3 Tdo 605/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoník, § 138 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 605/2011 -37 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 48/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 17/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. C. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 16 T 17/2009 , byl obviněný V. C. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že v době od 22. 12. 2007 do 29. 10. 2008 si úmyslně přisvojil finanční prostředky ve výši 5.000.000,- Kč z částky 15.700.000.- Kč, která byla R. N., podnikajícím pod obchodním jménem R. N., dále také jen podnikatel R. N., postupně složena do úschovy (částka ve výši 500.000,- Kč v hotovosti dne 16. 4. 2007, částka ve výši 15.200.000,-Kč bankovním převodem na účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., na jméno D. C., k němuž měl dispoziční právo, s připsáním částky 2. 7. 2007) jednak na základě Smlouvy o zprostředkováni koupě nemovitosti uzavřené v Č. K. dne 28. 3. 2007 mezi V. C. podnikajícím pod obchodním jménem V. C. UNI, dále také jen podnikatel V. C., jako zprostředkovatelem, a podnikatelem R. N., jako zájemcem, jednak na základě Smlouvy příkazní a Smlouvy o úschově peněz uzavřené v Č. K. dne 27. 6. 2007 mezi podnikatelem V. C., jako příkazníkem, a podnikatelem R. N., jako příkazcem a kupujícím, a z nichž měl, dle obsahu Kupní smlouvy uzavřené v Č. K. dne 27. 6. 2007 mezi P. V., jako prodávajícím a podnikatelem R. N., jako kupujícím, kdy předmětem kupní smlouvy byla nemovitost (objekt bydlení, V. M., na pozemku o výměře 80 m2 vedeném jako zastavěná plocha a nádvoří na parcele, vše zapsané na listu vlastnictví pro obec, okres a katastrální území Č. K.), uvolnit podle článku III. Kupní smlouvy do tří dnů poté, co budou účastníci vyrozuměni o rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy, kupní cenu poníženou o daň z převodu nemovitostí, která činila 471.000,- Kč, tedy částku ve výši 15.229.000,- Kč (tuto povinnost měl podnikatel V. C. i na základě článku III., písm. a) Smlouvy příkazní a Smlouvy o úschově peněz ve vztahu ke kupní ceně ponížené o daň z převodu nemovitostí, nicméně tato smlouva nezavazovala prodávajícího P. V.), přičemž v rozporu se Smlouvou příkazní a Smlouvou o úschově peněz bez vyrozumění příkazce s finančními prostředky poukázanými na výše uvedený bankovní účet disponovoval, neboť je převedl na jiný bankovní účet, část z nich vybral v hotovosti, část použil na úhradu zboží, služeb a různých finančních produktů, případně na další účely, které nesouvisely se smluvními vztahy, které obžalovaný V. C. uzavřel jako podnikatel, načež na základě telefonického vyrozumění podnikatelem R. N. v měsíci říjnu 2007 a písemném vyrozumění P. V. dopisem ze dne 9. 12. 2007 odeslaným dne 11. 12. 2007, s jehož obsahem se obžalovaný V. C. seznámil nejpozději ke dni 21. 12. 2007, o rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí u nemovitostí z výše uvedené Kupní smlouvy, poukázal dne 21. 12. 2007 na účet uvedený prodávajícím P. V. část kupní ceny ve výši 10.000.000,- Kč a zároveň dopisem ze stejného dne vyrozuměl prodávajícího P. V., že výplatu zbývající části kupní ceny ve výši 5.000.000,- Kč zadržuje z důvodu vad váznoucích na předmětu kupní smlouvy z titulu jejich uplatnění kupujícím podnikatelem R. N., kterého zastupuje, kdy tato částka představuje slevu na kupní ceně z předmětné kupní smlouvy, a to až do doby rozhodnutí soudu, a proto na pokyn kupujícího, podnikatele R. N., poukázal pouze částku ve výši 10.000.000,- Kč, aniž by však k takovému jednání obdržel pokyn od kupujícího podnikatele R. N. a byl k němu na základě Smlouvy příkazní a smlouvy o úschově peněz nebo Kupní smlouvy oprávněn a zbývající část kupní ceny ve výši 700.000,- Kč nevyplatil z důvodu, že představuje provizi realitní kanceláře, tedy podnikatele V. C., a částku připadající na daň z převodu nemovitostí, přičemž provize podnikatele V. C. byla upravena Smlouvou o zprostředkování prodeje nemovitosti uzavřenou v Č. K. dne 11. 4. 2007 mezi podnikatelem V. C., jako zprostředkovatelem, a P. V., jako zájemcem, kdy povinnost zájemce uhradit provizi zprostředkovateli byla v článku IV., bod 2 upravena tak, že tato provize ve výši 3 % z realizované kupní ceny, v případě, že zprostředkování prodeje nemovitosti bude provedeno v plné míře zprostředkovatelem, bude uhrazena do tří dnů poté, co katastrální úřad vyrozumí účastníky o povolení vkladu vlastnického práva,

a proto neoprávněným úmyslným disponováním s částí kupní ceny ve výši 5.000.000,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti, ale ani později, nevyplatil prodávajícímu P. V., tomuto způsobil škodu ve výši 5.000. 000,- Kč .

Za to byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování výdělečné činnosti na základě živnostenského oprávnění v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. V., částku ve výši 5.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. V., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 16 T 17/2009, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O dovolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 48/2010 , a to tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný V. C. odsuzuje podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provozování výdělečné činnosti na základě živnostenského zákona v oblasti činnosti realitní kanceláře a zprostředkování na 5 (pět) let.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 772 774) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že nalézací, posléze i odvolací soud dospěli na základě nesprávných skutkových zjištění k nesprávné kvalifikaci jeho jednání, když za použití ustanovení § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku obě instance konstatovaly, že obviněný měl způsobit škodu velkého rozsahu, a to ve výši 5.000.000,- Kč. Obviněný odkázal na zjištění nalézacího soudu, který při hodnocení skutkového stavu vycházel z konstrukce, kdy uznal užití finančních prostředků poškozeného obviněným zčásti legálním, a to na základě zadržovacího práva. Namítl, že na jedné straně soud uznal jeho právo na využití zadržovacího práva až do výše 471.000,- Kč, na straně druhé pak nesprávně dovodil, že tohoto práva bylo využito pouze co do částky 229.000,- Kč, maje za to, že měl-li retenční právo až do výše 471.000,- Kč, měla být obhajoba uznána v celé této výši. Dle přesvědčení obviněného způsobená škoda nedosahovala částky 5.000.000,- Kč, čímž je namístě právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení § 206 odst. 4 tr. zákoníku a tomu odpovídající výrazně nižší trestní sazba. Nesprávnou právní kvalifikací jeho jednání dospěl nalézací a po něm i odvolací soud k nepřiměřeně tvrdému trestu.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 48/2010, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 16 T 17/2009, zrušil, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že je třeba vycházet z popisu skutkového děje, uvedeného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, případně z dalších podrobnějších okolností, zmíněných v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Z něho jasně vyplývá, že s ohledem na související smluvní ujednání obviněný v rozsahu částky ve výši 10.700.000,- Kč postupoval řádným způsobem, ovšem v rozsahu částky ve výši 5.000.000,- Kč (zadržené z důvodu údajných vad na předmětu koupě) již nikoli, a tedy pokud zmíněnou částku zadržel a naložil s ní jiným způsobem, jednal s ní jako s vlastní za současného poškození jejího oprávněného vlastníka, poškozeného J. V. S ohledem na učiněná skutková zjištění je následně nerozhodné, že obviněný si mohl zadržet provizi až do výše 471.000,- Kč (do výše 3% z kupní ceny nemovitosti), neboť jednak sám výslovně výši kupní ceny zpochybnil a dále především výslovně uvedl, že na úhradě daně z převodu nemovitosti a na vlastní provizi zadržuje (toliko) 700.000,- Kč (tedy na provizi 229.000,- Kč) a zbývající část složených finančních prostředků ve výši 5.000.000,- Kč zadržuje s ohledem na další (neakceptovatelné) důvody, tedy jinými slovy neoprávněně. Celá neoprávněně zadržená částka je proto škodou, a to škodou velkého rozsahu, jak uvedeno v § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Právnímu posouzení jednání obviněného jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je tak dle závěru státního zástupce nutné přisvědčit.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 48/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. C. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže odpovídat obecná námitka obviněného o nesprávných skutkových zjištěních.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod však spadá námitka, v rámci níž brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy namítá, že byla nesprávně stanovena výše škody, a správně mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.

Zločinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Škodou velkého rozsahu se dle ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření . Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1811 - 1818).

Dle skutkových zjištění vystupoval obviněný na základě Smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti, uzavřené dne 28. 3. 2007 v Č. K. mezi ním a kupujícím R. N., jako zprostředkovatel v obchodním vztahu mezi R. N. jako kupujícím a P. V. jako prodávajícím, jehož předmětem byla koupě nemovitosti v Č. K. V rámci tohoto vztahu došlo na základě Smlouvy příkazní a smlouvy o úschově peněz, uzavřené v Č. K. dne 27. 6. 2007 mezi ním a kupujícím R. N., ke složení částky představující kupní cenu ve výši 15.700.000,- Kč na účet obviněného, jenž byl následně povinen po naplnění určitých skutečností s touto částkou smlouvami sjednaným způsobem naložit, což však v plném rozsahu neučinil. Dne 21. 12. 2007 poukázal na účet vedený prodávajícím P. V. částku 10.000.000,- Kč, nicméně současně dopisem ze stejného dne vyrozuměl prodávajícího P. V., že zbývající část kupní ceny ve výši 5.000.000,- Kč zadržuje z důvodu vad váznoucích na prodávané nemovitosti, kteréžto však neexistovaly, a to aniž by byl k takovému konání obdržel pokyn kupujícího R. N. či byl k takovému konání zmocněn na základě Smlouvy příkazní a smlouvy o úschově peněz či jiné smlouvy. Současně si ponechal částku 700.000,- Kč s tím, že se jedná o částku sloužící k úhradě daně z převodu nemovitosti, kteroužto následně ve výši 471.000,- Kč řádně uhradil, a dále k úhradě provize realitní kanceláře, na kterou měl dle Smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti ze dne 11. 4. 2007 uzavřené v Č. K. mezi ním a prodávajícím P. V. nárok ve výši 3 % z realizované kupní ceny, tj. v částce 471.000,- Kč, kteroužto však reálně uplatnil ve výši 229.000,- Kč.

Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněný v rozporu se Smlouvou příkazní a Smlouvou o úschově peněz bez vyrozumění příkazce s finančními prostředky poukázanými na výše uvedený bankovní účet disponovoval, neboť je převedl na jiný bankovní účet, část z nich vybral v hotovosti, část použil na úhradu zboží, služeb a různých finančních produktů, případně na další účely, které nesouvisely se smluvními vztahy, které obžalovaný V. C. uzavřel jako podnikatel .

Obviněnému byla v souladu se Smlouvou příkazní a smlouvou o úschově peněz ze dne 27. 6. 2007 poukázána na účet částka ve výši 15.700.000,- Kč, kterážto představovala celkovou kupní cenu za prodávanou nemovitost. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že v rozsahu částky ve výši 10.700.000,- Kč postupoval obviněný řádným způsobem. Částku ve výši 10.000.000,- Kč vyplatil prodávajícímu P. V., přičemž zbývající částka ve výši 700.000,- Kč představovala dle jeho výslovného upozornění peněžní prostředky určené na úhradu daně z převodu nemovitosti (představující částku 471.000,- Kč a odpovídající 3 % z kupní ceny nemovitosti) a úhradu provize realitní kanceláře. Nalézací soud konstatoval, že obžalovaný jako zprostředkovatel byl tedy v podstatě podle článku III. kupní smlouvy oprávněn pozdržet výplatu částky rovnající se dani z převodu nemovitostí a jedná se tedy o částku, kterou byl oprávněn obžalovaný V. C. pozdržet pří výplatě kupní ceny prodávajícímu (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný následně v únoru 2008 daň z převodu nemovitosti ve výši 471.000,- Kč uhradil.

Provize realitní kanceláři byla dle Smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti ze dne 11. 4. 2007 stanovena na částku ve výši 3 % z realizované kupní ceny, tj. částku ve výši 471.000,- Kč. Nalézací soud uvedl, že z článku III. kupní smlouvy však nevyplývá, že by byl obžalovaný V. C. oprávněn zadržet i částku rovnající se provizi z realizace kupní smlouvy, k níž se ve smlouvě o zprostředkování prodeje nemovitosti zavázal P. V. . Nicméně nezpochybnil právo obviněného na výplatu provize ve výši 471.000,- Kč. Z odůvodnění na str. 28 30 rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud se podrobně zabýval otázkou pozdržení výplaty z titulu provize i skutečností, že po odečtení částky představující částku k úhradě daně z převodu nemovitosti byla zbývající částka určená k úhradě provize toliko ve výši 229.000,- Kč, přestože byl obviněný oprávněn si účtovat částku ve výši 471.000,- Kč. Nutno uvést, že námitkou se zabýval již odvolací soud, který s odkazem na podrobné odůvodnění nalézacího soudu konstatoval, že ohledně 229.000 Kč nelze prokázat, že si je obžalovaný V. C. úmyslně protiprávně přisvojil a zahrnout je do výše škody způsobené trestným činem . Soud prvního stupně měl za to, že jednání obžalovaného ohledně této částky lze posoudit jako realizaci zadržovacího práva z titulu jím uplatňované provize (str. 8 napadeného rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.

Odvolací soud se též vypořádal s námitkou obviněného týkající se výše způsobené škody, která byla stanovena ve výši 5.000.000,- Kč, tedy v rozsahu částky neoprávněně zadržené obviněným. Dle skutkových zjištění obviněný zaslal dne 21. 12. 2007 prodávajícímu P. V. dopis, kde jej informoval o tom, že po právní moci rozhodnutí soudu ve sporu o terasu (tedy v případě pozitivního soudního rozhodnutí ve prospěch R. N.) mu do tří dnu zašle zbývajících 5.000.000,- Kč z kupní ceny. Obviněný uvedl, že takto činí jménem R. N., který jej požádal o zpracování dopisu, což však neodpovídalo skutečnosti, neboť bylo prokázáno, že svědek R. N. nedával žádné pokyny či příkazy k jednání vůči P. V. ohledně zadržení částky kupní ceny, konkrétně ve výši 5.000.000,- Kč, a rovněž bylo zjištěno, že o této skutečnosti vůbec nebyl informován (str. 22 rozsudku nalézacího soudu).

K námitce dovolatele, proč nebyla odečtena výše celé provize, tj. 471.000,- Kč, Vrchní soud v Praze uvedl, že obviněný dal dopisem ze dne 21. 12. 2007 zaslaným prodávajícímu P. V. jasně najevo, že si ponechává pro sebe z titulu provize a zaplacení daně z převodu nemovitosti částku ve výši 700.000,- Kč a nikoli 942.000,- Kč, takže není důvod odečítat z částky 5.000.000,- Kč, kterou si přisvojil protiprávně pod smyšlenou záminkou, že jedná z pověření kupujícího R. N., dalších 242.000,- Kč, zvláště když splnění podmínek pro zaplacení provize v plné výši je sporné, protože nedošlo k realizaci celé kupní ceny (str. 8 napadeného rozsudku). Výše škody tedy odpovídá částce 5.000.000,- Kč, kterou si obviněný protiprávně přisvojil a naložil s ní v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování, a to způsobem, který mařil základní účel svěření, kdy s ní nakládal jako s vlastní za současného poškození jejího oprávněného vlastníka, tj. poškozeného J. V. Na tom nemění nic skutečnost, že obviněný měl nárok na vyplacení částky ve výši 471.000,- Kč představující provizi za zprostředkování prodeje nemovitosti, neboť dal jasně najevo, že pro tyto účely a pro účely zaplacení daně z převodu nemovitosti zadržuje částku toliko ve výši 700.00,- Kč, zatímco zbývající částka ve výši 5.000.000,- je zadržena z důvodu údajných vad předmětných nemovitostí.

S ohledem na skutečnost, že se jednalo o škodu velkého rozsahu (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), nelze právnímu posouzení jednání obviněného jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ničeho vytknout. Nejvyšší soud tak shledal námitky obviněného neopodstatněnými.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. C. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a