3 Tdo 60/2004
Datum rozhodnutí: 12.02.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 60/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2004 o dovolání, které podal obviněný L. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 5 To 18/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 16/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 49 T 16/2000, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že od poloviny června 1998 jako vlastník firmy pod obchodním jménem L. J. F. se sídlem ve V. , okr. O., vědom si nepříznivé ekonomické situace firmy a její neschopnosti hradit budoucí finanční závazky, v úmyslu získat prospěch pro sebe, odebral nejméně v 94 případech na základě objednávek a následně potvrzených kupních smluv u spol N. H. a. s. v O. K. různý hutní materiál, přičemž záměrným neuhrazením faktur splatných v období od 7. 7. 1998 do 25. 12. 1998 způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 10.080.630,49 Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, přičemž byl zároveň nad obviněným vysloven dohled. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest 1.000.000,- Kč, přičemž byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 1 rok. Podle § 53 odst. 4 tr. zák. byly obviněnému stanoveny splátky na úhradu peněžitého trestu ve výši 100.000,- Kč měsíčně. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. H. a. s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. J. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 5 To 18/2003, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného L. J. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaným tím, že jmenovaný obviněný od poloviny června 1998 jako vlastník firmy pod obchodním jménem L. J. F. se sídlem ve V., okr. O., vědom si nepříznivé ekonomické situace firmy a její neschopnosti hradit budoucí finanční závazky, v úmyslu získat prospěch pro sebe, odebral nejméně v 94 případech na základě objednávek a následně potvrzených kupních smluv u spol. N. H. a. s. v O. K. různý hutní materiál, faktury za tento materiál splatné v období od 7. 7. 1998 do 25. 12. 1998 záměrně neuhradil a tímto jednáním způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 10.080.630,49 Kč. Za tento trestný čin odsoudil obviněného podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 6 roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest 1.000.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na 1 rok. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost N. H. a. s. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného L. J. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 20. 8. 2003 /§ 139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.



Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný L. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především vytkl soudu prvního stupně rozpor v odůvodnění rozsudku, přičemž s citací části tohoto odůvodnění poukázal na závěr zmíněného soudu, že v posuzovaném případě není dán materiální znak, tj. zvýšená společenská nebezpečnost jednání obviněného. Uvedl dále, že pohledávka byla postoupena N. H. a.s. na firmu M. T. s.r.o., a své závazky vůči této firmě zcela vyrovnal ještě před ukončením hlavního líčení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle něho vyplývá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. pro absenci škody a úmyslu. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se ve svém rozsudku nezabýval objektivizací vzniku škody, nezabýval se tím, zda vůbec škoda a v jaké výši N. H. a. s. měla vzniknout. Odvolací soud se podle něho nevypořádal se znaleckým posudkem Ing. M. K., CSc., z něhož vyplynulo, že v období od 7. 7. 1998 do 31. 12. 1998 disponoval (obviněný) s majetkem, z něhož byl schopen uspokojit s výraznou rezervou veškeré věřitele a který podstatně převyšoval částku 10.080.630,49 Kč, údajnou škodu N. H. a. s. K tomu dodal, že hradil jiné své závazky, které byly pro zachování existence jeho obchodní firmy nezbytně důležité a hradil rovněž úvěry bankám. Za právně irelevantní označil závěr odvolacího soudu, že půjčoval několikamilionové částky za ne zcela transparentních podmínek, což je podle jeho slov vyvráceno tím, že tyto půjčky měl řádně kryty smlouvou a směnkami za MUDr. N., které dosud nejsou promlčeny. Odvolací soud nezkoumal též otázku zavinění podle § 4 tr. zák. Z tohoto pohledu a za takto provedené důkazní situace se podle dovolatele jeví rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jako nezákonné. V návaznosti na to obviněný dovodil, že Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci nesprávně právně posoudily skutek, který mu je kladen za vinu, když nebyla zjištěna subjektivní stránka trestného činu, nebylo zjištěno, zda vznikla škoda, co do rozhodnutí o trestu jsou rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu nekonzistentní . Za popsaného důkazního stavu jej měly oba soudy zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud dle § 265h odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002, č. j. 49 T 16/2000-1160 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2003, č. j. 49 T 16/2000, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl zejména, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Proto nelze při rozhodování o dovolání přihlížet k námitkám skutkového charakteru. Námitky týkající se absence podvodného úmyslu a škody jako zákonných znaků trestného činu podvodu sice uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídají, při posuzování jejich důvodnosti je však nutno vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. V souvislosti s tím státní zástupce dovodil, že ze zjištění popsaných v rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá existence minimálně nepřímého úmyslu /§ 4 písm. b) tr. zák./ na straně dovolatele. Dodal, že škoda vznikla poškozené organizaci již v momentě, kdy obviněný odebral hutní materiál bez poskytnutí náležitého finančního ekvivalentu. Veškeré aktivity obviněného spojené s postoupením pohledávky a s její částečnou úhradou lze hodnotit pouze jako určitou formu částečné úhrady způsobené škody. Se závěrem, že dovolací námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu byly tedy uplatněny zjevně nedůvodně, státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný L. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněný L. J. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že nebyly řádně vyhodnoceny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, přičemž polemizuje se skutkovými úvahami a závěry odvolacího soudu, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí i pro jeho výtku, že co do rozhodnutí o trestu jsou rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu nekonzistentní , a argumentaci rozporností odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného odvolacím soudem, neboť dovolatel vyjádřil názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně právně kvalifikován (jako trestný čin podvodu), neboť nebyla dána subjektivní stránka ani škoda (znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu). Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.

Objektem tohoto trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Ve vztahu k posuzovanému případu je nutno uvést, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu (jde o úmyslný trestný čin) se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavírání smlouvy, resp. převzetí zboží, jednal v úmyslu odebrané zboží neuhradit vůbec nebo je neuhradit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že zboží ve smluvené lhůtě nebude moci zaplatit a že tím uvádí prodávajícího v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.

V posuzovaném případě odvolací soud zjistil (resp. akceptoval a pouze mírně upřesnil skutkové závěry soudu nalézacího učiněné na základě provedených důkazů), že obviněný od poloviny června 1998 jako vlastník firmy pod obchodním jménem L. J. F. se sídlem ve V., okr. O., vědom si nepříznivé ekonomické situace firmy a její neschopnosti hradit budoucí finanční závazky, v úmyslu získat prospěch pro sebe, odebral nejméně v 94 případech na základě objednávek a následně potvrzených kupních smluv u spol. N. H. a. s. v O. K. různý hutní materiál, faktury za tento materiál splatné v období od 7. 7. 1998 do 25. 12. 1998 záměrně neuhradil a tímto jednáním způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 10.080.630,49 Kč.

Takové jednání je třeba označit za podvodné, neboť obviněný poškozenou obchodní společnost uvedl v omyl právě tím, že se zavázal řádně uhradit kupní cenu odebraného materiálu, ač tento závazek nebyl s ohledem na finanční situaci firmy obviněného reálně splnitelný, přičemž takto zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují správnost právního závěru odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný si totiž za popsaného skutkového stavu musel být již v době odebírání materiálu přinejmenším vědom toho, že kupní cenu nebude moci (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit a že tím uvádí poškozenou obchodní společnost v omyl. Za tohoto stavu lze proto dovodit též jeho srozumění s následkem (resp. účinkem) předpokládaným zákonem. Bylo tudíž dáno jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zák.

Tyto závěry jsou potvrzeny i zjištěními, která rozvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a to, že Sám obžalovaný si byl vědom, že nebude schopen v rámci splatnosti faktur a ani v další dohledné době pohledávky (správně by mělo být uvedeno dluhy) vůči poškozené organizaci uhradit, přesto však dále hutní materiál odebíral a nadále nehradil. V návaznosti na to (a v souvislosti s rozborem finanční situace firmy obviněného) dále konstatoval, že obžalovaný v době odběrů zboží neměl dostatek finančních prostředků k jeho úhradě a nemohl ani očekávat, že bude moci své závazky uhradit v rozumné dohledné době, jak tvrdí ve své obhajobě.

Dodal-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí : Pokud obžalovaný v rámci své obhajoby uvádí, že odebrané zboží chtěl zaplatit, ale až později, je nutné konstatovat, že bez objektivních důvodů spoléhal na nejisté události, které nemusely nastat a také nenastaly, , pak ani z tohoto zjištění nelze dovodit absenci úmyslného zavinění obviněného. Rovněž v takovém případě, jestliže přesto odebíral od poškozené obchodní společnosti zboží se sjednaným termínem splatnosti, musel být obviněný srozuměn s tím, že ji uvádí v omyl (minimálně tvrzením o zaplacení kupní ceny do konkrétního data), a tím se k její škodě obohacuje (a současně jí způsobuje škodu).

Obstát nemohla ani argumentace dovolatele opírající se o tvrzenou absenci škody. Z uvedeného popisu soudy zjištěného skutku je existence škody dostatečně zřejmá. Dodat lze zásadně ve shodě se státním zástupcem, že škoda vznikla - za současné existence výše uvedeného podvodného úmyslu a jednání - na majetku poškozené obchodní společnosti již v okamžiku odběru zboží bez poskytnutí patřičné úhrady. Zjištěnou škodu přitom bylo na místě podřadit pod pojem škoda velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák.

Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně relevantním námitkám dovolatele žádné opodstatnění. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže zjištěný skutek kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. J. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný L. J. v souvislosti s podaným dovoláním požádal, aby předseda senátu (Krajského soudu v Ostravě, jemuž byla žádost adresována) podle § 265h odst. 3 tr. ř. zvážil na podkladě dovolání a obsahu spisu, zda by neměl být odložen výkon uloženého trestu. K tomu je nutno uvést, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně návrh na odklad výkonu trestu Nejvyššímu soudu v posuzovaném případě nepodala. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2004

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý