3 Tdo 537/2011
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 209 tr. zákoník, § 250 tr. zák.




3 Tdo 537/2011 -43 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2011 dovolání, které podal obviněný A. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 54 T 9/2009, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 54 T 9/2009 , byl obviněný A. S. uznán vinným jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku na str. 1 - 12, které bylo kvalifikováno pod bodem I. A jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), dílem dokonaný pod body 1 - 15, 17 - 22 rozsudku, a v bodech 16 - 23 jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pod bodem I. B jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), dílem dokonaný v bodech 1 - 4, 6 - 7, a dílem nedokonaný s přihlédnutím k ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5), pod bodem II. 1 jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., pod bodem II. 2 jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a pod body III. 1 - 12 jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 alinea první tr. zák.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Rozsudkem bylo dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. M., s. r. o., Fronius, s. r. o., Bonum Templum, s. r. o., Lipex Plus, s. r. o., a poškození F. H. a S. a M. S. odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 54 T 9/2009, podal obviněný odvolání (č. l. 2399 - 2400), o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010 , a to tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. ve výroku o vině pod body 1. A. 1) - 23), I. B. 1) - 7), II. 2. a III. 1) - 12), v celém výroku o trestu a v celém výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednáním podrobně popsaným v rozsudku na str. 1 7, pod bodem I. A rozsudku kvalifikovaným jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný v bodech 1 - 5, 7 - 15, 17 - 22, a v bodech 16) a 23) jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem I. B rozsudku kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný v bodech 2 - 4, 6 - 7, a dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5).

Soud obviněného následně odsoudil za výše uvedené trestné činy a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků , pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození firma P. M., s. r. o., a F. H. odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010, podal obviněný dovolání směřující proti výrokům v bodě I. A 1 - 5, 7 - 23, a I. B. 2 - 7, kterými byl uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.

Obviněný uvedl, že soud ne zcela správně posoudil otázku charakterizující trestný čin, tj. nebezpečnost jeho jednání pro společnost ve spojení s otázkou zavinění, tj. otázku úmyslu při jednání. Dále namítl, že nedošlo k naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že se spíše zaměřil na posouzení jeho dosavadní trestné činnosti, když bylo konstatováno, že se u něj jedná o specielní recidivu trestné činnosti majetkové povahy, aniž by však došlo k posouzení úmyslu ve vazbě na jeho obhajobu. Uvedl, že pokud nějaké finanční prostředky převzal, stalo se tak bez zřejmého úmyslu uvést poškozené v omyl, neboť on sám byl zřejmě podveden a připraven o finanční prostředky ze strany dosud neustanovených osob O. P., J. B. a osoby A. , jejichž prostřednictvím měl v dobré víře realizovat tzv. výhodné finanční investice. Dále namítl, že v dosavadním řízení nebyly dostatečně zodpovězeny otázky na to, jakým jednáním měl uvést poškozené v omyl, využít jejich omylu či zamlčet podstatné skutečnosti. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. A 10 týkajícího se poškozeného J. R. uvedl, že jmenovaný jako dlouholetý podnikatel v oboru skla a bižuterie byl dokonale seznámen se specifiky takového obchodu a musel si být vědom rizik, spojených se snahou o rozjezd podnikání . Obviněný dále soudům vytkl, že nebyl podrobněji zkoumán ani jeho úmysl kohokoli podvést, kdy uvedl, že nelze vyloučit, že použil veškeré finanční prostředky způsobem naprosto legálním, kdy investoval do sice vysoce rizikových, ale možná výnosných obchodů, to vše ve snaze o zajištění vysokého zisku. Bez ohledu na výsledek nelze v takovém jednání spatřovat úmyslné protiprávní jednání v intencích trestního zákona. Obviněný závěrem poukázal na porušení jeho práva na obhajobu s tím, že mu nebylo umožněno seznámit se s celým obsahem spisu a nebylo vyhověno ani jeho důkaznímu návrhu na provedení písmoznaleckých expertiz k přezkoumání pravosti podpisů na směnkách, které za účelem zajištění svých platebních závazků vůči poškozeným vystavil.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že pokud obviněný tvrdil, že se soudy z hlediska naplnění znaků přisouzených trestných činů nesprávně zaměřily na jeho dosavadní trestní minulost a konstatovaly, že se jedná o speciální recidivu trestné činnosti, pak přehlédl, že takto zjištěná okolnost byla zvažována pouze v souvislosti s rozhodováním o výměře ukládaného trestu a k namítané nesprávnosti právního posouzení skutku se tak nevztahuje. K námitce obviněného o jeho zavinění státní zástupkyně uvedla, že takovým způsobem podložená hmotně právní námitka se opírá o skutečnosti uváděné pouze v rámci obhajoby obviněného, která však byla v předcházejícím řízení již vyvrácena a obviněný tak vychází z jiných skutkových zjištění, než jsou ta, ze kterých vyplývá právní závěr o jeho zaviněném jednání. Proto je evidentní, že tímto způsobem nemohl po stránce obsahové naplnit jím použitý důvod dovolání a že jeho dovolací argumentaci nelze podřadit ani pod zbývající důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř. Námitku obviněného o porušení jeho práva na obhajobu a neprovedení písmoznaleckých expertíz státní zástupkyně shledala taktéž nepodřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod. Pokud obviněný v obecné rovině namítl, že v dosavadním řízení byly nedostatečně zodpovězeny otázky, jakým jednáním měl uvést poškozené v omyl, využít jejich omylu či zamlčet podstatné skutečnosti, pak tuto námitku odůvodnil pouze ve vztahu ke skutku ad I. A 10, týkající se poškozeného J. R. Státní zástupkyně poukázala na to, že z opatřených skutkových zjištění nevyplynulo, že by ve vztahu k tomuto poškozenému podmínil reálnost svého příslibu nyní nově tvrzenou okolností úspěšnosti svého budoucího podnikání. Co se týče námitky obviněného o jeho úmyslu podvést, pak dle státní zástupkyně opět argumentuje jinak, než v souladu s opatřenými skutkovými zjištěními, ze kterých rozhodně nevyplynulo, že by svůj příslib návratnosti zapůjčených peněz vázal na takto prezentovaný výsledek budoucí nejisté události, kterým každá podnikatelská investice nepochybně je.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (neprovedení písmoznaleckých posudků k přezkoumání směnek) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka týkající se nedostatečného zjištění jeho podnikatelských aktivit a specifik provedených obchodů v oboru skla a bižuterie, jeho života v době, kdy mu měly být finanční prostředky předávány, pohyb těchto finančních prostředků), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nedošlo k prokázání úmyslu ve vazbě na jeho obhajobu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že finanční prostředky - pokud nějaké převzal - pak pouze bez zřejmého úmyslu uvést poškozené v omyl a tím sebe či druhé obohatil, kdy poukazuje na dosud orgány činnými v trestním řízení neustanovené osoby pánů O. P., J. B. a osoby A. , když sám byl zřejmě podveden a připraven o finanční prostředky; námitka, že veškeré získané finanční prostředky nainvestoval do sice vysoce rizikových, ale možná výnosných obchodů , tedy nevhodným sic naprosto legálním způsobem). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů , kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Z těchto důvodů nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit ani procesní námitku týkající se údajného porušení jeho práva na obhajobu, kdy uvedl, že neměl možnost seznámit se s celým obsahem spisu, a to včetně příloh a kompaktního disku. Nutno podotknout, že danou námitkou se již dostatečně zabýval odvolací soud, který shledal tuto námitku zcela neopodstatněnou (str. 10 napadeného rozsudku).

Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ani znaky skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to s tím, že soud ne zcela správně posoudil otázku charakterizující trestný čin, tj. nebezpečnost jednání obviněného pro společnost ve spojení s otázkou zavinění, maje za to, že nebyl prokázán jeho úmysl kohokoli podvést, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní skutkové verze událostí, a je tedy čistou spekulací. Obviněný nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Navíc je nutno uvést, že námitka týkající se neprokázání jeho úmyslu byla obviněným vztažena toliko ke skutku pod bodem I. A 10. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.

Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že by popis jednotlivých skutků, tak jak jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nebyl podřaditelný pod skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky procesní a především pak námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat jakékoliv opodstatnění.

Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že skutečnosti týkající se trestní minulosti obviněného byly soudy zvažovány pouze v souvislosti s rozhodováním o výměře ukládaného trestu (str. 22 23 rozsudku prvního stupně, str. 17 napadeného rozsudku). Ve vztahu ke skutku vymezeném pod bodem I. A 10, kvalifikovaného jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a týkajícího se poškozeného J. R., byl naplněn znak uvedení v omyl příslibem obviněného, že má dostat hodně peněz a že zapůjčenou částku 240.000,- Kč, kterou na poškozeném vylákal, bude vracet vždy každého 10. dne v měsíci ve splátkách po 60.000,- Kč, kdy obviněný navíc poškozeného ujistil, že celý dluh bude případně vyrovnán najednou. Jak uvedl státní zástupce, ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by ve vztahu k tomuto konkrétnímu poškozenému obviněný podmínil reálnost svého příslibu jím zcela nově tvrzenou okolností, že jako dlouholetý podnikatel v oboru skla a bižuterie musel být obeznámen se specifiky takového obchodu a rizik spojených s podnikáním. Z odůvodnění nalézacího soudu na str. 23 se podává, že dle skutkových zjištění se trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, obžalovaný dopouštěl po dobu několika let na různých místech České republiky, jedná se přitom o celou řadu útoků na cizí majetek, při níž obžalovaný způsobil nebo chtěl způsobit škodu kolem 4 milionů korun . K úmyslu obviněného nalézací soud uvedl, že obviněný pokračoval v podvodném jednání i poté, co proti němu bylo 11. 6. 2008 zahájeno tr. stíhání pro trestný čin podvodu (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně), což jasně naznačuje, že si byl vědom, že se svým jednáním dopouští trestné činnosti.

IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata