3 Tdo 61/2014
Datum rozhodnutí: 05.02.2014
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 2 tr. zák.



3 Tdo 61/2014 -40 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání podaném obviněnou Ing. H. M. a obviněným J. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 141/2013 ze dne 15. května 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 22/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 141/2013 ze dne 15. května 2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 22/2010 ze dne 7. ledna 2013 zrušují . II . Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. ledna 2013 sp. zn. 44 T 22/2010 byli obviněná Ing. M. a obviněný T. (dále jen dovolatelé) uznáni vinnými dvojnásobným pokračujícím trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že
1. obž. Ing. M. na pracovišti v P., ve S., jako ředitelka ekonomicko-správního odboru Státního úřadu inspekce práce (dále SÚIP) se sídlem na H. n., O., za vzájemné součinnosti s obž. T. jako jednatelem Copyfax, s. r.o . se sídlem na ul. B., P., se záměrem získat nedůvodné obohacení, pod záminkou nutnosti provedení servisních prací na kopírkách, tiskárnách a faxech, umístěných na oblastních inspektorátech práce pro hl. m. Prahu v P., ul. K. (dále OIP3) a pro Středočeský kraj v P., ul. P. (dále OIP 4) s vědomím, že tyto nebudou provedeny, ale budou vyúčtovány, 1. obž. Ing. M. vyhotovila dne 9. 6. 2006 fiktivní objednávky, na jejichž základě obž. T. vystavil fiktivní daňové doklady, a to: ze dne 20. 7. 2006 na částku 32.128,30,- Kč, ze dne 16. 11. 2006 na částku 46.069,70,- Kč, ze dne 19. 7. 2006 na částku 37.263,70,- Kč, ze dne 16. 8. 2006 na částku 20.747,70,- Kč, ze dne 4. 8. 2006 na částku 49.702,80,- Kč, ze dne 8. 9. 2006 na částku 67.273,10,- Kč, ze dne 27. 6. 2006 na částku 55.499,30,- Kč, ze dne 2. 8. 2006 na částku 35.415,60,- Kč, ze dne 5. 10. 2006 na částku 32.080,10,- Kč, ze dne 17. 8. 2006 na částku 45.353,30,- Kč, ze dne 20. 7. 2006 na částku 24.696,70,- Kč, čímž způsobili uvedenému poškozenému úřadu celkovou škodu ve výši 446.230,30,- Kč,
2. obž. Ing. M. vyhotovila dne 26. 1. 2007 fiktivní objednávky, na jejichž základě obž. T. vystavil fiktivní daňové doklady a to ze dne 20. 6. 2007 na částku 19.739,10,- Kč, ze dne 21. 8.2007 na částku 10.217,40,- Kč, ze dne 18. 9.2007 na částku 28.464,80,- Kč, ze dne 30. 11. 2007 na částku 25.289,90,- Kč, ze dne 30. 11. 2007 na částku 25.289,90,- Kč, ze dne 21. 6.2007 na částku 38.868,20,- Kč, ze dne 28. 6. 2007 na částku 43.045,90,- Kč, ze dne 3. 8. 2007 na částku 12.616,40,- Kč, ze dne 6. 8. 2007 na částku 32.982,10,- Kč, ze dne 20. 8. 2007 na částku 17.795,30,- Kč, ze dne 5. 10. 2007 na částku 22.572,00,- Kč, ze dne 16. 5.2007 na částku 51.391,70,- Kč, ze dne 28. 5. 2007 na částku 34.914,60,- Kč, ze dne 17. 9. 2007 na částku 16.644,60,- Kč, ze dne 25. 9. 2007 na částku 16.831,40,- Kč, ze dne 14. 3. 2007 na částku 22.121,00,- Kč, čímž způsobili uvedenému poškozenému úřadu celkovou škodu ve výši 393.494,40,- Kč. Za výše uvedený trestný čin byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon jim byl (ve vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně se uvádí pouze obžalované , avšak vyhlášen byl rozsudek ve vztahu k oběma obžalovaným) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali oba dva dovolatelé odvolání, stejně jako příslušný státní zástupce. O všech třech odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 141/2013 ze dne 15. května 2013 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podali obviněná Ing. M. a obviněný T. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když obviněná Ing. M. jako důvody dovolání označila ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., obviněný T. ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněná Ing. M. uvedla, že výrok rozsudku soudu I. stupně a odůvodnění rozhodnutí není ve vzájemném souladu, stejně jako není v souladu výrok, který byl vyhlášen Obvodním soudem pro Prahu 1 s výrokem, který je uveden v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně. Zatímco vyhlášen byl rozsudek v tom znění, že se obžalovaným povoluje podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba se stanoví na dobu čtyř let, v písemném vyhotovení rozsudku je uvedeno, že se obžalované povoluje podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba se stanoví na čtyři roky. Dále uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť osoba, která je z titulu své funkce oprávněna samostatně jednat jménem právnické osoby a zároveň činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu vůči této právnické osobě. V další části dovolání pečlivě popsala dosavadní průběh trestního řízení. Uvedla, že zakázky firmě Copyfax, s. r. o., nařídila ona, což bylo však její povinností, když v roce 2006 došlo ke změně pravidel a příkazem Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstva financí České republiky se finanční prostředky na opravy a údržbu mohly používat pouze k účelu, k němuž byly určeny, tj. pouze k opravám a údržbě, nikoli k nákupu nových strojů a toto bylo promítnuto i v rozpočtu Státního úřadu inspekce práce (dále SÚIP). Poukázala takto na skutečnost, že vystavování objednávek (smluv) na opravy a údržbu mohl provádět pouze SÚIP pro všechna střediska, což bylo v náplni práce Ing. M. Odsouzená byla z titulu své funkce oprávněna samostatně jednat jménem právnické osoby a zároveň činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, a z toho důvodu se nemohla dopustit trestného činu podvodu vůči poškozené právnické osobě. Současně vyjádřila přesvědčení, že v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný T. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že výrok rozsudku soudu I. stupně a odůvodnění rozhodnutí není ve vzájemném souladu, stejně jako není v souladu výrok, který byl vyhlášen Obvodním soudem pro Prahu 1 s výrokem, který je uveden v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně. Zatímco vyhlášen byl rozsudek v tom znění, že se obžalovaným povoluje podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba se stanoví na dobu čtyř let, v písemném vyhotovení rozsudku je uvedeno, že se obžalované povoluje podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba se stanoví na 4 roky. Dále shrnul dosavadní průběh trestního řízení s tím, že z provedeného dokazování není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že odsouzený se dopustil jednání, jež mu klade za vinu skutková věta rozsudku, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále soud nepostavil najisto, zda vůbec na základě provedených důkazů, může soud prvního stupně vydat výrok o náhradě škody, když touto škodou se nezabýval, čímž mělo být porušeno jeho právo na zákonem stanovený postup obsažený v čl. 36 odst. 1, a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Oba dovolatelé se tak domáhali toho, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 61 To 141/2013, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 44 T 22/2010, byla zrušena a navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 61 To 141/2013 zrušil a zrušil řízení mu předcházející.

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že oba dovolatelé uplatnili důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. opřený o námitku diference mezi výrokem o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak byl vyhlášen a jak je uveden v písemném vyhotovení rozhodnutí. Připustil, že výrok podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. v písemném vyhotovení rozsudku chybně uvádí formulaci, podle níž se obžalované povoluje podmíněný odklad namísto obžalovaným povoluje podmíněný odklad . Tuto vadu je ovšem dle státního zástupce nutno interpretovat jako písařskou chybu, jimiž je písemné vyhotovení rozsudku zapleveleno v nezvyklé míře a jde o vadu snadno odstranitelnou postupem podle § 131 tr. ř. Pokud by se diference ve znění výroku měla chápat tak, že obviněnému J. T. nebyl povolen podmíněný odklad trestu, musel by být součástí výroku o trestu i výrok o způsobu jeho výkonu, což očividně nepřipadá v úvahu. Zásadní však je dle státního zástupce zjištění, že tato námitka nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť napadený výrok nechybí ani není neúplný, je pouze chybně písemně vyjádřen. Poukázal na skutečnost, že v dovolání obviněného J. T. není uvedena žádná další námitka, jež by mohla být podražena pod jediný jím uplatněný dovolací důvod. K dovolatelce Ing. M. uvedl, že navíc uplatnila i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod je možno podřadit námitku, že osoba, která je z titulu své funkce oprávněna samostatně jednat jménem právnické osoby a zároveň činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu podvodu vůči této právnické osobě. Tato námitka není podle názoru státního zástupce důvodná, protože majetkové dispozice dovolatelky podléhaly určitému kontrolnímu mechanismu, byť v tomto případě představovanému úkony jejích podřízených (zejména svědka D.). Jestliže tohoto svědka svými tvrzeními uváděla dovolatelka v omyl v tom směru, že fakturované servisní práce skutečně byly provedeny, aby dosáhla toho, že kontrasignoval jednotlivé účetní případy popsané ve výroku rozsudku, jednalo se očividně o projev její snahy zakrýt protiprávní dispozice s finančními prostředky, za něž dovolatelka nesla odpovědnost. To proto, že záměrně uváděla v omyl osobu, jejíž jednání bylo nezbytné k umožnění finančních dispozic resp. k zakrytí jejího protiprávního jednání ke škodě jejího zaměstnavatele, jež v konečném důsledku znamenalo obohacení jiného (J. T.), a proto naplnila dovolatelka svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to ve dvou případech, které soud pro výraznější časovou přetržku správně nezahrnul do jediného pokračujícího jednání. Všechny zbývající námitky obou dovolatelů jsou pouhým opakováním jejich obhajoby a nejsou ničím jiným než polemikou s průběhem a výsledky dokazování, přičemž cílem těchto námitek je zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně a tím i právní posouzení věcí. Nicméně námitky tohoto druhu není možno podřadit pod žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání. Proto podaná dovolání považuje za zjevně neopodstatněná a navrhl jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který ve svém podání uplatnili oba dva dovolatelé, spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Lze dát dovolatelům za pravdu, že část výroku o trestu týkající se podmíněného odložení dovolatelům uloženého trestu, není v písemném vyhotovení v souladu s tím, jak byl rozsudek vyhlášen. Ovšem nelze přehlédnout, že se zde jedná o zjevnou písařskou chybu, kterou dovolatelé v dosavadním průběhu řízení nijak nenamítali, a to ani v podaném odvolání a ani odvolací soud si této chyby nepovšimnul a nijak ji nenapravil. Navíc je nutno uvést, že písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný, nenaplňují výše uvedený důvod dovolání (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3174 s.)

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak právně relevantně uplatněna námitka dovolatelky, že se předmětného trestného činu nemohla dopustit, neboť byla oprávněna činit za právnickou osobu majetkové dispozice. Tato námitka je uplatněna současně i důvodně.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Dovolatelka společně s obviněným T. byli odsouzeni pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Objektivní stránka trestného činu v posuzovaném případě tkví v tom, že obvinění uvedli někoho v omyl. Podvod je trestným činem, pokud oklamaná osoba v důsledku svého omylu nebo zamlčení podstatných skutečností provede majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na cizím majetku zákonem předpokládaná škoda a současně se tím pachatel, či někdo jiný obohatí. Omyl je vykládán jako rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl se děje jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věcí, přičemž může být vyvolán nejen konáním, ale i opomenutím nebo konkludentním projevem vůle.

Má-li být trestný čin podvodu spáchán při využití omylu právnické osoby, musí jednat v omylu i fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby, nebo v jejím zastoupení (srov. R č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních).

Právnická osoba tudíž jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, jiný člen, zaměstnanec, pracovník nebo člen, který je nebo by byl v dané věci oprávněn učinit příslušný právní úkon, nebo zástupce.

V posuzovaném případě však z dosud provedeného dokazování vyplývá, že to byla sama dovolatelka, kdo prováděl majetkové dispozice s majetkem právnické osoby. Z popisu skutku, tak jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, není uvedeno, která fyzická osoba, jednající za právnickou osobu, měla být jednáním dovolatelů uvedena v omyl.

Za daných okolností se tak jeví, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje spíše znaky trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 tr. zák., kdy dovolatelka ve spolupachatelství s obviněným T. neoprávněně nakládala s finančními prostředky, které jí byly v rámci výkonu její pracovní činnosti svěřeny.

Rozhodnutí soudu prvního stupně (a tím i napadené rozhodnutí soudu odvolacího) je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolacímu soudu nezbylo než v rámci rozhodnutí o dovolání z podnětu podání Ing. M. obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit, a to vzhledem k výše uvedenému ve vztahu k oběma dovolatelům, a to s ohledem na ustanovení § 261 tr. ř. obsahující princip beneficium cohaesionis. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na soudu nalézacím, aby se podrobně zabýval tím, zda obvinění skutečně svým jednáním mohli naplnit znaky uvedení v omyl a jejich jednání je tedy možno posoudit jako trestný čin podvodu, nebo zda šlo v tomto případě o zneužití svěřených finančních prostředků a jedná se tak o trestný čin zpronevěry, když v rámci nového rozhodnutí nepřehlédne ani výhrady vznesené v souvislosti s již uloženými tresty. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, je odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka