3 Tdo 596/2011
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 36 tr. ř.




3 Tdo 596/2011 -15 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 o dovolání podaném obviněným R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 10 To 80/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 14/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 7. 5. 2010, č. j. 52 T 14/2009-506, byl obviněný R. D. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. na tom skutkovém základě, že ve dnech 11. 11. 2000 a 13. 11. 2000, ačkoliv věděl, že poškozená R. P., je proti své vůli omezována na svobodě v objektu bývalé J. chaty v R. a přechodně v rekreační chalupě v J. n. N. přesně neustanoveným počtem osob, z nichž P. P., roz. J., J. O. D., roz. Š., a V. M., byli za toto jednání již pravomocně odsouzeni, opakovaně telefonoval z telefonního čísla na telefonní číslo manželovi poškozené E. P., a po dohodě s dalším neustanoveným počtem přesně neurčených osob na něm vymáhal za propuštění manželky předání výkupného ve výši 200.000 DM v hodnotě 3.540.000,- Kč nejpozději do druhého dne s příslibem, že svůj balíček dostane nejpozději po uplynutí 12-24 hod. po převzetí peněz, a jestli se to nepovede, tak až na Vánoce, a dále sdělil poškozenému, že za to, že k předání požadované částky nedošlo v již dohodnutém termínu dne 11. 11. 2000, se do 14ti dnů ozvou znovu a poškozený bude muset dát další finanční částku ve výši 150.000 DM v hodnotě 2.655.000,- Kč, jinak na něho nezapomene a do smrti nebude mít klid, přičemž však k předání požadovaných valut v důsledku oznámení věci Policii ČR nedošlo . Za to byl obviněný podle § 235 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2010, č. j. 10 To 80/2010-522, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 11. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. D. následně dovoláním , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně opřel závěr o jeho vině o znalecký posudek znalkyně PhDr. Marie Svobodové, která ho zcela jednoznačně určila jako mluvčího s obsahem telefonního hovoru charakteristickým pro vyděrače na základě dodatečně poskytnutého perfektního srovnávacího materiálu - a to opětovně vyhotovené nahrávky jeho hlasu a dále o výslech svědka P., který měl s odstupem času u hlavního líčení jeho hlas identifikovat. V tomto směru odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kde namítl, že výpověď svědka P. je procesně nepoužitelná, a současně rozvedl důvody, ze kterých její nepoužitelnost dovozuje. Připomněl, že svědek ho viděl v jednací síni, kde žádný jiný obžalovaný nebyl. Dobře tudíž věděl, z čeho je obviněn. Za dané situace měl proto soud podle dovolatele postupovat v souladu s ustanovením § 93 odst. 2 tr. ř. a svědkovi poskytnout k identifikaci jeho hlas mezi několika dalšími hlasy. Pokud tak neučinil, nemohl z výpovědi svědka vycházet. Co se týče zvukové nahrávky, ze které vycházela znalkyně PhDr. Svobodová při zpracování znaleckého posudku, dovolatel zdůraznil, že o jejím pořízení nebyl sepsán protokol, jak to ukládá § 55 odst. 1 tr. ř. V podaném odvolání současně namítl, že v době konání prvého výslechu neměl řádně ustanoveného ani zvoleného obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít musel.

Se všemi těmito konkrétními námitkami se odvolací soud po výtce dovolatele náležitě nevypořádal, resp. se jimi vůbec nezabýval, a dospěl tak k vadnému rozhodnutí spočívajícímu na nesprávném právním posouzení skutku.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolateli přisvědčil, že na námitku, podle které neměl u výslechu v přípravném řízení dne 20. 3. 2008 obhájce a kterou uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud patřičně nereagoval a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Zároveň však konstatoval, že dovolatel v přípravném řízení předmětnou trestnou činnost popřel a soudy z této jeho prvotní výpovědi ve svých závěrech o jeho vině nevycházely. Jestliže u takového výslechu nebyl přítomen obhájce, popř. obhájce nebyl v té době ještě zvolen či ustanoven, pak by uvedený nedostatek podle názoru státního zástupce z materiálního hlediska nepředstavoval významné zkrácení obhajovacích práv obviněného v té kvalitě, kterou zákon předpokládá v důvodu dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že tento důvod dovolání slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v jeho rámci tedy nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Dovolatel však dle jeho názoru nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí na straně jedné a zákonných znaků pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení, na straně druhé. Namísto toho výlučně namítal údajné procesní vady usvědčujících důkazů, které podle jeho názoru znamenají jejich procesní nepoužitelnost. Takovéto námitky ovšem směřují výlučně do skutkové, resp. procesní oblasti, a deklarovanému dovolacímu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí o námitkách týkajících se nesplnění přezkumné povinnosti odvolacím soudem ve vztahu k těmto skutkovým a procesním námitkám.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1, písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (viz zejména § 36 a násl. tr. ř.). Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) je ovšem poněkud užší, neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu; takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455.).

Podle shora uvedených hledisek je třeba postupovat i v nyní posuzované trestní věci, neboť dovolatel při svém prvotním výslechu v přípravném řízení dne 20. 3. 2008 trestnou činnost popřel a z této jeho výpovědi soudy později jako z důkazu podstatného pro jejich rozhodnutí nevycházely. Za předpokladu, že by neměl v této fázi trestního řízení obhájce, byť ho z důvodů nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. mít měl, bylo by třeba hodnotit, zda tato skutečnost spočívající v porušení práva na obhajobu, mohla mít na meritorní rozhodnutí soudů (tj. v otázce viny) nějaký dopad. Jedině v takovém případě by pak bylo možno dovodit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl naplněn.

Předmětná trestní věc - jak zjistil Nejvyšší soud - je ovšem specifická především tím, že dovolatel při výše zmíněném výslechu orgánem činným v přípravném řízení dne 20. 3. 2008 ve skutečnosti obhájcem zastoupen byl a jeho dovolání tak v tomto směru postrádá opodstatnění .

Podle Žádosti o ustanovení obhájce (č. l. 80 spisu) mu totiž byl výše uvedeného dne ustanoven obhájcem advokát JUDr. Jaromír Vajner, a to telefonicky předsedou senátu Okresního soudu v České Lípě JUDr. Vlastimilem Chábem. Přítomnost jmenovaného obhájce u výslechu obviněného osvědčuje jeho podpis na protokolu na č. l. 102 spisu. Přitom JUDr. Vajner byl o konání výslechu obviněného vyrozuměn jako ustanovený obhájce a v tomto smyslu s ním bylo orgány činnými v trestním řízení jednáno. Současně provedl nezbytné úkony nutné obhajoby. Je tedy zřejmé, že k porušení práva dovolatele na obhajobu, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nedošlo. Na tomto závěru ničeho nemění ani poněkud nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení, kdy písemné vyhotovení Ustanovení obhájce s účinností od 20. 3. 2008 , založené na č. l. 81 spisu, bylo datováno až dnem 25. 3. 2008. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud též na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1794/08, které řeší obsahově obdobnou věc, ve které byl výkon nutné obhajoby proveden obhájcem činným ještě před vyhotovením opatření soudu o jeho ustanovení. Skutečnost, že právo obviněného na obhajobu obhájcem v takovém případě bylo fakticky realizováno, Ústavní soud v citovaném rozhodnutí nezpochybnil.

K této části dovolací argumentace obviněného lze tedy uzavřít, že jakkoli se s ní Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení nevypořádal, neměla tato vada na věcnou správnost jeho rozhodnutí žádný vliv.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek v této části založil výhradně na zpochybnění procesní použitelnosti některých ve věci provedených důkazů s poukazem na údajné procesní vady při jejich opatřování. Teprve s existencí těchto pochybení pak ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když důkazní stav věci podle něj nedovoloval, aby na jeho podkladě mohl být uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal též zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Dovolání obviněného R. D. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odkladu či přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci zvolen nebyl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler