3 Tdo 54/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 54/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání podaném M. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 461/2004 ze dne 19. 11. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 2/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 31. 3. 2004 byl dovolatel společně s ostatními dvěma obviněnými uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), kuplířství ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 204 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (pod bodem II.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 T 82/2002, který byl obviněnému doručen dne 4. 10. 2002, jakož i všech rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal M. R. (stejně jako ostatní spoluobvinění) odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 461/2004 ze dne 19. 11. 2004 tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. R. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jako hlavní důkaz vzal v úvahu totiž pouze výpověď poškozené M. O., přičemž u hlavního líčení nebyl předložen jediný další věrohodný důkaz, který by alespoň podporoval verzi výpovědi poškozené. Její výpověď jako korunního svědka byla velmi nevěrohodná, bylo v ní mnoho nesrovnalostí, nepřesností a smyšlených informací, s nimiž se obvodní soud nevypořádal. Poškozená je pravidelnou konzumentkou návykových látek (pervitinu), u hlavního líčení přitom sama uvedla, že si v inkriminovaný den dopoledne vzala lajnu pervitinu a požívala alkoholické nápoje. Přesto soud odmítl provést důkaz vypracováním znaleckého posudku z oboru psychiatrie na posouzení vlivů požitých drog a alkoholu na ni, uvěřil jí a odmítl uvěřit výpovědím všech tří obžalovaných, které se v podstatných věcech shodovaly a byly podporovány výpověďmi dalších svědků. Výpověď poškozené dále zpochybňuje v několika bodech. Ohledně incidentu před barem 10 sama uvedla, že se vrátila do baru a opětovně poté vyšla ven. Je dle něj nelogické, že pokud se cítila v ohrožení, nepožádala zaměstnance baru o pomoc, o přivolání policie, příp. se nepokusila přivolat pomoc mobilním telefonem, jenž měla u sebe celý večer. Jeho návrh, aby byla vyslechnuta pracovnice baru, byl ovšem u hlavního líčení předsedkyní senátu zamítnut. Uvedl dále, že poškozená do jeho vozu taxi nastoupila zcela dobrovolně, a lze si jen stěží představit, že by ji nutil bez jakéhokoliv motivu k odvozu do nevěstince a tam ji přinutil poskytovat nedobrovolně erotické služby. Soudy se tedy nevypořádaly s jeho motivem ke spáchání daných trestných činů, neboť od spoluobviněného R. obdržel pouze finanční hotovost odpovídající částce na taxametru. Ohledně zjištění, že měl poškozené vyhrožovat zastřelením, má za to, že pro takové její tvrzení neexistoval jediný podporující důkaz, když její výpovědi nelze uvěřit. Co se týče kuplířství v penzionu C. P. v obci O., byla výpověď poškozené zpochybněna jak výpovědí svědkyně R. S., která uvedla, že hlavní vchodové dveře nebyly uzamčeny a kdokoliv mohl kdykoliv penzion opustit, jednak i výpovědí svědka Š., který uvedl, že poškozená nejevila známky strachu, nebylo na ní patrné fyzické násilí, chovala se naprosto klidně, a dle jeho názoru nebyla tato v penzionu držena pod žádnou pohrůžkou a mohla kdykoliv odejít. Výpověď dovolatele je podporována navíc výpověďmi ostatních spoluobžalovaných a výpověďmi svědků S. a Š., kdy tyto jsou téměř v naprosté shodě a navzájem vyvracejí výpověď poškozené. Jeho vina tedy nebyla prokázána tak, aby o ní nebyly důvodné pochybnosti, tedy v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Dovolatel proto nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, když ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. klade důraz na to, aby rozhodnutí spočívalo na zjištěném skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud se však nevypořádal s námitkami vznesenými všemi odvolateli, jimiž byly zpochybněny závěry nalézacího soudu. Je přesvědčen, že jím nebyla naplněna formální ani materiální stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a je otázkou, zda svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu kuplířství ukončeného ve stádiu pokusu, neboť z trestního spisu vyplývá, že ani zde nebyla naplněna materiální stránka skutkové podstaty. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila též státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která v něm uvedla, že dovolatelem uváděný důvod dovolání (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Argumenty obviněného jsou rovněž opakováním jeho obhajoby z řízení před soudy obou stupňů, jakož i z řádného opravného prostředku. Odvolací soud se přitom s jeho argumenty ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal. S ohledem na dostupný spisový materiál je dále možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Má tudíž za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. a dále, že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku soudu prvního stupně dovolatel vznesl námitky proti hodnocení důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Z této skutečnosti potom dovozuje svou nevinu s tím, že vedeným dokazováním nebylo prokázáno, že spáchal trestné činy, za něž byl soudy odsouzen. Hlavní důvod pak spatřuje v tom, že závěry o jeho vině soudy učinily pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené, která byla dle jeho názoru plná nelogičností a nepřesností. Zpochybnil tak skutkové závěry soudů obou stupňů, a má za to, že jeho jednáním nemohla být naplněna formální ani materiální stránka trestných činů, za něž byl odsouzen.

Takovéto dovolací argumentaci ovšem nelze přisvědčit. Především nutno upozornit na to, že jím takto uvedené dovolací důvody z převážné části nespadají pod uplatněný dovolací důvod, když směřují proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, jakož i způsobu provedení a hodnocení důkazů. Ze soudy učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplynulo, že dovolatel se na trestné činnosti podílel tím, že nejdříve poškozenou, poté, co tato byla násilím přinucena spoluobviněným B. R. nasednout do jeho vozidla taxi, odvezl tímto vozem do podniku A. v P. patřícího spoluobviněnému D., kde jí vyhrožoval zastřelením, pokud by se nepodřídila jejich vůli provozovat prostituci. V tomto smyslu byly naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů vydírání i kuplířství ukončeného ve stádiu pokusu, neboť jeho jednání spočívalo v tom, že poškozenou pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala a dále se ji společně s ostatními pokusil za použití násilí a pohrůžky násilí přimět k provozování prostituce, avšak k dokonání tohoto činu nedošlo. Uvedené jednání je potvrzováno nejen svědeckou výpovědí poškozené, která po celou dobu trestního řízení vypovídala zcela shodně, ale též ostatními ve věci provedenými důkazy. Z výpovědi svědka D. Š. jednoznačně vyplývá, že poškozená v klubu v obci O. nebyla dobrovolně, neboť tomuto v rozhovoru sdělila, že je tam z donucení, a požádala jej, aby jí pomohl odtud utéci, což se jim podařilo (viz č. l. 275, 81-82). Věrohodnost svědkyně navíc nebyla nikterak zpochybněna, když ve věci byl proveden znalecký posudek z odvětví psychologie, z něhož vyplynulo, že u ní nebyly zjištěny žádné sklony ke konfabulacím, že netrpí zvýšenou fantazií, nebyla u ní zjištěna ani žádná závažná duševní choroba, která by měla negativní vliv na její obecnou věrohodnost s dodatkem, že od roku 1997 drogy neužívá. Požití pervitinu a malého množství alkoholu nemělo na její schopnost zapamatovat si a reprodukovat události v kritický den vliv, když soudy oprávněně dovodily, že pervitin může působit stimulujícím účinkem spočívajícím ve zvýšené čilosti a radosti a v přílivu energie a po jeho odeznění se dostavuje útlum a spavost. Z výpovědi znalkyně vyplynulo, že u poškozené po provedeném psychologickém vyšetření nezjistila žádné patologické změny ani poruchu (viz č. l. 210 an., 259). Soudy také dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu nebylo nutno provádět znalecký posudek z odvětví psychiatrie. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že dovolatel sám volal provozovateli klubu A. a sdělil mu, že poškozená hledá práci s ubytováním , přičemž věděl, že tato byla předtím fyzicky napadena spoluobviněným B. R. proto, že nesouhlasila s provozováním prostituce (viz č. l. 250).

Právně relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak pouze ta, že jeho jednáním nebyla naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka daných trestných činů. Z uvedeného je ovšem patrné, že z hlediska naplnění objektivní stránky soudy správně jeho jednání podřadily pod skutkové podstaty daných trestných činů. Z hlediska stránky subjektivní ze skutkových okolností dále plyne, že dovolatel v obou případech věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a toto také způsobit chtěl. Věděl, že použil proti poškozené pohrůžku násilí s cílem přimět ji, aby se podvolila požadavku na provozování prostituce, když věděl, že tato zjevně nechtěla provozovat prostituci dobrovolně, a k tomuto tak byla nucena ostatními spoluobviněnými a jím. Pokud jde o jeho argumentaci, že v daném řízení nebyl zjištěn motiv jeho jednání, odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se tyto s takovouto jeho námitkou vyčerpávajícím způsobem vypořádaly (viz např. str. 6 - 7 rozsudku odvolacího soudu).

V souvislosti s námitkou dovolatele, že skutek, za nějž byl odsouzen, nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, nutno připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. V případě dovolatele byly však okolnosti určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (uvedené příkladně v § 3 odst. 4 tr. zák.) soudy obou stupňů správně vyhodnoceny, jak je z jejich rozhodnutí patrné.

Nejvyšší soud na tomto místě opětovně připomíná, že dovolatel z velké části polemizuje se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením, když jde toliko o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku, a se kterou se odvolací soud vypořádal. Provedení a hodnocení důkazů oběma soudy lze však hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka