3 Tdo 558/2007
Datum rozhodnutí: 05.09.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 558/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2007 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 11 To 115/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 20/2006, t a k t o :

Dovolání obviněného se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 6 T 20/2006, byl obviněný M. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst 2 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ad 1) v letních měsících roku 1999 v K. v N., za účelem převozu pryskyřice z konopí (hašiše), zařazeného do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění, najal občana B. království G. H., aby tuto látku dopravil z N. do Š., následně mu v hotelovém pokoji v K. v N. pryskyřici z konopí (hašiš) o váze 4 kg upevnil ve formě několika balíčků na tělo a předal mu instrukce k dalšímu postupu, na základě kterých G. H. dne 12. 8. 1999 uskutečnil let z K. v N. do Ž. ve Š., kde podle pokynů obž. balíčky s pryskyřicí z konopí (hašišem) předal dosud neustanovenému muži, který mu vyplatil odměnu ve výši 100.000 belgických franků, a ad 2) v letních měsících roku 1999 v K. v N., za účelem převozu pryskyřice z konopí (hašiše) zařazeného do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění, najal občany B. království K. T. a M. V. R., aby tuto látku za odměnu ve výši 100.000 belgických franků dopravili z N. do Š., následně v hotelovém pokoji v K. v N. pryskyřici z konopí (hašiš) o váze nejméně 4,75 kg K. T. upevnil ve formě několika balíčků na tělo a předal oběma instrukce k dalšímu postupu, na základě kterých měli odletět z N., ale na letišti v K. byli oba při kontrole 13. 8. 1999 zadrženi a cestu neuskutečnili. Za tento trestný čin a za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 1 T 76/2004, byl podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 1 T 76/2004, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 11 To 115/2006, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 11. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým je napadl ve výroku o zamítnutí svého řádného opravného prostředku a v tomto rozsahu zároveň napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom prostoru, který trestní řád vymezuje pro dovolání, resp. dovolací důvody, přičemž zároveň upozornil, že jeho argumentace je do značné míry polemikou se způsobem, jakým soud prvního stupně formuloval svá skutková zjištění, a v návaznosti na to pak se závěrem soudu odvolacího, který tento způsob považoval za souladný se zákonem. Soudům obou stupňů především vytkl, že učiněná skutková zjištění založily zejména na výpovědích svědků G. H. a K. T., ačkoliv podle dovolatelova názoru tyto důkazy byly procesně nepoužitelné. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že v rozhodné době, tj. ke dni 29. 6. 2004 a 30. 6. 2004, kdy byli uvedení svědci vyslechnuti, bylo při posuzování procesní použitelnosti těchto úkonů třeba vycházet z Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, neboť ustanovení § 428 tr. ř., které upravuje procesní použitelnost úkonů provedených v rámci dožádání, nebylo účinné. Podle čl. 3 odst. 1 citované Úmluvy pak procesní režim, jímž se řídí provádění každého úkonu dožádaným orgánem, je vždy procesní režim dožádané strany. To znamená, že v případě, je-li takový režim uskutečněn v souladu s právními předpisy dožádané strany, je za splnění dalších podmínek možno protokol o výpovědi přečíst v hlavním líčení za podmínek ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel pak pod body V/ až X/ dovolání podrobně vyložil, na základě jakých důvodů považuje postup soudů obou stupňů za nesprávný, jestliže byly výpovědi výše uvedených svědků v hlavním líčení přečteny a soudy z nich jako použitelných důkazů vycházely při svém rozhodování. V daném směru zároveň odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 59/04.

Podle dovolatele však i v případě, že by nedošlo k výše uvedenému procesnímu pochybení, je soudům nutno dále vytknout, že se dostatečně nezabývaly otázkou věrohodnosti svědků G. H. a K. T. Podle dovolatele bylo v daném případě nutno tyto výpovědi posuzovat se zřetelem ke skutečnosti, že šlo o osoby, jež se účastnily nelegálního obchodování s narkotiky a v tomto smyslu se jednalo o přímé aktéry skutkového děje. Touto okolností se podle názoru dovolatele měly soudy podrobněji zabývat a neomezit se na pouhé konstatování, že neshledaly důvod, který by zpochybňoval věrohodnost těchto svědků. Přitom šlo o jediné přímé důkazy, které svědčí o dovolatelově vině. Pokud jde o další tzv. nepřímé důkazy, které soudy obou stupňů označily za důkazy usvědčující, pak podle dovolatele nelze přehlédnout, že jejich obsah byl soudy právně vyložen ve vztahu k obsahu již zmiňovaných svědeckých výpovědí. Svědky zároveň nebylo možno vyslechnout v hlavním líčení a konfrontovat tak jejich výpovědi s dalšími provedenými důkazy, tj. ani s výpovědí obviněného (dovolatele). Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že i v případě procesní použitelnosti výpovědí svědků G. H. a K. T. zůstávají důvodné pochybnosti o tom, zda se dovolatel vůbec dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a dále podle téhož ustanovení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby dovolací soud při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a obžaloby jej zprostil v plném rozsahu. Dovolatel zároveň samostatným podáním vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto základě zdůraznil, že citovaný důvod dovolání nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu, a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. V projednávané věci však dovolatel především namítl porušení trestně procesního ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., což je podle státního zástupce v rozporu s hmotně právním charakterem použitého dovolacího důvodu. Jestliže dovolatel zároveň napadl věrohodnost svědků K. T. a G. H. a v tomto rámci se domáhal přehodnocení těchto důkazů, je zřejmé, že uplatnil výhrady ohledně postupu soudů obou stupňů při provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), přičemž ani takové námitky nelze podle státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Státní zástupce dále konstatoval, že ani Nejvyšší státní zastupitelství České republiky v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci extremního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů. Podle státního zástupce není současně pochybností o tom, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, pokud podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokoly o výpovědích svědků G. H. a K. T., které byly pořízeny v souladu s předpisy pro poskytování mezinárodní právní pomoci platnými v rozhodné době.

Své vyjádření k podanému dovolání uzavřel státní zástupce tím, že obviněný M. M. napadenému usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., včetně toho, o který obviněný své dovolání opřel. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči procesní použitelnosti svědeckých výpovědí G. H. a K. T. a způsobu hodnocení důkazů oběma soudy. Existence těchto vad měla podle dovolatele za následek, že nebylo možno dospět ke skutkovým zjištěním v té podobě, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv provedené důkazy (vzhledem k jejich obsahu a dílem i procesní neúčinnosti) závěr o jeho vině nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 7, 8) i rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5 až 15 ) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním a procesním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit (resp. neučinit), na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Poněvadž obviněný (dovolatel) namítal formální vady, pro které podle jeho názoru nebylo možno přihlížet k výpovědím svědků G. H. a K. T., a to již v řízení před soudem prvního stupně a následně i v řádném opravném prostředku (dovolání), zabývaly se soudy obou stupňů podrobněji i předmětnou procesní otázkou (viz str. 12, 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8 - 10 usnesení odvolacího soudu), přičemž v rámci svých úvah nepominuly ani dovolatelem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS III. 59/04.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. září 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler