3 Tdo 547/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 547/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání podaném obviněným P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 To 397/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 93/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 9 T 93/2003, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v útocích (skutcích) popsaných pod body 1) až 77) výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na dobu pěti let při současném vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. s ohledem na ustanovení § 26b odst. 1 písm. b) tr. zák. mu byla současně stanovena povinnost minimálně jedenkrát za tři měsíce se dostavovat k probačnímu úředníkovi. Podle § 26 odst. 1 c tr. zák. mu pak byla uložena povinnost informovat probačního pracovníka o svém pobytu a zaměstnání. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že se poškození odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku podal odvolání obvodní státní zástupce pro Prahu 1, a to proti výroku o trestu a výroku, kterým byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O tomto odvolání rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 To 397/04, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněný P. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. odsuzuje podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o trestu, jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 3 T 208/2001, jednak z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 3 T 110/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit jednotlivým poškozeným (specifikovaným ve výroku rozsudku) způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dva poškození se zbytkem nároku na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání směřující do výroku o vině a do výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že z důkazů provedených v trestním řízení je zcela nepochybné, že se nedopustil celkem 77 skutků uvedených v obžalobě a následně i v rozsudku soudu prvního stupně. V uvedené souvislosti poukázal na to, že pachatelé popsaných skutků měli různý modus operandi, používali zcela odlišná oblečení, byli různě vysocí (160 190 cm), měli různé vlasy, způsob řeči atd. Podle dovolatele i většina poškozených zcela jednoznačně uvedla, že to nebyl on, kdo trestný čin spáchal. Konečně nebylo podle něj přihlíženo ani k tomu, že v předmětné trestné činnosti mělo být pokračováno i v době, kdy byl dovolatel ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že jednotlivé skutky blíže nehodnotil a neodůvodnil ani způsob, jakým hodnotil provedené důkazy. Uvedené vady měly podle dovolatele vliv i na náhradu škody. Především proto, že se inkriminovaných skutků nedopustil, ale též z důvodu, že poškození nebyli schopni spolehlivě doložit výši způsobené škody. Navíc nebylo ani zřejmé, komu byla škoda vlastně způsobena, neboť ve většině případů nebyly k dispozici žádné doklady či evidence, jakou částku zaměstnanci poškozeným zaměstnavatelům uhradili.

Dovolatel dále uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání, poněvadž se domníval, že výše uvedené nedostatky měly vliv na rozhodnutí soudu ve výroku o trestu, který v daném případě odpovídal podstatně méně závažné trestné činnosti, tj. pouze minimálnímu počtu uvedených skutků.

Jestliže odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce znovu v předmětné věci rozhodoval o trestu, měl podle názoru dovolatele přihlížet k výše namítaným vadám, které sice odvoláním vytýkány nebyly, ale měly zcela zřejmý vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání. V tomto směru dovolatel odkázal na ustanovení § 254 odst. 1 věta druhá tr. ř. a zejména § 254 odst. 2 tr. ř. s tím, že na vady mající původ v jiném výroku než v tom, který byl odvoláním napaden, byl odvolací soud v průběhu veřejného zasedání o odvolání výslovně upozorněn.

Dovolatel v závěru dovolání vyslovil přesvědčení, že s ohledem na konstatované důvody spočívá rozhodnutí soudu na nesprávném posouzení žalovaných skutků. Navrhl proto, aby soud dovolací tomuto dovolání vyhověl, napadené rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl dne 16. 3. 2005 doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k tomuto dovolání. Pro toto podání nestanoví zákon žádnou lhůtu.

Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 93/2003, Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci obviněný P. P. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 9 T 93/2003, odvolání nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného rozsudek ovšem napadl státní zástupce (§ 247 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu a proti výroku, kterým byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Svým odvoláním se domáhal toho, aby byl obviněnému vzhledem ke stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, a dále toho, aby mu odvolací soud uložil povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.

Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.). Mezi takové výroky patří jak výrok o trestu, tak výrok o náhradě škody. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. r. tr.).

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu a náhradě škody (přesněji proti výroku, jímž byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních), byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětné výroky. Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl v podstatě to, že revizní princip podle § 254 odst. 1 tr. ř. není natolik omezen, že by snad odvolací soud neměl zjišťovat vady výroku o vině a případně je napravit, je třeba poznamenat, že si dovolatel nesprávně vyložil ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, pokud oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout).

Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je přitom zřejmé, že odvolací soud nepřehlédl pochybení soudu prvního stupně, který při ukládání trestu neužil ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu za sbíhající se trestné činy a současně přisvědčil státnímu zástupci v tom, že s přihlédnutím k osobě obviněného (dovolatele), jeho dosavadnímu způsobu života a k okolnostem případu, nelze mít za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Další pochybení soudu prvního stupně shledal v postupu podle § 229 odst. 1 tr. ř., v jehož rámci byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ačkoliv výše škody byla u jednotlivých útoků (skutků) soudem zjištěna. Proto sám rozhodl o povinnosti k náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. (popř. též o částečném odkázání poškozených na řízení ve věcech občansko právních podle § 229 odst. 2 tr. ř.). S uvedenými vadami zjištěnými na podkladě přezkumu vymezeného odvoláním státního zástupce, jež neměly vliv na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., však odvolací soud nespojoval žádné důsledky, neboť jak již uvedeno - odvolání státního zástupce směřovalo výlučně proti výroku o trestu a výroku o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních (které odvolací soud přezkoumal) a obviněný nepodal odvolání vůbec.

Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.

Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu a náhradě škody. V takovém případě proto obviněný P. P., který sám odvolání nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu a náhradě škody (kterým odvolací soud původní výrok o trestu a náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu (zákonnosti) řízení, které jim předcházelo. Pokud v dané věci obviněný podal dovolání dílem proti výroku o vině, je zřejmé, že v této části je nutno dovolání považovat za nepřípustné.

Dovolatel v daném případě napadl též výrok o trestu, avšak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) vůči tomuto výroku neuplatnil žádné relevantní hmotně právní výtky. Z obsahu dovolání lze ovšem usuzovat na to, že dovolatel považuje výrok o trestu za nesprávný vzhledem k vadám výroku o vině (měl být odsouzen za řadu útoků, které ve skutečnosti nespáchal). Výrok o náhradě škody sice dovoláním výslovně napaden nebyl (srov. § 265f odst. 1 tr. ř.), avšak dovolatel v odůvodnění svého dovolání poukázal rovněž na nesprávnost výroku o povinnosti k náhradě škody, který podle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítl, že nebylo spolehlivě zjištěno, zda a v jakém rozsahu se trestné činnosti dopustil, ani komu a v jaké výši vlastně měl způsobit škodu. Nesprávnost výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., popř. podle § 229 odst. 2 tr. ř., tudíž nespojoval s vadnou aplikací hmotného práva soudem, nýbrž s procesní otázkou hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a ve svém důsledku s vadami výroku o vině, proti kterému však dovolání nebylo shledáno přípustným.

Všechny shora uvedené námitky měl obviněný (dovolatel) přitom možnost uplatnit na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat tzv. nova), což ovšem dovolatel neučinil, i když byl v trestním řízení zastoupen obhájcem.

Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady toliko proti rozhodnutí o vině a výlučně s nimi spojoval vady výroků učiněných v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně přitom odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti výroku o vině nenapadl (a neučinil tak ani státní zástupce), dospěl Nejvyšší soud z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích k závěru, že dovolání obviněného P. P. není přípustné. Proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler