3 Tdo 58/2011
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 40 tr. zák.




3 Tdo 58/2011 -50 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou S. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 6 To 400/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 424/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2008, č. j. 3 T 424/2007-2597, v trestní věci obviněných M. K., S. J. a I. R., byla obviněná S. J. uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným pod bodem C) výroku rozsudku. Za to byla podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné a spoluobviněného M. K. nahradit společně a nerozdílně způsobenou škodu.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 6 To 400/2009-2855, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. ohledně ní zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté obviněnou na podkladě upřesněného popisu skutku uznal znovu vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1, písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tuto trestnou činnost a dále za trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 19 T 10/2009, a který jí byl doručen dne 11. 3. 2009 a nabyl právní moci dne 20. 3. 2009, odsoudil obviněnou podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 19 T 10/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody bylo rozhodnuto tak, že se poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazují se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 11. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná S. J. následně dovolání , jímž napadla výrok o trestu. Uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že rozhodnutí odvolacího soudu současně - pokud jde o výrok o trestu - spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obě tyto vady ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů spatřovala v tom, že ani v rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zohledněno její závažné onemocnění nevyléčitelnou rakovinou žaludku, která v jejím případě již metastázuje do jater a sleziny, takže uložený nepodmíněný trest odnětí svobody se v jejím případě rovná trestu doživotnímu. Současně poukázala na to, že ve výkonu trestu odnětí svobody nebude mít žádnou možnost účinné léčby, resp. nebude jí možno zajistit pokračování dosavadní specializované léčby, která jí prodlužuje život. Dovolatelka je přesvědčena, že pobyt ve výkonu trestu a absence náležitého odborného léčení nutně povede k prudkému zhoršení jejího aktuálně špatného zdravotního stavu, neboť žádná věznice v České republice není vybavena potřebnou onkologickou jednotkou. Nesprávné právní posouzení věci z hlediska hmotného práva spatřuje dovolatelka především ve vadné aplikaci ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák., neboť soud podle ní vůbec nerespektoval zákonná kritéria, z nichž je nutno vycházet při posuzování účelu trestu a při stanovení jeho druhu a výměry. Nepřípustnost uloženého trestu lze přitom vyvodit rovněž z ústavního práva na nedotknutelnost osoby, kdy za zakázané je považováno i jednání vedoucí k porušení nebo zhoršení zdraví, respektive ke způsobení či zhoršení choroby. Podle názoru dovolatelky její těžká choroba zároveň představuje poměry pachatele ve smyslu moderačního ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. V uvedené souvislosti poukázala na platnou judikaturu vztahující se k výše uvedeným otázkám, konkrétně na R 47/1974 SbRt. Podle dovolatelky soud v jejím případě zjevně pochybil, pokud při posuzování hmotně právních okolností případu a následném rozhodování o trestu nepřihlédl k jejím osobním poměrům. V důsledku této chyby jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, který v dovolatelčině případě znamená zásah do lidských práv nad přípustnou mez.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu se ruší a věc se přikazuje k novému projednání a rozhodnutí .

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že pro argumentaci dovolatelky je příznačné, že neúměrně extenzivním způsobem ve svůj prospěch vykládá dotčené normy jak ústavního práva, tak práva trestního. Pokud by měl být dovolatelkou zmiňovaný čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) aplikován tím způsobem, jak se uvádí v dovolání, potom by to znamenalo zcela flagrantní rozpor s čl. 1 Listiny, podle nějž jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Jestliže by totiž za srovnatelné trestné jednání občané postižení vážnou chorobou měli být paušálně méně trestně odpovědní než občané s lepším stavem zdraví, znamenalo by to nepřípustný zásah do primárního lidského práva na rovnost postavení ve společnosti, jež musí být nadřazeno jiným, byť rovněž významným právům, jako jsou např. práva podřaditelná pod čl. 7 Listiny. Způsobem, který tyto normy staví do kontrapozice, soudní rozhodnutí napadat nelze.

Adekvátnost uloženého trestu nelze podle názoru státního zástupce vztahovat bez dalšího přímo k ústavní normě, nýbrž je třeba ji posuzovat podle norem specifických; v daném případě podle trestního zákona. Jestliže ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vymezuje prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu slovy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští , je tuto zákonnou definici možno vykládat jedině tak, že jde o případy, kdy obviněnému byl uložen druh trestu, který není jako přípustný vymezen ustanoveními obecné a zvláštní části trestního zákona (případně trestního zákoníku). V případě dovolatelky nebyla naplněna ani druhá alternativa předmětného dovolacího důvodu, tj. že trest jí byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinou. Pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. je trestná jako dokonaný trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., na který je stanovena sankce odnětí svobody na dvě léta až osm let. V daném případě byl tedy dovolatelce uložen trest podle zákona přípustný a ve výměře odpovídající rámci dané trestní sazby. V případě akutních závažných zdravotních potíží odsouzeného pak připadá v úvahu postup vymezený v ustanovení § 322 odst. 1 a 2 tr. ř.

Dovolatelce není podle státního zástupce možno přisvědčit ani v námitkách směřujících k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ustanovení § 23 tr. zák. a § 31 tr. zák., zařazená v jeho obecné části, totiž ve skutečnosti neobsahují hmotně právní normy té povahy, jež by konkrétně vymezovaly soudům meze jejich rozhodování o trestu, nýbrž se jedná o normu, jejíž funkce je převážně deklaratorní. Tyto normy jednak transformují ústavní normy do trestně právního předpisu, jednak zcela obecně vymezují pravidla, podle nichž je nutno postupovat při ukládání trestů za trestné činy. Z rámce vymezeného těmito pravidly odvolací soud při rozhodování o sankci obviněné nevybočil a především nelze k výše citovaným dvěma ustanovením trestního zákona vztáhnout ani první ani druhou alternativu předpokládanou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ).

Podle státního zástupce napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ve skutečnosti netrpí žádnou z vytýkaných vad. Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ) .

Obviněná S. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Podle judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. R 22/2003 SbRt.). Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V posuzovaném případě byl obviněné (dovolatelce) ukládán souhrnný trest (§ 35 odst. 2 tr. zák.) odnětí svobody mimo jiné za účastenství - pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kdy pomoc k trestnému činu je stejně trestná jako dokonaný trestný čin (§ 89 odst. 1 tr. zák.). Na trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. je v zákoně stanoven trest odnětí svobody v sazbě, jejíž rozpětí činí dvě léta až osm let. Jestliže tedy odvolací soud za předmětnou trestnou činnost a současně také za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložil obviněné souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, byť spojený s přímým výkonem, nejedná se o trest nezákonný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože jí byl uložen trest, který co do druhu trestní zákon připouští, a v trestní sazbě tímto zákonem stanovené.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat ani toho, aby mu byl trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. 1 tr. zák. (resp. nyní za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010). Pokud soud nevyužil tohoto oprávnění , nelze dovodit, že trest uložil ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (k tomu srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002-T 416). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn pouze při nesprávném použití ustanovení § 40 tr. zák., tedy dojde-li k situaci, kdy soud tohoto moderačního oprávnění využil vadně a trest chybně snížil pod dolní hranici zákonné trestní sazby (tj. mimo sazbu), ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky. Naproti tomu nepoužití § 40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) sazby nemůže citovaný dovolací důvod založit.

Dovolatelkou zmiňovanou nepřiměřenou přísnost trestu , který jí měl být uložen v rozporu s hledisky uvedenými v § 23, § 31 a násl. tr. zák., pak v dovolání nelze namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . (viz R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí podle tohoto dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky dovolatelky neodpovídají jak uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné S. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Nejvyšší soud konečně jako obiter dictum poznamenává, že trpí-li dovolatelka v dovolání zmiňovaným závažným onkologickým onemocněním, pro které by jí výkon trestu odnětí svobody měl působit útrapy, zhoršovat zdravotní stav a dokonce ohrožovat její život, pak by se na daný případ vztahovalo ustanovení § 322 odst. 1 tr. ř. (odklad výkonu trestu odnětí svobody), popř. ustanovení § 325 odst. 1 tr. ř. (přerušení výkonu trestu odnětí svobody). Navíc podle ustanovení § 327 odst. 4 tr. ř. může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí. Takovou nemocí se rozumějí především některé formy nádorových onemocnění nebo závažná onemocnění životně důležitých orgánů.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler