3 Tdo 6/2017
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 274 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 6/2017 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2017 o dovolání podaném Z. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 5 To 331/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 32/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 91 T 32/2016, byl Z. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti šesti měsíců.

V předmětné věci podal Z. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 5 To 331/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Z. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný Z. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že předmětného dne, kdy měl spáchat trestný čin, vozidlo neřídil, resp. že řidičem vozidla byl jeho syn Š. K. Dále připomenul okolnosti, za kterých byl kontrolován zasahujícími policisty. Jednak předestřel verzi, že policisté na nějakou dobu mohli ztratit automobil z dohledu, a právě v této chvíli z automobilu vystoupil jeho syn coby řidič a obviněný se přesunul na místo řidiče vozidla. Soudům dále vytkl, že vycházely výhradně z výpovědí policistů, a naopak výpověď Š. K. hodnotily jako zjevně nepravdivou. Případně též nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění dokazování. Nadto podotkl, že s policistou Ing. R. M. se zná otec obviněného Ing. M. K., přičemž tito spolu měli v minulosti konflikt, tudíž výpověď tohoto policisty mohla být ovlivněna jeho dřívějšími zkušenostmi. S ohledem na uvedené uzavřel, že nebylo prokázáno jeho zavinění k danému trestnému činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal soudu druhého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 17. 1. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí zasahujících policistů Ing. R. M. a M. B., stejně jako výpovědi syna obviněného Š. K.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy namítal, že dané vozidlo v rozhodnou dobu řídil Š. K. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, a to přestože odůvodnění usnesení soudu druhého stupně nebylo nikterak obsáhlé, když de facto zcela odkazovalo na rozhodnutí soudu prvního stupně. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Pokud přitom soud druhého stupně nepřistoupil na doplnění dokazování, jak jej navrhovala obhajoba, nejedná se o kategorii tzv. opomenutých důkazů , neboť soud zcela jasně a logicky předestřel, proč byly dané návrhy shledány nadbytečnými, resp. neměly potenciál ovlivnit již učiněná skutková zjištění. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Obviněný sice namítal absenci obligatorního znaku skutkové podstaty, konkrétně tedy subjektivní stránky označeného přečinu, avšak v tomto ohledu de facto opětovně rozporoval skutková zjištění a setrvával na své verzi, že vozidlo neřídil on, nýbrž jeho syn. Tato verze přitom byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním a soudy tak mohly uzavřít, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu