3 Tdo 541/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 247 odst. 2 tr. zák., § 5 tr. zák., § 6 písm. a) tr. zák.




3 Tdo 541/2011 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný R. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 347/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 72/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 25 T 72/2009, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) , odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. u něho zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 6 T 12/2009, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému I. S. na náhradě škody částku 325.535,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal pouze proti výroku o trestu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 347/2010, jímž z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) , odst. 2 tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě oproti rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný dne 12. 11. 2008, kolem 17.20 hodin v P., za průchozí halou železniční stanice P. H., u schodiště vedoucího do ulice V., využil nepozornosti poškozeného I. S., který zde vykonával malou potřebu, a odcizil mu látkovou tašku s popruhem v hodnotě 100,- Kč, kterou měl poškozený opřenou o nohu, ve které se nacházely dioptrické sluneční brýle v hodnotě 50,- Kč, universální lupa v hodnotě 10,- Kč, filatelistická pinzeta v hodnotě 5,- Kč a dvě alba na známky značky Pofis v hodnotě 50,- Kč a 30,- Kč, ve kterých se nacházelo 45 ks poštovních známek s motivem Hradčany , 2 ks Rakousko Uherských známek spolu s blíže nespecifikovanou kolekcí, 35 ks známek s motivem Osvobozená republika , 34 ks známek a blíže nespecifikovaná kolekce s motivem Holubice , 4 ks známek s motivem Husita , 31 ks známek s motivem Hospodářství a věda , 26 ks známek s hradčanskými motivy s přetiskem Červeného kříže, 51 ks známek a tři různé kompletní sady s průsvitkou lipových listů a dále série k 75., 80., a 85. narozeninám s motivem 100. výročí Miroslav Tyrš , 5 ks známek s motivem Nitra , 6 ks známek s motivem 1050. výročí sv. Metoděje a 24 ks leteckých známek, celkem tedy nejméně 271 ks známek a 9 ks kolekcí v celkové hodnotě 325.535,- Kč, se kterými z místa činu utekl . Za to obviněnému podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, za současného zrušení výroků o trestech jednak z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 24 T 217/08, který byl obviněnému doručen dne 22. 9. 2009, a jednak z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 6 T 12/2009, který byl obviněnému doručen 12. 1. 2009. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného I. S. na náhradu škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně (viz výše). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 9. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. D. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel opětovně popřel, že by se stíhaného skutku dopustil. Namítl, že již soud prvního stupně rozhodl o jeho vině ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukázal na výpověď poškozeného, který uvedl, že známky vezl do P. z místa svého bydliště v M. pouze jednou, a to v den, kdy mu byly odcizeny, aby je ukázal spolumajiteli společnosti B. auction, s. r. o., svědku D. v rámci tzv. prohlídky před aukcí . Svědci D. a B. pak vypověděli, že se tak mělo stát ve středu těsně předcházející aukci společnosti B. - auction, s. r. o. Žádná aukce se však v době, kdy mělo ke skutku dojít, nekonala. Tím je podle dovolatele vyloučeno, aby se skutek stal způsobem popsaným v obžalobě, v rozsudku soudu prvního stupně a konečně i v napadeném rozsudku soudu odvolacího. Ačkoliv dovolatel tyto skutečnosti namítal již při hlavním líčení a následně při veřejném zasedání o jeho odvolání, oba soudy se s jeho obhajobou náležitě nevypořádaly, resp. pouze odvolací soud ji odmítl se zcela nesprávnou argumentací jsoucí v příkrém rozporu s obsahem výpovědí výše uvedených svědků.

Dovolatel dále namítl, že především vůbec nemohl počítat s tím, že v obnošené obyčejné tašce odložené důchodcem v pozdním večeru v parku u nádraží se bude nacházet sbírka známek v hodnotě více než 300.000,- Kč. Tuto hodnotu nejen vůbec nemohl znát, aby u něj bylo možno dovodit úmysl, ale vzhledem k okolnostem údajného činu nemusel ani nemohl předpokládat, že taková hodnota by se mohla v inkriminované tašce nacházet. Odůvodnění napadeného rozsudku, v němž ho odvolací soud poučil o existenci ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., považuje dovolatel za nedostačující. S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu zdůraznil, že je třeba, aby pachatel - byť i při méně obvyklé konstelaci podmínek - alespoň mohl předpokládat, že těžší následek může svým jednáním způsobit. To znamená, že pokud způsobení těžšího následku stojí zcela mimo veškerá možná očekávání pachatele, nelze dovodit jeho zavinění ani v nedbalostní formě. Odpovědnost za vznik těžšího následku (zde způsobení škody nikoli malé) mu proto neměla být přičítána. Soudy obou stupňů tedy podle dovolatele chybně právně posoudily i jeho jednání v otázce, jež se týkala naplnění subjektivní stránky činu (zavinění) ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby soud dovolací rozhodl rozsudkem tak, že odsouzený se zprošťuje viny, popř. tak, že napadený rozsudek se zrušuje v celém rozsahu všech výroků .

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 11. 3. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 30. 3. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný R. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudů při hodnocení jednotlivých důkazů a zpochybňuje správnost jejich skutkových závěrů, že to byl právě on, kdo způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu odcizil poškozenému I. S. tašku obsahující mimo jiné poštovní známky v hodnotě přesahující 300.000,- Kč. V této souvislosti soudům zejména vytkl, že závěr o jeho vině založily na pochybnosti vzbuzujících tvrzeních poškozeného a svědků D.a a B. o tom, že poškozený právě v den, kdy měl být podle svých slov dovolatelem okraden, měl skutečně inkriminované poštovní známky při sobě. Pokud dovolatel namítl existenci takových pochybení a teprve v návaznosti na tom vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., je zřejmé, že svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Podle názoru Nejvyššího soudu však v nyní posuzované trestní věci nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování dospěly k závěru, že stíhaný skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu spáchal právě dovolatel a že v odcizené tašce měl poškozený I. S. poštovní známky v hodnotě převyšující 325.535,- Kč. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k předmětným skutkovým otázkám vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti a k poškozeným tvrzené vzniklé škodě za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobě obviněného, že se stíhaného skutku nedopustil, neuvěřil a proč naopak považoval za věrohodné výpovědi poškozeného a svědků B. a D., pokud jde o to, že poškozený měl v inkriminovaný den při sobě větší množství poštovních známek a jaké hodnoty ve svém celku předmětné známky dosahovaly (viz str. 6, 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl v tomto směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal. Rovněž on se zabýval prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný odcizil poškozenému látkovou tašku obsahující mimo jiné i cenné poštovní známky, považoval za správné (viz rovněž str. 6, 7 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o to, zda obviněný odcizil nebo neodcizil poškozenému tašku i s předmětnými poštovními známkami, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, kde namítl, že posléze i odvolací soud neprávně dovodil jeho zavinění ve vztahu k těžšímu následku (zde způsobení škody nikoli malé) podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 § 247 tr. zák., přestože následek v podobě škody nikoli malé (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.) nemohl za daných okolností způsobit ani z nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zák., § 5 tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině zmínit, že podle § 6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Zatímco tedy o základních skutkových podstatách platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a že v zákoně musí být vždy výslovně uvedeno, pokud k trestnosti činu postačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zák.), platí u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat s vyšší trestní sazbou (§ 88 odst. 1 tr. zák.) zásada opačná, z níž vyplývá, že nevyžaduje-li zákon zavinění ve formě úmyslu, postačí zde zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Tak je tomu i v případě způsobení škody nikoli malé trestným činem krádeže uvedené v odstavci 2) § 247 tr. zák. Proto ve vztahu k těžšímu následku postačí i zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., jak konečně odvolací soud stručně zmínil na str. 7 napadeného rozhodnutí. Pachatel tedy nemusí nutně vědět, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, který zahrnuje těžší následek, avšak vyžaduje se, aby to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl či mohl. Důležité zároveň je, že nedbalost pachatele ve vztahu k těžšímu následku musí být vždy zjištěna (prokázána) a nelze ji presumovat jen ze skutečnosti, že těžší následek je v příčinném vztahu k úmyslnému jednání pachatele spočívající v samotné krádeži (v judikatuře srov. přiměřeně R 5/1982 SbRt.).

S dovolatelm lze souhlasit v tom, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů neobsahuje příslušné hodnotící úvahy stran jeho zavinění ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku (§ 6 písm. a/ tr. zák.). Z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. ovšem vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Výše uvedený nedostatek však z důvodů, jež budou rozvedeny níže, neměl na věcnou správnost napadeného rozhodnutí takový vliv, jež mu dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku přisuzuje.

Nejvyšší soud především dovolateli nepřisvědčil, že si nemohl ani představit, že by obyčejná látková taška v držení starší osoby důchodového věku v sobě mohla ukrývat cenné předměty v hodnotě desetitisíců či statisíců korun a že jeho nedbalostní zavinění (§ 5 tr. zák.) ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku tím nebylo dáno vzhledem k absenci kritéria vědění (tj. intelektuální či představové složky zavinění). Jeho námitky je třeba posuzovat se zřetelem k tomu, že se uchýlil ke krádeži tašky, kterou měl poškozený při sobě, tedy věci s anonymním obsahem, kdy pachatel nikdy dopředu nemůže vědět, jaký obsah odcizené zavazadlo vlastně skrývá, a tedy jakou škodu může jeho krádeží způsobit. To zpravidla zjišťuje až teprve ve chvíli, kdy má zato, že je mimo dosah poškozeného či případně jím přivolané policejní hlídky a může se nerušeně s obsahem odcizeného zavazadla (zde tašky) seznámit. Přitom právě obsah zavazadla a nikoliv zavazadlo samotné je u takových krádeží předmětem zájmu pachatele, který je nepochybně neodcizuje dopředu s tím, že v něm budou uloženy jen bezcenné věci nebo věci nízké hodnoty. Riziko dopadení při činu či na útěku naopak zpravidla podstupuje ve víře, že se mu jeho riskantní čin vyplatí , tzn. že z něj bude mít prospěch. Jako zcela nepřijatelná se pak jeví úvaha, podle níž by na zavinění pachatele ve vztahu k případnému těžšímu následku mělo být relevantně usuzováno z toho, nakolik se mu vytipovaná oběť vzhledem ke svému věku, fyzickému zevnějšku, povaze zavazadla či například etnickému původu jevila nebo mohla jevit jako solventní (majetná). Krom toho je poměrně běžnou praxí, že nejeden majitel věci vysoké hodnoty cíleně zvolí k jejímu transportu pokud možno co nejobyčejněji působící zavazadlo, právě proto, aby co nejméně přitahovalo pozornost možných zlodějů. Přitom jde o skutečnost nijak neobvyklou a v podstatě obecně známou (notorietu), jež svojí jednoduchou povahou může zahrnovat jak skutečné (aktuální) vědění průměrného pachatele majetkových deliktů (krádeží), nýbrž (v případě nedbalosti) i potenciální možnost takového vědění. Dospěl-li odvolací soud v posuzovaném případě k právnímu závěru, že obviněnému (dovolateli) lze při úmyslné krádeži tašky poškozeného přičítat i způsobení těžšího následku (zde způsobení škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty) přinejmenším z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., pak své rozhodnutí nezatížil dovolatelem vytýkanou vadou.

Nejvyšší soud tedy dovolateli nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející řízení bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání obviněného R. D. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler