3 Tdo 576/2008
Datum rozhodnutí: 07.05.2008
Dotčené předpisy:




3 Tdo 576/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání obviněného S. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007, sp. zn. 9 To 412/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 3 T 63/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. srpna 2007, sp. zn. 3 T 63/2007, byl obviněný S. H. uznán vinným pod body 1/ - 4/ výroku rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným P. H. ve výši 37.225,- Kč, J. Č. ve výši 53.910,- Kč, Ing. arch. A. B. ve výši 12.000,- Kč, poškozené pojišťovně K., a. s., ve výši l.290,- Kč a poškozené firmě A. K. ve výši 8.508,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. Č. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla pojišťovna U., a. s., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal v neprospěch obviněného státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2007, sp. zn. 9 To 412/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému podle § 234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dnem 9. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. H. dovoláním směřujícím proti výroku o trestu, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že zcela pominul důvody, z nichž při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel soud prvního stupně, a zcela ignoroval i jeho vyjádření k odvolání státního zástupce, a sice že byť byl v minulosti soudně trestán pro různorodou trestnou činnost, před projednávanou trestnou činností žil již 4 roky bez závad a nebýt této projednávané trestné činnosti, mohlo dojít k zahlazení jeho posledního odsouzení. Dále odvolací soud nevzal v úvahu závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný byl velmi pravděpodobně k trestné činnosti donucen osobou, která nebyla vypátrána, když pro takový závěr svědčí spáchání více útoků po sobě, při nichž nebyl maskován a navíc v posledním případě zanechal na místě i zbraň, čímž byla umožněna jeho lepší identifikace. Soud prvního stupně přitom vyhodnotil přitěžující a polehčující okolnosti a učinil správný závěr, pokud jde o druh a výši uloženého trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Jako přitěžující okolnost vyhodnotil odsouzení dovolatele Obvodním soudem pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 3 T 163/2000, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 26. 9. 2002, a také skutečnost, že si v jednom případě v projednávané věci počínal brutálněji, když způsobil citelnější zranění poškozenému H. Výrazně však přihlédl i k polehčujícím okolnostem, jako byla spolupráce dovolatele s orgány činnými v trestním řízení, neboť ne všichni poškození jej při rekognici zcela jednoznačně jako pachatele poznali, přičemž žádné další důkazní prostředky v tomto směru, s výjimkou věci doličné, nebyly k dispozici, a také to, že odvolatel svého jednání litoval, poškozeným se omluvil a vyjádřil snahu nahradit způsobenou škodu. Městský soud v Praze jako soud odvolací ovšem tyto skutečnosti pominul.

Své dovolání obviněný opřel o důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v jejichž rámci namítal uložení nepřiměřeného trestu, a o důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když, jak uvedl, výrok o trestu nebyl řádně odůvodněn. Uvedl, že je si vědom toho, že dovolací důvody jsou v ustanovení § 265b tr. ř. uvedeny taxativně a jako takové byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pojímány. Nicméně Ústavní soud učinil do úzkého chápání dovolacích důvodů Nejvyšším soudem svými nálezy (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 603/03 a sp. zn. IV. ÚS 127/05) průlom. Lze z nich dovodit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existuje-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ve vztahu k ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Pro tuto interpretaci podle dovolatele svědčí i Ústava České republiky, a to její čl. 4, čl. 83 a čl. 90. Není-li tedy dovolací soud v kontextu výše uvedeného vázán taxativním výčtem dovolacích důvodů dle § 265b tr. ř., nezbývá mu než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti. Z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 715/06 lze poté dovodit, že pokud je možno ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu a výměry trestu, které nejsou připuštěny zákonem, lze dle logického výkladu namítat i uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních. Pokud má Nejvyšší soud zato, že použitelnost důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předpokládá nepřípustnou extenzi, lze použít ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úvahu o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem trestního práva, současně ve vztahu k normám ústavního pořádku, zjevně nevylučuje. Dovolatel má zato, že z nálezů Ústavního soudu vyplývá, že je v podstatě lhostejné, zda se přezkum nepřiměřeného trestu dovolacím soudem děje z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Znovu zdůraznil, že trest, který mu uložil soud druhého stupně, je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, když je nepochybné, že soud se vůbec nezabýval polehčujícími okolnostmi rozvedenými shora, jimiž se podrobně zabýval soud nalézací. Tím, že soud druhého stupně pominul úvahy soudu prvního stupně, učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným, což zakládá i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Na základě výše parafrázované argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze citovaný shora a sám rozhodl tak, že uloží trest, co do druhu a výměry, jako soud prvního stupně, nebo aby rozsudek zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněným uváděné důvody pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť obviněný se domáhá pouze odlišného hodnocení okolností rozhodných pro ukládání trestu, přestože trest, který mu byl uložen, je druhem trestu, který zákon připouští pro trestný čin, kterým byl uznán vinným. Skutková zjištění rovněž nebyla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Má tedy zato, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř., a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovila rovněž souhlas s konáním neveřejného zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný S. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dalé jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265e tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu a způsobu jeho výkonu z rozsudku nalézacího soudu a při nezměněném výroku o vině byl obviněnému nově uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v dané věci obviněný S. H. odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 3 T 63/2007, nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného napadl shora uvedený rozsudek pouze státní zástupce činný u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, přičemž je zaměřil toliko do výroku o trestu. Soudu prvního stupně vytkl nepřiměřenost uloženého trestu, a to s odkazem na stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, když ten v krátkém časovém sledu spáchal 4 dílčí útoky pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to se značnou brutalitou mající za následek vznik škody, ublížení na zdraví a vznik psychické újmy u jednotlivých poškozených. Dále také odkázal na osobu obviněného a jeho sklony k páchání násilné a majetkové trestné činnosti. Svým odvoláním se státní zástupce domáhal uložení přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně, neboť odvolací řízení podle § 254 odst. 1 tr. ř. spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit, tzn. i výrok o trestu. Jiné, odvoláním nenapadené výroky (s výjimkami uvedenými v § 254 odst. 2 tr. ř.), odvolací soud nesmí přezkoumávat, byť by jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl podat odvolání.

Shora uvedené zásady mají následně význam i pro rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť z nich vyplývá, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn rozhodnutí přezkoumat, event. změnit rozsudek soudu prvního stupně (rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).

V posuzované věci, jak bylo uvedeno shora, bylo podáno pouze odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, a to toliko do výroku o trestu, čímž byla omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu, protože novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip. Ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. lze poté vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který nebyl napaden odvoláním, zabývá toliko v případě, že v přezkoumávaném výroku zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl odvoláním napaden, za předpokladu, že i tento výrok mohl odvolatel napadnout. Bylo by vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího přezkoumával související výrok, jestliže by nezjistil takovou vadu ve výroku rozsudku, který by svým původem oba výroky spojoval.

Z odůvodnění shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že tento soud považoval odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu za důvodné, když po přezkoumání napadeného výroku z rozsudku nalézacího soudu v rozsahu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. zjistil, že trest, zejména co do jeho výměry, byl soudem prvního stupně uložen v rozporu se zákonnými kritérii uvedenými v ustanoveních § 31 odst. 1 tr. zák. a § 23 odst. 1 tr. zák., a také to, že uvedené skutečnosti neměly žádný dopad na právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

V kontextu shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž Ústavní soud reaguje na novelu zákona č. 265/2001 Sb., a to konkrétně na zúžení revizního principu, tedy na omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opířel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek, či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména vyhodnocení kritérií uvedených v ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. a § 23 odst. 1 tr. zák., nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (R 22/2003 SbRt.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí nějaký výrok chybí nebo je neúplný. Pod tento dovolací důvod nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí nebo není neúplný.

V posuzovaném případě opřel obviněný S. H. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky, že soud druhého stupně ve svých závěrech stran ukládání trestu nezohlednil v jeho prospěch, že se k trestné činnosti doznal, jednání upřímně litoval, poškozeným se omluvil, projevil snahu vzniklou škodu uhradit a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení při objasňování věci a také to, že byl v podstatě k stíhanému jednání přinucen, i když se to nepodařilo prokázat. V rámci argumentace o nepřiměřenosti trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen, rovněž zpochybňoval míru vlastního zavinění na projednávané věci, jak je patrno shora.

K dovolatelově námitce vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, Nejvyšší soud uvádí, že určitý průlom do této zásady připustil Ústavní soud České republiky v některých svých rozhodnutích, např. sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V posuzované věci však o takový případ nejde. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění jak napadeného rozsudku Městského soud v Praze jako soudu odvolacího, tak Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soudu prvního stupně, z nichž je patrné, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely při posuzování míry zavinění obviněného a ze kterých následně také vycházely při úvaze o druhu a výměře trestu.

Lze tedy konstatovat, že dovolatel nevytkl odvolacímu soudu žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje, tedy takové vady, které by měly svůj původ v nesprávné aplikaci hmotného práva vztahujícího se k ukládání trestu, tj. např. vady spočívající v nesprávně uloženém trestu úhrnném, souhrnném, či společném při pokračující trestné činnosti.

Uplatněné námitky svým obsahem neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., jak bude uvedeno níže.

Námitkou stran uložení trestu v rozporu s ustanoveními § 31 odst. 1, § 23 odst. 1 tr. zák., dovolatel relevantně neuplatnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V souvislosti s výše nastíněným obsahem tohoto důvodu dovolání pak Nejvyšší soud konstatuje, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let uložený dovolateli podle § 234 odst. 1 tr. zák. v rámci zákonné trestní sazby, která pro uvedený čin činí 2 roky až 10 let, není trestem, který by byl uložen mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně za shora uvedený trestný čin. Zároveň se nejedná ani o takový druh trestu, který zákon za uvedený trestný čin nepřipouští.

Opodstatnění nelze přiznat ani těm námitkám dovolatele, jimiž deklaroval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze ani v rozsudku soudu prvního stupně žádný výrok nechybí a ani nebylo shledáno, že by některý z výroků byl neúplný. Výhradami vůči odůvodnění rozhodnutí, jak již bylo zdůrazněno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatnit nelze. Ostatně dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné.

Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že názoru dovolatele, podle nějž je v podstatě lhostejné, zda se přezkum nepřiměřeného trestu v rámci dovolání děje z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., nelze přisvědčit. Dovolatel je totiž v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích lze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. netrpí. Dovolání obviněného S. H. proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr.Eva Dvořáková