3 Tdo 627/2009
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 627/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2009 o dovolání, které podal obviněný I. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 8 To 466/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 218/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 11 T 218/2005, byl obviněný I. T. v bodech 1) 4), 6) výroku uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v bodě 5) výroku trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. na tom skutkovém základě, že

1) ve dnech 12. až 15. 3. 2004 v B. vylákal od K. K. částku 70.000,- Kč, na kterou si vzal poškozený podle jeho rady úvěr u G. E. C. B., a. s. (nyní G. E. M. B., a. s.), s nepravdivým slibem, že dluh do konce roku uhradí přímo bance formou pravidelných splátek na běžný účet, který byl bankou za tímto účelem zřízen na jméno poškozeného a ze kterého měl být úvěr splácen, tento svůj slib nesplnil, žádnou splátku nepoukázal ani se s poškozeným nespojil a takto K. K. způsobil škodu ve výši 70.000,- Kč;

2) dne 2. 3. 2004 ve V. a v H. pod záminkou, že potřebuje prostředky pro své podnikání, vylákal od J. B. částku 60.000,- Kč, na kterou si vzal poškozený podle jeho návodu jako úvěr u G. E. C. B., a. s. (nyní G. E. M. B., a. s.), s nepravdivým slibem, že dluh uhradí přímo bance formou pravidelných splátek na běžný účet poškozeného, tento svůj slib nesplnil, žádnou splátku nepoukázal ani se s poškozeným nespojil a takto J. B. způsobil škodu ve výši 60.000,- Kč;

3) dne 18. 3. 2004 ve V. a v H. pod záminkou zakoupení vozidla pro své podnikání vylákal od J. B. částku 80.000,- Kč, když poškozený si za tímto účelem vzal podle jeho návodu úvěr u Č. s., a. s., ve výši 93.420,- Kč, přičemž nepravdivě tvrdil, že dluh bude splácet přímo poškozenému osobně či poštovními poukázkami, tento slib dosud nesplnil a J. B. takto způsobil škodu ve výši 80.000,- Kč;

4) dne 8. 5. 2004 ve V. a ve Z. vylákal od J. B. částku 90.000,- Kč s nepravdivým slibem, že dluh uhradí ve formě splátek přímo na účet v e.B., a. s., u které bez vědomí poškozeného předjednal uzavření úvěrové smlouvy na jméno poškozeného na částku 140.000,- Kč, po následném souhlasu poškozeného a po realizaci této úvěrové smlouvy neuhradil dosud žádnou splátku a takto J. B. způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč;

5) dne 13. 4. 2004 se vydával za K. K. a bez jeho vědomí a svolení uzavřel jeho jménem u banky B. F., a. s., smlouvu o osobním úvěru na částku 45.000,- Kč, kdy jako spolužadatele uvedl J. B. rovněž bez jeho vědomí a svolení, přičemž korespondenčně předložil veškeré jejich osobní doklady a podklady potřebné k uzavření úvěru, které mu jmenovaní dříve svěřili při vyřizování předchozích úvěrů, uvedenou částku nechal poukázat na běžný účet K. K., vedený u G. E. C. B., a. s. (nyní G. E. M. B., a. s.), a pak pomocí platební karty, kterou získal od K. K., postupně v průběhu doby od 15. 4. do 19. 5. 2004 vybral z bankomatů na různých místech v ČR a SR, a tímto jednáním tak způsobil B. F., a. s., se sídlem v P., N., škodu ve výši 45.000,- Kč;

6) dne 25. 5. 2004 v B. L. na ul. H. pod záminkou, že potřebuje peníze na nákup zboží, vylákal od M. F. částku 27.000,- Kč, s nepravdivým slibem, že dluh uhradí do 14 dnů, což dosud neučinil a ani žádným způsobem poškozeného nekontaktoval, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 27.000,- Kč, z níž dosud uhradil 16.000,- Kč a dluží tak M. F. dosud 11.000,- Kč .

Za výše popsanou trestnou činnost byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud zároveň rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 8 To 466/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 11. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že na žádném místě rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, není blíže rozvedeno, na základě jakých konkrétních skutkových zjištění dospěl soud k závěru o jeho vině dle jednotlivých bodů obžaloby. Podle dovolatele zde především nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti svědčící o tom, že poškozené uvedl v omyl , což je jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Paušálním a obecným konstatováním soudu, že svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., resp. úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. však v žádném případě nelze nahradit řádné odůvodnění rozsudku.

Z dosud provedených důkazů navíc podle názoru dovolatele ani nebylo možno zjistit skutkový stav, který by odůvodňoval právní závěr o tom, že svým jednáním naplnil po subjektivní i po objektivní stránce skutkové podstaty výše uvedených trestných činů. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že závěr o jeho vině stíhanými skutky soudy opřely pouze o nevěrohodné výpovědi jednotlivých ve věci slyšených svědků. Přitom přehlédly jak výrazné vnitřní rozpory ve výpovědích svědků (poškozených) K. a F. z přípravného řízení a z hlavního líčení, tak i vzájemné rozpory mezi jejich tvrzeními, zejména pokud jde o časové zařazení skutků a jejich údajnou přítomnost při předávání peněz mezi dovolatelem a tím či oním poškozeným. Z jednotlivých svědeckých výpovědí je přitom možno vyčíst zcela zřejmou snahu si vzájemně pomáhat . Zjevné rozpory se podle dovolatele vyskytly rovněž mezi výpověďmi svědka (poškozeného) B. a svědkyně T., především pokud jde o prvotní účel návštěvy dovolatele u poškozeného a o údajnou přítomnost svědkyně při předávání peněz mezi nimi. Pro právní závěr, že skutkem popsaným pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně spáchal trestný čin úvěrového podvodu, pak podle dovolatele ve spise zcela chybí důkazní podklady.

S ohledem na výše rekapitulované skutečnosti dovolatel uzavřel, že oba soudy měly důkazní stav hodnotit v duchu zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a podané obžaloby měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 8 To 466/2008, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 11 T 218/2005, a sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř., že se dovolatel podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán. Dovolatel současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., eventuálně podle § 265o tr. ř.



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že dovolatel z podstatné části zaměřením svých výtek napadl důvody odsuzujícího rozsudku a tím se dostal za hranici přípustnosti dovolací argumentace, tak jak má na mysli ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Kvalifikovanou argumentaci z hlediska uplatněných dovolacích důvodů pak podle státní zástupkyně nepředstavují ani jeho námitky ke způsobu hodnocení provedeného dokazování oběma soudy ve vztahu k jednotlivým skutkům, zejména pak údajně rozporných a nevěrohodných výpovědí ve věci slyšených svědků (poškozených).

Za jedinou námitku obsahově naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku považovala státní zástupkyně námitku dovolatele, podle které závěr o naplnění znaku trestného činu podvodu uvedení v omyl nemá oporu ve skutkových zjištěních. Tvrzení dovolatele o existenci rozporu mezi opatřenými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním závěrem soudů o naplnění této nejčastější varianty podvodného jednání na straně druhé, však státní zástupkyně z níže uvedených důvodů nesdílí. Z opatřených skutkových zjištění totiž podle ní vyplynulo, že dovolatel byl uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že v pěti časově na sebe navazujících případech v rozmezí měsíců března až května 2004, většinou pod záminkou potřeby zajištění nákladů na podnikání a především pod nepravdivým příslibem přímého splácení dotčeným peněžním ústavům, vylákal na poškozených K. K. a M. F. finanční částky v celkové výši 327.000,- Kč, které si tito byli nuceni z jeho popudu vypůjčit jako úvěrové finanční prostředky. Dovolatel uvedeným způsobem jednal, ačkoliv mu jeho aktuální finanční poměry, které před poškozenými zamlčel, nedovolovaly takovým platebním závazkům dostát. Uvedl je tedy v omyl o své schopnosti za ně splácet jejich úvěry, které si poškození otevřeli v jeho výlučném zájmu, výhradně pro jeho potřebu a v plné důvěře v jeho osobu, když skutečný stav věci do té doby neznali. S ohledem na svoje předchozí odsouzení z let 2000, 2001 a 2003 za obdobnou činnost podvodného charakteru a z ní vyplývající a především dosud nesplacené závazky k náhradě způsobených škod (blížící se včetně úroků z prodlení celkové částce kolem 300.000,- Kč) totiž věděl, že by sám neměl šanci žádné úvěrové finanční prostředky získat.

Ke skutku popsanému v bodě 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovanému jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., státní zástupkyně poznamenala, že dovolatel uzavřel úvěrové smlouvy jménem potenciálního úvěrového žadatele K. K., za kterého se vydával, a jeho údajného spolužadatele J. B., u nějž předstíral osobní zájem na poskytnutí úvěru, přičemž k tomu zneužil jejich osobní doklady. Při sjednání úvěrové smlouvy tedy uvedl nepravdivé údaje, v daném případě týkající se potenciálních smluvních partnerů finančního ústavu a. s. B. F., a uvedenému finančnímu ústavu tím úmyslně způsobil škodu ve výši poskytnutého úvěru, tj. 45.000,- Kč.

Z výše uvedeného je podle názoru státní zástupkyně zřejmé, že na soudy zjištěném skutkovém podkladě lze výrok o dovolatelově vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. považovat za zcela správný. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.



Obviněný I. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod použité dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být v posuzovaném případě naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám a pro sebe příznivěji hodnotí rozsah a kvalitu provedeného dokazování, a poukazuje na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání nebyly před soudy obou stupňů shromážděny, resp. nebyly provedeny natolik přesvědčivé důkazy, aby o spáchání předmětných trestných činů nebylo možno pochybovat. Soudům de facto vytknul, že nesprávně hodnotily podle něj nepravdivé či minimálně nevěrohodné výpovědi svědků (poškozených), kteří jej mají ze spáchání zjištěných skutků usvědčovat. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený hmotně právní dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (zejména § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).

V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů, které soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil (viz str. 11, 12 rozsudku). Odvolací soud pak na jím zjištěný skutkový stav při svém rozhodování navázal a tento svůj postup na str. 2, 3 napadeného usnesení podle § 134 odst. 2 tr. ř. v nezbytném rozsahu rovněž odůvodnil.

Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak považoval Nejvyšší soud tu část dovolací argumentace obviněného, podle níž soudy učinily nepřezkoumatelný závěr, že svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkových podstat výše uvedených trestných činů, aniž by ze skutkových zjištění naplnění těchto znaků, zejména pak znaku uvedení někoho v omyl u trestného činu podvodu § 250 odst. 1 tr. zák. vůbec vyplývalo.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.

V posuzovaném případě založil soud prvního stupně závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) zpravidla pod záminkou potřeby zajištění nákladů na podnikání vylákal od poškozených K. K. a J. B. v rozsudku popsané částky tak, že je přesvědčil, aby si jím požadované částky nejprve půjčili ve formě úvěrových finančních prostředků, které pak od nich převzal a použil pro sebe, a to pod nepravdivým příslibem přímého splácení úvěrů dotčeným peněžním ústavům. Poškozeného M. F. pak přiměl, aby mu peníze půjčil s tím, že mu dluh splatí do 14 dnů. Přitom podle soudů již v době, kdy se snažil peníze od poškozených získat, zjevně neměl v úmyslu a zřejmě ani možnost své sliby splnit. Obviněný totiž jednal s vědomím své tehdejší finanční situace, kdy ještě ani nesplatil poměrně značný dluh vzniklý jeho dřívější majetkovou trestnou činností, což ovšem poškozeným zamlčel. Soudem použitý termín vylákal (viz výrok rozsudku) v podstatě vystihuje vztah mezi obviněným (dovolatelem) a poškozenými, kteří - pokud by znali pravý stav věci - sotva by měli jakýkoli racionální důvod vyhovět žádosti obviněného (dovolatele) o poskytnutí inkriminovaných půjček. Úmyslné jednání dovolatele přitom podle soudů zjevně směřovalo k jeho obohacení na úkor cizího majetku na straně jedné a ke způsobení škody (jmenovaným poškozeným) na straně druhé. Za takto zjištěných skutkových okolností pak lze právní závěry soudů, že se dovolatel dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., považovat za věcně správné.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo mj. při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a činem způsobí škodu nikoliv malou (nejméně 25.000,- Kč /§ 89 odst. 11 tr. zák./). Ze skutkových zjištění, podle kterých dovolatel při uzavírání úvěrové smlouvy jménem potenciálního úvěrového žadatele K. K. a jeho údajného spolužadatele J. B., jejichž osobní doklady za tímto účelem zneužil, se nepravdivě vydával za prve jmenovaného poškozeného a předstíral i osobní zainteresovanost druhého z nich ve zcela srovnatelném právním postavení, lze jednoznačně dovodit, že svým jednáním znaky tohoto trestného činu naplnil. Při sjednání úvěrové smlouvy totiž úmyslně uvedl nepravdivé údaje, v daném případě týkající se potenciálních smluvních partnerů finančního ústavu a. s. B. F., který tak poškodil o poskytnutý úvěr ve výši 45.000,- Kč, jak na to konečně výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak (z hlediska citovaného důvodu dovolání) relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným. To současně znamená, že opodstatnění nebylo možno přiznat ani námitce vady odvolacího rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. zák.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného I. T. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněného bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. Samotný návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o kterém musí dovolací soud vždy rozhodnout příslušným výrokem, může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v daném případě neučinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler