3 Tdo 571/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 k tr. zák., § 219 odst. 1,2 písm. a,e) tr. zák.




3 Tdo 571/2011 -31 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání podaném D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 zrušuje .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265 l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu se obviněný D. K. bere do vazby .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Po skutkové stránce šlo o to, že po předchozích výhrůžkách prostřednictvím SMS, adresovaných své bývalé manželce A. K. dne 4. 4. 2009 kolem 01hod. v obci H. u B., H., rozbil skleněnou výplň uzamčených bočních vstupních dveří a za užití klíčů, které byly z vnitřní strany dveří, vnikl do rodinného domku manželů M. a M. S., kde vzbudil svého syna, který spal v přízemí domu, požadoval po něm, a to i za užití násilí, aby mu sdělil, kde je jeho matka A. K., a poté, kdy se od něho dozvěděl, že není doma, v jí užívané ložnici polil alkoholem, který vzal z ledničky, šatníkovou skříň a koberec kolem postele a zapálil, přestože předpokládal, že v domě spí jeho další nezletilý syn, a rodiče jeho bývalé manželky M. a M. S., když fakticky se v domě nacházeli pouze nezletilý a M. S., a věděl, že v důsledku takto založeného požáru mohou tyto osoby uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s tímto následkem byl při následném opuštění domu srozuměn; ke smrti jmenovaných nedošlo pouze vzhledem k včasnému ohlášení požáru, které učinil Z. B., jehož požádal o pomoc ml.; požárem způsobil M. a M. S. na jejich rodinném domě, jehož hodnota činila 3.788.040,- Kč, škodu ve výši nejméně 751.123,- Kč, a další škodu zničením vybavení domu a věcí ve výši nejméně 143.600,-Kč, z toho ve výši nejméně 30.000,-Kč ke škodě A. K. . Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu svým jednáním někoho ohrozit na životě a již vůbec ne někoho zavraždit, když jediným motivem jeho jednání bylo pomstít se své bývalé manželce, a to zničením jejích osobních věcí a to i proto, že mu bránila ve styku se syny. Poukázal i na to, že věděl o tom, že v kritické době byl v domě i jeho mladší syn, kterého má rád a rozhodně by mu neublížil. Tvrzení o tom, že musel vědět, že osoby v domě za dané situace mohou uhořet nebo se udusit má za takové, které není ničím podloženo. To i s ohledem na to, že v rozhodné době mluvil před domem se sousedem B. a pokud by tomu tak nebylo, do domu by se vrátil a vzbudil osoby v domě tak, aby mohly odejít nebo by se snažil uhasit zapálenou skříň. Toto jeho tvrzení, které uváděl v průběhu celého trestního řízení potom nebylo nijak vyvráceno a nejsou namístě žádné spekulace o tom, co by se stalo, pokud by nebyl na místě v uvedené době B. Z uvedených skutečností je tedy zjevné, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a chybí tedy jeho zavinění, ať už formou přímého či nepřímého úmyslu. Takto poukázal i na samotnou argumentaci odvolacího soudu uvedenou v důvodech napadeného rozsudku, v rámci které uvedl, že obžalovaný, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, ale tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat . I z uvedeného plyne, že ani soud nemohl dospět k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém (někoho zavraždit), pokud nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, neboť takto nejedná úmyslně ve vztahu k jejich naplnění a nemůže být s nimi ani srozuměn. Jeho jednání je tak v uvedeném směru nesprávně právně kvalifikováno, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a poté věc sám rozhodl dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mně případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest .

O takto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 835/2010 ze dne 10. 11. 2010 a to tak, že ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal mu podle § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Následně Vrchní soud v Olomouci v posuzované věci rozhodl rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal D. K. znovu dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud v předmětné věci dospěl v rámci citovaného rozhodnutí ke stejným závěrům, se kterými však dovolatel nesouhlasí s tím, že ani po doplněném dokazování nelze dospět k závěru, že naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu vraždy dle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zák. V této souvislosti opakovaně poukázal na to, za jakých okolností (a z jakých důvodů) zapálil skříň v ložnici jeho bývalé manželky a znovu zdůraznil, že neměl v úmyslu takovým jednáním někoho ohrozit na životě, natož někoho zavraždit, když jeho jedinou motivací bylo způsobit škodu své bývalé manželce, a to na jejích osobních věcech. Nikdy přitom ani neuvažoval o tom, že by tímto jednáním někomu dalšímu ublížil a to s tím, že pokud by v dané chvíli nebyl před domem (kam vyběhl i starší syn dovolatele) soused B., sám dovolatel by šel do domu a vzbudil tam přítomné osoby tak, aby mohly dům opustit. Takovéto jeho tvrzení přitom nebylo provedeným dokazováním nijak vyvráceno, přičemž dodal, že musí opětovně odmítnout závěry soudů obsažené i ve výrokové větě napadených rozhodnutí spočívající v tom, že musel vědět, že v důsledku založeného požáru mohou osoby v domě uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s touto skutečností měl být po opuštění domu srozuměn. V tomto směru poukázal i na odvolacím soudem doplňované dokazování, které (ať už co se týče výpovědi svědků či odborného vyjádření) nepřineslo nic nového, když označení svědci zopakovali to, co uvedli již předtím a odborné vyjádření (stran vzniku a rozvoje požáru) vychází z pouhých předpokladů a nepřesných údajů. Takto poukázal na to, že vyšší koncentrace zplodin hoření byla pouze v prvním nadzemním podlaží, kde také podle jeho přesvědčení (jak věděl z minula) se nikdo nenacházel, když jeho mladší syn spával ve druhém nadzemním podlaží spolu s manžely S., rodiči jeho bývalé manželky. Zásadně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých měl být smířen se vznikem pravděpodobně i dalšího, závažnějšího následku v podobě usmrcení osob v domě se nacházejících a tedy, že šlo takto o naplnění předpokladů tzv. nepravé lhostejnosti s jeho aktivním (kladným) stanoviskem jak k ohrožení života osob v domě, případně jejich usmrcení. Tvrzení soudu, že tuto možnost vnímal s ohledem na svou podnapilost méně intenzivně, je pouhou spekulací. Dále zdůraznil, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka a vůle pachatele musí směřovat k takovému následku a vztah pachatele k takovému následku musí být aktivní. Uvedené však z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit. Znovu zdůraznil, že požár ohlásil před domem přítomnému sousedovi Z. B. s tím, že jinak by se za osobami v domě přítomnými vrátil s tím, že oprávněně předpokládal, že svědek B. bude schopen pomoci osobám v domě, což se také stalo, a to i bez nutnosti hasit zapálenou skříň. V posouvané věci tak bylo namístě z hlediska soudů uvažovat maximálně o tzv. pravé lhostejnosti, když nebyl srozuměn s tím, že za dané situace mohlo dojít ke smrti jeho syna a jeho babičky S., ale je možné pouze uvažovat o tom, že spoléhal na to, že k ohrožení jejich života nedojde právě v důsledku přepokládaného zásahu svědka Z. B.. Pravou lhostejnost tak lze podřadit pod vědomou nedbalost, kdy takováto forma zavinění již nedostačuje k naplnění subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy, když k jeho spáchání zákon vyžaduje zavinění úmyslné. Konečně odmítl i závěry odvolacího soudu stran jeho vztahu k synům z rozvedeného manželství, které označil jako spekulativní. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl dle ustanovení § 265m odst. 1 trestního řádu a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mně případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že právně relevantně dovolatel uplatnil námitku stran neprokázání potřebné formy zavinění ve smyslu § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zák. Poukázala na to, že, příslušná forma zavinění musí být podložena učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že samotné zjišťování zavinění je nesnadné, neboť jde o vnitřní život pachatele, který není pozorovatelný, přímým důkazem tak často bývá pouze výpověď obviněného. Okolnosti subjektivního charakteru lze často dokazovat pouze nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se poté dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (s odkazem rozh. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozhodnutí trestních). Vždy je přitom třeba přesně zjistit, zda skutek je zaviněný či nikoli a v kladném případě musí být zjištěna forma zavinění. Má za to, že odvolací soud vyložil, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je možné dovodit i tehdy, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně byla pachateli nepříjemná. Odvolací soud se musel ve věci zabývat i posuzováním lhostejného vztahu k následku, který bylo možné z jednání dovolatele vysledovat. Má za to, že bylo prokázáno, že obviněnému bylo jedno, zda následek nastane či nikoli, což vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, kdy právě uvedený vztah k následku je třeba posoudit jako vztah eventuálního úmyslu. K tomu státní zástupkyně uvedla, že dovolatel se snažil škodit své bývalé manželce, které vyhrožoval a kritického dne také násilím vnikl do rodinného domu rodičů své bývalé manželky. Věděl, že je noc a v domě bydlí a jsou přítomni také jeho synové (jedenáct a patnáct let staří) a že již budou spát a v případě stresu nebudou schopni racionálně jednat. Přesto (znaje také uspořádání domu) založil v něm požár, a to i za použití alkoholu. Musel si takto být vědom toho, že se bude oheň rychle šířit. Pokud poté dům opustil při vědomí, že je vzhůru pouze jeho starší syn, když dovolatel informoval o požáru přítomného souseda Z. B., má státní zástupkyně za zcela zjevné, že dovolateli bude další průběh událostí lhostejný. Nemohl předpokládat, že jeho starší syn a Z. B. budou jednat způsobem, který povede k vyvedení osob v domě přítomných, tedy mladšího syna a M. S., a zabrání tomu, aby se udusili zplodinami hoření nebo uhoření. Poukázal na to, že oheň se šířil rychle i na to, že dovolatel byl podnapilý a tak ani nedomýšlel možné důsledky svého jednání, na což neměl vliv pouze jeho stav, ale i osobnostní struktura dovolatele. Tvrzení dovolatele spočívající v tom, že pokud by nebyl před domem svědek Z. B., že by se vrátil do domu a vzbudil osoby tam se nacházející prý značně koliduje s tím, že by se právě kvůli založenému požáru k těmto osobám nedostal. Státní zástupkyně má za to, že i odvolací soud dospěl ke správnému závěru o tom, že dovolatel se dopustil všech trestných činů, pro které byl odsouzen, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno znovu a opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy pečlivě posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se přitom nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry.

V posuzované věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, zůstává i nadále klíčovou a zásadní námitka dovolatele stran naplnění všech znaků subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák., kterým byl shledán vinným. Jinými slovy, za rozhodné je třeba považovat to, zda dovolatel se popsaného jednání dopustil úmyslně, a to alespoň jednáním v tzv. nepřímém úmyslu. Takto vedená námitka je i nadále, z pohledu zvoleného dovolacího důvodu, uplatněna právně relevantně a současně je i nadále důvodnou. Přitom obecně lze souhlasit s tím, že samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele, a které jiné osoby nemohou pozorovat a přímým důkazem v uvedeném směru tak často bývá pouze pachatelova výpověď. Proto také nepochybně okolnosti subjektivního charakteru lze dokazovat pouze nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, a ty potom pečlivě a racionálně interpretovat. Uvedená tvrzení (plynoucí z ustálené judikatury) je přitom nezbytně nutné pečlivě aplikovat i v projednávaném případě. Přitom trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. se dopustí ten, kde jiného úmyslně usmrtí, samozřejmě v případě pokusu ten, kdo se o takový následek pokusí. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, a to i eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, přičemž takový úmysl musí být jasně a zřetelně prokázán. Přitom pokud pachatel jedná v úmyslu poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednáním hrozí smrt člověka, ke které by nebyl jeho úmysl (nevěděl, že takový následek může způsobit nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), nemůže být trestně odpovědný za vraždu resp. pokus k ní. Přitom skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoli, přitom vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem a bývá tak chápána jako srozumění s následkem a tedy jednání v úmyslu nepřímém. Vůle pachatele, ať už vyjádřena chtěním nebo srozuměním však musí směřovat ke smrti člověka a musí tak být dán aktivní vztah pachatele k následku. Současně ovšem uvedené a takovéto závěry musí být i soudy řádně, pečlivě a nezpochybnitelně prokázány a z výsledků vedeného dokazování musí také jasně a zřetelně vyplynout. V posuzované věci, i nadále vzdor doplněnému dokazování, má dovolací soud za to, že úmyslné jednání dovolatele (a to ani nepřímo úmyslné) stran popsaného pokusu k vraždě nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno. Z učiněných skutkových zjištění totiž se i nadále podává, že dovolatel vnikl do domu obývaném jeho bývalou manželkou s jejími rodiči a s jeho dvěma syny. Stejně tak je nepochybné, že dovolatel vzbudil staršího syna a následně ze vzteku a nenávisti k bývalé manželce zapálil v její ložnici skříň s jejími šaty, když skříň předtím polil alkoholem. Poté dům opustil a před ním potkal svědka Z. B., kterému (na jeho dotaz) řekl, že zapálil skříň a následně z místa odešel. Je namístě znovu připomenout, že po celou dobu trestního řízení opakovaně uváděl, že jeho jedinou motivací k popsanému počínání byl vztek na bývalou manželku, kterou chtěl takto poškodit, přičemž důrazně popíral, že by takto chtěl někoho usmrtit (zavraždit), když za zcela nepřípustné a až absurdní považuje to, že by takto jednal vůči svému (mladšímu) synovi. Přitom znovu z učiněných skutkových zjištění nelze ani jednoznačně a nepochybně dovodit, že takové tvrzení dovolatele bylo pouze účelové. Stejně tak nelze mít za spolehlivě vyvrácené jeho tvrzení o tom, že pokud by nebyl před domem svědek B. (který zjevně věděl o co jde a o kterém dovolatel předpokládal, že zasáhne), sám by se vrátil do domu, vzbudil přítomné a snažil se skříň uhasit. Za daného stavu věcí tak, i přes doplněné dokazování, uvedená tvrzení dovolatele nebyla spolehlivě a jednoznačně vyvrácena a ve věci vedené úvahy soudů jsou pouze úvahami bez potřebného a zásadního podkladu, který by vůbec umožňoval přijetí odpovědných závěrů stran existence případného, byť i nepřímého úmyslu ve vztahu k popsanému jednání dovolatele. I nadále tak při zkoumání toho, zda dovolatel jednal alespoň v úmyslu nepřímém, nepostačí pouhé zjištění, že polil v domě alkoholem skříň, kterou poté zapálil (se srozuměním, že následným požárem dojde ke smrti osob), ale je důležité mít na mysli i okolnosti, za kterých se tak stalo, jaký byl jeho motiv, co útoku předcházelo, jak byl proveden, jaké byly možnosti varování osob v domě a jakou představu dovolatel měl (a mohl) mít o efektivitě pomoci a jejího poskytnutí svědkem B. a starším (patnáctiletým) synem dovolatele. Lze tak v tomto směru uzavřít, že k naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu nepostačí pouhé zjištění, že dovolatel jednal úmyslně (a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého), ale současně je nezbytné postavit najisto (prokázat), že jeho úmysl také jednoznačně směřoval k zákonem požadovanému následku a tedy k zavraždění označených osob. Zůstanou-li však i nadále po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé ze skutkových okolností důležitých pro posouzení zavinění, zejména i úmysl přivodit následek v podobě zavraždění označených osob, je nutno rozhodnout (obecně) v tomto směru v souladu s principem in dubio pro reo. V uvedených souvislostech však dovolací soud připomíná, že vzhledem k závažnosti jednání dovolatele však současně nelze vyloučit, aby jeho (popsané) jednání bylo právně kvalifikováno jako pokus k ublížení na zdraví z hlediska zákonem definovaných skutkových podstat uvedených v § 221 resp. § 222 tr. zák., a to právě s ohledem na již uvedené.

V dané věci tak lze znovu přisvědčit uvedené námitce dovolatele s tím, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudy učiněná skutková zjištění nedovolují z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě hmotně právní závěr o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák.

Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části znovu důvodným, postupoval dále podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 zrušil, přičemž současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm.b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.

Řízení ve věci se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude znovu rozhodovat o řádném opravném prostředku uplatněného dovolatelem, přičemž v novém řízení se bude muset důsledně zabývat posuzovanou věcí v intencích právního názoru (bude jím vázán) Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), když i po případně ve věci doplněném dokazování pečlivě přistoupí k posouzení jednání dovolatele i z hledisek již shora naznačených, když v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry z učiněných skutkových zjištění dovodil.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Protože se na D. K. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, stal se další výkon tohoto trestu na podkladě uvedeného rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného ustanovení § 265 l odst. 4 tr. ř. zároveň o jeho vazbě, když v tomto směru dovolatel nic neuvedl. Dospěl přitom k závěru, že u dovolatele trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. To proto, že D. K. byl v minulosti soudně trestán, a to zejména na základě rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 12 T 72/2008 ze dne 29. 7. 2008, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2008, kdy byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, za současného vyslovení dohledu a uložení omezení spočívajícího v zákazu nadměrného požívání alkoholických nápojů. Přitom z popisu předmětného rozhodnutí je zřejmé, že poškozenou v uvedené věci byla právě jeho bývalá manželka A. K., na níž se takového jednání dopouštěl od října 2005 do června 2007. Lze tak spolehlivě dovodit, že jeho agrese ve vztahu k bývalé manželce má narůstající tendenci a stává se závažnější. Uvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že dovolatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka