3 Tdo 552/2010
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 9 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1,2 písm. b) tr. zák.




3 Tdo 552/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání podaném M. H., a A. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 53/2009 ze dne 19. 11. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 13/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 13/2008 ze dne 23. března 2009 byli M. H. a A. H. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl M. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a A. H. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, když pro výkon takto uložených trestů byli oba zařazeni do věznice s dozorem. Stejným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných, když O. C. byl podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby.

O odvolání M. H., A. H., příslušného státního zástupce a dalších obviněných rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 6 To 53/2009 ze dne 19. listopadu 2009 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obžalovaných M. H., A. H., V. S. a V. T. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal výše uvedené obviněné vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za výše uvedený trestný čin byli M. H. a A. H. odsouzeni každý k trestu odnětí v trvání pěti roků a pro jeho výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl všem obviněným uložen trest vyhoštění v trvání pěti roků. Odvolání M. H., A. H. (a dalších dvou spoluobviněných) byla odvolacím soudem podle § 256 tr. ř., jako nedůvodná zamítnuta. Dále bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku, kterým byl obžalovaný O. C. zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto citovanému rozsudku odvolacího soudu podali M. H. a A. H. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájkyň, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili oba shodně ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku M. H. uvedl, že soud dospěl k závěru, že jeho trestné jednání spočívalo v tom, že po poškozeném S. K. hodil dvě prázdné láhve, které ho netrefily a rozbily se o zeď, čímž měl podpořit jednání proti poškozenému a stát se spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že od počátku trestního řízení uváděl, že se toho večera silně opil a vůbec si není vědom, že by po někom láhve házel a už vůbec ne za účelem podpoření násilí vůči poškozenému s tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozený vydal peněženku spoluobv. T. proto, že by měl strach z jednání popsaného dovolatelem. Zdůraznil, že jejich jednání nepředcházela žádná domluva o případném útoku a jeho intenzitě a pokud T. a S. vedli útok tak, že došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, jednalo se o typický exces ze spolupachatelství a ti, kteří se excesu dopustili, odpovídají jako samostatní pachatelé. Výše uvedené skutečnosti jsou tedy takové, že neumožňují přijmout závěr o jeho úmyslném jednání s tím, že v jeho případě takto nebyla dána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., tedy úmysl se násilím nebo pohrůžkou násilí zmocnit cizí věci, když už vůbec nebyl srozuměn se způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného. Jeho jednání tak mělo být posouzeno jako trestný čin výtržnictví, eventuálně jako přestupek proti občanskému soužití. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 53/2009 ze dne 19. 11. 2009, a to v celém rozsahu, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, eventuálně ve věci rozhodl sám.

A. H. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že deklarovaný dovolací důvod spatřuje ve skutečnosti, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ani jako žádný trestný čin, ale jako přestupek, když závěry soudů o právní kvalifikaci jeho jednání nejsou správné. Zároveň uvedl, že nesouhlasí s tím, jak byl odvolacím soudem v jeho případě posuzován stupeň nebezpečnosti jeho trestného činu pro společnost, tedy hledisko naplnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby, s tím, že dal poškozenému pouze jednu facku, která nijak nesouvisela s předchozím útokem dalších obviněných. Poukázal na to, že celá trestní věc je nepřehledná, výpovědi jednotlivých obžalovaných, svědků i poškozeného jsou velmi neurčité a mnohdy rozporuplné, kdy svou roli hrál i požitý alkohol. Nelze proto stavět jen na některých částech výpovědi poškozeného a svědka B. Současně namítl, že k nesprávnému právnímu posouzení dospěl soud i tehdy, když u něj dovodil zavinění úmyslné, když z provedeného dokazování podle něj nelze dospět k závěru, že by byl aspoň srozuměn s popsaným jednáním vůči poškozenému a tohoto se nějak účastnil. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako jednání ve formě spolupachatelství s tím, že vlastního incidentu se nezúčastnil a nebyl s jeho následky srozuměn. V dalším odkázal na jím podané odvolání, když i nadále tvrdí, že se předmětného jednání nezúčastnil, nevyvíjel žádný nátlak na poškozeného a nebyl přítomen ani tomu, když si obviněný T. vzal od poškozeného peníze. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 53/2009 ze dne 19. 11. 2009 a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 13/2008 ze dne 23. 3. 2009 ve výroku o vině a trestu a jej zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř., protože skutek není trestným činem, event. aby zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nebo soudu I. stupně nové projednání a rozhodnutí věci. Dále pak navrhl, aby byla zrušena všechna obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného resp. napadených rozhodnutí pozbyla svého podkladu.

K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Co se týká dovolacích námitek obviněného H. dospěl státní zástupce k závěru, že velká část těchto námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, jeho námitky totiž nevycházejí ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů soudy a v zestručněné formě prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatněnou již v původním řízení, mj. v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, podle které se celého incidentu neúčastnil a až po jeho skončení jednou udeřil poškozeného do obličeje bez jakékoli souvislosti s požadavky obviněného T. na vydání peněz. Dovolatel tedy odmítl zjištění obsažená v tzv. skutkové větě, podle kterých do pokoje poškozeného postupně vstoupili všichni obvinění a podle kterých se dovolatel údery pěstmi zapojoval do napadání poškozeného za situace, kdy obviněný T. po poškozeném požadoval úhradu údajného dluhu. Tím se tedy domáhá zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí a jeho námitky nelze pro jejich primárně skutkový charakter pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod obsahově podřadit. Pod dovolací důvod uvedený dovolatelem lze dle státního zástupce podřadit pouze blíže nekonkretizovanou námitku, podle které nebyla splněna materiální podmínka pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže, avšak vzhledem k nekonkrétnosti této námitky k ní uvedl pouze tolik, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty, přičemž v této trestní věci nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného H. neodpovídal ani nejlehčím v praxi se běžně vyskytujícím případům trestného činu loupeže, při kterých je poškozenému způsobena těžká újma na zdraví. Uzavřel proto, že námitky dovolatele H. z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a že jediná relevantně uplatněná námitka je zjevně nedůvodná. Dovolací námitky dovolatele H. v podstatě lze dle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, když v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy je pouze jeho tvrzení o silné podnapilosti v době činu, která mu znemožňovala vnímat rozhodné skutečnosti. K tomu státní zástupce uvedl, že všechny osoby, které se spolu s obviněným T. napadání poškozeného účastnily, si byly vědomy, že napadení poškozeného je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, aby vydal obviněnému T. peníze. Žádný další motiv útoku na poškozeného nebyl zjištěn a sám obviněný H. připustil svoji vědomost o tom, že mezi poškozeným a T. se jednalo o nějakém dluhu . Z těchto skutkových zjištění podle názoru státního zástupce jednoznačně vyplývá, že pokud se dovolatel zapojil do jednání ostatních obviněných, činil tak s úmyslem přinutit poškozeného k vydání peněz obviněnému T., tj. s úmyslem zmocnit se cizí věci. Pokud byla ve skutkové větě existence takovéhoto úmyslu pouze naznačena, šlo toliko o určitou nevýstižnost slovního popisu skutku, nikoli o to, že by odvolací soud neměl k dispozici skutková zjištění zakládající subjektivní stránku trestného činu loupeže na straně dovolatele. Pokud se týká aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve vztahu k dovolateli, pak je dle státního zástupce nutno uvést, že i spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [§ 5 písm. b), § 6 písm. a) tr. zák.]. Učiněná skutková zjištění v případě dovolatele H. dostatečně opravňují k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., byť lze připustit, že se dovolatel do společného jednání zapojil s poněkud nižší intenzitou než další spolupachatelé. Proto také státní zástupce považuje námitky tohoto dovolatele za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se za splnění uvedených podmínek takto nemůže odchýlit od učiněných skutkových zjištění, která byla shledána v předcházejícím řízení a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy za daných okolností takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost či nesprávnost provedeného dokazování.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Co se rozumí těžkou újmou je stanoveno v § 89 odst. 7 tr. zák.

Dovolatel H. ve svém podání namítl, že jeho jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jeho námitky tak jsou (z hlediska užitého dovolacího důvodu) uplatněny právně relevantně. Vznesené námitky jsou však současně zjevně neopodstatněné. Jak totiž vyplývá zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, k napadení poškozeného došlo společným jednáním obviněných sledujícím stejný cíl a u všech byly naplněny nejen zákonné znaky trestného činu loupeže v jeho základní skutkové podstatě, nýbrž i v jeho skutkové podstatě kvalifikované, a to způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného, když ta je podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a má v daném případě formu tzv. těžšího následku, přičemž z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. je zřejmé, že se k takovému následku přihlédne i tehdy, zaviní-li jej pachatel z nedbalosti (viz R 49/1971). Jak vyplývá z tzv. skutkové věty napadeného rozhodnutí, k fyzickému napadení poškozeného došlo v rámci společného jednání všech pachatelů, které sledovalo společný cíl (vrácení údajně odcizených peněz), přičemž všichni pachatelé se s tímto jednáním ztotožnili bez ohledu na intenzitu jejich zapojení se a míru fyzického násilí, které použili. V žádném stadiu útoku proti poškozenému (jejich společného jednání) se žádný z pachatelů od tohoto útoku nijak nedistancoval, ba právě naopak jej nějak podpořil (v případě dovolatele H. právě hozením prázdných skleněných lahví směrem na poškozeného) a i dovolatel v pokoji poškozeného setrval až do chvíle, než si V. T. vzal z peněženky poškozeného 300,- USD. Přitom všem zúčastněným muselo být zřejmé, jakému útoku je osoba poškozeného vystavena, a to zejména i vzhledem k jeho intenzitě a způsobu útoku proti tělesné integritě poškozeného. Jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz R 15/1967, R 36/1973 Sb. rozh. tr.). Za dané situace, kdy dovolatel věděl, o co se ve sporu mezi poškozeným a ostatními spolupachateli jedná, tedy že je po poškozeném požadováno vydání finančního obnosu a k tomuto cíli již v kuchyňce ubytovny bylo počato s užíváním násilí, když následně dovolatel šel s ostatními spolupachateli s úmyslem vymoci po poškozeném onen finanční obnos do pokoje poškozeného a nejen že nezabránil fyzickému napadání poškozeného ostatními spolupachateli, ale toto jejich jednání ještě podpořil házením prázdných skleněných lahví po poškozeném, nemohl odvolací soud než správně kvalifikovat i jednání dovolatele jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. S ohledem na uvedené se zjevně nejednalo ani o exces z rámce spolupachatelství, kdy by V. T. a V. S. měli odpovídat jako samostatní pachatelé, neboť dovolatel, když společně s nimi na pokoj poškozeného šel, již věděl, za jakým účelem tam jdou a věděl i to, že nebudou váhat použít fyzické násilí. Námitky ve svém celku tak, jak je uplatnil dovolatel, jsou tedy námitkami zjevně neopodstatněnými, a proto dovolací soud takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Co se týče dovolatele H., který rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě uvést, většina jeho námitek pod deklarovaný dovolací důvod obsahově nespadá a nelze je podřadit ani pod žádný jiný, zákonem taxativně stanovený dovolací důvod. Dovolatel tak prostřednictvím vedených námitek pouze vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy posuzovaly jednotlivé (ve věci provedené) důkazy, s tím, že dle dovolatele ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že by se dopustil jemu přisuzovaného trestného činu a celkově se tak domáhá příznivějšího právního posouzení svého jednání. Takto vedené námitky však nejsou (s ohledem na řečené) uplatněny právně relevantně. Zejména i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnil, proč uznal dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem a lze proto na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost odkázat. Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za právně relevantně uplatněnou námitkou je možné považovat tu, v jejímž rámci dovolatel poukázal na absenci materiální stránky předmětného trestného činu. Její absenci však dovozuje pouze ze skutečnosti, že dal poškozenému jedinou facku, když nijak blíže tuto námitku (její význam) neodůvodnil. V souvislosti s materiální stránkou trestného činu je třeba přitom poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. tr. rozh. pod č. R 43/1996, kdy při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2, § 75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům skutkové podstaty toho kterého trestného činu. V této souvislosti a s poukazem na právní úvahy ohledně jednání ve spolupachatelství rozvedené výše v tomto rozhodnutí, při znění skutkové věty rozhodnutí soudu odvolacího, ze které je zřejmé, že . Obžalovaný A. H. fyzicky napadl poškozeného údery pěstmi a obžalovaný M. H. hodil po poškozeném dvě lahve, které ho netrefily a rozbily se o zeď .., a proto poškozený po dalším fyzickém napadání obžalovanými V. T., V. S. a A. H. vytáhl peněženku, ze které si obžalovaný V. T. vzal 300,- USD je právní kvalifikace jednání dovolatele tak, jak k ní dospěl odvolací soud, přiléhavá a zákonu odpovídající. Proto v tomto směru podané dovolání (ač uplatněné právně relevantně) je současně zjevně neopodstatněné.

S poukazem na uvedené potom Nejvyššímu soudu nezbylo, než obě takto podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. května 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka