3 Tdo 593/2009
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy: § 89 odst. 2 tr. ř.





3 Tdo 593/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2009 o dovolání podaném obviněným V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2009, č. j. 7 To 538/2008-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 167/2007, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 10. 2008, č. j. 1 T 167/2007-133, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že v době od 18.00 hod. dne 11. 5. 2007 do 8.00 hod. dne 12. 5. 2007 v P. záměrně vpravil neznámou čirou hmotu, o které věděl, že zatuhne a způsobí nevratné znehybnění a nefunkčnost zámků, do:


- 4 ks bezpečnostních vložek v hodnotě á 1.150,- Kč zámků zn. Fab Dynamic na vstupních dveřích domu na ulici P.,


- 1 ks bezpečnostní vložky zámku zn. FAB 2024 v hodnotě 559,- Kč na vstupních dveřích prodejny v domě na ulici P.,


- 1 ks bezpečnostní vložky zámku zn. FAB 2024 v hodnotě 559,- Kč na vstupních dveřích prodejny v domě na ulici S.,


- 1 ks bezpečnostní vložky zámku zn. FAB 2024 v hodnotě 559,- Kč na vstupních dveřích prodejny v domě na ulici K.,


- 2 ks vložek zámků v hodnotě 1.146,- Kč levých a pravých předních dveří osobního automobilu zn. Volkswagen Transporter, zaparkovaného před domem na ulici P.,


přičemž hmota v zámcích zatuhla a způsobil M. S. škodu ve výši 7.424,- Kč na poškozených a neopravitelných zámcích a na účelně vynaložených nákladech na uvedení v předešlý stav v částce 1.657,- Kč .


Podle § 257 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil, aby zaplatil poškozenému M. S. na náhradě škody částku 9.080,- Kč.





O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, č. j. 7 To 538/2008-160, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak rozhodl tak, že se obviněný podle § 257 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 1. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).


Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. S. následně dovolání, kterým současně napadl v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl genezi dosavadního řízení konaného v jeho trestní věci. To podle jeho přesvědčení nebylo vedeno nepodjatým soudem a bylo zatíženo vadami, které ve svých důsledcích vedly k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci. Podle soudů má dovolatele usvědčovat jednak výpověď jeho bratra M. S., který však samotnému poškození zámků nebyl přítomen a na spáchání inkriminovaného jednání dovolatelem usuzuje toliko s ohledem na dlouhodobě negativní vzájemné vztahy; a dále výpověď jeho zaměstnance M. K., který však uvedl jen to, že zámky byly po provedeném zásahu nefunkční. Pokud jde o svědeckou výpověď zámečníka P. S., bylo podle dovolatele třeba vzít v úvahu, že nové zámky svědek jednak dodával a jednak je poté fyzicky měnil. Za těchto pro sebe lukrativních okolností neměl důvod se ani pokusit aplikovanou látku z údajně nevratně poškozených zámků odstranit. Dovolatel má být konečně usvědčován videozáznamem, který však podle jeho názoru byl opatřen porušením zákona, tj. bez udělení potřebného povolení od Úřadu na ochranu osobních údajů. To podle dovolatele ovšem znamená, že jako důkaz byl tento kamerový záznam nepoužitelný a procesně neúčinný, neboť jej poškozený získal spácháním přestupku. Navíc z něj podle dovolatele lze zjistit pouze tolik, že se v inkriminovanou dobu nacházel u jednoho z poškozených zámků. Rozhodně z něj však nelze dovodit, že poškodil i zbývajících sedm vložek, jak je mu kladeno za vinu. Soud tedy podle názoru dovolatele neměl k dispozici žádný objektivní důkaz svědčící spolehlivě o jeho vině. Navíc podle něj nebylo ani objektivně prokázáno, zda zámky vůbec byly nevratně zničeny ve smyslu výše uvedených svědectví a že poškozenému tak skutečně byla způsobena škoda v rozsudku uvedené výši. Protože Policie České republiky tyto zámky v přípravném řízení nezajistila, zůstává otázkou, zda do nich vpravená čirá látka byla či nebyla odstranitelná, např. ředidlem nebo jiným rozpouštědlem, což zpochybňuje správnost závěru soudu o skutečné škodě.


S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k projednání a rozhodnutí v jiném senátu téhož soudu . K tomu doplnil, že ve věci rovněž podal podnět k dalšímu mimořádnému opravnému prostředku, a to ke stížnosti pro porušení zákona.


Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 18. 5. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání či přípis ohledně využití práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.


Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.


Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).


V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí - ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku - ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil v prvé řadě na námitce procesní neúčinnosti důkazu obsahem videozáznamu z bezpečnostní kamery nainstalované poškozeným bez povolení Úřadu na ochranu osobních údajů (jako nezákonného důkazu opatřeného přestupkem ) a tím i absence jakéhokoli objektivního a zároveň přípustného důkazu o jeho vině stíhaným skutkem, a v návaznosti na tom na námitkách vůči rozsahu (neúplnosti) a hodnocení provedeného dokazování oběma soudy, které považuje pro závěry o jeho vině stíhaným skutkem a o výši způsobené škody na majetku svého bratra M. S. za zcela nedostatečné. Tyto námitky se však týkají primárně procesní stránky věci (zákonnosti a rozsahu provedení důkazů a jejich hodnocení) a směřují k prosazení vlastní skutkové verze dovolatele, podle níž se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil; kdy i za předpokladu, že by tomu tak bylo, nebylo postaveno najisto, že na majetku poškozeného skutečně způsobil škodu minimálně ve výši 5.000,- Kč (tzn. škodu nikoli nepatrnou ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.), aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.


Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.


V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání projednávaných skutků nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jich nedopustil, případně že ve skutečnosti nezpůsobil škodu ve výši dokladované poškozeným, ze které soudy vycházely. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy zabýval jednotlivě i v jejich souhrnu a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz rozsudek na str. 2 až 4). Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Oba soudy se také vypořádaly s námitkou dovolatele stran procesní nepoužitelnosti důkazu obsahem videozáznamu pořízeného z bezpečnostní kamery poškozeného (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 rozsudku odvolacího soudu).


Nejvyšší soud k posledně uvedené otázce jako obiter dictum toliko dodává, že z rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ve věci týkající se M. S., která si vyžádal postupem podle § 265o odst. 2 tr. ř., vyplývá, že předmětný kamerový systém byl v daném případě použit s jednoznačným cílem zjištění identity pachatele. Při využití takto získaných osobních údajů v souladu se zákonem (tj. jejich předáním orgánům činným v trestním řízení) pak podle uvedeného správního orgánu nelze takové jednání považovat za zásah do soukromí zaznamenaných osob (viz zejména str. 4/4 pravomocného přezkumného rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen Úřad ) ze dne 19. 12. 2008, Zn. VER-2041/08-28). Formální pochybení V. S. bylo pak spatřováno v tom, že z jeho strany došlo ke zpracování osobních údajů, na něž se vztahuje zákon č. 101/2000 Sb., které však nebylo tímto účastníkem řízení jako správcem osobních údajů registrováno u Úřadu podle § 16 odst. 1 uvedeného zákona. V rozhodnutí odvolacího orgánu se zároveň výslovně poznamenává, že kromě porušení citovaného ustanovení nespatřuje v provozu předmětného zařízení jiný rozpor se zákonem stanovenými pravidly pro zpracování osobních údajů. Zároveň byla vzata v úvahu i ta zjištěná skutková okolnost, že v daném případě účastník přistoupil k instalaci zařízení teprve na základě opakovaně způsobené škody. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi závěry obou soudů a právním názorem shora uvedeného správního orgánu, jenž by vzhledem k dovolatelem namítané zjevné nezákonnosti jednání poškozeného mohl popřípadě zpochybňovat použitelnost poškozeným opatřených kamerových záznamů jako procesně relevantního důkazu v pozdějším trestním řízení.


S ohledem na námitky dovolatele k rozsahu a kvalitě provedeného dokazování je zároveň třeba poukázat na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., příp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně splňují.


Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).


Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.


Samostatnému projednání dovolání přitom nijak nebránila skutečnost, že obviněný - jak ve svém dovolání uvádí - ve věci podal rovněž podnět ke stížnosti pro porušení zákona. K dnešnímu dni Nejvyššímu soudu posledně uvedený mimořádný opravný prostředek v této trestní věci k projednání předložen nebyl. Podmínky pro postup podle § 266a odst. 2 tr. ř. tak splněny nebyly.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 3. června 2009


Předseda senátu:


JUDr. Eduard Teschler