3 Tdo 618/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 618/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 509/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 183/2007, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. s e č á s t e č n ě z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 509/2008, a to ve zprošťující části výroku a ve výroku o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 1 T 183/2007, byl obviněný L. K. uznán vinným trestnými činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 1 výroku) a podle § 154 odst. 2 tr. zák. (bod 2 výroku).

Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

1/ dne 10. května 2007 kolem 10:00 hod. ve V., na ulici K., na parkovišti u budovy O. s. V., vyhrožoval pracovníkům F. ú. ve V. Bc. P. K. a L. V., kteří zajistili jeho osobní motorové vozidlo, neboť byli pověřeni výkonem exekuce k vymožení vykonatelného nedoplatku dlužníka L. K., a to na základě exekučního příkazu na prodej movitých věcí, vydaného F. ú. ve V., ze dne 7. 5. 2007, č. j.: 45276/07/341940/6442, přičemž do Bc. P. K. opakovaně strčil svým ramenem a sdělil mu, že to přehnal, že toho bude litovat a že si ho V. najde , dále vykřikoval na L. V., jenž v tu dobu seděl ve služebním vozidle, blbečku, vylez ven, já ti dám přes hubu ,

2/ dne 10. května 2007 v době kolem 10:00 hod. ve V. na ulici K. na parkovišti u budovy O. s. ve V. a poté v době od 13:10 do 13:45 hod. ve V., na ulici D., na finančním úřadě v kanceláři, při ústním jednání před pracovníky tohoto úřadu, Ing. A. H., Ing. L. M. a Mgr. Š. M., uvedl nepravdivé údaje do protokolu č. j.: 46048/07, sepsaného téhož dne, tedy okolnost, že pracovníci F. ú. ve V. Bc. P. K. a L. V. si řekli o úplatek tím, že při úředním jednání, jehož předmětem byl daňový nedoplatek, nabízeli, že za finanční úplatek se nechá celá záležitost v šuplíku, že mu nevyúčtují žádné úroky z prodlení .

Obviněnému byl podle § 154 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Z podnětu odvolání podaného obviněným Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 509/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že skutek popsaný pod bodem 1/ překvalifikoval a obviněného uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za to mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Naproti tomu byl obviněný stejným rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 2/, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., jelikož krajský soud dospěl k závěru, že označený skutek není trestným činem.

II.

Proti rozsudku krajského soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve své zprošťující části na nesprávném právním posouzení skutku.

V dovolání dále uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že skutek, pro který byl obviněný zproštěn, není žádným trestným činem. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká jeho závěr, že z provedených důkazů nelze dovodit značnou míru ohrožení vážnosti poškozených u spoluobčanů, resp. že formou stížnosti do protokolu u nadřízeného lze jen stěží spáchat trestný čin pomluvy . Tomu oponuje tím, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy není nutné, aby skutečně došlo k ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, postačuje, že pachatelem sdělený údaj je způsobilý takový následek způsobit. Jedním z příkladů ohrožení vážnosti u spoluobčanů přitom ust. § 206 tr. zák. přímo uvádí i poškození v zaměstnání. V tomto ohledu zastává nejvyšší státní zástupkyně opačný názor než odvolací soud, neboť podle jejího mínění tvrzení obviněného o vyžadování úplatku mohlo zcela nepochybně poškozené v zaměstnání poškodit. Nesdílí přitom názor, že by tento trestný čin nebylo možno spáchat formou stížnosti do protokolu.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek krajského soudu v jeho zprošťující části a ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný se do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu dle § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání nevyjádřil.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v rámci ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jinak správně zjištěného skutku odvolacím soudem, který měl být podle ní posouzen jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., naplnila tím relevantně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.) a tak v souladu s ust. § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost zprošťujícího výroku napadeného rozhodnutí (výrok o vině pod bodem 1 dovoláním napadán nebyl) v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení mu předcházející.

Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací a závěry krajského soudu ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem 2 výroku o vině jeho rozsudku, naopak námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně shledal zcela opodstatněné.

Nejvyšší soud sdílí právní závěry krajského soudu pouze potud, že posouzení jednání obviněného pod bodem 2 jako trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. se nejeví výstižné, když odvolací soud správně uzavřel, že provedené důkazy nasvědčují závěru, že obviněný měl v úmyslu poškodit nepravdivým tvrzením o úplatkářství osobně Bc. P. K. a L. V. za to, jak vůči němu postupovali, nikoli F. ú. ve V.

Naproti tomu nelze přijmout argumentaci, že tímto tvrzením nemohlo dojít k ohrožení vážnosti poškozených u spoluobčanů, a to i vzhledem k formě stížnosti do protokolu u nadřízeného, kterou bylo toto tvrzení prezentováno.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v souladu se všeobecně respektovanou judikaturou k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. postačuje, že nepravdivý údaj je způsobilý ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, aniž by k tomuto ohrožení ve skutečnosti došlo, a to i v případě, kdy poškozená osoba požívá mimořádnou důvěru a nepravdivý údaj fakticky není schopen tuto důvěru ohrozit. Jak správně vyzdvihla ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, ust. § 206 odst. 1 tr. zák. jako jeden z možných příkladů možného ohrožení vážnosti u spoluobčanů uvádí poškození v zaměstnání. Lze si jen těžko představit, co by mělo před jejich nadřízeným oba jmenované poškodit více než tvrzení, že se při výkonu své funkce dopouštějí trestné činnosti, kterou by vyžadování úplatku bezpochyby bylo. Na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou stížnosti do protokolu, která nebyla veřejně publikována. Relevantní je, že obviněný si musel být vědom, že při stížnosti tohoto charakteru dojde nejen k ohrožení pověsti obou pracovníků finančního úřadu v očích kolegů a nadřízeného, ale že bude povinností nadřízeného takovou stížnost prošetřit a v případě, že nebude spolehlivě vyvrácena, dokonce podat na poškozené trestní oznámení. Úvahu krajského soudu, že toto jednání obviněného postrádá stupeň nebezpečnosti adekvátní pro trestný čin (§ 3 odst. 2 tr. zák.), pak shledává Nejvyšší soud nepodloženou dostatečně přesvědčivými argumenty.

V návaznosti na shora uvedené právní závěry je třeba rovněž zmínit, že ve věci by byly na místě i velmi reálné úvahy, zda jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění dle § 174 tr. zák. (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 454/2007). Respektovaná judikatura totiž běžně připouští, že křivé obvinění může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům než přímo orgánům činným v trestním řízení, pokud pachatel takto jedná v úmyslu přivodit poškozeným trestní stíhání. K dokonání tohoto trestného činu přitom není třeba, aby se pachateli podařilo dosáhnout jeho úmyslu, tj. aby byla určitá osoba skutečně obviněna (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2007). Nelze tedy spáchání tohoto trestného činu vyloučit jen proto, jak uvedl odvolací soud, že nebylo prováděno žádné šetření (odvolací soud měl na mysli patrně šetření policejními orgány). Z obsahu spisu ovšem plyne, že šetření prováděl právě nadřízený poškozených a jen díky tomu, že vyznělo negativně, nenaplnila se jeho povinnost podle § 8 odst. 1 tr. ř. oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

Nicméně další úvahy v tomto směru jsou již v současném stádiu řízení vyloučeny s ohledem na nutnost respektovat zásadu zákazu reformationis in peius. Rozsudkem okresního soudu byl předmětný skutek pod bodem 2 výroku posouzen jako trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., přičemž státní zástupce jej odvoláním v neprospěch obviněného nenapadl. Rozsudek byl napaden toliko odvoláním obviněného, takže krajský soud nemohl při respektování § 259 odst. 4 tr. ř. změnit napadený rozsudek v žádném ohledu v neprospěch obviněného. Tím byl pak ve stejném rozsahu vázán i Nejvyšší soud jako soud dovolací. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že posouzením skutku ad 2 výroku jako trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. namísto původního posouzení soudem prvního stupně jako trestného činu útoku na státní orgán dle § 154 odst. 2 tr. zák. by k porušení tohoto zákazu nedošlo krajský soud by však při ukládání trestu nesměl uložit trest přísnější než obviněnému původně uložil soud okresní.

Nicméně Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s námitkami obsaženými v dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní potud, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zproštění obviněného z obžaloby uvedeným skutkem podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť závěr, že uvedený skutek není trestným činem, neshledal v souladu se zákonem.

IV.

Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně, podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 509/2008, ve zprošťujícím výroku a ve výroku o uloženém trestu.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nepovažuje za nutné jakkoli doplňovat dokazování, neboť to se jeví jako úplné a dostačující pro nové rozhodnutí. Krajský soud ovšem bude při novém projednání věci muset vzít v úvahu výhrady Nejvyššího soudu proti jeho předchozím právním závěrům, zapracovat do nich i shora zmíněné odkazy na všeobecně respektovanou judikaturu týkající se trestného činu pomluvy dle § 206 tr. zák., přičemž bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Krajský soud bude muset respektovat i zákaz reformace in peius ve vztahu k rozsudku okresního soudu, který byl zrušen toliko v důsledku odvolání podaného obviněným, tak jak je o tom pojednáno shora v části III. odůvodnění tohoto rozhodnutí.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr