3 Tdo 535/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. zák.





3 Tdo 535/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. května 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 23. 10. 2008, č. j. 55 To 358/2008-312, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 253/2007, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 T 253/2007-287, byl obviněný P. K. uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že ve F. - V. v druhé polovině měsíce dubna 2007 během návštěvy poškozeného D. D., na rekreační chalupě v ulici D., nejprve poškozeného osahával a pak donutil poškozeného k orálnímu styku, když mu pod pohrůžkou násilí a následného překonání jeho odporu opakovaně stimuloval ústy jeho pohlavní orgán, když nedošlo k výronu semene, následně mu vyhrožoval, že pokud jeho jednání ohlásí, tak ublíží jemu nebo někomu z rodiny , a trestným činem znásilnění podle § § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že ve F. - V. dne 11. 8. 2007 kolem 02.00 hodin násilím zatáhl poškozeného D. D., do rekreační chalupy v ulici D., následně uzamkl chodbu, aby poškozený nemohl odejít, nejprve poškozenému svlékl kalhoty a trenýrky, osahával ho v době, kdy ležel na posteli, opakovaně stimuloval ústy jeho pohlavní orgán, v případě, že se bude bránit, ublíží jemu nebo někomu z rodiny, ve svém jednání pokračoval až do 06.00 hodin, když v jednom případě došlo u poškozeného k výronu semene . Za výše uvedené trestné činy byl podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výrok o trestu uloženého mu rozsudkem v téže trestní věci ze dne 17. 1. 2008. č. j. 6 T 253/2007-234 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 3. 2008, č. j. 55 To 56/2008-261, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 10. 2008, č. j. 55 To 358/2008-312, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 10. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým obě rozhodnutí napadl v celém rozsahu jako věcně nesprávná. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle dovolatele dán tím, že soud druhého stupně zamítl jeho důvodně podané odvolání, přestože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i na nesprávném právním posouzení skutku. Obě napadená rozhodnutí jsou podle dovolatele zároveň zatížena vadou zakládající existenci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel především vyslovil přesvědčení, že jeho vina nebyla v dosavadním trestním řízení bez pochybností prokázána, když jediným přímým důkazem proti němu, z něhož vycházel soud prvního stupně při posuzování jeho viny, je výpověď poškozeného D. D., která však není podpořena žádným dalším objektivním důkazem a je naopak zpochybňována výpověďmi ostatních ve věci slyšených svědků i výpisem obsahu telefonních hovorů. Je tedy nevěrohodná a lze z ní vysledovat, že poškozený ve zdánlivých detailech nemluví pravdu. To je podle dovolatele zjevné už z faktu, že poškozený se o svém prvním nedobrovolném pohlavním styku s ním a o pohlavním zneužití bratra L. zmínil až s časovým odstupem několika měsíců (v srpnu), během nichž se s dovolatelem, jak potvrdili slyšení svědci, často vídal a stýkal, a to i o samotě, byli spolu na fotbale, navštěvovali různé restaurace, jednou s ním jel sám autem ke svému otci, spal u něj v domě, několikrát se s bratrem a matkou, svědkyní B., koupali u něj na chalupě, když opravovali dům, s čímž jim rovněž pomáhal, atd. Tyto běžné vzájemné styky dovolatele s poškozeným jsou patrné i z výpisu telefonních hovorů mezi nimi, z nichž lze zejména zjistit, že poškozený sám poměrně často kontaktoval dovolatele, jakkoli to následně popřel. Přitom je velmi nepravděpodobné, že by se poškozený s dovolatelem dál dobrovolně stýkal a telefonoval si s ním, pokud by s ním měl nedobrovolný pohlavní styk intenzity znásilnění. Vedle výše uvedených skutečností, které podstatně snižují věrohodnost výpovědi poškozeného, dovolatel poukázal i na vlastní zdravotní omezení, které dle jeho názoru zcela vylučuje, aby byl schopen fyzicky donutit poškozeného zaujmout jím popsanou polohu, v níž mělo dojít ke stimulaci jeho pohlavního orgánu, tj. že dovolatel seděl poškozenému na rukou obkročmo hlavou k jeho nohám a ústy stimuloval jeho pohlavní orgán. Tato poloha by ostatně byla neuskutečnitelná už proto, že dovolatel je podstatně vyšší než poškozený. Proto u hlavního líčení navrhoval provedení důkazu rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, avšak tento návrh byl soudem zamítnut. Dovolatel dále poukázal na výpověď svědka F. M. týkající se skutku popsaného pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, z níž vyplynulo, že poškozený měl rozhodně možnost dobrovolně odejít z restaurace či si od baru zavolat rodině, a to po dobu hodiny a půl, kdy dovolatel spal. Svědek nezaznamenal, že by dovolatel poškozeného jakkoli omezoval. Poškozeného pak nemohl ani násilím zatáhnout do své chalupy, neboť otevřít branku lze pouze obouručně a spolu s otevřením dveří do chalupy to zabere i několik minut, během nichž mohl poškozený kdykoli utéci. To potvrdil i svědek N., který při opakovaném výslechu v hlavním líčení zároveň uvedl, že od známých poškozeného se v restauraci ve F. doslechl, že celé obvinění je smyšlená věc a že jim toto údajně sdělil sám poškozený. Dovolatel rovněž zdůraznil, že ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie nebyl shledán osobou s agresivními sklony či nebezpečným z psychiatrického nebo sexuologického hlediska. Znalec navíc při hlavním líčení výslovně uvedl, že lidí s profilem obviněného chodí na svobodě stovky a obstojí ve společenských normách. Pouze ze zjištěného bisexuálního zaměření jeho osobnosti a ebofilními sklony tak nelze spolehlivě dovodit, že se dovolatel jednání, jímž byl uznán vinným, skutečně dopustil.


Dovolatel současně namítl, že i pro případ, že by se skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, skutečně dopustil, nelze je právně kvalifikovat jako trestné činy znásilnění podle § 241 tr. zák., neboť nejednal způsobem, jenž by se dal označit za jiný obdobný pohlavní styk, jenž je vedle soulože znakem objektivní stránky uvedené skutkové podstaty. V této souvislosti dovolatel připomněl komentář k trestnímu zákonu z edice C. H. Beck, Praha, 6. vydání, v němž se uvádí, že jiným obdobným pohlavním stykem se rozumí pohlavní styk srovnatelný se souloží, a v tomto smyslu tedy i orální styk, avšak znásilnění je v takovém případě dokonáno jen zasunutím pohlavního údu muže do úst druhé osoby. Aby tedy bylo možno hovořit v daném případě o znásilnění, muselo by k orálnímu styku mezi ním a poškozeným dojít v opačném gardu . Pokud si však měl dovolatel počínat tak, že ústy stimuloval pohlavní úd poškozeného, mohlo by být jeho jednání po právní stránce kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., jehož se mj. dopustí ten, kdo jiného násilím nutí, aby něco trpěl.


S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 55 To 358/2008-312, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 T 253/2007-287, ve všech jeho výrocích a aby ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný ohledně skutků uvedených ve výroku o vině pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. V rámci dovolání dal zároveň podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě napadených rozhodnutí vykonává.


K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve připomněl dosavadní rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci a dále uvedl, že podobně jako v předcházejícím dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 3. 2008, č. j. 55 To 56/2008-261, se převážná část dovolatelovy argumentace vztahuje k problematice hodnocení důkazů a má tedy povahu námitek skutkových, jež nemohou založit deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání. Podle státního zástupce se to týká tvrzení dovolatele, že skutkový stav věci nebyl v dosavadním řízení náležitě zjištěn a vina mu nebyla bez pochybností prokázána. Těmito námitkami však dovolatel primárně nenapadá vlastní právní posouzení skutků popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž tvrzením o nesprávnosti hodnocení provedených důkazů míří ke změně skutkových zjištění vyjádřených v napadených výrocích.


Deklarovanému dovolacímu důvodu podle státního zástupce naopak svou povahou odpovídá námitka dovolatele, že zákonné znaky trestného činu znásilnění by mohl naplnit pouze za předpokladu, pokud by přinutil poškozeného k orálnímu styku v opačném postavení, tj. aby poškozený orálně stimuloval jeho pohlavní úd. Tuto námitku však podle názoru státního zástupce nelze mít za důvodnou. Argumentace dovolatele se zde totiž opírá o neaktuální chápání aktivní role muže a pasivní role ženy v sexuálních vztazích a pomíjí skutečný obsah zákonného termínu donucení jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku , kde zákon vůbec nerozlišuje mezi tzv. aktivní a pasivní rolí v sexuální interakci, nýbrž stejnou měrou chrání práva obou účastníků sexuálního vztahu. Jako příklad v tomto směru uvedl státní zástupce situaci, kdy dominantní žena donutí násilím či pohrůžkou násilí k souloži submisivního mužského partnera (žáka, mladšího příbuzného atd.), který by tak dobrovolně neučinil. Takový model, jenž dle jeho názoru nepochybně vyhovuje definici znásilnění, pak odpovídá i průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině v posuzované trestní věci. Státní zástupce zdůraznil, že nelze rezignovat na ochranu práva svobodného rozhodování člověka o jeho sexuálním životě pouze proto, že v konkrétním případě proběhl tzv. obdobný pohlavní styk v opačném postavení aktérů, kdy se agresor pohlavně ukájel relativně pasivní rolí v tomto styku (nezaváděl svůj úd do úst poškozeného) a svou oběť donutil násilím či pohrůžkou násilí, aby strpěl dovolatelem prováděnou felaci svého pohlavního údu. V tomto ohledu státní zástupce v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.


Protože podle státního zástupce dovoláním napadené rozhodnutí ve skutečnosti není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, své písemné vyjádření shrnul tak, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. K podnětu dovolatele předsedovi senátu Okresního soudu v Liberci, aby navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává, státní zástupce konstatoval, že z dostupného spisového materiálu jednak není patrno, že by předseda senátu učinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., o kterém by bylo třeba rozhodnout, a kromě toho v daném případě není dán žádný racionální důvod, pro který by měl být výkon pravomocně uloženého trestu jakkoli narušován.


Obviněný P. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.


Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod použité zákonné dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.


Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být v posuzovaném případě naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).


S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování, které považuje pro objasnění stíhaných skutků za zcela nedostatečné, a vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily důkazy již provedené, zejména pak dle jeho tvrzení namítající zkreslenou či dokonce cíleně lživou svědeckou výpověď poškozeného D. D. a skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků zpracovaných pro účely předmětného trestního řízení (viz výše). Na tomto podkladě pak dovolatel činí vlastní závěry ohledně existence skutkových vad a z nich plynoucích, resp. na ně navazujících vad právních. Tyto námitky se tedy ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k prosazení pro dovolatele příznivější skutkové, tedy k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.


Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).


V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání projednávaných skutků nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jich nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedeným důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek na str. 3 až 10), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Současně se rovněž vypořádal s návrhem obviněného na doplnění dokazování provedením vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce činu, které považoval nejen za nevhodné a neetické s ohledem na riziko prohloubení či obnovení psychického traumatu poškozeného z celé události, ale především za nadbytečné s ohledem na dosavadní stav dokazování. Tento svůj závěr zároveň na str. 8 napadeného rozsudku rovněž v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a své rozhodnutí v rozsahu nevybočujícím z rámce ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil.


K námitce dovolatele stran zamítnutí jeho důkazního návrhu soudem prvního stupně je třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozsudek soudu prvního stupně nepochybně splňuje.


Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že skutky popsané v bodech 1/ a 2/ výroku o vině byly nesprávně právně kvalifikovány jako trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a že mohly být posouzeny maximálně jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Nesprávné právní posouzení skutku mělo být založeno na vadě spočívající v nenaplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák., protože o jiný obdobný pohlavní styk by se podle názoru dovolatele mohlo jednat pouze za předpokladu, že by to byl v daném případě on, kdo by proti vůli poškozeného vsunul svůj pohlavní úd do jeho úst, a nikoli naopak, jak vyplývá ze skutkové věty napadeného rozsudku.


Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:


Především je třeba uvést, že trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se po novele trestního zákona provedené zák. č. 144/2001 Sb., s účinností od 1. 5. 2001, dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Pojem jiný obdobný pohlavní styk je pak naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu /felace/ či olizování ženských rodidel /cunilinctus/), popř. též anální pohlavní styk. Závažnost takového jednání se přitom vždy hodnotí podle intenzity provedení a s přihlédnutím k jeho následkům (včetně následků psychických) pro oběť činu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1305/2005, nebo pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 35/2007, pod č. T 990).


V posuzovaném případě bylo soudy obou stupňů zjištěno, že obviněný (dovolatel) nejprve ve druhé polovině měsíce dubna 2007 ve své rekreační chalupě mladistvého poškozeného nejprve osahával po těle a následně přes jeho zpočátku slovní a později i fyzický odpor (odstrkování), si na něj kleknul a vahou svého těla mu prakticky znemožnil další obranu, nadto mu pohrozil dalším fyzickým násilím pro případ, že by ve své snaze o obranu neustal. Pak si vzal do úst jeho pohlavní úd a opakovaně vykonal felaci. Dále bylo zjištěno, že dne 11. 8. 2007 poškozeného uchopil za ruce a přes jeho odpor ho násilím zatáhl do své rekreační chalupy, tu uzamkl, aby znemožnil poškozenému odejít, následně ho dovlekl na postel, kde mu za opakovaných výhrůžek fyzickým násilím, pokud se bude bránit, svlékl kalhoty a trenýrky, a přes jeho odpor na něm opět po delší dobu prováděl felaci pohlavního údu. O sexuální motivaci jednání obviněného svědčí nejen jeho výše popsané počínání, když zaměřil svoji pozornost především na genitálie poškozeného, ale též zjištění, že v okamžiku napadení poškozeného měl sám ztopořené přirození. Jednání dovolatele tedy směřovalo k vlastnímu sexuálnímu ukojení s napadenou mladistvou osobou, a to způsobem pohlavního styku, který si sám zvolil a který ho uspokojoval. Jestliže za konstatovaného skutkového stavu věci kvalifikovaly soudy jeho jednání jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., lze mít za to, že tak učinily v souladu se zákonem.


Podstatné totiž je, že dovolatel přímým násilím kombinovaným s pohrůžkami násilí překonal odpor poškozeného k tomu, aby mu následně svými ústy mohl opakovaně stimulovat jeho pohlavní úd. Taková sexuální agrese mohla, a jak se ukázalo, také představovala pro poškozeného z psychického i fyzického hlediska silný traumatický zážitek. Především však inkriminovaným jednáním bylo nepochybně zasaženo jeho právo svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě, k jehož ochraně jako společenského zájmu ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. slouží. Státní zástupce v tomto směru pak ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal na to, že zákon nerozlišuje mezi tzv. aktivní a pasivní rolí v sexuální interakci, nýbrž stejnou měrou chrání práva obou účastníků sexuálního vztahu. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že výklad trestného činu znásilnění podávaný dovolatelem de facto popírá trestněprávní teorie, které připouští, že trestného činu znásilnění se může dopustit i žena vůči muži nacházejícímu se v tzv. pasivní roli, když po překonání jeho odporu a proti jeho vůli na něm vykoná soulož, tj. zavede si sama jeho pohlavní úd do pochvy, což je technicky vzato v mnohém obdobná situace, jako v nyní posuzovaném případě, kdy si dovolatel počínal tak, že si vložil do úst pohlavní úd poškozeného a tímto způsobem se uspokojoval. Z výše uvedeného lze dovodit, že rovněž v případech, kdy pachatel násilným jednáním překoná odpor druhé osoby (ať už muže nebo ženy) a donutí ji, aby strpěla stimulaci svého pohlavního orgánu ústy pachatele (tzn. felace, resp. též cunilinctus), dopouští se jednání, jež má povahu jiného obdobného pohlavního styku. Nemusí tedy jít jen o způsob ukájení se s jinou osobou spočívající výlučně v tom, že dojde k zavedení údu pachatele do úst takové osoby, jak nesprávně namítá dovolatel. Z hlediska obsahu výše uvedeného zákonného pojmu lze podle názoru Nejvyššího soudu obě výše uvedené techniky orálního pohlavního styku považovat v podstatě za srovnatelné a svým významem rovnocenné, přičemž z hlediska narušení zájmu společnosti na ochraně práva poškozeného svobodně se rozhodovat o svém pohlavním životě je lze považovat za stejně nebezpečné.


Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí jím vytýkanými hmotně právními vadami ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak (z hlediska citovaného důvodu dovolání) relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. To současně znamená, že opodstatnění nebylo možno přiznat ani námitce podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného P. K. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.


V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněného bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. Samotný návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí může přitom za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však v dané věci tento postup nezvolil.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 13. května 2009


Předseda senátu:


JUDr. Eduard Teschler