3 Tdo 614/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.



3 Tdo 614/2015 -38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovoláních podaných J. B. a M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 61 To 176/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 25/2011, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání J. B. odmítá .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání M. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 T 25/2011 byli J. B. a M. P. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to každý z nich v trvání dvou let, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na shodnou zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podali J. B. a M. P. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 61 To 176/2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. byli J. B. a M. P. odsouzeni k trestu odnětí svobody a to každý v trvání dvou let, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na shodnou zkušební dobu v trvání jednoho roku. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali J. B. a M. P. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný J. B. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že dovolání směřuje do výroku o vině, trestu i do povinnosti k náhradě škody. Předně podotkl, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Vzhledem k situaci, kdy byla zamítnuta i civilní žaloba, kde poškozená společnost žalovala společnost AURUM, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, a jelikož bylo trestní řízení zahajováno nadvakrát, když napoprvé byl obžaloby zproštěn a za celou dobu trestního stíhání by obviněnému několikrát uplynula zkušební doba (z nakonec uloženého trestu), měl soud s přihlédnutím k § 65 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 trestní stíhání zastavit ve smyslu § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Napadenému rozhodnutí dále vytkl, že soudy měly při svém rozhodování aplikovat novější právní úpravu, konkrétně zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v tomto je v § 12 odst. 2 výslovně vyjádřená zásada ultima ratio, tedy úpravu pro obviněného příznivější. Jelikož ve věci byla navíc zamítnuta civilní žaloba a nenastal tedy žádný postih podle jiného předpisu, lze jen těžko dovodit odpovědnost trestní, a to zejména za situace, kdy se poškozená společnost nechovala obezřetně. Obviněný dále namítá, že se soudy v několika ohledech odchýlily od judikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Oba rozsudky předně nesplňují požadavek, aby ve výroku o vině byly uvedeny takové okolnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, která fyzická osoba jednající za poškozeného měla být pachatelem uvedena v omyl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 61/2014). Odvolací soud dále neprovedl jako důkaz posudek znalce, v němž je uvedeno, že v rovině vyšší pravděpodobnosti se na předmětných listinách (leasingová smlouva, splátkový kalendář, protokol o předání vozidla a další) nejedná o pravé podpisy obviněného, přičemž tento návrh byl zamítnut, protože znalec zkoumal jen kopie, avšak jak namítá obviněný, dovolacím důvodem je i tzv. opomenutý důkaz (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Přitom některé jiné kopie soudu k provedení důkazu stačily. V případě trestného činu podvodu je navíc trestněprávně relevantní jednání pachatele učiněné před majetkovou dispozicí poškozeného, avšak v tomto případě se soud zabýval nejen jednáním obviněných před, ale také po majetkové dispozici (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). U skutku pod bodem 3) lze rovněž shledat extrémní rozpor, kdy ani jeden rozsudek spolehlivě nevysvětluje, jak se obviněný mohl dopustit podvodu až poté, co poškozená společnost odeslala peníze. Extrémní nesoulad je poté přítomen mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů a promítá se i do dalšího pochybení, a to vyhodnocení neobezřetnosti poškozené společnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012), což ve výsledku mění otázku spoluzavinění na vzniklé škodě. Obviněný dále uvedl, že zatímco podle nalézacího soudu nebylo prokázáno, že by obvinění měli úmysl si získané prostředky ponechat, resp. je poškozené společnosti nesplatit, soud odvolací se s tímto neztotožnil a vyslovil opačný názor, a to aniž by provedl nebo zopakoval nějaké dokazování. Odvolací soud rovněž změnil skutkové závěry, a to bez provedení jakéhokoli dokazování, přičemž je změnil způsobem, který rozhodně nekoresponduje s tím, co vyplývá z důkazů a co jako skutkový závěr formuloval nalézací soud (např. ohledně konkludentního uzavření kupní smlouvy, či existence předmětných vozidel). Odvolací soud rovněž nepřezkoumal důvody, pro něž bylo podáno odvolání, a výslovně se ztotožnil s rozsudkem nalézacího soudu. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 61 To 176/2014 podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby. Případně, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 61 To 176/2014 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 T 25/2011, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tímto napadá výrok o vině i o trestu. Napadenému rozhodnutí vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu nalézacího, není věcně správné, když nevychází ze zjištěného skutkového stavu věci, resp. odůvodnění právního názoru nalézacího soudu a odvolacího soudu neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a tedy všem ve věci provedeným důkazům. Rozhodnutím soudu druhého stupně takto bylo porušeno ustanovení trestního zákoníku. Nesprávně byly také vyvozeny důkazy o vině spočívající v hodnocení majetkového a personálního propojení společností AUTOTEPAS, s. r. o., AURUM, s. r. o., AT CAR, s. r. o., a MDA Group, s. r. o., přičemž pokud by již soud k takovému hodnocení přistoupil, relevantní by mohla být výhradně spolupráce a propojení společností AUTOTEPAS, s. r. o., a AURUM, s. r. o., a jakákoli účast jiných společností je absolutně bez významu pro hodnocení skutků v trestním řízení. Obviněný se rovněž ohradil proti závěru nalézacího a odvolacího soudu, že jeho vinu lze dovozovat i z listin, které jsou důkazem v jiném trestním řízení, konkrétně pak v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 13/2010. Pokud nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí deklarují, že obviněnému muselo být již v měsíci dubnu 2004 jasné, že je pouze otázkou času, kdy jeho snaha o udržení společnosti AUTOTEPAS, s. r. o., skončí fiaskem, nejedná se o hodnocení skutkového stavu, nýbrž o ničím nepodloženou domněnku nalézacího a odvolacího soudu. O žádný důkaz se neopírá ani úvaha soudů pro jejich zásadní závěr, že oba M. P. a J. B. věděli, že finanční prostředky získané od společnosti ČSOB Leasing, a. s., jsou určeny k financování, resp. úvěrování, stagnujícího a krachujícího podnikání společnosti AUTOTEPAS, s. r. o., a nikoli na nákup předmětných vozidel od společnosti AUTOTEPAS, s. r. o., pro společnost AURUM, s. r. o., což lze celkově považovat za důkazně nepodloženou domněnku. Stejně tak neexistuje žádný důkaz pro závěry soudů, že se obvinění snažili zastřít své protiprávní jednání, a to formou vytvoření fiktivních předávacích protokolů, k předání a převzetí vozidel. Za uvedeného důkazního stavu je možné postupovat jedině v souladu se zásadou in dubio pro reo , avšak soudy přesto postupovaly v neprospěch obviněných. Soudy dále nesprávně dovodily podvodný úmysl z domluvy o poukázání plateb na účet společnosti AURUM, s. r. o., kdy kupní cena za předmětná vozidla byla ze strany prodávající společnosti AUTOTEPAS, s. r. o., vyúčtována ve prospěch účtu leasingového nájemce, tedy společnosti AURUM, s. r. o., což bylo kvalifikováno jako projev společného úmyslu. Stejně tak bylo nesprávně dovozeno, že předcházející praxe s ČSOB Leasing, a. s., vedla M. P. a J. B. k pohnutce, jak uvést poškozenou společnost v omyl, a následně jejího omylu využít k získání majetkového prospěchu, přičemž žádným přímým, věrohodným a procesně použitelným důkazem nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a uvedením poškozené společnosti v omyl. Obviněný dále namítá, že není možné přesně vyčíslit vzniklou škodu, přičemž vznik škody a její příčinná souvislost s protiprávním jednáním obviněných je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, což rozvádí dále tak, že pojmovými znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., které musí být nade vší pochybnost prokázány, jsou úmyslná forma zavinění a vznik škody. Rovněž není zřejmé, v jakém právním úkonu či jiné právní skutečnosti je spatřován omyl poškozené společnosti, stejně tak kdo a jak konkrétně protiprávně jednal za leasingového nájemce, a kdo a jak konkrétně protiprávně jednal za prodejce vozidel tov. zn. Opel. Závěr o trestní odpovědnosti je tak založen výhradně na úvahové domněnce, která nemá oporu v provedeném dokazování. Žádným důkazem dále nebylo vyvráceno, že aktivní jednání obviněných se týkalo legitimních právních úkonů, anebo že by se kdokoli z nich podílel na postoupení nepravdivé informace vůči poškozené společnosti. Z provedeného dokazování pak jednoznačně vyplývá, že ani u jednoho z obviněných nelze mít za prokázané naplnění podmínek trestní odpovědnosti, ani jiné porušení právní povinnosti. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 803/2003 obviněný namítá, že se soudy nedržely ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady ultima ratio. Ve zmíněném rozhodnutí je totiž deklarován právní názor, že škoda v trestním řízení pro účely trestněprávního postihu vznikne jen za předpokladu a jen tehdy, pokud peněžitou pohledávku nelze uspokojit z civilního (obchodního) závazku. V tomto obviněný pokračuje s námitkou, že (v duchu publikovaných rozhodnutí R 27/1996, R 6/2003) podvod ve vztahu k leasingové smlouvě může být naplněn jen s výhradou, že již samotná leasingová smlouva byla uzavřena s úmyslem neplnit smluvní podmínky leasingové smlouvy a v důsledku toho vznikne v příčinné souvislosti škoda. Obviněný je toho názoru, že podvodné jednání musí být vždy v příčinné souvislosti s obohacením, přičemž trestným činem podvodu není (a trestní odpovědnost nevzniká), pokud je zjištěno podvodné jednání, ale k obohacení dojde v důsledku jiného jednání či jiné právní skutečnosti. Ve znění publikovaného rozhodnutí R 5/2002 je navíc dán závazný právní názor, že má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby, pak tato právnická osoba musí jednat v omylu fyzické osoby, která je nebo byla oprávněna učinit právní úkon spojený s majetkovou dispozicí, jménem a na účet právnické osoby. V žádné fázi trestního řízení však nebyl prokázán přímý ani eventuální úmysl podvést za účelem majetkového prospěchu poškozenou společnost ČSOB Leasing, a. s. S odkazem na zásadu ultima ratio obviněný uvádí, že poškozený byl oprávněn uplatnit všechny své nároky v civilním řízení, a jen tehdy, pokud by poškozený byl dostatečně bdělý ke svým právům, a všechny své nároky by takto uplatnil, pak by v případě vyčerpání všech dostupných prostředků v rámci civilního řízení mohlo být trestní řízení krajním prostředkem k ochraně práv poškozeného. Obviněný shrnul, že nebylo prokázáno, že by obvinění činili právní úkony, anebo jinak jednali tak, aby porušili smluvní nebo zákonnou právní povinnost. Stejně tak nebylo prokázáno podvodné jednání obžalovaných, s tím, v jaké konkrétní skutečnosti lze spatřovat omyl poškozeného, jakým způsobem vznikla škoda na straně poškozeného, na základě jakého porušení právní povinnosti obviněných, a jaké bylo příčinné působení porušení právní povinnosti na údajný vznik škody poškozené společnosti. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 61 To 176/2014, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř. Případně, pokud Nejvyšší soud shledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, avšak nikoli pro rozhodnutí ve věci samé ve znění § 265m odst. 1 tr. ř., aby po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný se zároveň domáhá projednání dovolání ve veřejném zasedání.

K takto podaným dovoláním se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

Jednotlivá dovolání obviněných přitom v některých otázkách obsahují obdobné výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze.

Obvinění v podstatných částech svých dovolání namítají nesprávnost výsledků provedeného dokazování a z něj plynoucí závěry. Nicméně tímto jen předkládají pro ně příznivější verzi případu, ke které však dospěli pouze na základě vlastního, jimi učiněného hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám stran hodnocení majetkového a personálního propojení jednotlivých společností, použití jednotlivých listin jako důkazních prostředků, nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a úvahových domněnek, které nemají mít oporu v provedeném dokazování, otázky financování podnikání jednotlivých společností, výše škody, porušení smluvní nebo zákonné právní povinnosti, postupování nepravdivých informací vůči poškozené společnosti, vytváření fiktivních předávacích protokolů, dispozici se získanými prostředky, uvedení v omyl poškozenou společnost, jakožto i prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a uvedením poškozené společnosti v omyl, bylo dle Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně zdůvodněno, včetně toho, z jakých zjištění soudy vycházely a jakým způsobem ke svým závěrům dospěly. Nalézací soud ve svém rozhodnutí velice podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, zřetelně označil, které z nich takto považuje za věrohodné, a to z jakých důvodů a které nikoli když současně také uvedl, z jakých důkazů při rozhodování o vině obou obviněných vycházel. S takto vedenými úvahami se následně shodl i odvolací soud. Lze tedy konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud obviněný J. B. namítá absenci provedení znaleckého posudku jako důkazu, lze podotknout, že se soudy tímto návrhem zabývaly a zdůvodnily jeho neprovedení. Soud prvního stupně zamítl důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie pro nadbytečnost, kdy měl za to, že obhajoba obviněného, že některé podpisy na předávacích protokolech nejsou jeho, je pouze účelová. Mimo jiné i proto, že tuto námitku vznesl až poté, co byl původní rozsudek zrušen. Za dané důkazní situace taktéž odvolací soud v tomto směru nedoplnil dokazování, neboť s ohledem na dokazování provedené před soudem prvního stupně se takovýto důkaz jevil jako naprosto nadbytečný. Na tento znalecký posudek tudíž nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz, resp. dokazování není zatíženo (procesní) vadou, která by mohla mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná s tím, že takové úvahy jsou podpořeny příslušnou argumentací. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož pak namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinnými právě výše uvedeným trestným činem. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud v tomto neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Pokud by tedy obsahem dovolání obviněných byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

I. K dovolání obviněného J. B.

Předně je třeba uvést, že soudy obou stupňů správně aplikovaly ustanovení trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) a nikoli novější úpravu. Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu, resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení (posuzována jako celek) skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III ÚS 444/01, nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což jim hrozil trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Při aplikaci novější právní úpravy, tedy § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) by trestní sazba trestu odnětí svobody zůstala ve stejné výši, tudíž nebyl dán důvod, aby byl použit pozdější zákon, jelikož tento není pro pachatele příznivější. Mimo uvedené lze potom konstatovat, že postup obou soudů není nikterak v rozporu se zásadou ultima ratio , kterou obviněný rovněž zmiňuje, jelikož pojetí trestního práva jako ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že je vyloučeno spáchání trestného činu a uložení trestu za něj v případě závažného porušení smluvních povinností, k jejichž postihu slouží i některé mimotrestní prostředky. Normy trestního zákona totiž v souladu s jeho § 1 poskytují mj. ochranu také soukromým zájmům a právům fyzických a právnických osob. Námitka, že novější úprava výslovně zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe tak není důvodná.

Jako zcela nedůvodnou dále Nejvyšší soud shledal námitku, že trestní stíhání mělo být zastaveno jen proto, že v dané věci byla zamítnuta civilní žaloba, kde poškozená společnost žalovala společnost AURUM, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, a jelikož bylo trestní řízení zahajováno nadvakrát, když napoprvé byl obžaloby zproštěn a za celou dobu trestního stíhání by obviněnému několikrát uplynula zkušební doba (z nakonec uloženého trestu). Tyto okolnosti nikterak nezavdávají příčinu pro zastavení trestního stíhání.

Pokud obviněný namítá, že v případě trestného činu podvodu je trestněprávně relevantní jednání pachatele učiněné před majetkovou dispozicí poškozeného, lze mu v tomto přisvědčit. Ostatně tento závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), na kterou obviněný odkazuje ve svém dovolání. Zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se zabýval i jednáním obviněných, které následovalo až po majetkové dispozici. Tímto však nezkoumal, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, nýbrž si vytvářel komplexní obraz o všech souvislostech k dokreslení úmyslu obviněných před samotným převodem. Lze dodat, že leasingová společnost zaplatila předmětná vozidla v plné výši poté, co jí byl ze strany prodávajícího vystaven zálohový list, přičemž je rozhodné, že poškozená společnost zaslala finanční plnění proto, že se domnívala, že kupuje vozidla od společnosti AUTOTEPAS, s. r. o., jako jejich vlastníka za účelem jejich následného pronájmu společnosti AURUM, s. r. o. Následné doručení protokolů o tom, že došlo k předání předmětných vozidel mezi společnostmi AUTOTEPAS, s. r. o., a AURUM, s. r. o., byť se tyto nezakládaly na pravdě, mělo již jen za účel nezavdávat případným pochybnostem, zda je vše v pořádku.

S namítanou neobezřetností poškozené společnosti, která zaslala finanční prostředky bez toho, aby měla vlastnictví vozidel dostatečně doložené, lze do jisté míry souhlasit. Obviněný v tomto odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které se této otázce věnovalo. Citované usnesení však není přiléhavé pro tento případ, a to zejména za situace, kdy z provedeného dokazování v nyní projednávané věci vyplynulo, že spolupráce zde probíhala již delší dobu na bázi vzájemné důvěry, přičemž uvedená námitka nemůže obviněné vyvinit, jak ostatně uvedl již odvolací soud a s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Oproti tomu obviněnému lze přisvědčit v tom, že rozsudky nalézacího i odvolacího soudu ve výroku o vině důsledně neobsahují i okolnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, která fyzická osoba jednající za poškozenou společnost měla být pachatelem uvedena v omyl. Právnická osoba přitom jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, jiný člen, zaměstnanec, pracovník nebo člen, který je nebo by byl v dané věci oprávněn učinit příslušný právní úkon, nebo zástupce. Z odůvodnění obou rozhodnutí je však zřejmé, jakým způsobem obvinění postupovali, jakým způsobem jednali s R. Ř., který byl v předmětné době obchodním zástupcem společnosti ČSOB Leasing, a. s., a jak uvedli poškozenou společnost v omyl. Byť tedy soudy obou stupňů pochybily, když ve výroku o vině jednoznačně neuvedly, která fyzická osoba jednající za poškozenou společnost měla být pachatelem uvedena v omyl, tak při uvážení všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tedy situace obviněného ve věci by se podstatně nezměnila, a zároveň otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť již byla v soudní praxi vyřešena.

Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. B. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

II. K dovolání obviněného M. P.

K námitkám obviněného lze nejprve poznamenat, že objektivní stránka trestného činu v posuzovaném případě tkví v tom, že obvinění uvedli někoho v omyl. Podvod je trestným činem, pokud oklamaná osoba v důsledku svého omylu nebo zamlčení podstatných skutečností provede majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na cizím majetku zákonem předpokládaná škoda a současně se tím pachatel, či někdo jiný obohatí. Omyl je vykládán jako rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl se děje jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věcí, přičemž může být vyvolán nejen konáním, ale i opomenutím nebo konkludentním projevem vůle. Dle Nejvyššího soudu byl rovněž spolehlivě prokázán úmysl obviněných spáchat podvod ve vztahu k poškozené společnosti za účelem majetkového prospěchu, a to zejména když zneužili důvěru této společnosti, která vyplynula z dlouhodobé spolupráce s nimi. Společný úmysl obviněných uvést poškozenou společnost v omyl byl prokázán rovněž tím, že poškozené společnosti předložili fiktivní protokoly o předání předmětných vozidel do užívání spol. AURUM (jako leasingovému nájemci), ač k tomu nikdy nedošlo a utvrzovali ji tak v tom, že je vše v pořádku.

Stran námitky příčinné souvislosti mezi jednáním (obviněných) a (jejich) obohacením lze pouze opětovně konstatovat, že obviněný tímto jen předkládá pro něj příznivější verzi případu, ke které však dospěl pouze na základě vlastního hodnocení důkazní situace. Stejně tak byly náležitě objasněny jednotlivé vazby mezi zainteresovanými společnostmi a jejich personálním obsazením.

Pokud obviněný namítá, že se soudy nedržely zásady ultima ratio , kdy poškozená společnost měla možnost uplatnit své nároky v rámci civilního řízení, resp. že nemělo dojít k trestnímu postihu, pokud bylo možné pohledávku uspokojit z civilního závazku, tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že této námitce nelze přisvědčit. Pojetí trestního práva jako ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že je vyloučeno spáchání trestného činu a uložení trestu za něj v případě závažného porušení smluvních povinností, k jejichž postihu slouží i některé mimotrestní prostředky. Normy trestního zákona totiž v souladu s jeho § 1 poskytují mj. ochranu také soukromým zájmům a právům fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-I., aj.). Ani judikatura Ústavního soudu, jež vyzdvihuje potřebu respektovat subsidiaritu trestně právní represe, nevylučuje možnost uplatnit prostředky trestního práva tam, kde ostatní prostředky selhávají a porušení soukromoprávního vztahu svou intenzitou dosáhlo trestním zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2240/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2356/08, aj.). Konečně poměrně delší dobu soudní praxe zastává názor, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém případě by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Přitom odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.

Ostatní námitky obviněného jsou rovněž rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání M. P. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu