3 Tdo 559/2012
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák.



3 Tdo 559/2012 -35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání podaném Z. S. , nar., a I. M. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 644/2011 ze dne 12. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 126/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného Z. S. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání obviněného I. M. K. odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 126/2010 ze dne 25. května 2011 byl dovolatel S. uznán vinným trestným činem účastenství ve formě organizátorství loupeže dle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k § 234 odst. 1 tr. zák. a dovolatel K. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl obv. S. (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 3 T 27/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 8 To 177/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný I. M. K. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 25 T 55/2008, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2008, jakož i všech dalších rozhodnutí, obsahově na zrušený výrok navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Současně bylo rozhodnuto o vznesených výrocích na náhradu škody.

O odvolání obviněných S. a K. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 3 To 644/2011 ze dne 12. 9. 2011 tak, že podaná odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Z. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že je přesvědčen o tom, že skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil a která odvolací soud považuje za dostatečná, byla správně z hlediska hmotného práva posouzena a vyhodnocena, je přesvědčen o tom, že mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a právními závěry, které pak učinil, existuje extrémní nesoulad. Poukázal na to, že skutkový děj vychází z výpovědi svědka S., která v přípravném řízení byla učiněna bez přítomnosti obhájkyně, aniž tato měla objektivní možnost se tohoto výslechu zúčastnit, nedala souhlas k tomu, aby výslech byl konán v čase, kdy se k němu nemohla dostavit a tvrzení policejní komisařky o tom, že se výslechu měla zúčastnit současná obhájkyně dovolatele JUDr. K., je tvrzením nepravdivým, když v hlavním líčení tento svědek odmítl vypovídat. Stejně tak výpověď utajeného svědka byla v extrémním nesouladu s platnou judikaturou, přičemž žádný další provedený důkaz ho z páchání trestné činnosti neusvědčuje. Z provedených důkazů dle jeho přesvědčení není možné prokázat, že je organizátorem trestného činu loupeže, když dohoda tvrzená utajovaným svědkem a výpověď svědka S. neumožňuje závěr o tom, že mezi pachateli byla dohoda o tom, že podnikatele okradou za použití fyzického násilí a takto se jedná o zcela jednoznačný exces v průběhu skutkového děje. Znovu vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvního stupně kromě toho, že nerespektovalo řadu procesních ustanovení, je rozhodnutím, které vychází ze skutkového děje, který neumožňuje závěr o zvolené právní kvalifikaci. Uvedl tedy, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání zejména pro účelové porušení ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když veškeré úvahy se ubírají výlučně v jeho neprospěch a porušují zásadu in dubio pro reo. Mezi skutkovými zjištěními, bez ohledu na jejich procesní úroveň a závěry soudů obou stupňů, je extrémní nesoulad a podle přesvědčení odsouzeného tak postup obou soudů zcela zjevně vybočuje z rámce pravidel spravedlivého procesu, má tedy za to, že přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu ČR v tomto případě je dána. K podanému dovolání připojil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 7/2011 ze dne 4. 1. 2012, jímž byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro (popsaný) skutek, který se stal dne 27. 7. 2010 a ve kterém byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku formou účastenství a to pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání projednal a aby usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný K. podal dovolání výslovně proti rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 126/2010 ze dne 25. 5. 2011, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí, když za dovolací důvody označily ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. V závěru svého podání uvedl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle § 265k tr. ř. zrušil a věc přikázal podle § 265 l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného I. M. K. považuje za nepřípustné, neboť v rozporu s ustanovením § 265a odst. 1 tr. ř. směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné. K dovolání obv. Z. S. zaujal po přezkoumání dostupných spisových materiálů stanovisko, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů a proti údajným vadám procesního charakteru, které v souladu s žádným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 tr. ř. nejsou. Poukázal na to, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Připomněl, že obě navrhovaná rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky ve svém celku tak, jak je uplatnil dovolatel Z. S. , nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným, ale ani pod žádným dalším, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. To proto, že jejich prostřednictvím dovolatel pouze zpochybnil způsob, jak soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Přitom soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným, tak jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Vycházely tak především z výpovědí svědka S. z přípravného řízení, když s její procesní použitelností se řádně vypořádaly (rozhodnutí odvolacího soudu na str. 6) a výpisů o záznamech telekomunikačního provozu. Stejně tak námitka dovolatele, že nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že bude užito při okradení podnikatele násilí, vychází z jiného skutkové děje než toho, který byl zjištěn soudy činnými ve věci. To proto, že z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že celou akci naplánoval, najal na ni osoby ukrajinské národnosti, v průběhu akce byl s pachateli několikrát v telefonickém kontaktu a nemohl reálně předpokládat, že k použití násilí (eventuelně) nedojde. Je však nutné poukázat na to, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za situace, kdy do domu poškozeného vnikli maskovaní a ozbrojení muži, kteří po něm mimo jiné požadovali sdělení vstupních kódů do sídla firmy T. P. G., bylo by namístě takovéto jednání kvalifikovat jako trestný čin loupeže, i kdyby k žádnému přímému fyzickému kontaktu nedošlo, neboť pohrůžka násilím je zde vzhledem k výše popsaným okolnostem více než zřejmá. O uvedeném dovolatel nepochybně věděl, když stejně nepochybným je i to, že předmětné jednání nejenom zosnoval, ale i řídil. Bez významu potom zůstává dovolatelem přiložené rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 7/2011 ze dne 4. 1. 2012, týkající se zcela jiné trestní věci (skutku).

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než Z. S. takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Co se týká obviněného K., je namístě uvést, že Nejvyšší soud je nejdříve povinen zkoumat, zda je vůbec v posuzované věci dovolání přípustné.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze totiž dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

Nejvyšší soud přitom zjistil, že takto podané dovolání přípustné není. Obviněný K. totiž v dovolání výslovně uvedl, že je podáno proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 126/2010 ze dne 25. 5. 2011. Veškeré jeho námitky také směřují výhradně proti tomuto rozsudku (když pouze okrajově zmiňuje, že odvolací soud provedené důkazy a závěry soudu prvního stupně nesprávně hodnotil), který pak v závěru dovolání také navrhuje zrušit. Dovolatel tak (jak obsahově svými námitkami uplatněnými v dovolání, tak i výslovně v úvodu dovolání a v závěrečném návrhu svého podání) napadá odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni (srov. R 25/2003 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2003 nebo Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 22/2003 T 504).

Protože dovolání obviněného K. takto není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka