3 Tdo 551/2011
Datum rozhodnutí: 01.06.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.




3 Tdo 551/2011 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný JUDr. I. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 6 To 437/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 7 T 4/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. I. J. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 7 T 4/2009 , byl obviněný JUDr. I. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil tím, že že dne 6. 10. 2008 v době kolem 20.20 hodin v P. v ulici D. byl kontrolován hlídkou Policie ČR jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Renault, typ Megane Combi, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že z něj byl cítit zápach po alkoholu, neměl koordinované pohyby, mluvil nesrozumitelně, bylo přistoupeno k orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, tato byla provedena v přesně nezjištěné době od 20.20 hodin do 21.28 hodin, kdy byla za pomoci přístroje ALCOTEST 7410, zjištěna hladina alkoholu v jeho dechu 1,40 g/kg při výdechovém objemu 1,2 l, následně obžalovaný odběr krve na zjištění přítomnosti alkoholu odmítl a byl převezen na protialkoholní záchytnou stanici, kdy podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, odpovídaly projevy chování obžalovaného v době kontroly hlídkou PČR pásmu středního stupně opilosti, tedy hladině alkoholu v krvi zpravidla v rozmezí 1,51 - 2,00 g/kg .

Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 (dvanácti) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 7 T 4/2009, podal obviněný JUDr. I. J. odvolání směřující do výroku o vině a potažmo i do výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 6 To 437/2010 , a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 6. 10. 2008 v době kolem 20.20 hodin v P. v ulici D. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Renault, typ Megane Combi, a byl přitom kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že z něj byl cítit zápach po alkoholu, neměl koordinované pohyby, mluvil nesrozumitelně, bylo přistoupeno k orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, tato byla provedena v přesně nezjištěné době od 20.20 hodin do 21.28 hodin, kdy byla za pomoci přístroje ALCOTEST 7410, zjištěna hladina alkoholu v jeho dechu 1,40 g/kg při výdechovém objemu 1,2 1, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, odpovídaly projevy chování obžalovaného v době kontroly hlídkou Policie ČR pásmu středního stupně opilosti, tedy hladině alkoholu v krvi zpravidla v rozmezí 1,51 - 2,00 g/kg .

Zato byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidle na dobu 12 (dvanácti) měsíců.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný JUDr. I. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 293 - 297) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, ačkoliv to bylo podle zákona nepřípustné, dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále na nesprávném hmotně právním posouzení, byť si je vědom toho, že se podaným dovoláním nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění.

Obviněný namítl, že do současné doby nebylo prokázáno, kdy proběhla orientační dechová zkouška. Jedinými důkazy jsou výpovědi svědků R. P. a L. D., nicméně s výjimkou přesného časového zařazení a sousednosti jednotlivých úkonů provedených při silniční kontrole. Protokol o provedení dechové zkoušky sice uvádí čas 21:28 hodin, nicméně není opatřen podpisem obviněného. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 6. 10. 2008, č. j. MRPM-6459/TČ-2008-12-1, je však zřejmé, že orientačnímu vyšetření se obviněný podrobil dobrovolně, poté, co bylo ve 20:50 hodin rozhodnuto o jeho zajištění. Obviněný uvedl, že vzhledem k tomu, že na výstupu z přístroje není ani jeho podpis, vzbuzuje tato skutečnost důvodné podezření, že nebylo v dokazování použito autentického výstupu, a vyslovil přesvědčení, že ze strany zasahujících příslušníků Policie ČR došlo k přepisování tohoto úředního záznamu, kdy zápis byl antidatován, a došlo k dopisování formulací převzetím formulací ze soudních judikátů a metodiky Policie.

Dále obviněný uvedl, že nebyla respektována zásada, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Je přesvědčen, že by pro něho byla úprava dle nového trestního zákoníku příznivější, kdy ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje zavinění pouze ve formě úmyslu, kdy má obviněný zato, že ve vztahu ke stíhanému skutku lze dovodit zavinění toliko ve formě nedbalosti, když neexistuje ani jeden objektivně existující důkaz týkající se formy zavinění. Vyslovil přesvědčení, že při správné aplikaci zásady in dubio pro reo by musel Krajský soud v Plzni dospět ke zprošťujícímu výroku, neboť ve svém usnesení ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 6 To 515/2009, připouští u stíhaného jednání zavinění ve formě nedbalosti. Současně se jedná o závazný právní názor ve vztahu k soudu prvního stupně, který nebyl tímto soudem reflektován. Obviněný dále poukázal na nesprávné vyhodnocení a interpretaci provedených důkazů, především pak výpověď svědkyně MUDr. R.

Obviněný dále namítl, že delikt ze dne 6. 10. 2008 byl již projednáván v přestupkovém řízení u Městského úřadu Stod pod sp. zn. ZN/2854/0SD/08, přičemž byl pravomocně uznán vinným ke 12 měsícům zákazu řízení motorových vozidel a pokutě 25.000,- Kč. V tomto směru poukázal na obecně platnou zásadu ne bis in idem , která nebyla ze strany Krajského soudu v Plzni reflektována a skutková věta se částečně shoduje se skutkovou větou v přestupkové věci, která byla pravomocně skončena podstatně dříve.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací napadené rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 6 To 437/2010, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., v rámci něhož obviněný namítal nepřípustnost trestního stíhání s odkazem na zásadu in dubio pro reo, uvedl, že ji shledává zjevně neopodstatněnou, neboť obviněným namítaná sankce nebyla uložena za delikt, který je předmětem nynějšího trestního stíhání (tj. jízda pod vlivem alkoholu), nýbrž za bezdůvodné odmítnutí odběru krve. Nejde tudíž o shodné jednání a zásadu ne bis in idem nelze uplatnit.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že námitky obviněného převážně směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění ale důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l ) trestního řádu být nemohou. Současně neshledal, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou shledal státní zástupce námitku obviněného týkající se časové působnosti trestních předpisů, kterou však vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce uvedl, že skutek nebyl zcela nepochybně nedbalostní formou spáchán a odvolací soud výslovně popřel, že by kdy možnost nedbalostní formy připustil, tím méně ve formě vysloveného závazného právního názoru. Posouzení skutku podle příslušných ustanovení trestního zákona je proto dle jeho závěru správné.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. I. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 6 To 437/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným JUDr. I. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr. ř., přičemž obviněný se konkrétního ustanovení nedovolává, ale toliko uvádí, že byla porušena zásada ne bis in idem .

Obviněný namítl, že v projednávaném případě došlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť byl již za týž delikt postižen Městským úřadem ve Stodu pod sp. zn. ZN/2854/0SD/08, a byla mu uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a trest zákazu řízení na dobu 12 měsíců. Zásada ne bis in idem v doslovném překladu znamená ne dvakrát v téže věci . Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .

Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek přestupek a trestný čin přestupek, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně vztahu přestupek trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen velký senát Soudu ) ve věci Zolotukhin proti Rusku číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ), která se týká čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu došel k této věci podstatným závěrům.

Velký senát Soudu především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem trestní řízení v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu trestní obvinění zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu trestný čin obsaženému v čl. 7 Úmluvy.

Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku a uvedl, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin , pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních . Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.

Aplikují-li se výše rozvedené názory velkého senátu Soudu na předmětnou trestní věc obviněného JUDr. I. J., lze dospět k níže popsaným závěrům.

Rozhodnutím Městského úřadu Stod, odboru správní a dopravní, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. ZN/2854/0SD/08, č. j. 9213/08/OSD, byl obviněný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, když přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítl podrobit se vyšetření, zda při řízení motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, a porušil tak povinnost stanovenou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že se jako řidič nepodrobil na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda nebyl ovlivněn alkoholem . Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 5. 2009.

Ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň město byl obviněný stíhán pro skutek, jehož podstata spočívala v řízení motorového vozidla, ačkoliv se nacházel v důsledku předchozího požití alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Okresní soud v Plzni dané jednání obviněného podřadil pod skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací pak následně skutek podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.

Dá se uzavřít, že s ohledem na znění skutkové věty z rozhodnutí Městského úřadu Stod a znění skutkové věty z napadeného rozsudku nelze dovodit totožnost skutku či v podstatných rysech totožnost skutku, přestože se skutkové okolnosti obou případů týkají stejné osoby a odehrály se v přibližně stejné době a na stejném místě, neboť odlišnost právní kvalifikace obou skutků je dána právě v tom, že zde není možno dovodit shodu v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. V případě projednaného přestupku byl obviněný potrestán za to, že se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 361/1990 Sb.) odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Jinými slovy proto, že se odmítl podrobit odběru biologického materiálu za účelem zjištění, zda při řízení vozidla nebyl pod vlivem alkoholu. Tímto současně porušil povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/1990 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Naproti tomu v projednávané věci byl odsouzen za samotné řízení pod vlivem alkoholu návykové látky, která vylučovala způsobilost k této činnosti. Podstata tohoto skutku je tak zcela odlišná od skutku, za nějž byl obviněný JUDr. I. J. pravomocně postižen v přestupkovém řízení.

Obviněný též namítl, že si odvolací soud byl s ohledem na korekci skutkových zjištění vědom porušení zásady ne bis in idem , jelikož sám připustil částečnou shodu skutkové věty v přestupkovém i soudním řízení. Takovýto názor je však zcela nepodložený, a navíc nesprávný.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu s tím, že v projednávané věci je třeba postupovat podle právní úpravy dřívější, tj. dle ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť ta je pro obviněného příznivější nežli úprava novější, tj. dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Současně přistoupil ke korekci skutkových zjištění, neboť soud prvního stupně oproti podané obžalobě rozšířil znění skutkové věty o konstatování, že obžalovaný následně odběr krve na zjištění přítomnosti alkoholu odmítl a byl převezen na protialkoholní záchytnou stanici . Konstatoval, že tento údaj sice jistě má oporu v provedeném dokazování, avšak z hlediska právní kvalifikace stíhaného jednání je zcela bez významu . K úpravě znění skutkové věty pak uvedl, že argumentuje-li okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku k námitce obhajoby o překážce věci pravomocně rozhodnuté tak, že skutek, za který byl obžalovaný postižen v přestupkovém řízení (spočívající - zkráceně řečeno v odmítnutí odběru krve), je odlišný od skutku, pro který je trestně stíhán (řízení vozidla pod vlivem alkoholu), pak podle krajského soudu není vhodné zahrnovat konstatování o odmítnutí odběru krve do skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku, aby nevznikal dojem (a předešlo se tak případným polemikám v tomto směru), že tímto rozsudkem je obžalovaný sankcionován i za (další) skutek (záležející v odmítnutí odběru krve), pro který byl postižen již v přestupkovém řízení (odůvodnění napadeného rozsudku str. 12).

Z daného jednoznačně vyplývá, že si odvolací soud byl vědom skutečnosti, že původní znění skutkové věty obsahuje i zcela nerelevantní a matoucí údaj o odmítnutí krevní zkoušky. Částečná shoda znění skutkových vět není sama o sobě sto založit závěr o totožnosti skutku. Jak bylo vysvětleno výše, v daném případě i přes totožnost obviněného a přibližně totožnou dobu a místo spáchání obou skutků, není možno dovodit shodu v podstatných rysech obou skutků. V obou případech je popis jednání, které bylo nezbytné ke způsobení následku, zcela odlišný.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud danou námitku shledal nedůvodnou.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků zejména zasahujících policistů a MUDr. R., a znalecké posudky Ing. Zikmunda a MUDr. Dvořáka) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající se jeho ovlivnění alkoholem, především pak nedostatečné zjištění a nesprávný postup při zjišťování hladiny alkoholu v krvi). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz výše uvedené námitky obviněného), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek obviněného tedy pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že skutek měl být posuzován podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť ten připouští spáchání přečinu toliko úmyslnou formou, přičemž odvolací soud již v minulosti v jednom ze svých předcházejících rozhodnutí shledal spáchání toliko ve formě nedbalosti vědomé, čímž by měl být nalézací soud při svém dalším rozhodování vázán a skutek by se stal beztrestným.

Odvolací soud konstatoval, že posuzovaný skutek byl spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., nicméně soudy obou stupňů o něm rozhodovaly za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Uvedl, že uvedený skutek je nepochybně trestný podle obou trestních zákonů. Podle dřívějšího trestního zákona naplňuje skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1. Podle nového trestního zákoníku vykazuje zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1. Konstatoval, že obě uvedené skutkové podstaty jsou koncipovány v zásadě shodně včetně stanovených trestních sazeb, rozdíl je pouze v tom, že zatímco podle dřívějšího trestního zákona bylo možno daný trestný čin spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti, nový trestní zákoník vyžaduje k trestnosti úmysl. Pro obviněného by byla aplikace nového trestního zákoníku příznivější pouze tehdy, pokud by u něho ve vztahu ke stíhanému skutku bylo možno dovodit zavinění jen ve formě nedbalosti (jak je ostatně obviněný přesvědčen), kdy by jeho jednání nebylo z pohledu nového trestního zákoníku pro absenci zákonem vyžadované formy zavinění trestným činem. Současně odvolací soud dovodil, a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, že v projednávaném případě lze na straně obviněného jednoznačně dovodit úmyslné zavinění.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti , jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo,
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Zavinění j e vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle § 4 a § 5 tr. zák. je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Míra zavinění je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho obsahu. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění má za následek vyšší trest (§ 31 odst. 1, § 3 odst. 4 tr. zák.).

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu.

U obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele). Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za které je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 50 63).

Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v projednávané věci bylo prokázáno, že obžalovaný řídil osobní motorové vozidlo pod tak výrazným vlivem vědomě požitého alkoholu (který je návykovou látkou), že byla vyloučena jeho způsobilost k výkonu takové činnosti .. Podle mínění krajského soudu si přitom počínal v úmyslu přímém (a nikoliv toliko v úmyslu nepřímém, jak dovodil okresní soud), neboť s ohledem na výrazný stupeň opilosti musel vědět, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Jestliže k výkonu takové činnosti přesto přistoupil, musel být nejen srozuměn, že může způsobit ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale takové ohrožení přímo způsobit chtěl (str. 13 napadeného rozsudku).

Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný JUDr. I. J. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině z rozsudku Okresního soudu Plzeň město a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se následně ztotožnil i Krajský soud v Plzni (který jej následně posoudil dle dřívější právní úpravy).

V posuzované věci byl příslušný skutkový stav v rámci trestního řízení soudem prvního stupně zjištěn nepochybně správně a na základě ve věci provedených důkazů, když je namístě připomenout, že ke stejnému závěru dospěl ve svém rozhodnutí (jeho odůvodnění) i odvolací soud. Proto také byl takto učiněnými skutkovými zjištěními (sám dokazování nedoplnil) vázán a z jejich obsahu také vycházel. Přitom z předmětného skutku a v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními zjevně plyne forma zavinění obviněného (nejméně ve formě nepřímého úmyslu) ve vztahu k porušení nebo ohrožení příslušného zájmu chráněného trestním zákonem. V uvedeném směru je tak předmětné dovolání nedůvodné. V daném případě tedy nebyl dán důvod posoudit jednání obviněného z hlediska ustanovení § 274 tr. zákoníku.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že není pravdou, že by odvolací soud vyslovil v některém ze svých předchozích rozhodnutích jakýkoli závazný právní názor o posouzení zavinění obviněného jako nedbalostního. Odvolací soud toliko konstatoval, že je třeba se důkladněji zabývat okolností, zda se obviněný v době spáchání jemu za vinu kladeného jednání nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost a pokud se v takovém stavu nacházel, posoudit, zda si byl této skutečnosti vědom, tedy zda o této skutečnosti věděl (nebo vědět měl a mohl). Tímto nebylo vyjádřeno nic jiného, než že je třeba se znovu a důkladněji zabývat objektivní a subjektivní stránkou trestného činu, a postavit najisto, jakou formu zavinění lze u obviněného shledat.

Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že úprava podle nového trestního zákoníku není pro obviněného příznivější, neboť bylo prokázáno, že se obviněný jemu za vinu kladeného jednání dopustil úmyslným jednáním, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímém.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací i s argumentací, kterou soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, a vyjádřené závěry považuje za zcela přesvědčivé a učiněné v souladu se zákonem. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní posouzení činu obviněného jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. správným a námitku obviněného jako neopodstatněnou.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného JUDr. I. J. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a