3 Tdo 615/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 615/2013 -19
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. června 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 5 To 453/2012-142, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 121/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2012, č. j. 4 T 121/2012-125, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 23. 04. 2012 kolem 08,15 hodin v D., na P. ulici na chodníku poblíž budovy České pošty, zezadu narazil na kovové zábradlí poškozenou B. M., nar., a po jejím pádu na zem jí vzal kabelku v hodnotě 20,- Kč obsahující mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě 200,- Kč, peněženku s finanční hotovostí nejméně ve výši 7.886,- Kč a další věci bez hodnoty a z místa utekl, způsobil jí tak škodu nejméně ve výši 8.106- Kč . Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené B. M. na náhradě škody částku 7.886,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 10. 2012, č. j. 5 To 453/2012-142, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 10. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. následně dovolání , jímž současně v celém rozsahu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své obhajobě z dosavadního trestního řízení, že v rozhodné době byl doma a pečoval o své dítě, zatímco jeho partnerka byla s druhým dítětem u lékaře. Jeho nepřítomnosti na místě činu v době loupeže nasvědčuje jednak pevné přesvědčení poškozené, že útočník byl oděn do tmavě modrého oblečení, ačkoli dovolatel měl na sobě v té době oblečenu červenou bundu, a také okolnost, že skutečný útočník nebyl nikdy dopaden ani spolehlivě identifikován. Názor obžaloby a závěr soudu o jeho vině byly založeny na jediné podružné skutečnosti, totiž že v rozhodné době byl svědkem J. opodál stíhán a nakonec dostižen, avšak nezadržen nějaký muž v červeném oděvu, jehož totožnost, eventuální účast na loupeži či důvod jeho běhu nikdy nebyly zjištěny. Soud měl k dispozici pouze nezřetelný kamerový záznam městské policie, podle nějž nelze běžícího muže poznat. Pouze tedy dofabuloval , že onen muž utíkal od loupeže a byl to právě dovolatel. Zásadní rozdíly v barvě oblečení útočníka a dovolatele v inkriminované době zcela ignoroval, stejně jako poněkud nepřesně formulované lékařské potvrzení o tom, že jeho partnerka skutečně byla tehdy s jedním z dětí na ošetření u lékaře a je tak velmi pravděpodobné, že zůstal s druhým dítětem doma, jak po celou dobu tvrdí. Soud prvního stupně také přecenil význam jeho doznání k činu při vazebním zasedání, které učinil pouze proto, že si - ve snaze vyhnout se vazbě - příliš extenzivně vyložil policejní poučení o příznivých důsledcích doznání. Soudu zároveň vytkl, že provedené dokazování nedoplnil o obhajobou navrhovaný výslech svědka J., ačkoliv ten měl pronásledovanému muži hledět přímo do tváře. Právě výpověď uvedeného svědka přitom mohla odstranit přetrvávající pochybnosti, zda tímto mužem byl skutečně dovolatel. Nebylo vyžádáno ani upřesnění neurčitého lékařského potvrzení ohledně zmiňovaného ošetření dovolatelovy družky, jemuž soud bez dalšího neuvěřil. Důsledkem popsaného vadného postupu pak bylo, že soud prvního stupně upřel dovolateli jeho základní právo na spravedlivý proces. V řízení o řádném opravném prostředku odvolací soud pochybil, jestliže tyto zjevné procesní vady neodstranil a odvolání jako nedůvodné zamítl.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i vadné řízení mu předcházející, zrušil, a Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl po doplnění dokazování.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 5. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 15. 5. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V zákoně taxativně vyjmenované vady spočívají v tom, že:

a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,

i) bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup,

j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Předmětná věc je specifická tím, že obviněný v dovolání ani jediný z výše uvedených důvodů výslovně neuvedl. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudu prvního stupně vytknul, že k závěru o jeho vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dospěl jednak po dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a jednak po jeho nesprávném hodnocení. Vůči postupu a rozhodnutí odvolacího soudu pak namítl, že tyto vady řízení zákládající porušení práva obviněného na spravedlivý proces zůstaly nenapraveny, když byl jeho řádný opravný prostředek zamítnut jako nedůvodný. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv to nebylo namístě, přičemž dokazování bylo navíc neúplné. V důsledku toho mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti.

Ze shora uvedeného (taxativního) výčtu důvodů dovolání je zřejmé, že prostřednictvím žádného z nich se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Obecně platí, že dovolací soud je při svém rozhodování skutkovým stavem věci, jak jej zjistily soudy prvního a druhého stupně, vázán . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud se tedy dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, jeho námitky žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně a především logicky vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného spočívající v tom, že v rozhodné době na místě činu přítomen nebyl a pokud se k jeho spáchání doznal v rámci výpovědi při vazebním zasedání, že tak měl učinit účelově (ve snaze vyhnout se vazbě), v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy za nepřesvědčivou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti za své jednání (viz str. 6 až 8 odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 2 až 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. zamítnutí jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek soud prvního stupně plně respektoval, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zdůvodnil odmítnutí návrhu obhajoby na osobní výslech svědka J. jeho nadbytečností (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud jak již bylo konstatováno výše - pak náležitě zdůvodnil, proč rozsah provedeného dokazování považoval za dostatečný a odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. K. - pokud je opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě - nelze přiznat opodstatnění, protože v něm relevantně nevytkl žádnou vadu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházejícího řízení, která by zakládala některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Proto bylo rozhodnuto tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler