3 Tdo 569/2014
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 45 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 569/2014 -31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání podaném obviněným J. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 287/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 14/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 71 T 14/2013 ze dne 15. května 2013 byl dovolatel (při zrušení výroku o vině a trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2012, č. j. 71 T 89/2012-121, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2012, č. j. 3 To 602/2012-156, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2013, č. j. 71 T 89/2012-170, jež nabylo právní moci dne 10. 4. 2013, o účasti obžalovaného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013) podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku uznán ad 1) a 2) vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2012, č. j. 71 T 54/2012-96 ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, na dobu dvou roků a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2012, č. j. 71 T 54/2012-96, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného J. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 3 To 287/2013 ze dne 20. listopadu 2013 tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu si podal obviněný J. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v řízení nebyla dostatečně prokázána jeho vina, když z provedeného dokazování zcela jednoznačně nevyplývá skutkový průběh celé věci. V této souvislosti rozebral výpovědi svoje, poškozené P. se závěry, které z nich vyvodil, dále se zabýval výpověďmi svědkyň M., S., když ze žádných z těchto výpovědí nelze (dle jeho přesvědčení) učinit jednoznačný závěr o jeho vině s tím, že v odůvodnění rozsudku okresního soudu je tolik rozporů, domněnek, neúplných či neověřených zdrojů, že je v podstatě nepřezkoumatelný. Vyjádřil přesvědčení, že soud jednoznačně nesprávně vyhodnotil poznatky, které získal při provádění dokazování a věc nesprávně právně posoudil. Dále namítl, že soud jeho dvě jednání s časovým odstupem dvou týdnů vyhodnotil nesprávně jako pokračující trestný čin. Dále uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač ze zákona nebylo přípustné, a to proto, že byl odsouzen rovněž pro skutek, za který byl již dříve odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2012, a trest mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky. Přestože tedy byl pro skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně již dříve odsouzen a následně amnestován, je tento skutek uveden v rozsudku soudu prvního stupně, čímž je popřena zásada ne bis in idem, obejita amnestie prezidenta republiky a není zachována jednota a totožnost skutku. Poukázal na to, že ačkoli byl amnestován, je mu v napadeném rozhodnutí neustále připomínán amnestovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 71 T 14/2013 (což je zřejmě jistá nepřesnost ze strany dovolatele, neboť rozsudek ze dne 15. 5. 2013 nemohl být amnestován amnestií z 1. 1. 2013), s tím že je dovozován výrazný stupeň narušenosti dovolatele. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a dle ust. § 265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl tak, že odsouzeného zprostí obžaloby v celém rozsahu.

K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z dovolacích námitek obviněného L. vyplývá, že část těchto námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, neboť jsou to námitky, kterými dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se incident mezi ním a poškozenou P. vylíčený pod bodem 2) výroku o vině odehrál v jiné podobě a s menší intenzitou, než je ve skutkových větách uvedeno. Tyto námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a nelze k nim v rámci dovolacího řízení přihlížet. Navíc část těchto námitek směřuje proti kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle státního zástupce relevantně uplatněná námitka, podle které v předmětné trestní věci nebyly splněny podmínky pokračování v trestném činu, nejde však o námitku důvodnou. Podle § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. V případě časového odstupu mezi útoky v trvání třinácti dnů je podmínka blízké časové souvislosti nepochybně splněna. Evidentní je též existence dalších objektivních podmínek pokračování, když oba útoky naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, byly spáchány prakticky identickým způsobem a proti téže poškozené. Pokud se týká subjektivní souvislosti, pak se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v případě obou útoků byl obviněný veden shodným záměrem prosadit jakýmkoli způsobem, tedy i za použití násilí, svoje záměry a stanoviska vůči poškozené. Dodal, že okolnost spočívající v tom, že jednotný záměr souvisí s některými osobními vlastnostmi pachatele (agresivita, panovačnost) nijak nebrání závěru o naplnění podmínek pokračování. Za relevantní lze dle státního zástupce považovat též některé námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., byť dovolatel nespecifikuje, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání (§ 11, § 11a tr. ř.) měl být v jeho případě naplněn, a poněkud zmatečně cituje soudní rozhodnutí, která mají důvod nepřípustnosti zakládat. Dovolatel dle vyjádření státního zástupce poukazuje především na skutečnost, že skutek pod bodem 1) výroku o vině, resp. za něj uložený trest, byl amnestován. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Z hlediska citovaného ustanovení má význam pouze abolice, tj. příkaz prezidenta republiky, aby se v určitých případech trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. Ustanovení čl. I odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, kterým byly prominuty nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok, aboličním ustanovením nebylo a žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání nezakládalo. Podle čl. I odst. 3 amnestijního rozhodnutí se sice na osoby, kterým se promíjí trest podle čl. I odst. 1 hledělo, jako by odsouzeny nebyly, podle výslovného ustanovení § 45 odst. 3 tr. zákoníku se ovšem ustanovení o společném trestu užije i tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl souzen (srovnej též R 11/2008). Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 tedy ohledně obviněného L. žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání nezakládala. V žádném případě pak dle státního zástupce nelze spatřovat důvod nepřípustnosti trestního stíhání v tom, že za skutek pod bodem 1) výroku o vině byl již dovolatel pravomocně odsouzen. Ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku přímo předpokládá, že obviněný je znovu uznáván vinným dílčím útokem, kterým již byl pravomocně uznán vinným dřívějším rozsudkem. Pokud dovolatel zmiňuje, že není zachována jednota a totožnost skutku, pak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je tato námitka naprosto irelevantní a vzhledem k její naprosté nekonkrétnosti by k ní nebylo možno přihlížet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uzavřel proto, že ty dovolací námitky obviněného L., které lze obsahově podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek tak, jak je uplatnil dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. To proto, že dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní hodnocení provedených důkazů a s ním spojenou vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč neuvěřily výpovědi dovolatele a uznaly jej vinným výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak zejména z výpovědi poškozené P., svědkyní M. a S. a listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu, lékařské zprávy poškozené a dalších), když následně dospěly v souladu se zákonem k závěru o dovolatelově vině.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího a pokud by dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za právně relevantně uplatněnou tak lze považovat pouze námitku dovolatele týkající se toho, že jeho jednání nemělo být hodnoceno jako pokračující trestný čin, avšak tuto námitku lze současně považovat za zjevně neopodstatněnou, když se jí řádně zabýval i odvolací soud.

Podle § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. I dovolací soud má za nesporné, že dovolatel jednal ve velmi krátkém časovém rozpětí 14 dnů obdobným násilným způsobem, vůči téže poškozené, veden stejným úmyslem, a to vždy na místě veřejně přístupném. Proto soudy jeho jednání správně posoudily jako pokračování v trestném činu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání upravuje § 11 tr. ř., kde jsou taxativně vymezeny okolnosti vylučující trestní stíhání. Dovolatel tuto námitku de facto (i když tak výslovně neuvedl) spojil s důvody uvedenými v § 11 odst. 1 písm. a) a f) tr. ř., podle kterých trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii, f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Takto uplatněná námitka je však současně námitkou zjevně neopodstatněnou. To proto, že ustanovení týkající se ukládání společného trestu za splněné podmínky pokračování v trestném činu, výslovně předpokládá již dříve vynesený pravomocný rozsudek, který je však v rámci ukládání společného trestu v předmětné pasáži o vině (a následně i o trestu) zrušen.

Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Uvedené skutečnosti vzal soud prvního stupně v úvahu a v souladu s nimi také rozhodl.

Ani co se týče účasti dovolatele na amnestii prezidenta republiky, nejedná se o důvodnou námitku, neboť i této možnosti se týkají ustanovení o ukládání společného trestu, když ustanovení § 45 odst. 3 tr. zákoníku výslovně stanoví, že ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se užije i tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Lze též souhlasit se státním zástupcem, že ustanovení čl. I odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nebylo ustanovením aboličním, tedy takovým, které by mělo význam z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Dovolatel sice namítl, že nebyla zachována jednota a totožnost skutku, avšak blíže neuvedl, v čem by mělo dané pochybení spočívat a nevymezil tak rozsah přezkumu dovolacího soudu, tento však pouze ve stručnosti konstatuje, že žádné pochybení takovéhoto charakteru v napadených rozhodnutích nespatřuje.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka