3 Tdo 557/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 557/2013-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání, které podal obviněný V. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 9 To 17/2013-345, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 136/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného V. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 26 T 136/2012 , byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 21. 12. 2011 v době od 6:30 hodin do 9,00 hodin v K., ul. B. přesně nezjištěným způsobem překonal kovový řetěz se zámkem zajišťující dvoukřídlá vrata, francouzským oknem vstoupil do chodby rodinného domu, kde následně na jeho popud pracovník společnosti ČEZ Měření, s. r. o., P. K., provedl demontáž elektroměru, během níž se obžalovaný po interiéru domu volně pohyboval, přičemž tento rodinný dům byl v danou chvíli užíván poškozenými N. B., nar., J. B., nar., nezl. X. Y., nar., a V. B., nar. . Za to byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 75.000,- Kč. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest sestává ze 25 denních sazeb po 3.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození N., J., V. a J. B. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 9 To 17/2013-345 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 1. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. K. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný popřel, že by se shora citovaného jednání dopustil a namítl, že soudy toto nesprávně posoudily, když podle jeho názoru v obžalobě označený skutek není trestným činem, a měl být proto podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Uvedl, že demontáž elektroměru a tedy i vstup na pozemek a do domu předem projednal s N. B., což potvrdili i svědci P. a K., a to z důvodu předejití jejich předpokládaných hysterických reakcí, protože byl názoru, že má do nemovitostí právo vstoupit i bez jejího souhlasu. Současně poukázal na nesprávné hodnocení důkazů nalézacím soudem a vytkl, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal.

Konstatoval, že podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 8 NC 27/2009 bylo najisto postaveno, že dnem právní moci tohoto rozsudku dne 12. 4. 2010 se jediným právoplatným vlastníkem předmětných nemovitostí stala společnost A-Trading, a. s. Protože však poškození s touto společností, ani s následnými vlastníky, tedy obviněným a jeho manželkou, neuzavřeli nikdy nájemní smlouvu, užívali ji bez právního důvodu a neoprávněně, když tyto skutečnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 24 Co 419/2011. Pokud jde o žalobu J. B. o vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 Cml 2/2008, obviněný upozornil na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 10 Cmo 3/2012, z něhož je zřejmé, že v průběhu řízení, rozhodně však ještě před 21. 12. 2011, poškozený změnil petit shora uvedené žaloby a namísto vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty žádal, aby z této byla vyloučena částka 2.700.000,- Kč, za kterou byla nemovitost zpeněžena.

Tímto právním úkonem se podle obviněného poškození dostali do postavení, kdy předmětné nemovitosti užívali vědomě neoprávněně a tyto neužívali již ani v dobré víře, přičemž si byli vědomi, že nejsou vlastníky nemovitosti a že již neprobíhá žádné soudní řízení, které by mohlo obnovit předešlý stav. Protože však neprojevili snahu užívání nemovitosti legalizovat uzavřením nájemní smlouvy, ať již s předešlým vlastníkem či novým vlastníkem nemovitosti, jednalo se tak de facto o situaci, jako by se do nemovitosti nastěhovali svévolně. Argumentaci soudů, že dosud nebylo rozhodnuto o žalobě o vyklizení nemovitosti, tak obviněný označil za neopodstatněnou, když tato byla podána ještě předchozím vlastníkem A-Trading, a. s. v roce 2009, tedy v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo je skutečným vlastníkem a do práv a povinností vstoupila jeho manželka I. K.. Přestože bylo zřejmé, že poškození B. jsou neoprávněnými uživateli nemovitosti, žalobu o vyklizení nevzala zpět, neboť měla zájem na tom, aby vyklizení nemovitosti proběhlo bez incidentů, domnívá se však, že existence této žaloby nikterak neomezuje právo vlastníka vstoupit do jeho nemovitosti. Dodal, že pokud je na výpisu z katastru nemovitostí uvedena jako vlastník pouze jeho manželka I. K., nemovitost spadá do SJM, a plnou mocí k jednání s Č. k demontáži elektroměru se prokazoval z důvodu bezproblémového jednání s těmito úřady.

Za situace, kdy poškození užívali nemovitost neoprávněně, obviněný vyjádřil přesvědčení, že má oprávněný vlastník právo do této nemovitosti vstupovat a neoprávnění uživatelé bez dobré víry nemohou podle jeho mínění požívat ochrany podle § 178 tr. zákoníku (srov. rozh. NS 6 Tz 170/98), když na tomto nic nemění ani probíhající řízení ve věci vyklizení nemovitosti. Vytkl tedy, že oba soudy skutek nesprávně právně posoudily jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze a jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného v celém rozsahu zprostí obžaloby, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, připomněl zákonné vymezení dovolacího důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V návaznosti na to konstatoval, že argumenty obviněného uplatněné v dovolání, jsou co do základu shodné s jeho obhajobou v řízení před nalézacím soudem a byly obsaženy také v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Uvedl, že soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku přehledně vyložil, z jakého důvodu nepovažoval obhajobu obviněného za relevantní, resp. z jakého důvodu shledal, že argumenty obhajoby obviněného viny nezbavují a vyložil, jakými úvahami se řídil při posouzení otázky vlastnického práva k předmětné nemovitosti, resp. užívacího práva k téže nemovitosti, a z čeho vyvodil závěr o jeho vině. Tyto úvahy nalézacího soudu se důsledně opírají o důkazy provedené v hlavním líčení a v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Podle státního zástupce je veškerá argumentace obsažená v odůvodnění dovolání obviněného co do základu pouze opakováním jeho argumentace před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím, kde se obviněný právě tímto způsobem hájil. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí jeho obhajobou zabývaly, vzaly ji při svém rozhodování v úvahu, neshledaly ji však důvodnou. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ( k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ) a v návaznosti na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný V. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání V. K. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Z tohoto vymezení plyne, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění pro nedostatečný rozsah provedeného dokazování, či proto, že důkazy nebyly řádně hodnoceny. Jestliže tedy obviněný v části dovolání argumentoval porušením postupu při provádění a hodnocení důkazů, přičemž poukazoval na svoji nevinu, těmito námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, Nejvyšší soud proto z podnětu těchto výhrad správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž obviněný vytýká, že uvedené jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.

Předně je nutno v obecné rovině uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.

Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud v Kladně považoval přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednání obviněného V. K. za naplněný tím, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného, překonal při tom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a při činu užil násilí (str. 1 rozhodnutí).

Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť v době, kdy se jednání dopustil, užívali poškození předmětnou nemovitost bez právního důvodu a nemohli tak požívat ochrany podle § 178 tr. zákoníku. Pokud za této situace jako vlastník do nemovitosti vstoupil, nebyly podle jeho názoru naplněny formální ani materiální znaky přečinu. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil.

K posuzování trestnosti stíhaného jednání obviněného je třeba uvést, že předmětem ochrany v případě ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku není majetek, nýbrž nedotknutelnost obydlí (domovní svoboda) zaručená v článku 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ) jak vlastníkovi domu (bytu), tak i osobám, které jej oprávněně užívají. Podle tohoto článku není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z toho a contrario vyplývá, že pokud osoba vstoupí do obydlí se souhlasem toho, kdo v něm bydlí, neporušuje nedotknutelnost obydlí a nejedná tak proti zájmu chráněnému v ustanovení § 178 tr. zákoníku. Jestliže je v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod kritérium nedotknutelnosti obydlí vyjádřeno dikcí, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, znamená to, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí. Jestliže vlastník či spoluvlastník objektu v něm zároveň bydlí, je jeho souhlas či nesouhlas podstatný jako souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu bydlí. Lze dodat, že pro účely trestního řízení je možné domovní svobodu omezit pouze na základě souhlasu soudce (v souvislosti s nálezem Ústavního soudu viz č. 219/2010 Sb., je místo souhlasu státního zástupce potřebný souhlas soudce i v případě prohlídky nebytových prostor). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku (viz čl. 12 odst. 3 Listiny). Také z tohoto ustanovení vyplývá za jakých mimořádných okolností může být nedotknutelnost obydlí z pohledu ústavního omezena (ochrana života či zdraví, odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti, a proto i podle názoru Nejvyššího soudu také ochrana práv druhých musí být v tomto případě srovnatelná s předchozími).

V daném případě byla uvedená nemovitost obydlím ve smyslu § 133 tr. zákoníku, jímž se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Tato ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. rozhodnutí č. 30/1965 a č. 51/1973 a č. 16/1995 Sb. rozh. tr.).

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 6. 1922, sp. zn. Kr I 655/21 (publikované pod č. 881/1922 tr. r. Sb. rozh. NS, Vážný), v němž se konstatuje, že bytem někoho jiného ve smyslu § 83 tr. zák. jest vůči pronajímateli též byt nájemcův .

Je namístě zde zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1552/2012, konstatující, že existence nájemní smlouvy není podmínkou pro aplikaci ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného.

Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud mj. zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2010, právní účinky vkladu práva ke dni 22. 10. 2010, uzavřené mezi společností A-Trading, a. s. a I. K. - manželkou obviněného se tato stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to domu čp. v K. a pozemků parc. č. , parc. č. a parc. č.. Z připojeného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 9 C 68/2009 vyplývá, že tímto bylo rozhodnuto, že poškození J. B. a N. B. jsou povinni předmětné nemovitosti vyklidit, když předmětný rozsudek byl z titulu odvolání poškozených zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 20 Co 374/2011 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro posouzení činu obviněného tak bylo rozhodné, že řízení o vyklizení nemovitostí poškozenými rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 9 C 68/2009, nebylo v době činu pravomocně ukončeno, a nebylo tak ještě postaveno najisto, jak ve věci bude konečným způsobem rozhodnuto, když obviněný nemohl dne 21. 12. 2011, kdy se obviněný činu dopustil, vědět, zda vůbec a za jakých podmínek k vyklizení poškozených dojde. Pokud by rozhodnutí na vyklizení stalo se pravomocným, byla by poškozeným poskytnuta lhůta v řádu týdnů na vystěhování. I během této lhůty by byla zaručena poškozeným ochrana obydlí před svémocným zásahem byť i vlastníka nemovitosti, pokud by se ten rozhodl sám bez souhlasu poškozených vystěhování realizovat. Svémoc je totiž v právním řádu vyloučena. Jednání obviněného ničím jiným než svémocí nebylo. On navíc nevnikl do domu za účelem ochrany svého vlastnictví, nebyl ve smluvním vztahu s poskytovatelem el. energie, elektroměr nebyl jeho majetkem. Nebyl ani oprávněným příjemcem plateb od poškozených za odběr el. proudu. Nic ho neopravňovalo k demontáži elektroměru.

Věc byla pravomocně ukončena až dnem 2. 7. 2012, a to usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 9 C 68/2009, jímž byl schválen smír v tom směru, že poškození N. a J. B. jsou povinni vyklidit dům bez bytové náhrady. Je tedy zjevné, že poškození byli v rozhodné době v dobré víře uživateli předmětných nemovitostí, když v určitém rozsahu vykonávali práva uživatelů domu, což je patrno i z provedeného dokazování. Nemohou tedy obstát námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v tomto směru uplatnil. Takový názor zaujal Nejvyšší soud při vědomí toho, že poškozeným v rozhodné době již nesvědčil právní důvod užívání domu, to z důvodů výše uvedených.

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu vyplývá ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Kladně (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť neoprávněně vnikl do obydlí jiného, překonal přitom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a při činu užil násilí. Právě tato zjištění vedou k závěru, jenž v konečném důsledku znamená, že jestliže obviněný, ačkoliv mu bylo známo, že předmětný dům je v danou chvíli užíván poškozenými a že bez jejich souhlasu nemůže do předmětného domu vstoupit, překonal kovový řetěz se zámkem zajišťující vrata předmětné nemovitosti, oknem vstoupil do chodby rodinného domu za účelem demontáže elektroměru pracovníkem Č., během níž se volně pohyboval po interiéru domu, porušil tím svobodu obydlí uživatelů bytu, neboť tito byli oprávněni v domě jimi používaném bydlet až do pravomocného rozhodnutí o zrušení jejich oprávnění dům užívat a tento vyklidit. Jelikož obviněný zjevně chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, lze v jeho činu důvodně shledat úmysl přímý ve smyslu znění § 15 písm. a) tr. zákoníku.

Rovněž nutno dodat, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným právem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na v dovolání namítaných vadách, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání obviněného V. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký