3 Tdo 600/2009
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 600/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2009 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 11 To 547/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 120/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 6 T 120/2008, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

v době od 23:30 do 23:45 hod. dne 25. 7. 2007 v Ch., v obci P., v pokoji a poté v předsíni společného apartmánu v podnapilém stavu fyzicky napadl V. M., a to nejprve nejméně třemi údary pěstí do obličeje, poté, co poškozený upadl na podlahu, jej nejméně dvakrát kopl do levého boku do oblasti žeber a tímto svým jednáním mu způsobil zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání pravé očnice, tříštivou zlomeninu spodiny pravé očnice s posunem úlomků, tříštivou zlomeninu přední a postranní směny pravé čelistní dutiny a zlomeninu sedmého, osmého a devátého žebra vlevo s posunutím úlomků kostí, která si vyžádala léčbu úrazových změn od 25. 7. 2007 po dobu 5 až 6 týdnů, kdy byl poškozený omezen v běžném způsobu života zejména bolestivostí zraněných míst, omezením hybnosti hrudníku a ztížením příjmu potravy.

Obviněnému byl uložen podle § 221 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému V. M. částku 13.200,- Kč za bolestné, přičemž se zbytkem nároku byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného zamítl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 11 To 547/2008, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

II.

Proti usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu dovolání obviněný uvádí, že si je vědom, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, neboť dovolací soud není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Dovolatel však akcentuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, podle nichž je zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení možný, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).

Extrémní nesoulad v posuzované věci pak spatřuje zejména v údajném rozporu mezi výpovědí poškozeného a jeho manželky, pokud jde o trvání napadení. Další rozpor spatřuje v tom, že zatímco svědkyně M. tvrdí, že viděla pouze jediný úder, poškozený uváděl, že útok obviněného pokračoval i po příchodu jeho manželky, aniž by vysvětlil, proč jej tato neviděla. Podle dovolatele to charakterizuje snahu poškozeného dokázat příčinnou souvislost mezi tvrzeným útokem a jeho velmi dlouhou pracovní neschopností.

Dovolatel vyzdvihuje, že soud své závěry opřel i o tu část posudku znalce z odvětví soudního lékařství, podle něhož k úrazovým změnám poškozeného mohlo vést jednání obviněného, tak jak je popsal poškozený. Šlo tedy o závěr toliko v rovině pravděpodobnosti, nikoli o jistotu, čímž podle dovolatele soudy porušily zásadu trestního řízení in dubio pro reo . Podle přesvědčení dovolatele mimo zcela nevěrohodných výpovědí manželů M. neexistuje jediný důkaz svědčící v jeho neprospěch, neboť výpovědi dalších svědků přinesly jen zprostředkované poznatky a ty navíc svědčily v jeho prospěch, když z nich vyplývala snížená pravdomluvnost poškozeného. V tom podle názoru dovolatele spočívá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením soudem.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněného L. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu přiléhavě citovaná v dovolání).

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněný L. ve svém dovolání žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. To ostatně konstatoval i sám dovolatel ve svém dovolání. Jeho námitky směřovaly výhradně proti způsobu, jakým okresní a krajský soud přistoupily k hodnocení provedených důkazů, a proti tomu jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Prostřednictvím svého dovolání tedy nenapadal žádná pochybení při právním posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, nýbrž brojil proti aplikaci procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. soudy, upravujících rozsah prováděného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Svými námitkami tak neusiloval o změnu právního posouzení zjištěného skutku, ale o odlišný pohled na kvalitu a věrohodnost provedených důkazů, zejména výpovědí poškozeného V. M. a svědkyně I. M., který by vyústil v jiné skutkové závěry, než že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku okresního soudu.

V důsledku toho Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. L. sice ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadající právní posouzení skutku, svými konkrétními námitkami jej však nenaplnil (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298 Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud ovšem ve shodě s odůvodněním dovolání obviněného současně bral v úvahu, že judikatura Ústavního soudu připouští ojediněle průlom do tohoto výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je podle Ústavního soudu výjimečně možný za situace zmiňované dovolatelem, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením zjevně panoval extrémní nesoulad, takže shora zmíněný výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by se v takové situaci jevil jako příliš restriktivní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04).

O takovou situaci se však podle závěru Nejvyššího soudu v projednávaném případě evidentně nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu je zřejmé, že oba soudy, vědomy si toho, že obviněný od počátku trestního řízení jakýkoli útok vůči poškozenému kategoricky popíral, věnovaly jeho obhajobě adekvátní pozornost. Pokud pak na podkladě zevrubné analýzy všech provedených důkazů, které měly k dispozici, v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. dospěly k jednoznačnému závěru, že tyto spolehlivě prokazující fyzické napadení poškozeného obviněným tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku okresního soudu, shledává i Nejvyšší soud takový závěr jako dostatečně podložený, logický a v souladu se zákonem.



Zranění poškozeného bylo spolehlivě prokázáno lékařskými zprávami a na ně navazujícím posudkem znalce z odvětví soudního lékařství, který shledal mechanismus způsobení zranění popsaný poškozeným jako plně odpovídající. Nejvyšší soud považuje za potřebné vyzdvihnout, že šlo o zranění bolestivá a zejména ta v obličeji představovala typické následky intenzivních úderů pěstí. Verze obviněného, že poškozený tato zranění předstíral, resp. utrpěl je v jiné souvislosti, avšak chtěl jej takto křivě obvinit a poškodit, považovaly soudy obou stupňů důvodně za vyvrácené a to zejména s přihlédnutím k tomu, že vztahy poškozeného a obviněného byly až do tohoto konfliktu dlouhodobě přátelské. Nelze pomíjet ani skutečnost, že poškozený pod vlivem utrpěného zranění ukončil dovolenou v cizině o dva dny dříve, což by bezdůvodně jistě nečinil. Výpovědi poškozeného a jeho manželky pak ani Nejvyšší soud neshledává nijak rozporné, když jejich dílčí odlišnost vyplývá logicky z toho, že svědkyně I. M. viděla až závěrečnou fázi útoku obviněného. Pokud by, jak obviněný tvrdil, měli v úmyslu obvinit jej křivě, nic by jim nebránilo, aby svědkyně M. popsala shodně s poškozeným i úvodní část útoku obviněného. Samotný fakt, že poškozený měl po incidentu před svědky z řad jejich společných známých prohlásit, že s obviněným zatočí , resp. že za to bude platit až do důchodu , nesvědčí to o tom, že by k napadení nedošlo, ale o tom, že poškozený byl jednáním obviněného hluboce frustrován a chtěl, aby za ně nesl co nejtěžší důsledky. Soudy ovšem citlivě reagovaly i na tuto skutečnost, když dovodily, že obtíže poškozeného projevující se v dlouhodobě pracovní neschopnosti mohou být subjektivního charakteru a jednání obviněného posoudily toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a nikoli dle přísnějšího ustanovení dle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož aplikace rovněž přicházela v úvahu. Také v případě výroku o náhradě škody vyšly jen z následků útoku objektivně prokázaných znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství.



IV.

Lze proto shrnout, že obviněný P. L. sice ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétně uplatněnými námitkami jej obsahově nenaplnil.

Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr