3 Tdo 624/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 624/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání podaném obviněnou K. Z. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. n. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 4 To 389/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 195/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 1 T 195/2004, ve věci obviněných K. Z., P. K., J. K., Pe. K. a R. P., byla obviněná K. Z. pod bodem I/ odsuzující části rozsudku uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchala společně s obviněnými P. K. a J. K. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., skutkem spočívajícím v tom, že společně s ml. R. P., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, dne 3. 10. 2003 kolem 16.00 hodin v P. na ulici K. před domem (budova K. C.), obstoupili M. H., kterou počali slovně napadat a P. K. jí začal prohledávat batoh, který měla na zádech a vytáhl odtud její peněženku, když se jmenovaná začala otáčet a bránit se prohledávání, peněženku jí vrátil, aniž by něco odcizil, a řekl jí, aby byla v klidu, že by se jí mohlo něco stát, přičemž K. Z. jí vytáhla z batohu kosmetiku a když se jmenované podařilo dostat kosmetiku zpět, vytrhla jí K. Z. z druhé ruky mobilní telefon zn. Nokia 2100 a utekla s ním pryč, čímž jmenované způsobili škodu ve výši 4.450,- Kč. Pod bodem II/ odsuzující části rozsudku byla obviněná K. Z. dále uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., a bod bodem III/ trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., který v prvém případě spáchala se čtyřmi dalšími dosud nezjištěnými osobami a ve druhém případě ve spolupachatelství s P. K., J. K. a R. P., skutky popsanými ve výroku odsuzující části rozsudku. Za skutky bod body I/ a II/ byl obviněné K. Z. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla za podmínek § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody z pravomocného tr. příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2004 č.j. 12 T 17/2004-36, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek bod bodem III/ byla obviněná podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo rozhodnuto, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. Z., J. K., P. K. a R. P. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému M. K. částku 10.720,- Kč.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění K. Z., P. K., J. K. a R. P. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 4 To 389/2004, jímž ohledně obviněné K. Z. podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl uložen za skutek pod bodem III/ tohoto rozsudku. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že podle § 37 tr. zák. se obviněné od uložení dalšího trestu upouští. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 1. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl u obviněné v nezrušené části právní moci též rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázala dovolatelka především na to, že skutek, jak byl soudem zjištěn (ačkoliv se skutečně stal a došlo k jednání i následku), nevykazoval v jejím případě všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když s ohledem na nedostatek úmyslného zavinění dovolatelky nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Proto nemohlo jít o jednání trestné. Dovolatelka připomněla, že trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, u něhož je vždy nutné prokazovat zavinění pachatele ve formě úmyslu. V uvedené souvislosti vyslovila přesvědčení, že po vyhodnocení důkazů je třeba konstatovat, že proti ní nesměřuje jediný jednoznačný důkaz svědčící o tom, že v době, kdy odcizovala věci poškozené, zároveň věděla, že ji ostatní spoluobvinění slovně napadnou. Dovolatelka soudu rovněž vytkla, že se dostatečně nevypořádal se závěry znaleckého posudku v tom směru, zda byla vůbec schopna vyhodnotit inkriminovanou situaci jako situaci v rozporu se zákonem. Podle přesvědčení dovolatelky neměl daný čin ani potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Skutečnost, že se jednalo o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, podle dovolatelky vyplývá ze zjištěných okolností skutku, zejména z intenzity jednání. Proto mělo být správně rozhodnuto o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 389/2004 ze dne 11. 1. 2005 zrušil a přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci. Současně požádala, aby dovolací soud rozhodl o přerušení výkonu trestu.



K dovolání obviněné se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že námitka nedostatku subjektivní stránky trestného činu je sice způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je třeba ji považovat za zjevně neopodstatněnou. V uvedené souvislosti poukázala státní zástupkyně na skutečnost, že soud prvního stupně správně dovodil závěr o trestní odpovědnosti dovolatelky ze znaleckého posudku MUDr. J. E., který zjistil, že obviněná (dovolatelka) své mentální postižení agravuje. Soud se přitom vypořádal i s dřívějším znaleckým posudkem MUDr. O. H. a námitka trestní odpovědnosti obviněné (dovolatelky) byla jednoznačně vyřešena se závěrem, že její schopnosti rozpoznat důsledky svého jednání jsou vzhledem k lehké retardaci jen mírně (nepodstatně) sníženy. Tato skutečnost pak umožňovala závěr o jednání dovolatelky v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., když podle zjištění soudů současně jednala způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud dovolatelka v daném směru uplatnila i skutkové námitky, nelze je podle státní zástupkyně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Státní zástupkyně dále konstatovala, že skutkovým zjištěním soudů odpovídá první kvalifikace činu jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a nejedná se tudíž o případ tzv. extremního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením. Vzhledem k výše rozvedeným důvodům proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná K. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v napadené části, v níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela zejména o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkla, že nevzaly v úvahu to, že žádný z provedených důkazů nesvědčí o jejím úmyslném zavinění (§ 4 tr. zák.). Vytkla jim rovněž, že se dostatečně nevypořádaly ani se závěry znaleckého posudku ve vztahu k její rozpoznávací schopnosti, tj. zda byla schopna posoudit protiprávnost konkrétní situace (inkriminovaného děje). Pochybení soudů spatřovala též v tom, že nevzaly v úvahu stupeň nebezpečnosti jejího jednání pro společnost, který byl podle jejího názoru nepatrný. Namítané vady měly podle dovolatelky za následek, že byla uznána vinnou trestným činem loupeže, ačkoliv správně měla být podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěna.

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v § 125 odst. 1 tr. ř. vyložena a odůvodněna na str. 5, 6 rozsudku odvolacího soudu a na str. 9, 10 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatelky učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož součástí byl rovněž závěr o trestní odpovědnosti dovolatelky.

Poněvadž dovolatelka v projednávané věci poukázala v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

V projednávaném případě však dovolatelka opřela dovolání zčásti též o námitku, že soudy zjištěné konkrétní okolnosti činu, především pak intenzita samotného jednání dovolatelky, vykazovaly jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, což by znamenalo, že de facto nemohlo dojít k naplnění materiálních znaků trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Tuto námitku považoval Nejvyšší soud z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že podle § 3 odst. 2 tr. zák. není trestným činem takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Kritéria pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou obsažena v § 3 odst. 4 tr. zák. Z citovaného ustanovení vyplývá, že mezi rozhodná hlediska patří význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Dále je nezbytné poznamenat, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (v judikatuře srov. R 43/1996 Sb. r. tr.).

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež jsou popsána především v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně, se obviněná (dovolatelka) dopustila inkriminovaného činu ve spolupachatelství s dalšími třemi osobami vůči poškozené, které bylo v době činu necelých 16 let. Na překonávání jejího odporu nebylo tudíž nezbytné požít intenzivnějšího násilí, resp. výhrůžek. Obviněná (dovolatelka) se na činu aktivně podílela (prohledávání batohu poškozené, vytržení mobilního telefonu z její ruky). Soudy nepřehlédly ani skutečnost, že obviněná (dovolatelka) má sklony k páchání majetkových deliktů a nebyla tudíž bezúhonnou osobou. Její lehká mentální retardace přitom neměla podstatnější vliv na její schopnost ovládat své jednání a rozpoznat jeho důsledky. Za tohoto stavu nelze soudům vytknout, že v posuzovaném případě neučinily závěr, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněné (dovolatelky) pro společnost neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a je proto nepatrný. Námitky dovolatelky proto ani v části, jež byla podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jinak uplatněna relevantně, postrádají jakékoliv opodstatnění.

Pokud jde o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo není úplný, bylo nutno vzít v úvahu, že v tomto směru dovolatelka neuplatnila naprosto žádnou argumentaci. Zde je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo pak dovolání obviněné K. Z. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud současně neshledal důvody, jež by jej před rozhodnutím o dovolání vedly k přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., jehož se dovolatelka v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhala.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. června 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler