3 Tdo 610/2012
Datum rozhodnutí: 22.08.2012
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák.



3 Tdo 610/2012-79

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovoláních podaných P. R. , nar., a A. F. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 441/2011 ze dne 16. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 151/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 151/2010 ze dne 22. června 2011 byla A. F. uznána vinnou pod body 1-354) výroku tohoto rozsudku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), spáchaném zčásti ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců a jeho výkon jí byl současně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s vyslovením dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákonem. Též jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. P. R. byla uznána vinnou pod body 2-585) výroku tohoto rozsudku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., spáchaném zčásti ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž jeho výkon jí byl současně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků se současně vysloveným dohledem v rozsahu stanoveném trestním zákonem. Též jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou uvedeným trestným činem způsobila. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Oproti tomu byly podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) A. F. a P. R. zproštěny obžaloby pro skutky ve výroku rozsudku přesně vymezené s tím, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Dále byla P. R. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek uvedený po bodem F-1) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchala obžalovaná a A. F. byla ze stejného důvodu zproštěna obžaloby pro skutky uvedené pod body R-214-444 obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchala.

O odvolání P. R. a A. F. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 6 To 441/2011 ze dne 16. listopadu 2011 tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podaly A. F. a P. R. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označily shodně ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelka A. F. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že je v podstatě nejasné, jak prvoinstanční soud dospěl k napadenému hmotně právnímu závěru, když odůvodnění rozsudku je vnitřně rozporné a de facto nepřezkoumatelné. Poukázala na skutečnost, že z několika stovek dílčích útoků provedl soud prvního stupně důkaz tzv. výblokem pouze u jednoho, v druhém případě sám důkaz soud neprovedl a odvolal se toliko na dokument dodaný státním zástupcem, dále poukázala na pochybení policie a státního zástupce spočívajícího ve skutečnosti, že byla obviněna i ze skutků spáchaných v době, kdy již pro poškozenou nepracovala. Dále uvedla, že (v rámci podmínek naplnění skutkové podstaty jí přisuzovaného trestného činu) je diskutabilní, na jakém základě jí byly věci svěřovány při absenci dohody o hmotné odpovědnosti a soudy také neprokázaly její úmysl přisvojit si cizí věc. Zdůraznila, že v jejím případě zcela přehlédly princip ultima ratio a orgány činné v trestním řízení tak nesprávně nahrazovaly prostředky občanského práva. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 16. 11. 2011, sp. zn. 6 To 441/2011 ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 3 T 151/2010, dne zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že mě zprostí obžaloby z důvodů uvedených v ust. § 226 písm. a), c) tr. řádu.

Dovolatelka P. R. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že je přesvědčena, že trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. nespáchala, když nenaplnila všechny znaky jeho skutkové podstaty. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu odkázala na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavního soudu), ze které plyne, že v určitých případech Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže při respektování ústavně garantovaných práv odhlížet od udržitelnosti skutkových závěrů, na kterých je vystavěno vlastní přezkoumávané právní posouzení skutku. Odvolací soud tak dle jejího přesvědčení pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav věci při současném hodnocení důkazů ve vztahu k výroku o vině. Poukázala tak na skutečnost, že soudy neprovedly některé navržené důkazy svědčící v její prospěch a provedené důkazy zhodnotily nesprávně a takto dospěly k nelogickým, neúplným a nepřesvědčivým závěrům. Podle jejího přesvědčení zcela opomenuly provést důkaz účetnictvím poškozené a důkaz jejími daňovými přiznáními za rozhodná období a za období bezprostředně na ně navazujícími a jim předcházejícími, když se s těmito jejími důkazními návrhy ani nijak nevypořádaly. V další části dovolání se zabývala hodnocením ve věci provedených důkazů, když poukázala na existenci centrálního skladu, neprovádění inventury v rámci činnosti poškozené, údajné fiktivní markování položek na druhé pokladně v kanceláři svědka K., způsob, jakým se přijaté stravenky evidovaly a jak byly ukládány. Poukázala také zejména na nevěrohodnost finančních zpráv (výbloků), neboť dle jejího přesvědčení nepřestavují dostatečně věrohodný důkazní prostředek, když uvedla, jakým způsobem mohlo k nepřesnostem markování stravenek a přijaté hotovosti docházet. Tuto pasáž uzavřela tvrzením, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Další část dovolání se týká absence zavinění v jejím jednání, kdy nebyla řádně zaškolena ohledně používání nových pokladen a není si vědoma, že by si nějaké finanční prostředky přisvojila. Uvedla, že jí bylo používání pokladny vysvětleno chybně a že nemohla být schopna již od prvního dne využívat takovéto chyby. Naopak poukázala na skutečnost, že o odlišnostech fungování pokladny byl informován majitel provozovny J. K., který jim i přesto nezajistil náležité proškolení. Zdůraznila, že v trestním řízením nebylo jakýmkoli způsobem prokázáno, že by si vzala z pokladny nebo trezoru jakoukoli peněžní částku a pokud se jedná o nepřímé důkazy, ty se vztahují toliko k nesprávnému vedení denních záznamů o tržbách z její strany, avšak samy o sobě nemohou prokázat, že by si nesprávně vykázanou část tržeb též přisvojila, když ani nevěděla, že denní záznamy o tržbách vyplňuje nesprávně. I pokud by připustila, že věděla o nesprávném způsobu vyplňování denních záznamů, mohlo by se takto jednat o skutkovou podstatu trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 či 255a tr. zák. nebo trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr. zák., avšak nikoli o trestný čin zpronevěry. Vyjádřila proto přesvědčení, že neměla být uznána vinnou trestným činem zpronevěry, když nebylo prokázáno, že by si nesprávně vykázanou část tržeb též přivlastnila. Závěrem svého podání proto navrhla, aby Nejvyšší soud za 1. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 441/2011 ze dne 16. listopadu 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 151/2010 ze dne 22. června 2011, za 2. podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a za 3. podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (nerozhodne-li Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám o zproštění obžaloby). K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Vadami, které se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Co se týká dovolání P. R., podstatnou část námitek dovolatelka uplatnila již v odvolání. Pokud jde o námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry vzal soud dle vyjádření státní zástupkyně provedeným dokazováním za prokázané, že dovolatelka po období uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazovala tržby snížené o hodnotu tržeb ve stravenkách a nevykázaný rozdíl si přivlastnila a spotřebovala nezjištěným způsobem. Poukázala na skutečnost, že tento závěr opřel nalézací soud především o výpovědi svědků M. F. a J. Š., kteří potvrdili, že kolonka pokladna v části výbloku stav pokladny zahrnuje pouze hotovost v pokladně a nejsou do ní započítány stravenky. Údaj v kolonce stravenky ve stejné části výbloku není pouze orientační, ale musí se k částce uvedené v kolonce pokladna připočíst, aby byla zjištěna výše tržby. Z odborného vyjádření M. M. bylo pak zjištěno, že pokladna fungovala řádně. Upozornila, že tento závěr prověřil sám nalézací soud kontrolou na celém pokladním výbloku ze dne 12. 6. 2008, z něhož bylo zjištěno, že součet položek pokladna a stravenky v části stav pokladny přesně odpovídá hrubé tržbě a částky uvedené v těchto položkách jsou správným součtem veškerých nákupů provedených v tomto dni. Z pokladního výbloku ze dne 2. 5. 2007 bylo zjištěno, že došlo k markování nákupu za 0,1 Kč, případně 0,01 Kč a platbě stravenkou a následnému vrácení celé částky v hotovosti z pokladny, což svědčí o snaze navyšovat vykazované stravenky v pokladně na úkor hotovosti. Z takto provedených důkazů považoval soud za vyvrácenou obhajobu dovolatelky o neznalosti fungování pokladny, a to i s přihlédnutím k tomu, že způsobem, jakým fungování pokladny popsala dovolatelka pokladna nemohla fungovat. Výše způsobené škody odpovídá hodnotě stravenek, které měly být (dle výbloku) v daný den v pokladně snížené o částku, která byla markována jako vklad . Proti takto stanovené škodě nelze dle státní zástupkyně ničeho namítat. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že pakliže byly tržby dovolatelkou snižovány o hodnotu tržeb ve stravenkách je nepochybné, že vznikal nevykázaný rozdíl v tržbách a tento rozdíl si dovolatelka nepochybně přisvojila, neboť získávání části tržeb bylo motivací celého jejího jednání, které by jinak postrádalo smysl. K dovolání A. F. se státní zástupkyně vyjádřila v tom směru, že z dovolatelkou uvedených námitek zapadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu námitka o nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena . Tato námitka je však dle vyjádření státní zástupkyně neopodstatněná. To proto, že předpokladem trestní odpovědnosti podle § 248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti, ale zaviněné jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí věci a vznik škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti pouze předurčuje režim, kterým bude posuzována vzniklá škoda, jde tedy o institut náhrady škody. Opačný názor by znamenal zúžení pojmu svěřené věci , neboť objektem výše uvedeného trestného činu by mohly být pouze hodnoty způsobilé být předmětem zvláštní odpovědnosti k náhradě škody. Dle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že nedostatek existence dohody o hmotné odpovědnosti nezakládá nedostatek trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin zpronevěry. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, odkázala státní zástupkyně na závěry nalézacího soudu. Uzavřela tedy, že z dostupných spisových materiálů nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, které ve svém rozhodnutí akceptoval i odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Podaná dovolání proto shledala neopodstatněnými a navrhla je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Co se týká dovolatelky A. F., je z výše uvedeného zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jejímž prostřednictvím napadá způsob provedení důkazů, neboť soudy provedené důkazy řádně zhodnotily a závěry z toho plynoucí také příslušným způsobem odůvodnily (bude rozvedeno níže). Stejně tak není právně relevantní z hlediska uplatněného dovolání poukaz na (částečně) nesprávný postup státního zástupce, který obžalobu na dovolatelku podal i pro skutky, které již nemohla spáchat s ohledem na skutečnost, že již nepracovala pro poškozenou. Pro takto zcela jistě nesprávně žalované skutky byla již s ohledem na výše uvedené zproštěna obžaloby soudem prvního stupně, tyto skutky nebyly předmětem odvolání a tedy označený (chybný) postup státního zástupce je tak zcela mimo dovolací přezkum. Co se týká skutků, pro které byly obě dovolatelky zproštěny obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., již soud prvního stupně logicky zdůvodnil, že zde bylo na místě obě obviněné zprostit obžaloby, neboť v případě těchto dílčích skutků částky stržené ve stravenkách nedosahovaly výše vkladu a obžalované tudíž žádnou hotovost nezpronevěřily. Ostatně i o těchto skutcích platí, že nebyly předmětem odvolacího přezkumu. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.ř.

Jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou tak zůstává námitka týkající se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu (stran jeho objektivní stránky) dovolatelkou a námitka týkající se uplatnění principu ultima ratio. K těm je však třeba uvést, že nelze než souhlasit se státní zástupkyní v tom směru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Ke spáchání trestného činu zpronevěry není nutná předcházející smlouva nebo dohoda (např. ve smyslu dovolatelkou uváděné dohody o hmotné zodpovědnosti), když postačuje faktické svěření věci jak tomu bylo i v tomto případě. Je nepochybné, že dovolatelkám byly svěřovány finanční prostředky (včetně stravenek) v rámci výkonu jejich povolání, tyto věci byly však ve vztahu k nim věci cizí a jejich povinností bylo tyto odevzdat jejich majiteli (svědku K.). Pokud tak neučinily a část těchto prostředků si přivlastnily, není žádných pochyb o tom, že si přivlastnily cizí věc, která jim byla svěřena a k zakrytí této své trestné činnosti vyplňovaly denní výkazy tak, aby neodpovídaly stavu pokladny. Zcela neopodstatněná je i námitka, že trestním řízením byla nahrazena do úvahy přicházející občansko právní rovina celé věci, když je zřejmé, že jednání dovolatelky (i s přihlédnutím k časovému období, po které byla trestná činnost páchána a k výši celkové škody) zcela nepochybně vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů a takovýmto jednáním se dotkla zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozené, takže nezbylo než reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Současně je nutno poukázat na ustanovení § 1 tr. zák., podle kterého účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob . Pokud tedy dovolatelka svým jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnila všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, čímž poškodila zájem chráněný tímto trestním zákonem, je uplatnění trestního práva a následné trestně právní sankce zcela na místě při současné nemožnosti uplatnění namítaného principu ultima ratio. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání A. F. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

Co se týká námitek dovolatelky P. R. k těmto je třeba uvést, že jejich valná většina není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání, když dovolatelka jejich prostřednictvím toliko brojí proti (soudy) zjištěnému skutkovému stavu a proti šíři dokazování a způsobu, jakým soudy dosud ve věci činné jednotlivé (ve věci) provedené důkazy hodnotily. V rámci přijatých závěrů vyjádřených i v důvodech přijatých rozhodnutí tak vycházely zejména z výslechu poškozeného K., z odborného vyjádření svědka M. M. (tuto výpověď si soud ověřil i kontrolou na pokladním výbloku ze dne 12. 6. 2008 a na jeho základě tak soudy dospěly k přesvědčení, že předmětná pokladna fungovala správně) a takto i s tím, že obě dovolatelky i svědkyně T. nevypovídaly pravdivě. To proto, že ze žádných okolností nevyplývala pravdivost jejich tvrzení a tedy zejména to, že po přepočítání hotovosti a stravenek v pokladně jejich součet odpovídal kolonce pokladna v části výbloku stav pokladny (a to i za stavu, kdy by předložené pokladní výbloky nebyly pravé jak tvrdí obhajoba, protože toto tvrzení je faktem nezávislým na konkrétních údajích na jednotlivých výblocích). Jakékoli opodstatnění postrádá i námitka dovolatelky, že pokladní výbloky nemohou být rozhodují pro závěr o její vině, když není jasné, kolik stravenek a v jaké hodnotě bylo přijato a není jasné, jaká hotovost byla uložena do trezoru, zejména s poukazem na skutečnost, že markování stravenek zřejmě neodpovídalo skutečnosti, když jsou markovány i hodnoty, které nejsou v hodnotách dělitelných 5 nebo 10. Takto je namístě uvést, že je několik typů stravenek, když některé se skutečně vydávají pouze v hodnotách dělitelných 5 nebo 10, jiné se vydávají v nominální hodnotě po jednotlivých korunách a není tedy nic nelogického na tom, že na příklad byly přijaty stravenky v hodnotě 962,- Kč, jak uvádí dovolatelka. K výši určené škody se soudy dostatečně přesvědčivě vyjádřily (zejména soud prvního stupně na str. 100 svého rozhodnutí, soud odvolací na str. 7) a lze na takovéto odůvodnění pro stručnost odkázat. Také nelze než souhlasit se státní zástupkyní, že úmyslné jednání dovolatelek, kdy si musely být vědomy rozdílů mezi skutečnou a vykázanou tržbou, nemohlo směřovat k ničemu jinému, než k tomu, že si takto rozdílně vykázanou část tržby přivlastnily. Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než i takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.ř.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Právně relevantně uplatněnou námitkou je ta, která se týká absence zavinění na její straně, dále námitka spočívající v tom, že její jednání mělo být případně posouzeno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 či § 255a tr. zák. a konečně i námitka týkající se tzv. opomenutých důkazů. V tomto směru se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. To proto, že (ostatně jak již bylo uvedeno výše) dovolatelka se jinak než úmyslně předmětného jednání dopouštět nemohla. Již od prvního dne muselo být při přepočítávání pokladny zjevné, že kolonka pokladna v části výbloku zahrnuje pouze výši hotovosti, a že do celkové výše tržeb je třeba zahrnout i nominální hodnotu stravenek. Pokud takto dovolatelka nejednala a vykazovala jako celkovou tržbu pouze výši finanční hotovosti, muselo jí být zřejmé, že využívá případného nesprávného nebo nedostatečného zaškolení při práci s pokladnou a přisvojuje si věc, která jí nepatří a je ve vztahu k ní věcí cizí. Soudy proto správně právně kvalifikovaly její jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., když v jejím případě není namístě uvažovat nad právní kvalifikací trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku, neboť jednání dovolatelky bezprostředně směřovalo ke zmocnění se cizí věci, která jí byla svěřena.

K části dovolání, ve které tato dovolatelka de facto namítla, že dle jejího přesvědčení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je možno uvést, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, podle níž Nejvyšší soud shora uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavní pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud především zdůrazňuje v rámci řady svých rozhodnutí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práva a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. III. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2/2006). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. Konečně v konstantní judikatuře Ústavního soudu se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu je nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by příslušné právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními, a to i z hlediska absence skutkových zjištění, která mohou mít na (právní) posouzení věci podstatný vliv. Pokud by se v dané věci jednalo skutečně o tzv. opomenuté důkazy, bylo by namístě v rámci dovolacího přezkumu na napadené rozhodnutí zrušit. O takovýto případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Je sice pravdou, že obhájce dovolatelky dne 1. 6. 2011 při hlavním líčení požádal, zda by mohl nahlédnout do daňových přiznání a do účetnictví poškozené společnosti (protokol o hlavním líčení č. l. 2009). Proto při následujícím hlavním líčení dne 22. 6. 2011 byla procesním stranám dle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena k nahlédnutí daňová přiznání poškozené (na čl. 2010) za roky 2005 - 2009 (protokol o hlavním líčení č. l. 2028), k nimž byly obě obžalované bez připomínek, přičemž jak vyplývá z předmětného protokolu, obhájce dovolatelky neměl další návrhy na doplnění dokazování. Následně v podaném odvolání ze dne 4. 8. 2011 (č. l. 2207 a násl.) dovolatelka toliko v části Hodnocení a neprovedení důkazů uvedla, že bylo v průběhu řízení zjištěno, že za období, kdy obžalovaná u poškozené pracovala, nebyla v prodejně poškozené nikdy dělána inventura, ačkoli dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, mají účetní jednotky povinnost inventarizaci provádět. Všechny tyto uvedené skutečnosti vzbuzují pochybnosti ohledně evidence zboží a peněžních prostředků u poškozené, a to dle obžalované i ve vztahu k peněžním prostředkům, jež měla podle rozsudku obžalovaná zpronevěřit. Takto koncipovanou námitku bez dalšího (konkrétního) návrhu na doplnění dokazování nelze považovat za návrh na doplnění dokazování, když jejím prostřednictvím pouze dovolatelka brojila proti způsobu, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, když s takovým postupem se soud odvolací (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) plně ztotožnil. O tom, že v rámci odvolacího řízení dovolatelka žádný návrh na doplnění dokazování neuplatnila, svědčí ostatně i protokol o veřejném zasedání ze dne 16. listopadu 2011 (č. l. 2226), podle kterého před ukončením tohoto veřejného zasedání nebyly vzneseny žádné návrhy na doplnění dokazování. Vina obou dovolatelek tak bylo prokázána dostatečně vedeným dokazování, kdy o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu se takto nejedná, když v uvedeném smyslu ani takto označený návrh na (konkrétní) doplnění dokazování ani vznesen nebyl a nemohl tak být ani případným předmětem přezkumu při jednání odvolacího soudu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka