3 Tdo 59/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 59/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 dovolání obviněného L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 11 To 260/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 174/2002, a rozhodl t a k t o :

Dovolání L. H. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 2 T 174/2002, byl obviněný L. H. uznán vinným ve skutcích uvedených pod body 1) a 3) výroku tohoto rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista, podle § 41 odst. 1, 2 tr. zákona a ve skutku uvedeném pod bodem 2) výroku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití §§ 35 odst. 1, 42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání dne 4. 9. 2003 Krajský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 11 To 260/2003 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že L. H. uznal vinným ve skutcích uvedených pod body 1), 2), 3) výroku tohoto rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a uložil mu podle § 234 odst. 1 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění odvolacího soudu, že obviněný

1)v blíže nezjištěné době v noci ze dne 3. 9. 2002 na 4. 9. 2002 v herně B., ve V. ulici v R. na WC fyzicky napadl poškozeného P. P., tohoto bil rukama, vzal mu peněženku a z ní částku 1.500,- Kč,

2)stejného dne na stejném místě po uplynutí několika hodin v přítomnosti neznámých osob vyhrožoval P. P., že pokud mu nedá další peníze, že ho opětovně zbije, v důsledku čehož mu poškozený ze strachu vydal částku 200,- Kč a blíže nezjištěné osobě romské národnosti částku 500,- Kč,

3)dne 14. 9. 2002 kolem 07.00 hodin násilím přivlekl P. P. do pasáže na H. náměstí v R., kde je umístěn bankomat ČSOB, tam ho bil do obličeje a nutil ho, aby pomocí bankovní karty vyzvedl a předal mu částku 2.000,- Kč.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu jednak z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, když tvrdí, že nastala vada řízení spočívající v nesprávném obsazení senátu, jednak z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když tvrdí, že zejména skutek pod bodem 2) rozsudku byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže. V odůvodnění svého dovolání specifikuje uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu tím, že vyhotovení rozsudku provedla jiná předsedkyně senátu JUDr. U., zatímco předsedkyní senátu, který ve věci rozhodoval, byla JUDr. P. Obviněný má za to, že tato skutečnost je vadou řízení, neboť v takovém případě mělo být veřejné zasedání provedeno znovu.



Pokud jde o uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovuje názor, že skutek pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku neměl být odvolacím soudem posouzen jako trestný čin loupeže, neboť dle jeho názoru z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že se odsouzený domáhal vydání vlastní věci (peněz, které předtím svěřil poškozenému) a nikoliv věci cizí a že tedy nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže. Přitom obviněný konstatuje, že odvolací soud odůvodnil změnu právní kvalifikace výrokem, který obviněný údajně nikdy nevyslovil a žádný důkaz jej v tomto neusvědčuje. Vyslovuje tedy názor, že takové odůvodnění rozsudku neodpovídá provedeným důkazům a je nesprávné. Za nesprávně posouzené označuje i skutky uvedené pod body 1) a 3) odsuzujícího rozsudku a i v těchto případech tvrdí, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže a že se domáhal vydání vlastní věci svěřených peněz. Kromě toho vznáší i námitky proti dokazování s tím, že soud odmítl provést ve věci důležité důkazy, jejichž neprovedení mělo podstatný vliv na zjištění skutkového stavu věci.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a aby věc přikázal příslušnému soudu (neuvádí kterému) k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolatelem použitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, zde státní zástupce nemůže podat jednoznačné vyjádření, neboť nemá k dispozici kompletní spis. Konstatuje však, že povaha námitky obviněného uplatněná v dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu a v řízení o dovolání tedy bude pro posouzení opodstatněnosti dovolání v této části rozhodující protokol o veřejném zasedání soudu a písemné vyhotovení rozsudku.



Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označuje za odpovídající použitému dovolacímu důvodu tu část dovolání, ve které obviněný namítá nenaplnění (resp. nesprávné právní posouzení) znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže. Dospívá však k závěru, že v této části jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť dle skutkových zjištění soudu k naplnění těchto znaků skutkové podstaty zjevně došlo. Navrhuje proto v případě že Nejvyšší soud České republiky shledá neopodstatněnost i v té části, kde dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnutí posuzovaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že obsah dovolání je s oběma použitými dovolacími důvody v souladu.

Poté se Nejvyšší soud zabýval přezkoumáním námitek obviněného, které uplatnil v rámci jeho mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že podané dovolání je nutno považovat za zjevně neopodstatněné.

Především je nesprávné a účelové tvrzení dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, že předsedkyní senátu, který ve věci rozhodoval, byla soudkyně JUDr. P., zatímco písemné vyhotovení rozsudku provedla JUDr. U. Toto tvrzení dovolatele zcela zjevně neodpovídá skutečnosti, když z předloženého spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že ve věci meritorně rozhodoval ve veřejném zasedání dne 4. 9. 2003 senát Krajského soudu v Praze ve složení Mgr. R. a JUDr. K. za předsednictví JUDr. U. Písemné vyhotovení rozhodnutí tak, jak bylo vyhlášeno pak bylo jmenovanou předsedkyní senátu i vypracováno. Nad rámec tohoto zjištění považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že dovolací důvod i uplatněná argumentace se nekryjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť dovolatel nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu proto, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže by místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Pokud jde o argumenty obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud zjistil, že i v tomto směru jde o námitky, které nemají oporu ve spise. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že obviněný svým jednáním, rozvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Odvolací soud tak použil správnou právní kvalifikaci a v jeho postupu nedošlo k vadě, která by měla být cestou dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odstraněna. Pokud obviněný zpochybňuje samotná skutková zjištění soudu, nelze k jeho argumentaci v řízení o dovolání nikterak přihlížet. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná skutková okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Lze uzavřít, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné z hlediska obou použitých dovolacích důvodů, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že dovolání obviněného L. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h