3 Tdo 550/2009
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 550/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. května 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 361/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 10/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2008-113, byla obviněná J. R. uznána vinnou trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době v měsíci květnu a červnu 2007 ve Z., na ulici S., v místě svého trvalého bydliště, ve dvou případech pohlavně zneužívala svého nezletilého syna, který byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. P 2/2006 ze dne 29. 3. 2007, PM 16. 5. 2007, svěřen do péče otce a matku navštěvoval v místě jejího trvalého bydliště, kde se souhlasem otce pobýval i po delší dobu, kdy jej osahávala na přirození a požadovala po něm, aby i on osahával její přirození, a to i přesto, že bezpečně věděla, že poškozený nedosáhl v dané době věkové hranice patnáct let, a svým jednáním hrubým způsobem zasáhla do jeho vývoje a negativně ovlivnila utváření jeho dětské identity. Za to byla podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 361/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, kterým tato rozhodnutí napadla ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkumu ve věci učiněných skutkových zjištění, jakkoli s nimi nesouhlasí. Podle přesvědčení dovolatelky je však vadná i právní kvalifikace jejího jednání použitá soudy obou stupňů. K tomu, aby její jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák., by totiž muselo naplňovat všechny zákonné znaky uvedené skutkové podstaty, a to jak stránky objektivní, tak i stránky subjektivní. Právě subjektivní stránku trestného činu pohlavního zneužívání dovolatelka svým jednáním nenaplnila, neboť z pouhého kočkování mezi matkou a synem , navíc v přítomnosti třetí osoby, nelze dovodit její úmysl nezletilého syna jakkoli pohlavně zneužít a tento úmysl jí také nebyl v dosavadním řízení prokázán. Protože dovolatelka ve skutečnosti vůbec neměla v úmyslu svého syna pohlavně zneužít, nemohla být srozuměna ani s tím, že předmětným kočkováním s ním mohla porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení § 242 tr. zák. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že kromě nezletilého vychovala ještě další dvě děti a podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, je výlučně heterosexuálně orientovaná, bez jakýchkoli sklonů k pedofilii nebo poruch sexuální preference. V době, kdy mělo dojít ke stíhanému jednání, navíc měla fungující vztah s přítelem, který byl normálně sexuálně konzumován.

V další části dovolání obviněná poukázala na to, že trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí nejen ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než 15 let, ale také ten, kdo takovou osobu zneužije jiným způsobem. Z toho pak dovodila, že pokud zákon obě uvedené formy pohlavního zneužití staví sobě naroveň, musí jiný způsob pohlavního zneužití představovat natolik citelný zásah do mravního a tělesného vývoje poškozeného dítěte, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Poškozený však v daném případě žádnou mravní ani tělesnou újmu neutrpěl. Nepřehlédnutelnou skutečností pak je, že byla uznána vinnou nejen na základě výpovědi nezletilého, ale rovněž na základě výpovědi svého tehdejšího manžela C. R., ačkoliv si podle ní obě tyto výpovědi značně odporovaly. Soud prvního stupně nevzal v úvahu ani to, že vztah C. R. k její osobě byl v rozhodné době ryze záporný a že vztah nezletilého vůči ní se zhoršil právě před květnem 2007, tedy poté co nezletilý začal v době její nepřítomnosti docházet za C. R. Tyto skutečnosti podle dovolatelky vzbuzují pochybnosti o kvalitě (hodnověrnosti) výše uvedených důkazů, a pokud je soudy v rámci posuzování důkazů pominuly, aniž by konstatované pochybnosti vyhodnotily v její prospěch, je zřejmé, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Další pochybení spatřuje dovolatelka v tom, že v popisu skutku, který soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., není konkrétně uvedeno, v čem vlastně mělo spočívat zneužívání závislosti nezletilého syna. Pro použití právní kvalifikace předmětného jednání podle odstavce 2 § 242 tr. zák. je přitom takové zjištění nezbytné. Kromě toho nezletilý byl již v březnu 2007 svěřen do péče svého otce, takže v době, kdy se měla dopustit jeho pohlavního zneužití, v květnu nebo červnu 2007, u ní již nebydlel a ani jí nebyl svěřen do výchovy. Do domácnosti dovolatelky docházel pouze za C. R., který mu dával sladkosti a drobné peněžní částky. Za tohoto stavu pak o nezletilém nelze hovořit jako o osobě svěřené dozoru dovolatelky, ani jako o osobě, jejíž závislosti by dovolatelka mohla zneužít. Soudy tedy minimálně pochybily v tom, pokud použily přísnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Další výhrady pak dovolatelka vznesla i proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť inkriminovaným jednáním (tj. pouhým kočkováním se s nezletilým synem) nemohla rozhodně naplnit objektivní stránku tohoto trestného činu. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že by nezletilého sváděla k zahálčivému či nemravnému způsobu života. Současně nebyla naplněna ani subjektivní stránka činu, když zákon předpokládá alespoň nedbalostní zavinění pachatele. Skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc neobsahuje popis jednání, podle něhož by bylo možno dovodit, v čem mělo konkrétně spočívat svádění nezletilého syna k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života.



S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 361/2008, a současně ve všech výrocích i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2008-133, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.



Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 29. 4. 2009. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani případné vyjádření podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněná J. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatelky, že soudy v jejím případě při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, když závěr o její vině stíhaným skutkem podle ní založily v podstatě pouze jen na vzájemně si odporujících svědeckých výpovědích nezletilého poškozeného a dnes již jejího bývalého manžela C. R., který, jak do jisté míry naznačuje dovolatelka, měl snad poškozeného zneužít k jakési osobní pomstě tím, že ho přiměl, aby ji křivě obvinil, resp. ve věci lživě vypovídal v její neprospěch.

Tentýž závěr lze přijmout i k jinak hmotně právní námitce dovolatelky stran absence zákonem požadované formy zavinění, a to úmyslu podle § 4 tr. zák. (jestliže její jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podle § 242 tr. zák.) nebo případně i nedbalosti podle § 5 tr. zák. (když její jednání bylo současně kvalifikováno jako trestný čin podle § 217 tr. zák.) a tedy nenaplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a dále k námitce, že svým jednáním nenaplnila ani objektivní stránku trestného činu podle § 217 tr. zák. Tyto námitky totiž dovolatelka v podstatě nepodložila žádnými konkrétními hmotně právními důvody. Chybějící úmysl pohlavně zneužít svého syna ve smyslu § 242 odst. 1 tr. zák., resp. absenci třeba i jen nedbalostního zavinění ve vztahu k trestnému činu podle § 217 odst. 1 tr. zák., a nenaplnění všech znaků objektivní stránky posledně uvedené skutkové podstaty vyvozovala toliko z vlastní skutkové verze celého případu. Podle ní se s nezletilým synem pouze z legrace prali či neškodně kočkovali . Tuto verzi pak mají podporovat mimo jiné závěry znaleckého posudku, podle kterého není osobou s pedofilními sklony nebo osobou trpící jakoukoli poruchou sexuální preference.

To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání projednávaných skutků nebylo dovolatelce prokázáno, resp. že se jich nedopustila. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 2 až 4), jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané. Zároveň je nutno poukázat na to, že se zvlášť pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti výpovědí učiněných poškozeným. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Tento svůj závěr zároveň na str. 2 napadeného usnesení v souladu s § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že soudy nesprávně posoudily předmětný skutek jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoliv skutková zjištění soudu vtělená do tzv. skutkové věty výroku rozsudku závěr o naplnění znaků skutkových podstat těchto trestných činů neumožňují. Podle dovolatelky v popisu skutku především chybí vyjádření jejího zavinění, a po objektivní stránce činu okolností, z nichž by bylo možno dovodit, že se činu dopustila na osobě svěřené jejímu dozoru, zneužívaje závislosti této osoby, a dále to, že ji sváděla k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života.

K opodstatněnosti relevantní části podaného dovolání učinil Nejvyšší soud následující závěry:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že ustanovením o trestném činu pohlavního zneužívání zákon chrání mravní i tělesný vývoj nedospělých osob. Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Pod znakem jiným způsobem je třeba rozumět pohlavní zneužívání v jiné formě než souloží, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry nezletilých, jako je například orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů, popř. i jiné formy ukájení pohlavního pudu na těle nezletilého či na žádost pachatele na jeho vlastním těle. Jiný způsob pohlavního zneužívání přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jako je vykonání soulože. Pojem jiný způsob pohlavního zneužívání je zároveň nutno odlišovat od pojmu jiný obdobný pohlavní styk u trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., kde zákon naopak předpokládá, že půjde o pohlavní styk svým významem - pokud jde o zásah do pohlavní integrity jiného - srovnatelný se souloží. Se zřetelem k povaze projednávaného případu (viz argumentace dovolatelky) není rozhodná ani sexuální preference pachatele. U trestného činu pohlavního zneužívání zákon nevyžaduje zvláštní postavení či vlastnost pachatele, tzn. že není třeba, aby se jednalo o osobu trpící sexuální deviací (pedofilií), a není rozhodné, zda se jedná o osobu s heterosexuální či homosexuální orientací. Zákonným znakem tohoto trestného činu není ani pohnutka činu, která zde má toliko materiální význam (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). Sexuální pohnutka se ovšem předpokládá, neboť pouhý projev sympatie k dítěti a s tím případně související doteky jeho těla za trestný čin pohlavního zneužívání samo o sobě považovat nelze.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než patnáct let svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Naplnění znaku zneužití závislosti spočívá v tom, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Toho si pachatel musí být vědom, neboť zneužití závislosti, které pachatel využívá k realizaci svých záměrů, je z povahy věci vždy úmyslné. O osobu svěřenou dozoru pachatele se jedná v případech, kdy má pachatel právo i povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především v případě rodičů nezletilého dítěte jako subjektů rodičovských práv a povinností vyplývajících ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že obviněná poškozeného v rozsudku popsaným způsobem ve dvou případech pohlavně zneužívala, když ho osahávala na přirození a současně po něm požadovala, aby on osahával na přirození ji. Učinila tak v květnu nebo červnu 2007, tedy v době, kdy mu bylo necelých 9 let. Soudem zjištěné skutkové okolnosti přitom v posuzovaném případě rozhodně nenasvědčují tomu, že by ze strany dovolatelky šlo toliko o jakýsi - sexuálně nemotivovaný - projev mateřské něhy a sympatií k nezletilému dítěti (podle dovolatelky tzv. kočkování ). Naopak její nezdrženlivé chování, které vyústilo v dovolatelčin zájem o pohlavní orgány nezletilého, a opakované osahávání chlapcova obnaženého pohlavního údu či v její žádosti, aby se jí dotýkal na přirození, jednoznačně svědčí o sexuální motivaci činu. Jelikož dovolatelčina pohnutka je z okolností inkriminovaného činu zcela zjevná, nelze současně přijmout její argumentaci, že ve skutečnosti vlastně zjištěna nebyla. Námitka, že u ní nebyla prokázána sexuální orientace na nezletilé objekty, je přitom z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní (viz výše).

Poškozený, je podle zjištění soudů synem obviněné (dovolatelky), se kterou žil až do jara 2007, než byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 3. 2007, č. j. P 2/2006-119, svěřen do péče otci. Později však domácnost dovolatelky nejen navštěvoval, ale se souhlasem otce zde i opakovaně pobýval. Po uvedenou dobu byl nepochybně svěřen jejímu dozoru. Navíc obviněná jako matka nezletilého byla i nadále nositelkou rodičovských práv a povinností. Ostatně o osobu svěřenou dozoru pachatele a o zneužití její závislosti k pohlavnímu zneužívání se podle judikatury jedná i v případech dítěte útlého věku, které je rodiči opětovně na kratší dobu svěřováno k dozoru pachateli, na něhož je zvyklé (tedy pachatel ani není rodičem), pokud pachatel takto vzniklé situace využije ke spáchání činu (k tomu srov. judikát uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, sešit 3, ročník 1981, č. 5). Závislost poškozeného na dovolatelce pak vyplývá z jejich vzájemného vztahu matka - syn, kdy poškozený byl na ni odkázán de facto po celý svůj dosavadní život, a to jak po stránce výchovné, tak po stránce svého zaopatření, a přestože byl v podstatě těsně před spácháním předmětného skutku svěřen do péče otce, nelze pochybovat o tom, že dovolatelka pro něj i nadále představovala rodičovskou autoritu, způsobilou (především vzhledem ke věku nezletilého) k prosazení shora uvedených sexuálních záměrů. Uvedených rozhodných skutečností si musela být dobře vědoma. Jednala tedy v úmyslu podle § 4 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené lze v tomto směru považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, když ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že soudy zjištěný skutkový stav věci umožňoval právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Naproti tomu jistou důvodnost lze přiznat námitce dovolatelky, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat svádění poškozeného k zahálčivému nebo nemravnému životu, jak se alternativně podává v tzv. právní větě výroku. Popis skutku týkající se trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. je v této části evidentně nepřesný a nevýstižný, a pokud jde o svádění nezletilého k zahálčivému způsobu života, nemá ani žádnou vazbu na obsah skutkových zjištění soudu.

Na druhé straně soud do skutkové věty výroku alespoň uvedl své zjištění, že obviněná (dovolatelka) inkriminovaným jednáním hrubým způsobem zasáhla do vývoje nezletilého a negativně ovlivnila utváření jeho dětské identity. Toto zjištění soud založil mj. na základě důkazu - znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací psychologie dětí a mládeže, vypracovaného PhDr. J. H. Z obsahu uvedeného důkazu soud mohl dovodit, že jednání obviněné (dovolatelky) bylo nepochybně způsobilé vyvolat u nezletilého nebezpečí zpustnutí, kdy u něj mohlo dojít k naprosté deformaci běžného vývoje vnímání sexuality u dospívajících dětí a již v prepubertálním věku si mohl osvojit povahové rysy či sklony a zájmy v jeho věku zcela nepřirozené, vedoucí k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat v tomto směru svůj život. Dovolatelka, která nezletilému opakovaně osaháváním stimulovala pohlavní úd a sama jej navíc vyzývala, aby se dotýkal jejího přirození, úmyslně jednala způsobem, který bylo namístě kvalifikovat jako svádění k nemravnému životu. Není přitom podstatné, že nezletilý reagoval pasivně a počínání matky se mu nelíbilo.



Pod pojmem svádění k zahálčivému životu je nutno rozumět zcela jiné aktivity pachatele, které v posuzovaném případě stojí mimo rámec skutkových zjištění soudu. Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byla dovolatelka uznána vinou, se dopustí pachatel, který vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života. Postačí tedy, pokud pachatel svým jednáním naplní alespoň jeden z obou uvedených znaků. Pokud by soud vzal za prokázané, že dovolatelka naplnila znaky oba, musel by v právní větě výroku použít spojku a . Pokud však zjistil, že úmyslné sexuální praktiky dovolatelky vůči nezletilému měly povahu svádění k nemravnému životu, pak nesprávně a nelogicky zahrnul do výroku rozsudku danou skutkovou podstatu v její celé alternativní podobě, ačkoliv právní věta výroku měla správně znít tak, že obviněná úmyslně vydala osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděla k nemravnému životu . Tato vada však nemá vliv na správnost právní kvalifikace skutku též jako sbíhajícího se trestného činu podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Projednání dovolání spojené s případným formulačním upřesněním právní věty výroku o vině by v podstatě nijak nemohlo změnit (zlepšit) postavení dovolatelky. Nelze tedy dospět k závěru, že v daném případě není možno na právní moci a stabilitě napadeného rozhodnutí spravedlivě trvat. Projednávaná otázka pak nemá důležitý význam ani po právní (judikatorní) stránce.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněné J. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler