3 Tdo 60/2017
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 60/2017-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2017 o dovolání obviněného D. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 5 To 52/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 17 T 30/2014, byl obviněný D. H. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 T 206/2011-447, jež nabyl právní moci dne 31. 10. 2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 To 546/2013-509, byl podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 T 206/2011-447, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 To 546/2013-509, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2, 3 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle § 226 písm. c) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby pro jeden dílčí útok pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 5 To 52/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 206 odst. 5, § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 T 206/2011-447, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 To 546/2013-509, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že byl zbaven obvinění pro 14 útoků, u nichž byla důkazní situace stejná nebo obdobná, jako u útoků, pro něž byl odsouzen. Obviněný v tom spatřuje porušení zásady právní jistoty, kdy se stejné případy posuzují stejně a různé různě. Obviněný se domnívá, že soudy hodnotily důkazy svévolně. Dále spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení ve výši uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Soud při ukládání trestu nevzal v potaz délku trestního řízení více než pět let. Soudy rovněž nepřihlédly ke spoluzavinění poškozených, kteří sami porušovali právní předpisy. Obviněný má rovněž za to, že oba soudy závažným způsobem pochybily ve svých závěrech o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, zejména z pohledu naplnění její objektivní stránky, k čemuž odkázal na své odvolací námitky. Poukázal na to, že jeho přiznání z předprocesní fáze směřovalo i k útokům, pro které bylo trestní stíhání zastaveno. Dále namítl existenci tzv. opominutých důkazů, kdy nebyly provedeny všechny relevantní důkazy a jiné byly bagatelizovány. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obviněný uvedl, že mu bylo upřeno právo účastnit se veřejného zasedání, kde se projednávalo jeho odvolání. Z jednání se omluvil pro nutnost ošetřování svého syna, o kterého se nemohl starat nikdo jiný, protože jeho manželka je podnikatelka a měla nasmlouvánu celou řadu jednání s obchodními partnery. Odvolací soud si však k tomu nevyžádal žádné důkazy.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 5 To 52/2015, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 17 T 30/2014-4242, a aby přikázal podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k opětovnému projednání a rozhodnutí. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 trestního řádu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání nejprve uvedl, že předmětem přezkumu nemohou být odkazy obviněného na námitky uplatněné v odvolání, pokud nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání. Ostatní námitky obviněného stojí podle státního zástupce mimo rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, námitky obviněného považuje státní zástupce za neopodstatněné. Odvolací soud totiž nepovažoval účast obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou, a o jednání jej pouze vyrozuměl. Žádné dokazování se u odvolacího soudu neprovádělo. Pokud měl obviněný doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání řádně vykázáno, pouhá jeho nepřítomnost na něm podle státního zástupce není překážkou jeho konání. Odvolací soud rovněž obviněnému sdělil, že jím sdělené důvody mu objektivně nebránily účasti na veřejném zasedání. Jelikož námitky obviněného považuje za neopodstatněné, je neopodstatněnou i žádost o odložení výkonu trestu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

K vyjádření státního zástupce předložil obviněný repliku. Podle obviněného bylo cílem vyjádření státního zástupce především právní ekvilibristikou zatemnit podstatu věci. Obviněný zopakoval, že je jeho nezadatelným právem být osobně přítomen soudnímu řízení a vyjádřit se k prováděným důkazům. Současně byl odsouzen za útoky, kterých se nedopustil, a nejsou pro to ani důkazy. Odvolací soud se podle něj s největší pravděpodobností dostatečně neseznámil s důkazy, na které poukazoval. Nemohou obstát ani písemnosti jeho bývalého zaměstnavatele, dle kterých se měl k činu přiznat. Obviněný proto trvá na tom, že útoky měly být kvalifikovány jako netrestné.

Obviněný D. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu, na něž je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Především je třeba zdůraznit, že dovolací soud se zabýval pouze argumentací obsaženou přímo v dovolání a nepřihlédl k odkazu obviněného na jeho předchozí odvolání. To proto, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f trestního řádu tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení.

Pokud obviněný namítal, že neexistují důkazy pro jeho odsouzení, že ohledně části dílčích útoků bylo jeho trestní stíhání již v přípravném řízení zastaveno, že jeho přiznání z předprocesní fáze je nevěrohodné, že nebylo prokázáno, zda mohl do počítačového systému vstupovat pod heslem svého tehdejšího nadřízeného, a že soudy bagatelizovaly obhajobou předložený znalecký posudek, míjely se tyto námitky s uplatněným důvodem dovolání. Jeho argumentace totiž byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Vznesené námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn nebyl. Jde navíc v podstatě pouze o opakované námitky, uplatněné již v rámci řádného opravného prostředku, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal, a proto lze na jeho rozhodnutí odkázat.

Ve věci nebyla shledána ani existence tzv. opomenutých důkazů, jak na ni obviněný poukazoval. I v této souvislosti lze plně odkázat na předchozí rozhodnutí, zejména na rozhodnutí nalézacího soudu, který se zamítnutým návrhům obhajoby na doplnění dokazování podrobně a přesvědčivě věnoval v samostatné rozsáhlé části odůvodnění. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, pak není namítaná pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení příslušné trestní sazby, a proto nebylo možné přisvědčit obviněnému rovněž v tomto směru.

Obviněný dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , jehož existenci dovozoval z existence vady v hmotněprávním posouzení skutku v rozsudku soudu prvního stupně, tedy z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však takovou vadu z výše uvedených důvodů neshledal. Proto nemohl být v dané věci shledán opodstatněným ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.

Posledním důvodem dovolání, který obviněný uplatnil, byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu . Tento důvod předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.

V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v § 202 odst. 2 až 5 trestního řádu. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 trestního řádu, § 314q odst. 1 věty čtvrté trestního řádu a § 64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Vzhledem k uvedenému lze považovat námitky obviněného sice za relevantní, ovšem současně za zjevně neopodstatněné.

V posuzované věci byl obviněný o veřejném zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Den před termínem konání veřejného zasedání doručil obviněný soudu žádost o posunutí termínu veřejného zasedání, kterou odůvodnil vážnými rodinnými důvody spočívajícími v ošetřování nezletilého syna. K žádosti přiložil kopii rozhodnutí o potřebě ošetřování vystavenou předcházející den pediatrem a kopii rodného listu syna. Odvolací soud dotazem u příslušného pediatra ověřil, že syn obviněného byl ošetřen pro kašel, přičemž jeho ošetřování nevyžaduje žádné zvýšené nároky na péči a může je zabezpečit i manželka obviněného. Ještě téhož dne kontaktoval soud telefonicky, emailem a datovou zprávou obhájce obviněného s tím, že žádost o změnu termínu nebyla akceptována. Na počátku veřejného zasedání rozhodl soud podle § 202 trestního řádu, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného. V rámci veřejného zasedání nebylo prováděno dokazování. Za dané situace nezasáhl odvolací soud svým postupem do práva obviněného účastnit se veřejného zasedání, protože důvod, uvedený v žádosti (omluvě) ve skutečnosti netvořil objektivní a relevantní překážku bránící jeho účasti u veřejného zasedání o odvolání. Pokud by obviněný skutečně chtěl využít svého práva účastnit se veřejného zasedání, pak za situace, kdy věděl o nemoci (kašli) syna nejméně dva dny před termínem veřejného zasedání, mohl zabezpečit ošetřování syna bez své přítomnosti (manželkou, rodinným příslušníkem či jinou osobou). Tím spíše, jestliže byl soudem informován, že jeho žádost nebyla akceptována a věděl, že veřejné zasedání k projednání odvolání bylo již jednou odročeno z důvodu indispozice jeho obhájce.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 1. 2. 2017

Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký