své rozhodnutí na základě neúplně zjištěného stavu věci a zejména nesprávného hodnocení jím provedených důkazů, což mělo za následek nesprávné právní hodnocení. Má za to, že souhrn nepřímých důkazů užitých k prokázání jeho viny netvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která by ve svém celku spolehlivě prokázala všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčila jej z jeho spáchání. Je proto přesvědčen, že souhrn použitých nepřímých důkazů k prokázání jeho viny nepostačoval. Soudům zejména vytýká, že uvěřily výpovědi poškozené Mgr. I. B., která jej označila jako pachatele, nejdříve dne 6. 9. 2011, tedy přibližně měsíc po údajném spáchání, z tipovacího alba, a následně dne 18. 10. 2011 v rámci rekognice, která byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., přestože od údajného spáchání skutku uplynula doba dvou měsíců, což mohlo mít zcela zásadní vliv na rozpoznávací složku vnímání poškozené. Obviněný taktéž naznačil, že poškozená si mohla jeho obličej zapamatovat z tipovacího alba, kdy neskrývá, že jako mladistvý byl pro provinění výtržnictví a znásilnění odsouzen k trestnímu opatření, a jeho fotografie byla proto do alba zanesena. Dále namítl, že jeho alibi potvrdili tři svědci, kteří uvedli, že se v době spáchání skutku nacházel doma. Má za to, že není směrodatné, že uvedení tři svědci jsou jeho rodinnými příslušníky, neboť z uvedené skutečnosti a priori nelze dovozovat, že by výpovědi těchto svědků musely být lživé, vedené snahou vyvinit jej z přisouzeného jednání. Takový postup soudu při hodnocení důkazů shledává jako diskriminační a spekulativní. V uvedené souvislosti zmínil, že neměl být odmítnut návrh obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu, který mohl objasnit, zda se mohl nepozorován vzdálit ze svého bydliště. Oproti tomu byl soudy za jednoznačně věrohodný a ničím nezpochybnitelný přijat jako jediný důkaz výslech poškozené v souvislosti s provedenou rekognicí. Je toho názoru, že soudy tímto postupem porušily jednu ze základních zásad trestního řízení, která je odrazem presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Dále uvedl, že i pokud by soudy vycházely z verze, že poškozená byla vystavena jeho obtěžujícímu sexuálnímu chování, zpochybnil, že by naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by poškozená byla vystavena ze strany pachatele nějakému násilí. Stopy žádného násilí totiž nebyly na jejím těle seznatelné. Celá skutková věta je postavena pouze na subjektivním vnímání poškozené, která nevznesla žádný nárok na náhradu škody, tedy jí nevznikla žádná materiální újma, jež by ji měla být uhrazena, žádná zdravotní pojišťovna se nepřihlásila k náhradě škody za ošetření poškozené. Násilí, kterému byla podrobena ze strany pachatele, nezanechalo na její osobě žádnou stopu ani v podobě modřiny a je pouhou spekulací, že útočník se měl sexuálně uspokojit. Je pravděpodobné, že oba soudy se přiklonily k extenzivnímu výkladu této skutkové podstaty a porušily tím základní zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný namítl, že výsledky znaleckého zkoumání PhDr. MUDr. René Gregora, PhD., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jsou v posuzované trestní věci platné pouze tehdy, pokud by se skutečně jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvého stupně dopustil. Znalec v rámci své výpovědi dne 12. 7. 2012 uvedl, že při hodnocení zdravotního stavu obviněného vycházel z psychopatologického rozboru celé spisové dokumentace, včetně výpovědi poškozené, původního znaleckého posudku a trestního spisu, ale ne z vlastního vyšetření. Obviněný se v této souvislosti odvolal na vyjádření znalkyně MUDr. J. S. , která uvedla, že pokud se obviněný skutku nedopustil, jsou závěry znaleckého posudku nepoužitelné, neboť potvrzením o přítomnosti deviace je pouze spáchání dalšího skutku. Jestliže tedy byl znalecký posudek zcela jednoznačně postavený pouze na tom, že skutek spáchal, nikoliv však na tom, že u něj byla objektivně zjištěna diagnóza popsaná znalcem, považuje uvedený stav za rozporný se závěrem soudu o uložení ochranného opatření. Podle názoru obviněného byly závěry znalce implantovány do důkazní situace se záměrem uznat jej vinným.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný toliko stručně uvedl, že se domáhá jeho aplikace v jeho druhé alternativě, a to za situace, kdy odvolací soud v rámci svého rozhodnutí nezohlednil, že v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012, a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkového zjištění a uplatněným námitkám proto není možné přiznat povahu právně relevantních námitek. Obviněným pojaté dovolací námitky však nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, ale na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se domáhá. Stejně tak nemohou obstát námitky o neúplnosti provedeného dokazování. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily, proč neprovedly obviněným požadovaný důkaz - vyšetřovaný pokus, kdy tento nebyl sto ani ověřit, ani vyvrátit skutečnost, zda je pachatelem předmětného skutku, neboť nedisponoval vypovídací potencí takového charakteru, kterou obviněný očekával. Z pořízeného plánku totiž bylo evidentně zřejmé, že se na místo činu a zpět mohl vrátit v poměrně krátkém časovém horizontu. Státní zástupkyně též pro úplnost uvedla, že znak násilí byl v posuzované trestní věci naplněn, neboť obviněný tím, že chytil poškozenou rukou kolem těla, vyloučil zcela její volní chování. Takové násilí bylo násilím, které zohledňuje skutková podstata přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně též neshledala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť v posuzované trestní věci bylo postaveno najisto, že obviněný trpí duševní poruchou, která sice nedosahuje intenzity zmenšené příčetnosti, ale přesto způsobuje to, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že je postižen mnohočetnou poruchou sexuální preference, kdy se jeho parafilie projevuje kombinací exibicionismu s komponentou patické sexuální agrese. Podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření tedy byly dle státní zástupkyně bezezbytku splněny.

Pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., není naplněna ani premisa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Protože obviněným napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o ochranném opatření a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 T 30/2012, bylo rozhodnuto, že na osobu obviněného dopadá dnem 1. 1. 2013 vyhlášená Amnestie prezidenta republiky, konkrétně čl. IV. odst. 1 písm. b) citované amnestie, kdy se obviněnému promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen napadeným rozhodnutím, resp. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012.

Přípisem ze dne 11. 3. 2013 (č. l. 203) obviněný prostřednictvím své právní zástupkyně sdělil, že i přestože je účasten vyhlášené amnestie, bude podávat jak dovolání k Nejvyššímu soudu, tak i podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Z tohoto přípisu lze tedy dovodit, že obviněný i přes svou účast na vyhlášené amnestii na projednání podaného dovolání trvá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. g), j).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je na místě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka, že soudy vycházely toliko z důkazů svědčících v jeho neprospěch a nedostatečně se vypořádaly s důkazy vyvracejících či alespoň zpochybňujících jeho vinu; výpovědi poškozené Mgr. I. B., svědků V. B., V. B. a Z. B., rodičů a sestry obviněného; námitky stran provedené rekognice, včetně způsobu jejího provedení jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, a dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie; dále sem spadá i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu vyšetřovacího pokusu) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda se mohl či nemohl vzdálit z místa bydliště, aby se daného jednání dopustil), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že souhrn nepřímých důkazů k prokázání jeho viny netvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že jej soudy chybně označily za pachatele, neboť se v době spáchání skutku nacházel doma s rodiči a se setrou, a uvedeného jednání se nemohl dopustit).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i z obsahu dovolání vyplývající námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nepřiklonil. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). Odvolací soud se k navrhovanému důkazu, vyšetřovacímu pokusu, jímž mělo být zkoumáno, zda se obviněný mohl nepozorovaně dostat na místo činu a zpět, resp. k jeho neprovedení náležitě vyjádřil v rámci odůvodnění na str. 4 napadeného rozsudku, kdy uvedl, že zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyšetřovacím pokusem, který je zcela nadbytečný, když v tomto směru je ve spise založen již zmíněný plánek založeny na č. l. 128 . V této souvislosti dále uvedl, že z plánku založeného na č. l. 128 vyplývá, že místo činu se nachází nedaleko bydliště obžalovaného, konkrétně 710 m, což lze ujít zhruba za 9 minut, kromě toho je zřejmé, že vede přes ulici P. a poškozená ve své výpovědi uvedla, že po incidentu pachatel směrem k ulici P. utíkal, čímž se časový údaj zkracuje . Nalézací i odvolací soud se vyjádřily i k dalšímu návrhu na doplnění dokazování, a to vyšetření na detektoru lži.

Při svém rozhodování vycházel nalézací soud z jím provedeného dokazování, zejména pak z nařízeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaným PhDr. MUDr. René Gregorem, Ph.D., výpovědí poškozené Mgr. I. B., svědků V. B., V. B. a Z. B., stejně jako ošetřující lékařky obviněného MUDr. J. S. a listinných důkazů provedené rekognice. Soudy obou stupňů tedy založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný sice v rámci svých námitek zpochybnil, zda byla naplněna objektivní stránka uvedeného přečinu, kdy zpochybnil naplnění znaku užití násilí , kteroužto lze v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně učinil tak způsobem neregulérním, neboť na podporu tohoto svého tvrzení nevznesl žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky obviněným vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný naplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu beze zbytku, a tedy i ve znaku užití násilí , neboť znemožnil poškozené účinnou fyzickou obranu, když ji chytil rukou kolem těla a přitiskl se k ní, tedy proti její vůli ji fyzicky indisponoval, čímž zcela vyloučil její volní chování. Obviněný takto využil své fyzické dispozice a tělesné síly k zamezení odporu poškozené.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení.

Obviněnému bylo uloženo ochranné opatření podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Dle tohoto ustanovení lze obviněnému uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, s tím, že podle odstavce 4 § 99 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

Obviněný brojí proti uloženému opatření v obecné rovině, kdy podmiňuje uplatněnou námitku tím, že se skutku nedopustil, a pokud se nedopustil uvedeného skutku, nemůže mu být nařízena ani ústavní léčba. Namítá, že pokud se daného skutku nedopustil, nelze říci, že by léčba měla nějaký význam pro jeho život, naopak negativně zasáhne do jeho dalšího života.

Soudy při ukládání ochranného opatření vycházely zejména z vyjádření znalce PhDr. MUDr. René Gregora, Ph.D., a dále jeho ošetřující lékařky, která vypracovala znalecký posudek na jeho osobu v jeho předchozí věci a u níž se dobrovolně léčil, MUDr. J. S.. Bylo postaveno najisto, že obviněný trpí duševní poruchou, která sice nedosahuje intenzity zmenšené příčetnosti, ale přesto způsobuje to, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze znaleckého posudku totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný je postižen mnohočetnou poruchou sexuální preference, kdy se jeho parafilie projevuje kombinací exibicionismu s komponentou patické sexuální agrese. Znalec dospěl k závěru, že v době spáchání činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zachovalé, ovládací schopnosti byly přítomnou poruchou sexuální preference snížené sice podstatně, nebyly však vymizelé. Pokud by se jednání obviněného prokázalo, označil znalec jeho pobyt na svobodě za nebezpečný, neboť by se u něho již nejednalo pouze o čistý exhibicionismus, ale jeho jednání by tak vykazovalo i prvky agrese, kdy jedinou metodou pro zjištění takového závěru je rozbor jednání pachatele. Svědkyně MUDr. J. S. se k těmto závěrům připojila s tím, že pokud by bylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, jednalo by se v jeho případě o potvrzení přítomnosti deviace. Jelikož není pochyb o tom, že se obviněný uvedeného jednání dopustil, tedy že je pachatelem uvedeného přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, nejeví se námitka stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j), tak, jak ji obviněný uplatnil, relevantní. Nejvyšší soud však uvedené závěry soudů stran uložení ochranného opatření přezkoumal a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že soudy v této otázce nijak nepochybily. Námitky obviněného tak shledal neopodstatněnými.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy zbývající námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. B. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2013
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata