3 Tdo 584/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.




3 Tdo 584/2011 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 49/2010, a rozhodl takto:

Z podnětu dovolání obviněného J. D. se podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. s použitím ustanovení § 261 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010, zrušuje ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněným J. D. a J. J. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené M. K., škodu ve výši 332.479,- Kč.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená M. K., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 50 T 49/2010, byl obviněný J. D. společně se spoluobviněným J. J., uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustili tím, že dne 20. 1. 2009 v P., S. v domě, kde jako osoby samostatně výdělečně činné v oboru stavebních prací prováděli stavební úpravy bytu v 5. patře z nedbalosti řádně proti překlopení nezajistili přesně nezjištěný počet sádrokartonových desek o rozměru 125x200 cm, které vynesli na chodbu ve 4. patře, kde je mezi dvěma byty postavili na hranu 125 cm a opřeli o zeď a to přesto, že jako osoby provádějící práce dle živnostenských oprávnění a to J. D. od 4. 8. 2004 a J. J. od 13. 3. 2002, věděli, že stabilita desek není náležitě zajištěna a to i při opření desek o stěnu pod úhlem 45 stupňů, neboť nařízení vlády č. 591/20069 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, kterým se provádí z. č. 309/2006 Sb., jímž se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, s nímž jako zhotovitelé byli obeznámeni, v příloze 3 bodu I, 1, 4 ukládá stavební materiál skladovat dle požadavků stanovených výrobcem tak, aby byla zajištěna jeho stabilita, kdy výrobce desek společnost Knauf Praha, spol. s r. o., v technických podkladech ukládá skladovat desky naležato, následkem čehož došlo téhož dne kolem 15:00 hod. k překlopení uvedených desek na M. K., která na chodbě chtěla zaklepat na dveře souseda P. V. a při přendávání hole z pravé do levé ruky zavrávorala, o desky se zachytila pravou rukou a byla jimi sražena na odpočívadlo mezi čtvrtým a třetím patrem, kde zůstala ležet, následkem čehož utrpěla zlomeninu krčku pravé kosti stehenní s odlomením obou trochanterů, kdy uvedené zranění si vyžádalo opakovanou operaci na Ortopedické klinice Fakultní nemocnice na B. s hospitalizací od 20. 1. 2009 do 23. 3. 2009, hospitalizaci v Městské nemocnici následné péče v P.-V. v době od 23. 3. 2009 do 4. 3. 2010 s následnou rehabilitací od 4. 3. 2010 do 3. 5. 2010 v Léčebně rehabilitačního střediska Ch., kdy poškozená je od propuštění schopna pohybu na lůžku a chůze v nízkém chodítku s přestávkami pro bolest kyčle, přičemž u ní došlo ke zkrácení pravé dolní končetiny, omezení hybnosti kyčelního kloubu, kdy dolní část končetiny zůstala zevně rotována asi 30 stupňů .

Za to byli obviněný J. D. i spoluobviněný J. J. odsouzeni podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku shodně k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců.

Současně bylo podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že se poškozená M. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna, Krajská pobočka P., odkazují se svými nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podali obvinění J. D. a J. J. i poškozená M. K. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla poškozená M. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným J. D. a J. J. společně a nerozdílně uhradit poškozené M. K., škodu ve výši 332.479,- Kč.

Odvolání obviněných J. D. a J. J. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 294 297, 305 - 306) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítl, že skutkový děj byl nesprávně hmotně právně posouzen, a to v důsledku neúplnosti skutkových zjištění, k čemuž došlo v návaznosti k procesním pochybením spočívajícím v tom, že nebylo dostatečně zjišťováno, jaký byl vztah obou spoluobviněných k předmětným deskám. V důsledku tohoto opomenutí ze strany soudu došlo k situaci, kdy oba spoluobvinění, ačkoli si jejich zájmy odporovaly, byli v řízení zastoupeni stejným obhájcem. Uvedl dále, že situace byla taková, že stavební práce neprováděli oba spoluobvinění společně, ale spoluobviněný J. J. byl dodavatelem prací souvisejících s montáží sádrokartonových desek, a tedy osobou odpovědnou za jejich uskladnění. Je přesvědčen, že poté, co si od něj spoluobviněný J. desky převzal, bylo již nadále jen jeho věcí, jak je uskladní, na čemž nic nemění skutečnost, že mu pomohl tyto desky vynosit. Tím, že byli oba zastoupeni stejným advokátem, byla jeho obhajoba prováděna na úkor obhajoby spoluobviněného J.

Dále obviněný namítl, že soudy se dostatečně nezabývaly tím, jaký byl podíl poškozené na pádu desek, zejména zda z její strany nemohlo jít o úmyslné jednání, a vyslovil přesvědčení, že k tomuto účelu měly být provedeny důkazy navržené obviněnými v hlavním líčení. Obviněný dále napadl výrok o náhradě škody s tím, že soud vycházel z odborného vyjádření MUDr. J. V., které však naprosto nerespektuje znění vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Napadá tak hodnocení dopadů zranění na zdravotní stav poškozené v návaznosti na pravidla určená vyhláškou.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť je třeba vycházet ze skutkových zjištění, již učiněných soudy činnými dříve ve věci, podle nichž (jak vyplývá i z výpovědí obou spoluobviněných) oba spoluobvinění pracovali na rekonstrukci společně, bez jakéhokoli formálního a striktního rozdělení odpovědnosti za určité konkrétní úkony či vykonané práce. Proto i oba spoluobvinění nakládali společně s předmětnými sádrokartonovými deskami a zejména je oba společně nikoli dostatečně bezpečným způsobem opřeli o stěnu na chodbě domu, čímž je nutné dovodit současně jejich společnou odpovědnost za následek. Státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů se dostatečně zaobíraly i jednáním poškozené a jejím podílem na pádu desek. Jednoznačně přitom vyslovily, že poškozená se musela, patrně v návaznosti na nerovnováhu způsobenou i požitým alkoholem, desek zachytit rukou a tak spoluzavinila jejich pád. Přitom bylo ovšem nepochybně vyloučeno její úmyslné zavinění, což značí, že nadále významným momentem pro vznik skutkového děje zůstává jednání spoluobviněných, kteří podcenili zabezpečení desek v návaznosti na jim v této souvislosti uložené povinnosti. Skutková zjištění jsou tak dle státního zástupce dána v dostatečném rozsahu, nutném pro právní kvalifikaci jednání obviněného J. D. (i spoluobviněného J. J.), která byla i správně interpretována. K námitce, podle níž byli oba obvinění nesprávně zastoupeni jedním advokátem, uvedl, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod žádný z tvrzených dovolacích důvodů, navíc nedůvodnou, neboť obvinění jednali společně, tudíž se i zjevně společně (obdobně) obhajovali a v průběhu řízení nenastala situace ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř., která by reálně prokazovala rozpor jejich zájmů, vyžadující samostatnou obhajobu každého z nich. Státní zástupce se vyslovil i k námitce dotýkající se výroku o náhradě škody, kdy uvedl, že Městský soud v Praze důsledně vycházel z odborných závěrů Fakultní nemocnice B., a tudíž posouzení zdravotního stavu poškozené není důvodu zpochybňovat.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především námitka nedostatečného rozsahu dokazování, neprovedení navržených důkazů v hlavním líčení a nesprávné vyhodnocení znaleckých posudků a odborných vyjádření o zdravotním stavu poškozené; námitka týkající se odborného vyjádření MUDr. J. V., který dle obviněného nerespektuje znění vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky, v rámci nichž obviněný brojí proti nedostatečným skutkovým zjištěním týkajících se rozsahu a rozdělení prací mezi něho a spoluobviněného J. J.; námitky týkající se zjištěného zdravotního stavu poškozené a zhodnocení jejích zdravotních následků), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak zdravotního stavu poškozené) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že spoluobviněný J. J. byl dodavatelem prací souvisejících s montáží sádrokartonových desek pro obviněného a tudíž poté, kdy tyto desky převzal, bylo již pouze jeho věcí, jakým způsobem desky uskladní a zajistí, tedy že desky byly v dispozici spoluobviněného J. J. a obviněný neměl právní povinnost desky uskladňovat a zajišťovat; dále uvedl, že ze strany obviněné mohlo jít i o úmyslné jednání). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Pod daný dovolací důvod tedy nelze podřadit ani námitky týkající se údajného nesprávného postupu při jeho zadržení, a dále namítaného nesouladu postupu soudů činných ve věci s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů). Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Obdobný závěr platí též pro tu námitku obviněného J. D., kterou vytýká údajné porušení svého práva na obhajobu. Právo na obhajobu je sice jako významné procesní právo garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz zejména čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Jde však o procesní právo (viz též § 2 odst. 13 a § 33 tr. řádu), které nijak nesouvisí s otázkou správnosti právního posouzení stíhaného skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, takže jeho případné porušení není způsobilé naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Údajnou nepřítomností obhájce obviněného v trestním řízení, čemuž odpovídá námitka obviněného, že oba obvinění byli zastupováni jedním obhájcem, přestože si jejich zájmy odporovaly, by mohl být za určitých okolností naplněn toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil.

Jako důvodnou však Nejvyšší soud shledal námitku týkající se nesprávného hmotně právního posouzení otázky nároku na náhradu škody přiznaného poškozené M. K. ve výši 332.479,- Kč, ačkoli tak učinil na základě odlišných závěrů, než které namítal obviněný J. D.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 50 T 49/2010, byla poškozená M. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně uvedl, že poškozená svůj nárok učinila řádně a včas, ale v rámci adhezního řízení nárok na náhradu škody poškozené nepřiznal. Soud prvního stupně uvedl, že vzal v úvahu také všechny okolnosti případu, a to i skutečnost, že k zavinění obžalovaných přistupuje i spoluzavinění poškozené (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Dle skutkových zjištění toto spoluzavinění spatřoval v tom, že v okamžiku úrazu byla stoprocentně pod vlivem alkoholu a v jeho důsledku došlo ke vzniku nerovnováhy , kdy hladina alkoholu v krvi poškozené byla několik hodin po úrazu ve výši 1,14 promile a v okamžiku úrazu musela být tato hladina nepochybně vyšší. Současně uvedl, že i když se poškozená svým jednáním na pádu desek podílela, obžalované to jejich nedbalostního zavinění nezbavuje a nemohou se z něj vyvinit, jak ostatně vyplývá i z ustálené judikatury, neboť jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby , kdy z uvedeného vyplývá, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (odůvodnění str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně uzavřel, že o nároku na náhradu škody poškozených nemohlo být rozhodnuto, neboť poškozená se na vzniku svého těžkého zranění podílela, a to vlastní nezodpovědností, když jako osoba špatně mobilní byla nepochybně pod nezanedbatelným vlivem alkoholu a byť není vyloučeno, aby i v případě, že škoda vznikla také přičiněním poškozeného, bylo o uplatněných nárocích rozhodnuto, v tomto případě bylo dle soudu namístě odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních , maje za to, že pro posouzení nároku je třeba dalšího šetření pro zjištění, jakou měrou poškozená ke svému zranění přispěla a jaká byla míra vlivu alkoholu ve spojení s užívanými léky, kdy konstatoval, že takové další dokazování by trestní řízení protahovalo, neboť účelem trestního stíhání je především co nejrychlejší rozhodnutí o stíhaném skutku, a k tomu opatřené a provedené důkazy plně stačily (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nalézací soud postupoval plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tedy aby za součinnosti stran byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, přičemž provedené důkazy hodnotil plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správně zjištěnému skutkovému ději (str. 3 napadeného rozsudku). Současně však v rámci odůvodnění uvedl, že obžalovaní příslušné desky uložili v rozporu s pokyny výrobce, a tedy že nesou plnou odpovědnost za skutečnost, že došlo k překlopení uvedených desek na M. K. a na tom nic nemění skutečnost, zda poškozená o tyto desky zachytila holí, rukou či oděvem a zda byla či nebyla pod vlivem alkoholu . Odvolací soud se neztotožnil s výrokem, jímž byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, kdy uvedl, že poškozená v rámci svého připojení před zahájením dokazování včas svůj oprávněný nárok plně doložila , a poškozené přiznal odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v plné výši v částce 292.800,- Kč (č. l. 86 zpráva MUDr. J. V.) a náhradu dalších výdajů, celkově částku 332.479,- Kč (odůvodnění str. 4 5 napadeného rozsudku).

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud na jednu stranu odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to ve vztahu k výroku o vině, tzn. i spoluzavinění poškozené, současně však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody není zřejmé, jak se odvolací soud s otázkou spoluzavinění poškozené vypořádal, neboť poškozené přiznal náhradu škody v plné výši, tedy odpovídající situaci, kdy by spoluzavinění na straně poškozené neshledal.

Podle § 441 občanského zákoníku byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Přestože použití věty za středníkem § 441 občanského zákoníku nepřichází v posuzovaném případě v úvahu, je třeba při každém rozhodnutí o náhradě škody, byla-li tato škoda způsobena také zaviněním poškozeného, náležitě z hlediska jejího poměrného nesení poškozeným vyjádřit jeho spoluzavinění na této škodě. Přitom je třeba toto spoluzavinění poškozeného na způsobení škody z hlediska ustálené judikatury vyjádřit především v těch případech, kdy je dáno nedbalostní zavinění jak na straně škůdce, tak i na straně poškozeného. V rozsahu, v jakém se poškozený svým protiprávním jednáním podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Také u poškozeného je třeba brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. musí být prokázáno, že protiprávní jednání poškozeného bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2233/99 Soubor rozhodnutí NS, svazek č. 3/2001 C 315).

Z těchto důvodů odvolací soud pochybil, když rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010, uložil obviněným J. D. a J. J. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené M. K., škodu ve výši 332.479,- Kč, aniž by zohlednil v její výši právě podíl zavinění poškozené na jejím rozsahu.

Nejvyšší soud tak po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení v otázce náhrady škody.

IV .
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal obviněný J. D., podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. s použitím ustanovení 261 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 6 To 479/2010, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněným J. D. a J. J. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené M. K., škodu ve výši 332.479,- Kč. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Je přitom zřejmé, že důvod, pro který bylo v řízení o dovolání zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se obviněného J. D., prospívá i již pravomocně odsouzenému J. J. Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium cohaesionis). Ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít ustanovení § 261 tr. ř. přiměřeně, což tento aplikoval ve vztahu k výroku o náhradě škody týkající se spoluobviněného J. J.

Proto Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 265m odst. 2 tr. ř. a s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou M. K., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata