3 Tdo 530/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 89 tr. zák., § 4 tr. zák., § 11 odst. 1 tr. ř., § 160 tr. ř.




3 Tdo 530/2010- 400

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovoláních podaných obviněnými M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., Ing. M. B., Ing. D. O., P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. D. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. B. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. O. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005 , byli obvinění M. Š., V. B. , Š. D., M. H., M. B., Ing. M. B., Ing. D. O. a P. K. uznáni vinnými, a to:

obviněný M. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), za skutky ad I/1-68, II/59-60, VI/1-79, XI/1-7, XVI/1-16, XIX/1-5, XXII/1-7, 10, 14-15, 26-27, 29, XXIII/1-14 výroku,

obviněný V. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky ad V/10, 15, VIII/1-2, XVII/1 výroku,

obviněný Š. D. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky XXII/1-41 výroku,

obviněný M. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky ad XV/7-8, 11-14, 17-18, 21-22, XXIV/10-15, 18 výroku,

obviněný M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za skutky ad I/1-68; VI/12-14, 63, XVI/1-3, 12-13, XXII/14, XXIII/11-13 výroku,

obviněný Ing. M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za skutky ad I/1-68; II/3-10, 13-31, 33, 35, 37-41, 50-58, 61-65, 68-69, 73-75, III/1-23, IV/1-16, 19-21, 32, 34, 38, 40, V/1-41, VI/1-79, VIII/1-2, X/1-2, XI/1-7, XII/1-11, XIII/5-9, XIV/1-4, XV/1-24, XVI/1-16, XVII/1, XX/1-8, XXI/1-3, XXII/1-41, XXIII/1-14, XXIV/4-18 výroku,

obviněný Ing. D. O. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za všechny skutky výroku,

obviněný P. K. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (za skutky ad I/1-68; II/1-5, 11-15, 27-29, 32-37, 42-47, 50-51, 59-60, IV/30-31, VI/1-3, 6-27, 29, 34-40, 47, 49, 51-60, 63-66, 70-74, XI/1-7, XVI/1-16, XXII/1-7, 10-21, 24-25, 29, XXIII/1-14 výroku),

jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že (dovolatelé jsou ve výroku rozsudku pro přehlednost označeni tučným písmem):

v době od 26. 2. 1999 do 13. 10. 1999 v D. B., okr. V. a jinde, všichni vedeni snahou podílet se na nelegálně získaných finančních prostředcích vylákaných ze společnosti CORFINA TRADE s.r.o. P., S., poté, co obžalovaní R. J. a Ing. D. O. jako členové sdružení D. R. C., D. B., na základě smlouvy o spolupráci ze dne 27. 1. 1999, včetně dodatku k této smlouvě ze dne 26. 3. 1999, uzavřenými mezi společností CORFINA TRADE s.r.o. P. a sdružením D.R. C., D. B. a plné moci ze dne 27. 1. 1999 byli oprávněni uzavírat leasingové smlouvy, případně kupní smlouvy s jednotlivými zájemci, v nichž CORFINA TRADE s.r.o. vystupovala jako pronajímatel či prodávající, a obžalovaný Ing. M. B. od 9. 4. 1999 na základě zmocnění k podpisu leasingových smluv za sdružení D.R. C. D. B. jménem spol. CORFINA TRADE s.r.o. P., uzavírali fingované leasingové smlouvy či kupní smlouvy na splátkový prodej s jednotlivými leasingovými nájemci a kupujícími, přičemž obžalovaní M. B., V. D., R. G., B. H., T. J., J. K., E. K., P. K., J. K., M. M., V. M., A. M., J. N., M. P., V. P., L. R., F. S., M. Š. a D. T. vystupovali jako dodavatelé předmětu leasingu či předmětu koupě, případně rovněž i jako leasingoví nájemci, nebo zprostředkovatelé při uzavírání shora zmíněných smluv, obžalovaní V. B., Š. D., O. F., M. H., P. K., A. F., R. N., P. S. a J. Š. získávali zájemce k uzavření leasingových či kupních smluv, uzavření těchto smluv zprostředkovávali, opatřovali potřebné doklady, předkládali smlouvy zájemcům k podpisu či sami jako leasingoví nájemci smlouvy uzavřeli, byť fakticky ve smlouvách uvedené předměty leasingu nebyly dodány a ani nemohly být dodány, když neexistovaly, akontace nebyly placeny, v potvrzení o zaměstnání a výši příjmů jednotlivých zájemců o uzavření předmětných smluv byly uvedeny záměrně nepravdivé údaje, potvrzující jejich solventnost a existenci zaměstnání, případně obžalovaní v některých případech bez vědomí leasingových nájemců či kupujících použili osobní údaje z jejich odcizených osobních dokladů, přičemž obžalovaní R. J. a Ing. D. O. tato podvodná jednání zastřešovali tím způsobem, že je promýšleli, plánovali, koordinovali, zprostředkovávali kontakt se spol. CORFINA TRADE s.r.o., sami nebo prostřednictvím dalších osob shromažd'ovali potřebné doklady, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing, vedli příslušnou administrativu, uzavírali smlouvy, obžalovaný Ing. M. B. ověřoval potřebné doklady, počítačově zpracovával podklady, tvoříci nezbytnou dokumentaci sjednaných smluv, uzavíral smlouvy, ač s ohledem na své postavení a informace, které měl k dispozici, si musel být vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání, a i ostatní obžalovaní, vyjma obžalovaných T. J., J. K., P. K., A. M., R. N., M. P., F. S. a P. S. vědomě akceptovali skutečnost, že jsou součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, déledobé, předem naplánované a promyšlené shora popsané trestné činnosti, která je páchána sériovým způsobem za účasti více osob, skládá se z řady na sebe navazujících kroků, jako je zejména obstarávání zájemce o fingovaný leasing či koupi, opatření dokladů, mnohdy nepravdivých, sepsání smlouvy, ač její předmět neexistuje, předložení materiálů spol. CORFINA TRADE s.r.o. za účelem docílení platby touto společností k její škodě, rozdělení zisku, případně dalších úkonů,

takže v důsledku tohoto počínání na základě uzavřených leasingových a kupních smluv, předložených faktur, fingovaných dodacích listů a dalších dokladů byly spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. vyplaceny finanční prostředky, které obžalovaní použili pro svou potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob, kdy takto došlo k uzavření následujících smluv :

I.
Obžalovaní M. B. (jako dodavatel), Ing. M. B. , R. J., Ing. D. O., P. K., M. Š., J. Š. (v bodech č. 26-27, 68), A. F., nyní S. (v bodech č.1, 44, 50, 57-58, 64-65), O. F. (v bodech č. 41, 46-49), P. D. (v bodech č. 1, 21-23, 42, 45, 53-54 - stíhaný samostatně):

1. dne 9. 9. 1999 leasingovou smlouvu s H. B. na koupi kuchyňského kompletu v pořizovací hodnotě 176.900,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 115.154,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný M. B., který se zároveň podílel na vystavení fiktivních dokladů o dodání předmětu leasingu, nájemkyni sjednal obžalovaný P. D., dodavatele zajistili obžalovaní M. Š. a P. K., jenž zároveň společně s obžalovanou A. F., nyní S. záležitost projednal s nájemkyní a předložil jí k podpisu písemnosti týkající se zmíněné smlouvy a obžalovaný R. J. posléze zaplatil jednu leasingovou splátku ,

a obdobně v dalších útocích 2.-68. citovaných na str. 6-20 tohoto rozsudku;

II.
Obžalovaní R. J.. Ing. M. B. (v bodě č. 3-10, 13-31, 33, 35, 37- 41, 50-58, 61-65, 68-69, 73-75 ), Ing. D. O., P. K. (v bodech č. 1-5, 11-15, 27-29, 32-37, 42-47, 50-51, 59-60), M. Š. (v bodech č. 59-60), J. N. (v bodě č. 54), J. Š. (v bodech č. 48-49, 59-60) P. B. (jako dodavatel- stíhaný samostatně):

1. dne 6. 4. 1999 leasingovou smlouvu s Ing. B. D. na koupi elektroniky v hodnotě 64.900,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 40.219,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím DONA GRUP spol. s r.o., zastoupenou obžalovaným P. B. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný R. J., jenž zároveň podepsal smlouvu o obchodní spolupráci s dodavatelem, ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, nájemce sjednal a nabídl mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy obžalovaný P. K., poté společně s obžalovaným R. J. a dodavatelem obžalovaným P. B. záležitost projednali s nájemcem, předložili mu k podpisu písemnosti týkající se zmíněné smlouvy a obžalovaný R. J. zaplatil za nájemce jednu leasingovou splátku.

a obdobně v dalších útocích 2.-75. citovaných na str. 20-39 tohoto rozsudku;

III.
Obžalovaní P. B. (stíhaný samostatně) a J. N. (jako dodavatelé, Ing. D. O., Ing. M. B. a R. J.:

1. dne 19. 6. 1999 leasingovou smlouvu s M. F. na koupi nábytku v hodnotě 152.500,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 99.245,- Kč, přičemž smlouvu podepsali za spol. CORFINA TRADE s.r.o. obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný J. N., jenž zároveň ověřil podpis nájemkyně na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy a vystavil doklady o dodání předmětu leasingu, dále obžalovaný J. N. a P. B. zprostředkovaně přes J. K. navázali kontakt s nájemkyní, přislíbili jí obstarání finanční půjčky, předložili jí k podpisu nevyplněné tiskopisy leasingové smlouvy včetně souvisejících dokladů, následně jí prostřednictvím J. K. v návaznosti na jednání popsané pod body III/1-2) vyplatili částku v celkové výši okolo 45.000,- Kč a obžalovaný R. J. zaplatil za nájemkyni jednu leasingovou splátku,

a obdobně v dalších útocích 2.-23. citovaných na str. 40-45 tohoto rozsudku;

IV.
Obžalování V. D. (jako dodavatel), Ing. D. O. , R. J., Ing. M. B. (v bodech č. 1-16, 19-21, 32, 34, 38, 40) R. G. (v bodech č. 19-21), J. Š. (v bodě č. 10), P. K. (v bodech č. 30-31):

1. dne 24. 5. 1999 leasingovou smlouvu s P. K. na koupi nábytku v hodnotě 105.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 67.769,- Kč, přičemž smlouvu. za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný R. J., další vyhotovení téže leasingové smlouvy a kupní smlouvu mezi kupujícím spol. CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím, spol. VERTICOLOR, s.r.o., podepsal obžalovaný Ing. M. B., dodavatele zajistil obžalovaný R. J., jenž zároveň projednal uzavření leasingové smlouvy s nájemcem, předložil mu k podpisu smlouvu včetně souvisejících dokladů, ověřil jeho podpis na směnce tvořící přílohu zmíněné smlouvy a obžalovaný V. D. umožnil zasílání plateb fakturovaných za dodání předmětu leasingu spol. CORFINA TRADE s.r.o. na vlastní bankovní účet,

a obdobně v dalších útocích 2.-40. citovaných na str. 46-54 tohoto rozsudku;

V.
Obžalovaní R. G. (jako dodavatel), Ing. D. O. , Ing. M. B. , R. J., V. B. (v bodech č. 10,15), R. N. (v bodě č. 15):

1. dne 19. 7. 1999 leasingovou smlouvu s P. C. na koupi nábytku v hodnotě 70.360,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. způsobili škodu ve výši 45.020,- Kč, přičemž smlouvu podepsali za spol. CORFINA TRADE s.r.o. obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný R. G., kterého zajistili zástupci sdružení D.R. C. D. B., jmenovaný zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, fakturovaná platba byla směrována na bankovní účet, k němuž měl dispoziční právo kromě dodavatele také obžalovaný R. J., jenž záležitost projednal s nájemcem, nabídl mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, předložil mu k podpisu písemnosti týkající se zmíněné smlouvy, zaplatil za nájemce jednu leasingovou splátku a následně mu předal částku ve výši 38.000,- Kč,

a obdobně v dalších útocích 2.-41. citovaných na str. 54-64 tohoto rozsudku;

VI.
Obžalovaní B. H. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., P. K. (v bodech č. 1-3, 6-27, 29, 34-40, 47, 49, 51-60, 63-66, 70-71), M. Š. , J. Š. (v bodech č. 1-3, 5, 24), O. F. (v bodech č. 15-17), M. B. (v bodech č. 12-14, 63), V. M. (v bodě č. 66) a P. D. (v bodech č. 6-8, 12-19, 63 - stíhaný samostatně):

1. dne 1. 7. 1999 leasingovou smlouvu s P. V. na koupi elektroniky v hodnotě 94.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 60.657,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný B. H., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, smlouvu o obchodní spolupráci s dodavatelem podepsal obžalovaný R. J., nájemce zajistili obžalovaní J. Š., M. Š. a P. K., kteří mu nabídli možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, obžalovaní M. Š. a P. K. mu předložili k podpisu smlouvu včetně souvisejících dokladů a platba fakturovaná za dodání předmětu leasingu spol. CORFINA TRADE s.r.o. byla zaslána na bankovní účet obžalovaného M. Š.,

a obdobně v dalších útocích 2.-79. citovaných na str. 64-83 tohoto rozsudku;

VII.
Obžalovaní E. K. (jako dodavatel), Ing. D. O. , R. J.:

1. dne 6. 4. 1999 leasingovou smlouvu s M. D. na koupi nábytku v hodnotě 276.870,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 171.977,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím obžalovaným E. K. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný R. J., za prodávajícího obžalovaný E. K., jenž zároveň vystavil fiktivní fakturu o prodeji zboží leasingové společnosti, vedl jednání s nájemcem, nabídl mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, zkontaktoval ho s další přesně nezjištěnou osobou, která mu předložila k podpisu leasingovou smlouvu včetně souvisejících dokladů, obžalovaný R. J. ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy a následně byla vyplacena nájemci v několika splátkách žádaná finanční částka,

2. dne 6. 4. 1999 leasingovou smlouvu s M. D. na koupi elektroniky v hodnotě 23.960,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 14.771,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím obžalovaným E. K. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný R. J., za prodávajícího obžalovaný E. K., jenž zároveň vystavil fiktivní fakturu o prodeji zboží leasingové společnosti, vedl jednání s nájemcem, nabídl mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, zkontaktoval ho s další přesně nezjištěnou osobou, která mu předložila k podpisu leasingovou smlouvu včetně souvisejících dokladů, obžalovaný R. J. ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy a následně byla vyplacena nájemci v několika splátkách žádaná finanční částka,

VIII.
Obžalovaní P. K. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., V. B. :

1. dne 5. 8. 1999 leasingovou smlouvu s L. M. na koupi nábytku v hodnotě 136.400,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 88.754,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný P. K., jenž zároveň vystavil fiktivní doklad o dodání předmětu leasingu, cíleně nechal zaslat platbu fakturovanou spol. CORFINA TRADE s.r.o. za dodání předmětu leasingu na účet nájemce L. M., společně s obžalovaným V. B. vedl jednání s nájemcem, obžalovaný V. B. poté předložil nájemci k podpisu leasingovou smlouvu včetně souvisejících dokladů, projednal záležitost se zástupci sdružení D.R. C. D. B., předal jim doklady týkající se leasingové smlouvy, kdy k podpisu smlouvy došlo přesto, že dodavatel obžalovaný P. K. neměl uzavřenou smlouvu o obchodní spolupráci se spol. CORFINA TRADE s.r.o.,

2. dne 13. 8. 1999 leasingovou smlouvu s L. M. na koupi nábytku v hodnotě 165.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 107.396,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný P. K., jenž zároveň vystavil fiktivní doklad o dodání předmětu leasingu, cíleně nechal zaslat platbu fakturovanou spol. CORFINA TRADE s.r.o. za dodání předmětu leasingu na účet nájemce L. M., společně s obžalovaným V. B. vedl jednání s nájemcem, obžalovaný V. B. poté předložil nájemci k podpisu leasingovou smlouvu včetně souvisejících dokladů, projednal záležitost se zástupci sdružení D.R. C. D. B., předal jim doklady týkající se leasingové smlouvy, kdy k podpisu smlouvy došlo přesto, že dodavatel obžalovaný P. K. neměl uzavřenou smlouvu o obchodní spolupráci se spol. CORFINA TRADE s.r.o.

IX.
Obžalovaní J. K. (jako dodavatel v bodě č. 1 a leasingový nájemce v bodě č. 2), P. S., Ing. D. O. , R. J.:

1. dne 26. 3. 1999 leasingovou smlouvu s P. S. na koupi nábytku v hodnotě 195.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 121.088,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím obžalovaným J. K. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný R. J., za dodavatele obžalovaný J. K., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodáni předmětu leasingu, obžalovaný P. S. zajistil dodavatele, záležitost projednal se zástupci sdružení D.R. C. D. B., jako nájemce podepsal leasingovou smlouvu, obžalovaný R. J. ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy a platba fakturovaná za dodání předmětu leasingu spol. CORFINA TRADE s.r.o. byla zaslána na bankovní účet obžalovaného P. S.,

2. dne 22. 4. 1999 kupní smlouvu s J. K. na koupi nábytku v pořizovací hodnotě 197.956,50 Kč a spol. CORFINA TRADE P. tak způsobili škodu ve výši 122.731,50 Kč, přičemž smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím P. Ch. podepsal obžalovaný Ing. D. O., obžalovaný P. S. záležitost projednal se zástupci sdružení D.R. C. D. B., zajistil dodavatele i fiktivní doklady o dodání předmětu koupě, obžalovaný J. K. jako kupující podepsal kupní smlouvu včetně dodacího listu, ač předmět koupě nepřevzal, platba fakturovaná za dodání předmětu koupě spol. CORFINA TRADE s.r.o. byla zaslána na bankovní účet obžalovaného P. S., obžalovaný Ing. D. O. ověřil podpis kupujícího na směnce tvořící přílohu kupní smlouvy a obžalovaný R. J. zaplatil za kupujícího jednu splátku,

X.
Obžalovaní T. J., Ing . D. O., Ing. M. B. , R. J.:

1. dne 14. 4. 1999 leasingovou smlouvu s T. J. na koupi nábytku v hodnotě 189.900,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 117.917,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím L. K. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný Ing. M. B., jenž zároveň ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, obžalovaný T. J. záležitost projednal s obžalovaným R. J., který mu nabídl možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, poté zajistil dodavatele, dále jako nájemce podepsal leasingovou smlouvu k neexistujícímu předmětu leasingu a platby fakturované spol. CORFINA TRADE s.r.o. za dodání předmětu leasingu byly směrovány na bankovní účet majitele P. Z.,

2. dne 16. 4. 1999 leasingovou smlouvu s T. J. na koupi nábytku v hodnotě 113.700,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 70.552,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím L. K. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný Ing. D. O., jenž zároveň ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, obžalovaný T. J. záležitost projednal s obžalovaným R. J., který mu nabídl možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, poté zajistil dodavatele, dále jako nájemce podepsal leasingovou smlouvu k neexistujícímu předmětu leasingu a platby fakturované spol. CORFINA TRADE s.r.o. za dodání předmětu leasingu byly směrované na bankovní účet majitele P. Z.

XI.
Obžalovaní J. K. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., P. K., M. Š. , A. F., nyní S. (v bodech č. 2, 3, 5), O. F. (v bodech č. 4, 6, 7):

1. dne 2. 9. 1999 leasingovou smlouvu s J. S. na koupi technického zařízení v hodnotě 68.198,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 43.604,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný J. K., jenž zároveň podepsal fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, dodavatele zajistili zprostředkovaně přes J. K. obžalovaní M. Š. a P. K., který společně s obžalovanou A. F., nyní S. v této záležitosti osobně jednal s obžalovaných J. K., z jejich iniciativy jmenovaný podepsal smlouvu o spolupráci se spol. CORFINA TRADE s.r.o., a to prostřednictvím sdružení D.R. C. D. B., poté obžalovaní P. K. a M. Š. sjednali nájemce, nabídli mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, předložili mu k podpisu smlouvu včetně souvisejících dokladů a z účtu dodavatele čerpali peníze vylákané od spol. CORFINA TRADE s.r.o.,

a obdobně v dalších útocích 2.-7. citovaných na str. 86-88 tohoto rozsudku;

XII.
Obžalovaní R. J., Ing. D. O., Ing. M. B. :

1. dne 2. 8. 1999 leasingovou smlouvu s T. D. na koupi nábytku v hodnotě 216.800,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 142.245,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele zemřelý S. P., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu,

a obdobně v dalších útocích 2.-11. citovaných na str. 89-90 tohoto rozsudku;

XIII.
Obžalovaní M. M., R. J., Ing. D. O., Ing. M. B. (v bodech č. 5-9):

1. dne 30. 3. 1999 leasingovou smlouvu s P. V. na koupi nábytku v hodnotě 179.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 111.142,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím S. V. A. N. J. podepsal obžalovaný R. J., jenž vedle jednání s obžalovaným M. M., nabídl mu možnost získat finanční prostředky uzavřením leasingové smlouvy, opatřil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, obžalovaný M. M. sjednal nájemce a platba fakturovaná za dodání předmětu leasingu spol. CORFINA TRADE s.r.o. byla zaslána na bankovní účet obžalovaného M. M.,

a obdobně v dalších útocích 2.-9. citovaných na str. 90-92 tohoto rozsudku;

XIV.
Obžalovaní F. S. (jako dodavatel), R. J., Ing. D. O., Ing. M. B. :

1. dne 26. 4. 1999 kupní smlouvu s M. V. na koupi nábytku v pořizovací hodnotě 172.410,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 108.690,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím S. výroba nábytku, F. S. ohledně předmětu následného splátkového prodeje podepsal za spol. CORFINA TRADE s.r.o. obžalovaný Ing. D. O., za dodavatele obžalovaný F. S., jenž zároveň sjednal kupující, nabídl jí možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením kupní smlouvy, záležitost projednal s obžalovaným Ing. D. O. a vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu koupě, obžalovaný Ing. D. O. předložil kupující k podpisu kupní smlouvu včetně souvisejících dokladů, ověřil její podpis na směnce tvořící přílohu smlouvy a posléze byla vyplacena M. V. na hotovosti částka ve výši okolo 90.000,- Kč,

a obdobně v dalších útocích 2.-4. citovaných na str. 92-93 tohoto rozsudku;

XV.
Obžalovaní R. J., Ing. D. O., Ing. M. B. , M. H. (v bodech č. 7-8, 11-14, 17-18, 21-22), D. T. (v bodě č. 1), R. M. (jako dodavatel - stíhaný samostatně):

1. dne 4. 6. 1999 leasingovou smlouvu s D. A. na koupi nábytku v hodnotě 108.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 69.709,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., dodavatele zajistil obžalovaný R. J., nájemce sjednal a nabídl mu možnost získat finanční půjčku obžalovaný R. M., jenž společně s obžalovaným R. J. záležitost projednal s nájemcem a předložili mu k podpisu smlouvu včetně souvisejících dokladů, zároveň obžalovaný R. M. vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, obžalovaný D. T. k žádosti shora uvedených vystavil pro nájemce nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, obžalovaný Ing. D. O. zaplatil za nájemce jednu leasingovou splátku a posléze byla vyplacena nájemci na hotovosti částka ve výši 40.000,- Kč,

a obdobně v dalších útocích 2.-24. citovaných na str. 94-98 tohoto rozsudku;

XVI.
Obžalovaní V. M. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J. , P. K., M. Š., M. B. (v bodech č. 1-3, 12-13):

1. dne 21. 7. 1999 leasingovou smlouvu s J. B. na koupi elektroniky v hodnotě 96.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 61.950,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný V. M., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, dodavatele zajistili obžalovaní M. Š. a P. K., kteří mu rovněž dojednali se zástupci sdružení D.R. C. D. B. uzavření smlouvy o obchodní spolupráci se spol. CORFINA TRADE s.r.o., obžalovaný M. B. sjednal nájemce, nabídl mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy a předložil mu k podpisu zmíněnou smlouvu včetně souvisejících dokladů,

a obdobně v dalších útocích 2.-16. citovaných na str. 98-102 tohoto rozsudku;

XVII.
Obžalovaní M. P. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., R. N., V. B. :

1. dne 20. 5. 1999 leasingovou smlouvu s R. N. na koupi nábytku v hodnotě 154.500,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 100.548,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím obžalovaným M. P. ohledně předmětu leasingu podepsal za spol. CORFINA TRADE s.r.o. obžalovaný Ing. M. B., jenž zároveň ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, další vyhotovení téže leasingové smlouvy podepsal obžalovaný R. J., obžalovaný V. B. sjednal nájemce i dodavatele, nabídl jim možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, předložil jim k podpisu zmíněnou smlouvu včetně souvisejících dokladů, které obžalovaný R. N. v postavení nájemce a obžalovaný M. P. v postavení dodavatele podepsali, přestože se jednalo o doklady fiktivní, když předmět leasingu neexistoval a nebyl dodán.

XVIII.
Obžalovaný Ing. D. O. (jako dodavatel):

1. dne 2. 7. 1999 leasingovou smlouvu s H. T. na koupi nábytku v hodnotě 304.390,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 202.473,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím firmou K. D. O., D. B. ohledně dodání předmětu leasingu podepsal za spol. CORFINA TRADE s.r.o. obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný Ing. D. O., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu se záměrem vylákat od leasingové společnosti částku ve fakturované výši.

XIX.
Obžalovaní M. Š., Ing. D. O. , R. J.:

1. dne 5. 3. 1999 leasingovou smlouvu s M. Š. na koupi nábytku v hodnotě 29.159,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 18.002,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný R. J., ač dodavatel J. B. neměl uzavřenou smlouvu o obchodní spolupráci s uvedenou leasingovou společností a provozoval autodopravu, obžalovaný M. Š. podepsal leasingovou smlouvu v postavení nájemce, zajistil podpis dodavatele na fiktivních dokladech o dodání předmětu leasingu a fakturovanou platbu směroval na jeho bankovní účet,

a obdobně v dalších útocích 2.-5. citovaných na str. 103-104 tohoto rozsudku;

XX.
Obžalovaní Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., E. K.:

1. dne 21. 5. 1999 leasingovou smlouvu s J. G. na koupi nábytku v hodnotě 164.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 106.739,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím RELLÜMA FAMILY s.r.o. D. zastoupenou zemřelým Z. M. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný Ing. M. B., který zároveň ověřil podpis nájemce na směnce tvořící přílohu leasingové smlouvy, další vyhotovení téže leasingové smlouvy podepsal obžalovaný R. J., dále zaplatil za nájemce jednu leasingovou splátku, obžalovaný E. K. zajistil dodavatele, jenž dle jeho pokynů vyhotovil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu a posléze mu předal finanční hotovost získanou na základě provedené fakturace za dodání předmětu leasingu,

a obdobně v dalších útocích 2.-8. citovaných na str. 104-106 tohoto rozsudku;

XXI.
Obžalovaní A. M. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J.:

1. dne 10. 8. 1999 leasingovou smlouvu s D. D. na koupi nábytku v hodnotě 251.564,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 165.051,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný A. M., jenž zároveň vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu a záležitost projednal se zástupci sdružení D.R. C. D. B.,

2. dne 28. 6. 1999 leasingovou smlouvu s E. B. na koupi nábytku v hodnotě 91.220,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 58.859,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný A. M., jenž zároveň zajistil nájemkyni, nabídl jí zajištění půjčky, poté jí předložil k podpisu smlouvu včetně souvisejících písemností, vyhotovil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu a záležitost projednal se zástupci sdružení D.R. C. D. B.,

3. dne 2. 8. 1999 leasingovou smlouvu s P. L. na koupi nábytku v hodnotě 176.900,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 115.144,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele obžalovaný A. M., jenž vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, zároveň zajistil nájemce, zkontaktoval ho s obžalovaným R. J., který mu předložil k podpisu leasingovou smlouvu včetně souvisejících dokladů.

XXII.
Obžalovaní V. P. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., Š. D., P. K. (v bodech č. 1-7,10-21,24-25, 29), M. Š. (v bodech č. 1-7,10,14-15,26-27,29), O. F. (v bodech č. 6-7, 26-27), M. B. (v bodě č. 14), P. D. (v bodech č. 5, 14 - stíhaný samostatně):

1. dne 21. 8. 1999 leasingovou smlouvu s M. Z. na koupi nábytku v hodnotě 17.080,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 10.664,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný R. J., za dodavatele obžalovaný V. P., kterého zajistil obžalovaný Š. D., jenž mu zároveň předložil k podpisu leasingovou smlouvu a fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, obžalovaný P. K. vedl jednání s nájemcem, nabídl mu možnost získat finanční půjčku, opatřil podpis smlouvy včetně souvisejících dokladů, následně v návaznosti na jednání popsané pod body XXII/1-3) obžalovaný M. Š. vyplatil nájemci na hotovosti částku 80.000,- Kč a obžalovaný P. K. čerpal z účtu dodavatele peníze vylákané od spol. CORFINA TRADE s.r.o.,

a obdobně v dalších útocích 2.-41. citovaných na str. 107-115 tohoto rozsudku;

XXIII.
Obžalovaní L. R. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B. , R. J., P. K., M. Š. , A. F., nyní S., M. B. (v bodech č. 11-13), O. F. (v bodě č. 14):

1. dne 7. 9. 1999 leasingovou smlouvu s M. B. na koupi nábytku v hodnotě 115.900,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 74.787,- Kč, přičemž smlouvu za spol. CORFINA TRADE s.r.o. podepsal obžalovaný Ing. M. B., za dodavatele L. R., jenž zároveň podepsal fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu, dodavatele zajistili zprostředkovaně přes J. K. obžalovaní M. Š. a P. K., který společně s obžalovanou A. F., nyní S., v této záležitosti osobně jednal s obžalovaným L. R., z jejich iniciativy jmenovaný podepsal smlouvu o obchodní spolupráci se spol. CORFINA TRADE s.r.o., a to prostřednictvím sdružení D.R. C. D. B., dále mu předložili k podpisu nevyplněné leasingové smlouvy a doklady o dodání předmětu leasingu, nájemkyni sjednala dosud přesně nezjištěná osoba a obžalovaní M. Š. a P. K. následně z účtu dodavatele čerpali peníze vylákané od spol. CORFINA TRADE s.r.o.,

a obdobně v dalších útocích 2.-14. citovaných na str. 116-120 tohoto rozsudku;

XXIV.
Obžalovaní D. T. (jako dodavatel), Ing. D. O., R. J., Ing. M. B. (v bodech č. 4-18), M. H. (v bodech č. 10-15, 18), R. M. (v bodech č. 1, 16, 17 stíhaný samostatně):

1. dne 26. 2. 1999 leasingovou smlouvu s P. D. na koupi nábytku v hodnotě 168.000,- Kč a spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. tak způsobili škodu ve výši 106.824,- Kč, přičemž tuto smlouvu a kupní smlouvu uzavřenou mezi kupujícím CORFINA TRADE s.r.o. a prodávajícím D. D. T., R. ohledně předmětu leasingu podepsal obžalovaný R. J., jenž zároveň zajistil dodavatele, nájemce sjednal obžalovaný R. M., obžalovaní D. T. a R. J. vedli jednání s nájemcem, nabídli mu možnost získat finanční půjčku zastřenou uzavřením leasingové smlouvy, předložili mu k podpisu smlouvu včetně souvisejících dokladů, obžalovaný D. T. poté vystavil fiktivní doklady o dodání předmětu leasingu a platba fakturovaná za dodání předmětu leasingu byla záměrně směrována na bankovní účet vedený na jméno B. M., k němuž měl dispoziční právo také obžalovaný R. M.,

a obdobně v dalších útocích 2.-18. citovaných na str. 121-126 tohoto rozsudku;

čímž způsobili spol. CORFINA TRADE s.r.o., S., škodu ve výši:

- obžalovaný R. J. 38,341.838,50 Kč
- obžalovaný Ing. M. B. 34,854.998,00 Kč
- obžalovaný Ing. D. O. 38,544.311,50 Kč
- obžalovaný V. B. 524.135,00 Kč
- obžalovaný M. B. 7,512.355,00 Kč
- obžalovaný Š. D. 3,421.186,00 Kč
- obžalovaný V. D. 3,245.468,00 Kč
- obžalovaný O. F. 1,196.953,00 Kč
- obžalovaný R. G. 3,774.784,00 Kč
- obžalovaný B. H. 5,570.083,00 Kč
- obžalovaný M. H. 1,679.359,00 Kč
- obžalovaný T. J. 188.469,00 Kč
- obžalovaný J. K. 243.819,50 Kč
- obžalovaný E. K. 750.054,00 Kč
- obžalovaný P. K. 196.150,00 Kč
- obžalovaný P. K. 15,850.692,00 Kč
- obžalovaná A. F. (S.) 1,908.485,00 Kč
- obžalovaný J. K. 292.966,00 Kč
- obžalovaný M. M. 728.660,00 Kč
- obžalovaný V. M. 1,246.214,00 Kč
- obžalovaný A. M. 339.054,00 Kč
- obžalovaný R. N. 202.716,00 Kč
- obžalovaný J. N. 1,838.928,00 Kč
- obžalovaný M. P. 100.548,00 Kč
- obžalovaný V. P. 3,421.186,00 Kč
- obžalovaný L. R. 1,009.106,00 Kč
- obžalovaný F. S. 366.832,00 Kč
- obžalovaný P. S. 243.819,50 Kč
- obžalovaný J. Š. 823.863,00 Kč
- obžalovaný M. Š. 15,981.174,00 Kč
- obžalovaný D. T. 1,646.764,00 Kč.

Za výše uvedenou trestnou činnost byli obvinění a to:

obviněný M. Š. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný V. B. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let;

obviněný Š. D. podle § 204 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 2 T 101/2004, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2004, a z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 2 T 12/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 To 935/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;

obviněný M. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. ve spojení § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 2 podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let;

obviněný M. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2, písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 2 T 196/99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 6 To 247/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;

obviněný Ing. M. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný Ing. D. O. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný P. K. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných:
- R. J.
- M. B.
- V. D.
- O. F.
- R. G.
- B. H.
- T. J.
- J. K.
- E. K.
- P. K.
- A. F.
- J. K.
- M. M.
- V. M.
- A. M.
- R. N.
- J. N.
- M. P.
- V. P.
- L. R.
- F. S.
- P. S.
- J. Š.
- D. T.

Současně byli Ing. M. P., R. M., a obvinění R. J., Ing. M. B. a Ing. D. O. zproštěni obžaloby pro skutky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť tyto skutky nejsou trestnými činy. Obviněný V. B., M. B., O. F., P. K., A. F. (nyní S.), J. K., M. P., L. R. a J. Š. pak byli zproštěni pro skutky blíže popsané v rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená spol. CORFINA TRADE s.r.o. se sídlem P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni dovolatelé, další obvinění a státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008 , podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného J. N. částečně zrušil napadený rozsudek. Konkrétně zrušil rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v odsuzující části ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému V. P., z podnětu odvolání obviněného J. N. v odsuzující části, ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obžalovanému, z podnětu odvolání státního zástupce ve zprošťující části, a to ve vztahu k obviněnému R. J. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby, ve vztahu k obviněnému Ing. M. B. i pro skutky popsané pod body XIII/1-3 a II/11,12 obžaloby, ve vztahu k obviněnému Ing. D. O. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby a ve vztahu k obviněné A. F., nyní S., pro skutky popsané pod body I/42 a XXIII/7 obžaloby. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zprošťující části vrácena soudu prvého stupně. U obviněných V. P. a J. N. odvolací soud podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Ostatní odvolání byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., Ing. M. B., Ing. D. O. a P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, a to z níže rozvedených důvodů.

Obviněný M. Š. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Domnívá se, že v rozsudku chybí konkrétní usvědčení jeho osoby ze spáchání jakéhokoli protiprávního jednání. Má za to, že z výpovědi ostatních spoluobviněných (Ing. M. B., Ing. D. O. a dalších) a většiny svědků vyplývá, že jej neznají a nikdy s ním nejednali. Připustil, že pouze zlomek svědků uvedl, že jej zná, ti ovšem nebyli schopni specifikovat jeho úlohu v souvislosti s leasingovými operacemi.

Proto je přesvědčen, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu jak po objektivní stránce, tak i po subjektivní stránce. Uvedl, že neměl v úmyslu uvést někoho v omyl a způsobit mu škodu.

V petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvého stupně. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Ve lhůtě k podání dovolání obviněný Š. své dovolání prostřednictvím obhájce doplnil. Namítl, že byl stíhán pro skutky, které se měly udát v roce 1999 a s výsledky vyšetřování byl seznámen v roce 2004. Obviněný je přesvědčen, že tím došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu k této problematice a vyzdvihl názor Ústavního soudu na prostředky, kterými lze napravit nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání (od snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, upuštění od potrestání až po zastavení trestního stíhání). Dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.

V doplnění opět zdůraznil, že je přesvědčen, že soudy neprokázaly jeho vinu. Pozastavuje se nad tím, že žádný ze soudů se nezabýval majetkovým prospěchem, který mohli z trestné činnosti získat, resp. soudy neprokázaly, že by obviněný obdržel odměnu z vyplaceného plnění leasingové společnosti.

V petitu doplněného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu, aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Obviněný již podané a doplněné dovolání doplnil přípisem ze dne 29. 12. 2010, kdy pouze konstatoval, že mu měl být ukládán souhrnný trest bez rozvedení závěrů, které ho k tomu vedou a opětovně zopakoval již dříve zmiňované námitky.

Obviněný V. B. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla řádně odůvodněna dle § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z nich není patrno, jak se soudy vypořádaly s jeho obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 464/99, I. ÚS 455/05, které uvádí, že zvláště v situaci tvrzení proti tvrzení je potřebné klást zvýšené požadavky na závěry o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se řídil. Má za to, že soud prvého stupně se tímto neřídil a u každého skutku, který je mu kladen za vinu, se nevypořádal se všemi výpověďmi a neuvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Dále je přesvědčen, že každému zákonnému znaku trestného činu neodpovídá konkrétní skutková okolnost.

Podle dovolatele bylo jeho jednání nesprávně kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin. Upozorňuje, že ke splnění znaků pokračování v trestné činnosti v jeho případě chybí jak časová, tak subjektivní souvislost. Domnívá se, že v jeho případě byla časová souvislost přerušena, když mezi skutky pod body V/10,15, XVII/1 a skutky ad VIII/1,2 existuje časová prodleva více jak dva měsíce. Absenci subjektivní souvislosti spatřuje v tom, že vědomě neakceptoval to, že je součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, dlouhodobé, předem naplánované, promyšlené trestné činnosti, která je páchána sériovým způsobem, za účasti dalších osob.

Dále namítá, že v právní větě chybí znak, že opatřil sobě nebo jinému značný prospěch. Není také zřejmé, v čem soud značný prospěch shledal.

V petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak soudu nalézacího a aby věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Š. D. podal dovolání opřené o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Poukázal na to, že výrok o jeho vině soud opřel především o výpověď spoluobviněného V. P. z přípravného řízení a z hlavního líčení. Výpověď učiněná dne 22. 1. 2003 v přípravném řízení byla podle něj uskutečněna v rozporu s trestním řádem, když se konala bez přítomnosti obhájců. Má za to, že spoluobviněný P. se od své výpovědi učiněné dne 22. 1. 2003 nemohl odchýlit s ohledem na hrozbu trestního stíhání pro křivou výpověď či křivé obvinění. Je přesvědčen, že rozhodující důkaz o jeho vině je vůči němu nepoužitelný, neboť neproběhl řádný výslech spoluobviněného V. P. Pokud se spoluobviněný P. odvolával na výpověď ze dne 22. 1. 2003 a případně ji pouze doplnil, pak nelze na tomto důkazu pořízeném v rozporu s trestním řádem stavět jeho vinu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že proti jeho osobě neexistuje žádný jiný důkaz (kromě výpovědi spoluobviněného P.), který by jej usvědčoval. Upozornil také na skutečnost, že spoluobviněný P. u veřejného zasedání uvedl, že obviněný D. nemá s jeho trestnou činností nic společného. Je přesvědčen, že ani z předešlých výpovědí spoluobviněného P. nelze dovodit, že on spáchal trestný čin dle § 250 odst. 3 tr. zák. Podle dovolatele měly soudy výši způsobené škody snížit u jednání v bodě XXIII., kdy obviněný P. hovořil také o činnosti blíže neurčitých mladíků, kteří mu měli nosit k podpisu listiny jako faktury a dodací listy (výpověď obviněného P. ze dne 22. 1. 2003, 21. 10. 2003 a další), přičemž soudy jednání těchto mladíků nehodnotily z pohledu, zda se nejednalo o souběžná pachatelství.

V petitu obviněný D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu, aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný M. H. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř .

Namítl, že v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v tzv. skutkové větě, chybí popis skutkových okolností takovým způsobem, aby z nich byla patrna subjektivní stránka trestného činu, tedy zaviněné jednání obviněného. Ve skutkové větě není uvedeno, že by o neexistenci předmětu nájmu věděl, příp. že by vyplňoval či zajišťoval nepravdivé potvrzení o zaměstnání nebo cokoli jiného, co by podporovalo závěr, že věděl o protiprávnosti celého jednání. Má za to, že tyto skutečnosti ve vztahu k jeho osobě nebyly zjištěny, tedy ani prokázány. Je přesvědčen, že chybí důkaz, který by prokazoval jeho subjektivní stránku v tom, že věděl, že se jedná o fiktivní leasing. Namítl, že vrchní soud (na str. 157-158 rozsudku) jej nezařadil do žádného tzv. stupně této struktury. Konstatoval, že nefiguruje na žádném listinném důkazu. Domnívá se, že z provedených důkazů je nutno dospět k závěru, že předmětný skutek není trestným činem pro nenaplnění subjektivní stránky.

S ohledem na výše uvedené dovolatel v petitu navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a sám postupem podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby z důvodu dle § 226 písm. b) tr. ř.

Obviněný M. B. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedl, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil. Oba soudy nesprávně posoudily znalecký posudek znalce Mgr. Radima Mončky ohledně pravosti jeho podpisu. Znalec nedospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o podpis obviněného B. z důvodu nekvalitního materiálu, jenž zkoumal (znalec neměl k dispozici originály listin), což ovšem nelze přičíst k jeho tíži. Je přesvědčen, že z tohoto důvodu jej nelze uznat vinným v celém rozsahu, neboť nalézacím soudem nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Má za to, že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a jeho právním hodnocením a dovolatel měl být v případech, u kterých byla pravost podpisu zkoumána, zproštěn obžaloby.

Namítl, že odvolací soud nepřihlížel k odvolacím námitkám. Také brojí proti vyhodnocení jeho jednání jakožto člena organizované skupiny, když on sám žádnou činnost neplánoval, nekoordinoval, neobstarával zájemce.

Zdůraznil, že jako jediný částečně svou činnost doznal, od samého počátku spolupracoval jak s policií, tak se soudem, přičemž k tomuto podle něj mělo být přihlédnuto jako k polehčujícím okolnostem při ukládání trestu.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc, aby přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně, aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem. Současně požádal, aby předseda senátu podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Obviněný Ing. M. B. podal dovolání opřené o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Namítá vyhodnocení subjektivní stránky soudem u trestného činu podle § 250 odst. 4 tr. zák. jako úmyslu přímého (str. 471 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Podotkl, že zájemci o leasing neměli hotovost, proto si zboží kupovali na splátky, a nebylo jeho povinností zkoumat jejich majetkové poměry. Dle jeho názoru nemohl poznat, že se jedná o podvod, neboť smlouvy mu byly zasílány již vyplněné, podepsané, s kopiemi osobních dokladů. Tyto údaje neověřoval, ani to nebylo v jeho možnostech. Dále konstatoval, že si nikdo nestěžoval na nepřevzetí předmětu leasingu.

Má za to, že jej neusvědčuje ani výpověď obviněného D. T., se kterým byl spoluobžalován v 10 skutcích, neboť ten jej nejmenoval mezi těmi, kteří o podvodném jednání měli vědět. Rovněž se domnívá, že z výpovědi obviněného D. T. vyplývají důvodné pochybnosti o tom, zda jednal jako člen organizované skupiny. K ukládání trestu uvedl, že podle něj soud postupoval chybně, pokud pouze sečetl údajné ceny fiktivních leasingů.

Opět vyjádřil nesouhlas s názorem soudu, že trestnou činnost měl spáchat v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr. zák. Upozornil na fakt, že v mnoha případech, které jsou mu kladeny za vinu, se s klienty ani nesetkal. Nechápe, proč soud označil za fiktivní i ty leasingy, u kterých nájemce zaplatil akontaci a první splátku. Podotkl, že odvolací soud zamítl provést důkazní návrh, který by objasnil dovolatelovu věrohodnost.

Dále tvrdí, že se neobohatil a vědomě se nedopustil protiprávního jednání. Vyvrací možnost dělení hlavní kořisti mezi fiktivní dodavatele a organizátory, když v leasingové smlouvě nebyla pro něj stanovena žádná odměna. Upozornil na skutečnost, že poškozená společnost nikdy neuplatnila náhradu škody ve výši 35 mil. Kč. Podle něj se soudy nevyrovnaly s ust. § 88 odst. 1 tr. zák., tedy s problematikou materiální stránky trestného činu, stejně tak nerespektovaly zásadu in dubio pro reo . Má také za to, že soudy nepostupovaly podle § 2 odst. 5, 6 tr. zák., když odsuzující rozsudek v jeho případě nebyl založen na přesně zjištěných a úplných faktech.

V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. D. O. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podal proto, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Předně namítl, že jednání, kterého se měl dopustit, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Je přesvědčen, že popis objektivní stránky trestného činu ponechal nalézací soud pouze v abstraktní povaze, aniž by konkrétně vysvětlil, jakým způsobem měl plánovat podvodné jednání apod. Z takto neurčitého popisu nevyplývá, že by se měl dopustit jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Namítl, že ve skutkové větě není uvedeno, že by svým jednáním někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti či že by měl způsobit škodu na cizím majetku. Domnívá se, že pokud mají soudy za to, že trestnou činnost zastřešoval , pak by mělo být patrno vůči komu měl podvodné jednání krýt.

Dále nesouhlasí s právním názorem soudu ohledně toho, že ke spáchání trestného činu došlo již vylákáním finančních prostředků na jeho účet. Soudy splátky leasingu, ke kterým u některých útoků došlo, považovaly jen za náhradu škody poškozené společnosti. Posouzení splátek při hodnocení trestného činu považuje za podstatné především z hlediska subjektivní stránky. Domnívá se, že splátky, které uhradili leasingoví nájemci, vylučují jejich úmysl nevrátit leasingové společnosti splátky leasingu, z čehož dovozuje, že pokud neexistoval podvodný úmysl na straně leasingových nájemců, nemohl být ani na straně obviněného.

Dále konstatoval, že pokud např. leasingový nájemce jednal v úmyslu uvést v omyl poškozeného tím, že s ním uzavře leasingovou smlouvu, ale ve skutečnosti je veden úmyslem získat půjčku, která by mu jinak poskytnuta nebyla, nemohl by podle dovolatele spáchat trestný čin podvodu, pokud by při uzavírání smlouvy nebyl veden úmyslem půjčku nevrátit, tj. pokud chtěl dohodnuté splátky hradit, neboť jeho úmysl pak nesměřoval ke vzniku škody. Proto má za to, že aby se dalo hovořit o úmyslu, musel by si být vědom o počátečním úmyslu nájemce neplatit splátky, což soudy netvrdí. Z tohoto dovozuje, že nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen.

Dovolatel uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, ovšem má za to, že v řízení došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry a mezi právním hodnocením. Podivuje se nad tím, že se soudy nijak nevypořádaly s tvrzeními obhajoby o tom, že sám obviněný na některé nesrovnalosti u některých leasingových smluv poškozenou společnost upozornil, což má podle něj bezpochyby vliv na posuzování případného úmyslu. Podotkl, že soudy se dále nevypořádaly s důkazy předloženými obviněným R. J., které mohly mít vliv také na posuzování jeho viny.

Domnívá se, že soudy k této věci přistupovaly paušálně, kdy odvolací soud se nevyjádřil ke všem jeho námitkám, což u něj budí dojem snahy o rychlé vyřízení věci.

Namítl dále, že nalézací soud při ukládání trestu nepřihlédl k době, která uplynula od vytýkaného jednání, s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, když vytýkaného jednání se měl obviněný dopustit v období od 26. 2. 1999 13. 10. 1999, přičemž odsuzující rozsudek nabyl právní moci po více než devíti letech. Má za to, že soudy měly nepřiměřenou délku řízení zohlednit při ukládání trestu, a tím by alespoň částečně zohlednily toto pochybení. Domnívá se také, že mu byl uložen trest v rozporu s účelem trestu dle § 23 tr. zák. (srov. sp. zn. I. ÚS 554/04 zabývající se obdobným), pokud byl po více než devíti letech řízení uložen nepodmíněný devítiletý trest odnětí svobody. Připomněl, že trestní zákoník z. č. 40/2009 Sb. upravuje pro tento trestný čin trestní sazbu mírnější od pěti až do deseti let (oproti pěti až dvanácti lety v tr. zák.).

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok V. a VI. napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvého stupně a tomuto soudu, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. K. podal dovolání opřené o ust. § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. , neboť má za to, že právním posouzení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g).

Konkrétně namítl, že výrok rozsudku soudu prvého stupně nenaplňuje, s přihlédnutím k provedeným důkazům, skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Proto je přesvědčen, že skutek nemůže být trestným činem.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a stejně tak rozsudek soudu nalézacího a věc, aby byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila k podaným dovoláním všech osmi dovolatelů. Úvodem konstatovala, že všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o námitku nesprávného právního posouzení skutku, uplatněnou v návaznosti na použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. v kombinaci se souvisejícím dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) alternativa druhá tr. ř.

Kromě toho obviněný D. uplatnil námitku dle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. týkající se toho, že prvotní výpověď spoluobviněného P. ze dne 22. 1. 2003 byla realizována za stavu, kdy dovolatel neměl ustanoveného obhájce a proto k ní nelze podle jeho názoru přihlížet. Byť vznesená námitka naplňuje deklarovaný dovolací důvod, není podle nejvyšší státní zástupkyně opodstatněná. Konstatovala, že u dovolatele Š. D. nastal důvod nutné obhajoby až po provedení jím namítaného výslechu spoluobviněného V. P. ze dne 22. 1. 2003, neboť dovolatelovo trestní stíhání pro trestný čin podvodu s právní kvalifikací podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a odůvodňující podmínky jeho nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. bylo zahájeno usnesením až dne 27. 1. 2003. Proto je přesvědčena, že za daného stavu věci měla usvědčující výpověď spoluobviněného V. P. (viz č. l. 182 shora rozsudku KS Ostrava) povahu neodkladného úkonu a tedy nepřítomnost obhájce obviněného D. při jeho provádění nemohla mít za následek nepoužitelnost tohoto procesního úkonu jako důkazu před soudem (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 29/2002).

Další uplatněný dovolací důvod, byť výslovně v dovolání neuvedený obviněnými Š. D. a M. Š. byl dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť tvrzení dovolatele M. Š. o tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle ust. § 11 odst. 1 tr. ř. nepřípustné, mělo být správně uplatněno pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nicméně má za to, že jeho výtka, směřující k závěru o nepřípustnosti jeho trestního stíhání, nemůže zakládat důvod pro ukončení jeho trestního řízení jím navrženým postupem, opírajícím se o podmínku zastavení trestního stíhání uvedenou v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podle nejvyšší státní zástupkyně jednoznačně nestanoví nepřiměřenou délku řízení jako důvod pro zastavení trestního stíhání. Co se týče dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002, pak k tomu uvedla, že došlo k překonání původně zastávaného právního názoru o možnosti použití analogie ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve znění právní úpravy do 31. 12. 2001 podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. - u případů pod toto procesní ustanovení výslovně nespadajících. Proto dovolatelův závěr o nepřípustnosti trestního stíhání neakceptovala.

Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný M. Š. dále v dovolání, stejně tak v doplněné části, obecně formuloval hmotně právní námitku, tu však podložil pouze skutkovou argumentací. Má za to, že dovolatel své námitky podložil na vlastním vyhodnocení provedeného dokazování, tedy nekvalifikovaným způsobem, jenž není možno po věcné stránce přezkoumat.

V případě dovolání obviněného V. B. je toho názoru, že pouze formálně uplatnil námitku s odkazem na nález Ústavního soudu stanovící, že každému ze zákonných znaků trestného činu musí odpovídat nějaká konkrétní skutková okolnost, přičemž nijak blíže neodůvodnil, jaké konkrétní skutkové okolnosti na jeho straně přijetí právního závěru o jeho zavinění nedovolují.

Dále obviněný B. podložil kvalifikovaným způsobem namítanou vadu hmotně právního posouzení svého jednání, kterou konkretizoval tak, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin. Podle nejvyšší státní zástupkyně však právní kvalifikace jednání jako pokračujícího trestného činu byla zvolena správně. Poukázala na novější výkladovou judikaturu (viz rozhodnutí NS ČR pod sp. zn. 5 Tdo 739/2007) k právnímu pojmu časové souvislosti, podle které se nejedná o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. až tehdy, kdy byl dílčí útok spáchán s časovým odstupem delším šesti měsíců, jelikož tak nebyla naplněna podmínka blízké časové souvislosti, byť by skutky naplňovaly skutkovou podstatu téhož trestného činu. V případě obviněného, kdy byla ani ne dvouměsíční přetržka mezi jednáním V/10 a skutky pod bodem VII/1,2, nelze považovat za významné přerušení časové působnosti. Dále se vyjádřila k subjektivní souvislosti u pokračující trestné činnosti, kdy ta musí být vedena jednotným záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972Sb. rozh. tr.). Domnívá se, že soudy (nalézací soud na str. 468 zdola a odvolací soud na str. 156) v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyjádřily jak stejnorodý způsob provádění přisouzeného jednání, tak i jeho časovou posloupnost, jakož i cílenost, plánovitost a nezbytnou koordinovanost jednání spoluobviněných, což bylo významným způsobem ovlivněno právě profesní a podnikatelskou provázaností mezi podstatnou částí obviněných. Dodala, že jak je popsáno v jednotlivých útocích pod body XVII/1, V/10, V/15, na kterých dovolatel participoval, byla nezbytně nutná náročnější příprava. Ta by pak podle ní postrádala veškerou logiku počínání, pokud by byla zaměřena pouze na jeden útok bez perspektivy jejího použití i ve vztahu k útokům dalším. Je přesvědčena, že tyto okolnosti nejen dovolatelova jednání svědčí pro existenci jeho jednotícího záměru, jako subjektivního znaku pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Jak uvedla, proti tomuto závěru nestojí ani dále namítaná okolnost, že se jmenovaný dovolatel měl uvedeným způsobem podílet na přisouzené spolupachatelské součinnosti vždy s jinými osobami, které byly již výše uvedeným způsobem vzájemně propojeny, neboť skutková zjištění dokumentují, že dovolatel naplňoval svou spolupachatelskou roli zcela vědomě, promyšleně, předem plánovitě, za účasti více osob.

Nejvyšší státní zástupkyně nepřisvědčila ani dovolatelově námitce ohledně absence znaku opatřil sobě nebo jinému značný prospěch ve skutkové větě, jelikož v odpovídající části tzv. skutkové věty v návaznosti na podrobný popis okolností podvodného jednání všech spoluobviněných a tedy i jeho, je uvedeno, že jim byly společností Corfina Trade, s. r. o. vyplaceny finanční prostředky, které použili pro vlastní potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob. Má za to, že v popisu skutkové věty je dostatečně vyjádřeno, že se jedná o vlastní obohacení obviněných o finanční prostředky jim vyplacené ze strany oklamané a následně poškozené společnosti.

Námitky dovolatele Š. D. uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle nejvyšší státní zástupkyně směřují výhradně do přisouzeného skutkového stavu.

Nejvyšší státní zástupkyně shrnula podstatu rozhodného skutkového děje a dospěla k závěru, že se opírá o dostatečný důkazní podklad, který byl také tomu odpovídajícím způsobem konkretizován u každého dílčího jednání (na str. 194 465 shora rozsudku nalézacího soudu) a ve smyslu charakteristických rysů pokračujícího podvodného jednání, páchaného za účelem snazšího dosažení podvodného trestného záměru v postavení členů organizované skupiny v rámci jejich strukturované sítě vyhodnoceného v rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 468 472) i v odpovídajících pasážích odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Shledala, že soudy správně uzavřely, že jednání, všem nynějším dovolatelům přisouzené, odpovídá ve všech rozhodných směrech jeho právní kvalifikaci, tak jak plyne z výroku o jejich vině. Proto je přesvědčena, že nemohou obstát ani kvalifikované námitky dovolatelů Ing. D. O., Ing. M. B. a M. H.

K dovolání obviněného M. H. konstatovala, že klade formální důraz na nezbytnost vyjádření subjektivní stránky v tzv. skutkové větě, kterou tato postrádá. Uvedla, že obviněný však opomenul vzít v úvahu popis těch dílčích skutků pod body XV/7-8, 11-14, 17-18, 21-22, XXIV/10-15, 18, na kterých tam přisouzeným způsobem a v koordinované součinnosti s dalšími spoluobviněnými participoval, tedy přispíval v označených případech sjednáním fiktivního leasingového nájemce včetně projednání fiktivní leasingové smlouvy s ním, popř. se podílel i na opatření podpisů takových fiktivních nájemců na souvisejících písemnostech. Z tohoto lze zřetelně dovodit, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako její vědomá a ve smyslu své dílčí role jednající součást a tedy za podmínek § 4 písm. a) tr. zák. v úmyslné formě zavinění.

Další argumentace obviněného H. se pak podle ní již odchyluje od deklarovaného dovolacího důvodu, pokud namítá, že proti němu nejsou žádné důkazy. Uvedla, že tímto pomíjí skutkový rámec podvodného jednání celé strukturované skupiny, přičemž v odpovídajících pasážích odůvodnění obou soudních rozhodnutí (viz str. 470 a násl. rozsudku nalézacího soudu, viz str. 157 a násl. rozsudku odvolacího soudu) je jen příkladmým a nikoliv taxativním způsobem uvedeno na jaké úrovni se konkrétní osoby podíleli na páchání trestné činnosti.

Co se týče námitek dovolatele Ing. M. B. odkázala na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 471, soudu odvolacího na str. 155-156, kde se soudy zabývaly takovými rozhodnými okolnostmi jeho jednání, které i při dovolatelově formálním způsobu kontroly a vedení evidence listin, dokumentujících uzavření leasingových a jiných smluv pro jejich zjevnou rozporuplnost, celkové nesrovnalosti, chybějící časovou a jinou návaznost, nemohl z pohledu jejich věrohodnosti přehlédnout a dále zohlednily, že při ověřování pravosti podpisů na jím evidovaných cenných papírech dokonce fikci jejich pravosti sám vědomě vytvářel. Má za to, že v posuzovaném směru soudy nepochybily, jestliže takové skutečnosti vyhodnotily ve prospěch podvodného záměru na jeho straně. Konstatovala, že námitku týkající se toho, že jednání se nedopustil jako člen organizované skupiny, nepodložil žádnou konkrétní argumentací.

Pokud namítal, že se nedopustil žádného vědomého jednání, které by směřovalo k jeho obohacení, pak toto podle nejvyšší státní zástupkyně opřel o skutkové okolnosti. Nicméně zpochybnění právního závěru o pokrytí způsobeného trestného následku jeho zaviněním nebylo možno na podkladě rozhodných skutkových zjištění akceptovat, jelikož dovolatel jednal ve spolupachatelské formě trestné součinnosti a tedy (ve smyslu jemu přisouzených částí výroku o vině) odpovídá za celou společně způsobenou škodu bez ohledu na to, v jaké výši se na jejím způsobení podílel.

Je přesvědčena, že nalézací soud se dostatečně vypořádal s materiální stránkou trestné činnosti u dovolatele Ing. B. na str. 487 odůvodnění rozsudku, když došlo k vyhodnocení této otázky právě v návaznosti na jeho podíl při způsobení škodlivého následku ve výši bezmála 35 mil. Kč, která byla také předmětem adhézního způsobu rozhodování, odůvodněném na č.l. 498 shora uvedeného rozhodnutí.

Námitkám dovolatele Ing. D. O. nejvyšší státní zástupkyně nepřisvědčila. Podle ní obviněný ve své argumentaci odmítl vzít v úvahu tu podstatnou skutkovou okolnost přisouzeného jednání, že předmět zprostředkovaného leasingového vztahu ve skutečnosti neexistoval (popř. byl majetkem nájemce) a že poškozená leasingová společnost při proplacení dodavatelské faktury na něj se vztahující jednala v omylu, vyvolaném zástupci jejího smluvního partnera sdružení D. R. C. (viz obvinění prvé skupiny) za pomoci fiktivních dokladů o jeho pořízení. Ztotožnila se s logikou soudů prezentovanou na str. 469-470 rozhodnutí soudu nalézacího, na str. 154-157 rozhodnutí soudu odvolacího, pokud dospěly k závěru, že za daného stavu věci jednali zástupci jmenovaného smluvního partnera ke škodě obchodní společnosti Corfina Trade, s. r. o. v záměru vylákat jimi fakturovanou pořizovací cenu údajného předmětu leasingu, navíc motivováni vyplacením zprostředkovatelské provize, jejíž podmínky splnili právě z uvedeného finančního zdroje. Logický se jí jeví také závěr odvolacího soudu (na str. 153) o tom, že uhrazené leasingové splátky nemohou rozsah způsobené škody nijak ovlivnit a mohou být zohledněny výlučně v režimu náhrady škody.

Konstatovala, že kromě námitek do výroku o vině uplatnil dovolatel Ing. O. námitku také do výroku o trestu. Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že přiměřenost trestu vzhledem k délce řízení nelze úspěšně uplatnit v rámci námitky o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak dle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K dovolání obviněného M. B. uvedla, že tento ve svém dovolání uplatnil pouze skutkové námitky, přičemž poukázal na extrémní nesoulad mezi znaleckým posudkem z oboru grafologie a závěrem o jeho vině. Nicméně nejvyšší státní zástupkyně má za to, že v posuzované věci nedošlo k takovému porušení, jenž by opravňovalo Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění učiněných soudy, což se týká i námitky dovolatele Ing. D. O., který také spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry.

Dovolání obviněného P. K. považuje pouze za obecně formulovanou dovolací argumentaci neobsahující žádné konkrétní námitky.

Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že se se způsobem posouzení trestní odpovědnosti všech dovolatelů ztotožňuje a vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je přesvědčena, že nezbývá než dovolací argumentaci všech dovolatelů odmítnout. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání M. B. P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání Ing. D. O., Ing. M. B., M. Š., Š. D., M. H. a V. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut (odmítnut) řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněnými lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Lze konstatovat, že všichni dovolatelé vznesli své námitky pod dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně v kombinaci s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v druhé alternativě. Dovolatel Š. D. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Byť formálně žádný z dovolatelů neuplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obsahové námitky dovolatele Š. D. a M. Š. tento důvod naplňují.

Nejprve se Nejvyšší soud obecně vyjádřil k namítaným dovolacím důvodům.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě, neboť právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Zmíněný dovolací důvod pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (a také § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V případě tohoto dovolacího důvodu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Uvedený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud považuje za nutné na tomto místě popsat skutková zjištění a mechanismus útoků rozsáhlé, organizované trestné činnosti, se zřetelem na dovolatele. Obviněný Ing. D. O. jako člen sdružení podnikatelů D.R. C. spolu s obviněným R. J. kontaktoval spol. Corfina Trade, s. r. o. a uzavřeli mezi sebou smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem bylo zprostředkovávat pro společnost Corfina Trade, s. r. o., uzavření kupních smluv mezi dodavateli a leasingovou společností a následně uzavření leasingových smluv mezi společností a leasingovými nájemci. Bylo zjištěno, že obvinění J. a Ing. O. celou trestnou činnost plánovali, koordinovali, zastřešovali, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing. S těmito obviněnými posléze započal spolupracovat obviněný Ing. M. B., jenž vedl příslušnou administrativu, ověřoval a připravoval podklady pro autorizaci smluv pobočkou Corfina Trade, s. r. o. Za další skupinu organizace by bylo možno označit obviněné M. B. a M. Š. jako dodavatele předmětu leasingu či koupě (v některých případech byli i leasingovými nájemci). Třetí skupinu tvoří obvinění V. B., Š. D., M. H., P. K., kteří zprostředkovávali buď skutečné nebo fiktivní leasingové zájemce, příp. kupce, předkládali zájemcům smlouvy k podpisu, příp. sami byli leasingovými zájemci, to za situace, kdy předměty uvedené ve smlouvách vůbec neexistovaly, měly procházet od dodavatelů, u nichž toto zboží nebylo předmětem podnikání apod. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že celá tato trestná činnost byla všemi obviněnými vědomě akceptována, byli si vědomi, že jsou součástí rozsáhlé, naplánované a promyšlené trestné činnosti, páchané za účasti více osob.

Úvodem je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání nejspíše domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Dále se Nejvyšší soud vyslovil ke konkrétním námitkám dovolatelů.

Obviněný M. Š. své dovolání (stejně jako jeho doplnění) opřel o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho výhrady částečně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy, pokud namítl, že jej konkrétně neusvědčuje žádný důkaz. Tím polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy, čímž míjí deklarovaný dovolací důvod, neboť nenamítl žádnou právní námitku. Stejně tak tyto skutkové námitky nespadají pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

V doplnění dovolání, ve kterém obviněný rozšířil své námitky v souladu s ust. § 265f odst. 2 tr. ř., se domnívá, že soudy měly napravit nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, a to až zastavením trestního stíhání jeho osoby s ohledem na nepřípustnost trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Tímto obsahově naplnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ač jej formálně nenamítl.

Argument obviněného, že trestní stíhání proti němu je nepřípustné a trestní řízení by mělo být zastaveno s ohledem na průtahy řízení a mezinárodní závazky České republiky však neobstojí. Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádnou takovou povinnost zastavit trestní stíhání v případě nevyřízení věci v přiměřené lhůtě nestanoví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2001). Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, dále ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, publikovaný pod č. 10, sv. 40, str. 83 Sbírky nálezů a pod.), porušení práva na projednání věci samo o sobě nezakládá důvod pro zastavení trestního stíhání. Rovněž lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice v tomtéž duchu (sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo 1172/2003, 5 Tdo 1081/2003, 11 Tdo 1496/2008). Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu citovaná dovolatelem, již byla pozdější judikaturou překonána.

Je nutné si připomenout, že účelem trestního řízení stanoveným v § 1 odst. 1 tr. ř. je, aby trestné činy byly náležitě objasněny a pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Je třeba mít na paměti rovněž ochranu práv dalších zúčastněných osob (zejména poškozených). Z těchto důvodů se akceptace názoru zastavení trestního stíhání pouze z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení jeví jako nepřijatelná, resp. použitelná jen ve zcela ojedinělých případech. Dochází zde ke kolizi mezi zájmem státu reprezentovaným účelem trestu a základním právem jednotlivce na osobní svobodu, potažmo právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, proto by obecné soudy měly tento ústavní požadavek respektovat a zahrnout případně zjištěné průtahy do svých úvah o druhu a výměře trestu.

Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že pro určení přiměřené délky trestního stíhání je stěžejní délka od sdělení obvinění do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci. Jak mnohokrát zdůraznil Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek K. proti Německu ze dne 28. 6. 1978 a řada dalších), stejně tak Ústavní soud České republiky (viz H. proti České republice ze dne 5. 10. 2004 a další), při posuzování přiměřenosti délky řízení je potřeba vždy přihlížet ke konkrétnímu případu, zejména přihlížet ke složitosti případu (rozsah trestního obvinění, potřebu provádět důkazy v zahraničí, počet svědků apod.), chování stěžovatele, postupu vnitrostátních orgánů, příp. k důležitosti předmětu řízení pro stěžovatele.

V posuzovaném případě bylo obviněnému Š. sděleno obvinění v březnu 2004. Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005. Rozsudek odvolacího soudu pak byl vyhlášen dne 7. 10. 2008. Lze bezpochyby uvést, že se jednalo o věc složitou, zejména co se týče počtu obviněných osob (31 obviněných), v množství útoků (přes 500 jednotlivých útoků) a v počtu předvolaných svědků a dalších osob. V takovémto případě je nutno počítat s tím, že řízení takto složitého procesu si vyžádá delší časový úsek, který zahrnuje i dobu na vypracování rozhodnutí (rozsudek nalézacího soudu má 500 stran, rozsudek odvolacího soudu pak 167 stran), nicméně Nejvyšší soud neshledal (vycházeje též z obsahu spisového materiálu), že by v dané věci ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k průtahům, které by výrazně ovlivnily délku celého řízení.

S ohledem na shora konstatované nelze v případě obviněného M. Š. o zastavení trestního stíhání z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy způsobeného jeho nepřiměřenou délkou vůbec uvažovat. Nadto je třeba podotknout, že v daném případě trestní stíhání pravomocně skončilo a jeho zastavení by tak jako tak postrádalo smysl. Obviněný se ve skutečnosti domáhá určité satisfakce v podobě nevyslovení viny, Nejvyšší soud má však za to, že zastavení trestního stíhání takovou satisfakcí být nemůže. V obecné rovině je třeba dodat, že je nutno vždy přihlížet také k zájmům poškozených, kteří rovněž trpí nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, a vyslovení viny pro ně představuje jistou právem očekávanou morální satisfakci.

Co se týče námitky, že soudy se nezabývaly majetkovým prospěchem dovolatele, pak k tomuto dovolací soud uvedl, že ze skutkových vět vyplývá, jakou škodu poškozené leasingové společnosti obvinění způsobili, a dále je uvedeno, kam byla zaslána platba za dodání předmětu leasingu. V útocích, kterých se účastnil obviněný Š. byla zpravidla tato platba zasílána na jeho bankovní účet. Je nepochybné, že tuto platbu si mezi sebou obvinění určitým způsobem dělili a právě tímto obnosem se obviněný obohatil. Z popisu skutkové věty je tedy zřetelné, že obvinění obohatili sebe a jiného na úkor poškozené společnosti. Také tuto námitku shledal soud za neopodstatněnou.

Obviněný M. Š. doplnil své dovolání podáním ze dne 29. 12. 2010 (došlé Nejvyššímu soudu dne 30. 12. 2010), kde v podstatě zopakoval a částečně rozvinul argumentaci obsaženou v již podaném dovolání a nově namítl, že mu nebyl uložen souhrnný trest, ač mu dle jeho mínění uložen být měl. K této námitce však s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout.

Obviněný V. B. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. IV. ÚS 219/03 s tím, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání, které je podáno z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je povinen se také zabývat tím, zda každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá nějaká konkrétní skutková okolnost a v uvedené návaznosti navrhuje, aby takovým způsobem bylo postupováno při přezkoumání správnosti posouzení jeho jednání, a to zejména z hlediska závěru obou soudů o jeho zavinění, pak žádným způsobem neodůvodnil, jaké skutkové okolnosti na jeho straně přijetí takového závěru nedovolují. Proto je zřejmé, že jeho další námitka byla uplatněna pouze formálně.

Za právní námitku náležící pod uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud považoval tvrzení obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin, resp. že v daném případě nejsou naplněny podmínky § 89 odst. 3 tr. zák., tj. blízká souvislost časová a blízká souvislost v předmětu útoku coby podmínek pokračování v trestném činu.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku . Tato definice je v souladu s výkladem tohoto pojmu v právní nauce i praxi. Již v minulosti bylo judikaturou vymezeno, že rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejbližších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozh. č. 3/1972 Sb. rozh. trest.), přičemž jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí (srov. rozh. č. 27/1977 I., č. 15/1996 II. a další Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud neshledal žádnou nesrovnatelnost v úvahách, které vedly soudy obou stupňů k závěru kvalifikovat jednání obviněného V. B. jako pokračující trestný čin podvodu, neboť jednotlivé dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, byly provedeny stejným nebo podobným způsobem, stejně tak byly vedeny jednotným záměrem a lze u nich spatřovat blízkou souvislost v předmětu útoku a časovou souvislost. Jednotný záměr byl u obviněného od počátku, kdy alespoň v hrubých rysech plánoval další útoky, které byly provedeny stejným způsobem a na úkor majetku stejné poškozené společnosti. Jak vyzdvihla nejvyšší státní zástupkyně, útoky na kterých se obviněný B. podílel vyžadovaly náročnější přípravu, která by se pouze v případě jednoho útoku obviněným nepochybně nevyplatila, a proto logicky byla zaměřena na více útoků. V posuzované věci byl naplněn rovněž formální znak blízké časové souvislosti pokračování v trestném činu dle § 89 odst. 3 tr. zák., byť mezi útoky ad V/10 výroku a VIII/2 uplynula doba více jak dvou měsíců. Zde je třeba zdůraznit, že pojem blízká časová souvislost dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen a v každém jednotlivém případě je proto třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v § 89 odst. 3 tr. zák. Touto problematikou se již ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud zabýval, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., a vyslovil názor, že půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ust. § 89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně znaku blízké časové souvislosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. Proto dle názoru Nejvyššího soudu přerušení dvou měsíců mezi útoky v daném případě, s ohledem na posouzení dle výše uvedených kritérií v celkové souvislosti, není zábranou pro kvalifikaci jednání jako pokračující trestné činnosti.

Námitky, kterými obviněný brojí proti odůvodnění rozsudku dle § 125 tr. ř., nelze v dovolacím řízení uplatnit s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Nad rámec lze uvést, že nalézací soud se řádně vypořádal s důkazy, když v odůvodnění uvedl, o které důkazy svá zjištění opřel, a to jak ke každému útoku zvlášť, tak i v celém kontextu trestné činnosti.

Obviněný Š. D. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. uvedl, že výrok o jeho vině se opírá především o výpovědi spoluobviněného V. P., a to jak z přípravného řízení, tak i z hlavního líčení, kdy prvotní výpověď tohoto obviněného ze dne 22. 1. 2003 byla realizována za stavu, kdy neměl (dovolatel) ustanoveného obhájce, a proto k ní nelze podle jeho názoru přihlížet. Při tomto výslechu nebyl přítomen žádný obhájce, přestože u dalších výslechů tohoto obviněného již obhájci přítomni byli.

Na základě jazykového výkladu, kterým se zjišťuje smysl ustanovení na podkladě významu použitých slov a podle zásad gramatiky, a doslovného výkladu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že předmětný dovolací důvod je způsobilý obsahově naplnit toliko námitky týkající se absence obhájce toho obviněného, který v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil.

V dané trestní věci nastal důvod nutné obhajoby u obviněného Š. D. až po výslechu spoluobviněného V. P. (trestní stíhání pro trestný čin podvodu s právní kvalifikací podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a odůvodňující podmínky jeho nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř., bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Správy SM kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Vsetín pod ČVS: KVSM 61/30 2001, až dne 27. 1. 2003). Je zřejmé, že v době výslechu obviněného P. ještě u dovolatele důvody nutné obhajoby nebyly dány.

Podle § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

Z ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. mimo jiné vyplývá, že policejní orgán je podle platné úpravy povinen neprodleně zahájit trestní stíhání a vyslechnout obviněného, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (srov. § 160 odst. 1, 2 tr. ř.). Výslech obviněného musí být proveden neprodleně po zahájení trestního stíhání, neboť je třeba rozhodnout o vazbě, resp. o jiných zajišťovacích úkonech. Zároveň je nutno dát osobě, která byla obviněna, možnost se k obvinění vyjádřit a uvést okolnosti a důkazy sloužící k její obhajobě. Policejní orgán proto nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel nebo zda bude takový známý pachatel zadržen nebo bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního (přípravného) řízení. Proto výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným , vůči nimž do té doby nebylo zahájeno trestní stíhání, za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s těmito pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Tento obviněný musí být znovu vyslechnut i po zahájení trestního stíhání proti dalším spoluobviněným (nejpozději v hlavním líčení), aby tito spoluobvinění mohli vyjádřit své případné námitky proti skutečnostem uváděným ve výpovědi obviněného, která byla provedena ve vztahu k ostatním obviněným jako neodkladný úkon. Ohledně tohoto obviněného jsou pak splněny podmínky pro jeho použití v řízení před soudem (srov. § 207 odst. 2 tr. ř.), když slova byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona , se vykládají tak, že se jedná o zahájení trestního stíhání vůči obžalovanému, v souvislosti s jehož výslechem je protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení čten, a nikoli o zahájení trestního stíhání vůči ostatním spoluobžalovaným, kteří budou vyslýcháni později. Obhájci budou moci v těchto případech uplatnit svá oprávnění k účasti na zmíněném úkonu až dodatečně (srov. PR 9/1996, s. 412).

Za daného stavu věci tedy měla usvědčující výpověď spoluobviněného V. P. povahu neodkladného úkonu a nepřítomnost obhájce obviněného D. při jeho provádění nemohla mít za následek nepoužitelnost tohoto procesního úkonu jako důkazu před soudem. Proto tuto námitku, jakož i na ni navazující úvahy ohledně možností zprocesnění diskutovaného úkonu, je třeba zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných.

Pro úplnost je třeba uvést, že pokud dovolání obviněného bylo založeno i na námitkách týkajících se procesní použitelnosti důkazu, tj. na námitce neúčinnosti výpovědi spoluobviněného P. nejen s ohledem na absenci obhájce obviněného, ale i na absenci obhájců spoluobviněných, lze konstatovat, že účinnost důkazu či správnost provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze přezkoumat na základě odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť se na takovou problematiku nevztahuje, ani na základě jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.

Pokud obviněný namítal, že se žádného trestného činu nedopustil a zpochybňoval usvědčující výpověď spoluobviněného V. P. lze k tomu uvést, že tak činí způsobem neregulérním, když vychází ze skutkového stavu, který neodpovídá zjištěním nalézacího soudu, tedy vychází z jiného než přisouzeného skutkového stavu věci.

Obviněný M. H. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. klade formální důraz na nezbytnost vyjádření subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v tzv. skutkové větě výroku o vině, resp. nutnost popisu skutkových okolností, ze kterých je tato dovozována a v této návaznosti konstatuje, že jejich popis chybí. Tvrzení obviněného však nelze přisvědčit.

Z popisu dílčích skutků výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body XV/7-8, 11-14, 17-18, 21-22, XXIV/10-15, 18, na kterých tam přisouzeným způsobem a v koordinované součinnosti s dalšími spoluobviněnými obviněný M. H. participoval (bod 7 obviněný H. sjednal nájemce, projednal s ním uzavření fiktivní leasingové smlouvy a podílel se na opatření podpisů písemností týkajících se smlouvy s nájemcem; shodný postup v dalších bodech). Jak je uvedeno v rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska organizace byla síť pachatelů strukturována tří až čtyřstupňově. Byť zde není obviněný M. H. výslovně uveden, je nepochybné, že přispíval v označených případech sjednáváním fiktivního leasingového nájemce včetně projednání fiktivní leasingové smlouvy s ním, popř. se podílel i na opatření podpisů takových fiktivních nájemců na souvisejících písemnostech. Z uvedených závěrů soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že obviněný M. H. se souzeného jednání v rámci celé skupiny spoluobviněných dopustil jako její vědomá a ve smyslu své dílčí role jednající součást, tedy za podmínek § 4 písm. a) tr. zák. v úmyslné formě zavinění.

Pokud obviněný namítal, že v průběhu trestního řízení nebyly proti němu zajištěny žádné usvědčující důkazy (zejména pak důkazy listinné povahy - např. bankovní výpisy, nepravdivá potvrzení o výši příjmů, směnky atd., neboť na žádné z těchto listin neexistuje jeho podpis, žádný výpis se netýká jeho účtu a on sám nikdy neprováděl žádný vklad ani výběr z účtu), přičemž pomíjí již výše zdůrazněný skutkový rámec podvodného jednání celé strukturované skupiny spoluobviněných, lze k tomu uvést, že tak činí způsobem neregulérním, když vychází ze skutkového stavu, který neodpovídá zjištěním nalézacího soudu, tedy vychází z jiného než přisouzeného skutkového stavu věci.

Obviněný M. B. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že se nedopustil trestné činnosti, jíž byl uznán vinným , poukázal na extrémní nesoulad mezi závěry znaleckého posudku z oboru grafologie (který za stavu neexistence originálu zkoumaných listin konstatoval pouze pravděpodobnost jeho podpisu) a závěrem o jeho vině v těch případech, na které se takové výsledky dokazování vztahují.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 465 466, 468 a násl. rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak se nalézací soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Zde je třeba uvést, že soud prvního stupně při stanovení trestní odpovědnosti nevycházel pouze ze zmíněného znaleckého posudku, nýbrž vzal v úvahu celou řadu nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec. Ostatně s námitkami, které obviněný M. B. v podaném dovolání uváděl se již podrobně zabýval odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění na č. l. 156 rozhodnutí, který se pak se závěry obsaženými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu plně ztotožnil.

Ani tvrzení obviněného, že žádnou trestnou činnost neplánoval, nekoordinoval a neobstarával zájemce, nemůže obstát. Obviněný žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil, jedná se pouze o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozuje, že se trestného činu kladenému mu za vinu nedopustil jako člen organizované skupiny.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný Ing. M. B. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá vyhodnocení subjektivní stránky soudem u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. jako úmyslu přímého. Jde o námitky právní povahy a dovolání obviněného tudíž odpovídá kritériím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je opodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Rozhodným znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je podvodné jednání, což je uvedení jiné osoby v omyl nebo využití omylu takové osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a může se týkat skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.

Z dikce ustanovení § 250 tr. zák. ve spojení s § 3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu § 4 písm. a) nebo b) tr. zák.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat na všech okolnostech případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Podle skutkových zjištění, jak jsou v rozsudku soudu prvního stupně popsána, a jimiž je dovolací soud vázán, se obviněný činu, který mu je kladen za vinu, dopustil v podstatě tím, že od 9. 4. 1999 na základě zmocnění k podpisu leasingových smluv za sdružení D.R. C. D. B. jménem společnosti Corfina Trade, s. r. o. společně s dalšími spoluobviněnými uzavíral leasingové smlouvy na splátkový prodej s jednotlivými leasingovými nájemci a kupujícími, kdy další spoluobvinění vystupovali jako dodavatelé předmětu leasingu či předmětu koupě, další spoluobvinění získávali zájemce k uzavření leasingových smluv, opatřovali potřebné doklady, byť fakticky ve smlouvách uvedené předměty leasingu nebyly dodány, neboť neexistovaly, v potvrzení o zaměstnání a výši příjmů jednotlivých zájemců o uzavření předmětných smluv byly uvedeny záměrně nepravdivé údaje, potvrzující jejich solventnost, dále opatřoval potřebné doklady, počítačově zpracovával podklady tvořící nezbytnou dokumentaci sjednaných smluv ač s ohledem na své postavení a informace, které měl k dispozici, si musel být vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání v důsledku čehož byly společnosti Corfina Trade, s. r. o. vyplaceny finanční prostředky, které použil pro svoji potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob a způsobil tak poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o. škodu ve výši 34.854.998,- Kč.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 467 až 472 rozvedl úvahy, na základě jakých skutečností shledal existenci podvodného úmyslu obviněného, a dovodil z toho, že obviněný s ohledem na povahu informací, kterými při své administrativní činnosti disponoval, si musel být vědom toho, že se podílí na popsaném způsobu podvodného jednání zbývajících spoluobviněných, kteří všichni bez rozdílu byli při uvedeném jednání vedeni snahou podílet se na nelegálně získaných finančních prostředcích v přisouzené výši a které byly popsaným způsobem vylákány z poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o. Rovněž dospěl k závěru, že se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. dopustil v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť předstírání nepravdivých skutečností, vystavování fiktivních dokladů, machinace při sjednávání leasingových smluv, jakož i následné jednání směřující k zastření protiprávního stavu, jednoznačně svědčí pro závěr, že od samého počátku měl v úmyslu porušit zájem chráněný trestním zákonem, a to ochranu vlastnictví před neoprávněnými zásahy jiných subjektů. Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal odvolací soud, který v odpovídajících pasážích odůvodnění rozsudku plně akceptoval závěry nalézacího soudu (strana 153 až 159 rozsudku). Druhostupňový soud podrobil odvolací argumentaci věcnému přezkoumání takové povahy, aby dostál podmínkám aplikace revizního principu ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. (str. 159 až 162 rozsudku). Přitom na tomto podkladě a ve shodě s nalézacím soudem správně uzavřel, že jednání obviněnému přisouzené, odpovídá ve všech rozhodných směrech jeho právní kvalifikaci, tak jak plyne z výroku o vině.

K námitce obviněného, že z výpovědi spoluobviněného D. T. vyplývají důvodné pochybnosti o tom, zda jednal jako člen organizované skupiny je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. trest.). Skupina nemusí mít trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.

V daném případě s ohledem na popsané okolnosti, za nichž k činu došlo, je nutné čin obviněného posuzovat jako společné jednání více pachatelů, tedy že jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). O tom, že jde o spolupachatelství, svědčí i to, že jde o společné jednání více osob, které naplňuje znaky popsaných trestných činů. To, že se všichni spolupachatelé v dané trestní věci nezúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, pro naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebrání. Stačí totiž i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr., a Bulletinu Nejvyššího soudu č. 2/1980-12), což jsou souvislosti, za nichž v této věci k uskutečnění celé trestné činnosti došlo.

Na tyto úvahy, kterými bylo objasněno postavení obviněného jako spolupachatele, tedy subjektu trestného činu, je nutné navázat se zřetelem na výhrady obviněného, jimiž namítal, že nebyl naplněn znak, že čin spáchal jako příslušník organizované skupiny , který je kvalifikačním znakem trestného činu § 250 odst. 3 písm. a) tr. zák. a vyjadřuje se jím kvalifikovaná, vyšší forma součinnosti a spolupráce mezi spolupachateli. V daném případě je tedy předpokladem tohoto znaku, aby se na činu podílelo více osob, tedy spolupachatelů, jak má na mysli ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. V případě uvedeného znaku je však společná činnost vymezena vyšší formou spolupráce v rámci organizované skupiny, za niž je považováno sdružení více osob (podle soudní praxe musí jít o sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku tohoto vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnosti pro společnost. Nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny, neboť postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II, 45/1986 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tak na podkladě popsaných skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (v části týkající se obviněného) a příslušných částí odůvodnění předmětných rozhodnutí shledal, že dávají dostatečný podklad pro právní závěry, které je nutné ve vztahu k použité právní kvalifikaci učinit. Popsané skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný byl zapojen do celé činnosti, a povahou úkolů, které v rámci celého komplexu úkonů zajišťovaných dalšími členy vykonával, si byl vědom, že se podílí na organizované činnosti společně s dalšími osobami.

K námitce, že specifický charakter trestné činnosti (m.j. počítačové zpracování smluv) spolu s vadně určenou a poškozeným nikdy v adhézním ani civilním řízení neuplatněnou výší škody dosahující údajně výše 35 milionů Kč, jej vedou k závěru, že se soudy nevypořádaly s materiální stránkou údajné trestné činnosti ve smyslu podmínek § 88 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že tuto neshledává opodstatněnou, neboť obviněný neuvedl i přes uplatnění takové hmotněprávní námitky důvod, který by bránil v přijetí závěru, že právní kvalifikace jeho jednání postrádá ve smyslu jím poukazovaného hmotně právního ustanovení svůj kvalifikovaný materiální rozměr. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.

V daném případě se však z odůvodnění rozsudku (str. 487 první odstavec rozsudku) ve vztahu k obviněnému, shodně jako u všech ostatních obviněných, jasně ukazuje, že došlo k vyhodnocení této otázky právě v návaznosti na podíl obviněného při způsobení škodlivého následku ve výši bezmála 35 mil. Kč, která byla také předmětem adhézního způsobu rozhodování, odůvodněném na č. l. 498 rozsudku.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací i s argumentací, kterou soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, a vyjádřené závěry považuje za zcela přesvědčivé a učiněné v souladu se zákonem. Soudy v potřebné míře objasnily a vysvětlily, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. byla v daném případě po všech stránkách naplněna, a to jak ve vztahu k závěru o naplnění formálních znaků, tak i ohledně zavinění [§ 4 písm. a) tr. zák.].

Dovolatel obviněný Ing. D. O. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti právnímu závěru o jeho zavinění a namítá, že mu ze skutkových zjištění v návaznosti na jím poukázané skutkové okolnosti nevyplývá, že by uvedl někoho v omyl a že by jeho úmysl měl pokrývat způsobení škody na straně obchodní společnosti Corfina Trade, s. r. o.

Z učiněných skutkových zjištění se podává, že obviněný Ing. D. O. s obviněným R. J. jako členové sdružení D.R. C. po uzavření smlouvy o spolupráci se společností Corfina Trade, s. r. o. a po vybavení jejími plnými mocemi získali oprávnění uzavírat jménem uvedeného zmocnitele leasingové, popř. kupní smlouvy ve splátkovém režimu, v nichž jimi zastoupená společnost Corfina Trade, s. r. o. vystupovala jako pronajímatel či prodávající a takto zplnomocněným sdružením D.R. C. byl obviněný Ing. M. B. odvozeným způsobem zplnomocněn k podpisu leasingových smluv za sdružení D.R. C., kdy za sdružení D.R. C. a jménem společnosti Corfina Trade, s. r. o. uzavírali fingované leasingové nebo kupní smlouvy na splátkový prodej, kdy obviněný Ing. D. O. společně s obviněným R. J. tato podvodná jednání zastřešovali tím, že je promýšleli, plánovali, koordinovali, zprostředkovávali kontakt se společností Corfina Trade, s. r. o., shromažďovali potřebné doklady, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing, vedli příslušnou administrativu a uzavírali smlouvy s tím, že obviněný Ing. M. B. kromě již uvedeného podpisování smluvních ujednání uvedených typů ověřoval k nim potřebné doklady, zpracovával jejich podklady a vytvářel počítačovou dokumentaci uzavřených smluv, přičemž obviněný Ing. D. O. při veškerém jednání vědomě akceptoval skutečnost, že je součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, déledobé (únor až říjen 1999), předem naplánované a promyšlené trestné činnosti, která je páchána za účasti více osob, sériovým způsobem, skládá se z řady na sebe navazujících kroků již shora popsaných a umožňujících docílení plateb ke škodě společnosti Corfina Trade, s. r. o. a jejich rozdělení mezi zúčastněné.

Takto vylíčený skutkový děj se opírá o dostatečný důkazní podklad, který byl také tomu odpovídajícím způsobem konkretizován u každého dílčího jednání (str. 194 465 rozsudku nalézacího soudu) páchaného za účelem snazšího dosažení podvodného trestného záměru v postavení členů organizované skupiny v rámci jejich strukturované sítě (str. 468 - 472 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud akceptoval tyto závěry nalézacího soudu (str. 153 - 159 napadeného rozsudku). Odvolací soud v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. podrobil rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k odvolací argumentaci pečlivému přezkumu a na tomto podkladě a ve shodě s nalézacím soudem správně uzavřel, že jednání přisouzené obviněnému (a všem dalším odvolatelům) odpovídá ve všech rozhodných směrech jeho právní kvalifikaci tak, jak plyne z výroku o vině.

Obviněný taktéž opakovaně namítl, že je v jeho případě vyloučen podvodný úmysl již při uzavírání leasingových smluv, neboť leasingoví nájemci po uzavření smlouvy uhradili několik splátek, a současně tak odmítl závěr obou soudů, podle něhož je třeba na splácení několika úvodních splátek nahlížet jako na snahu vylákat od poškozené obchodní společnosti další plnění, tj. provizi za sjednání leasingu, poukazujíc především na porovnání výše vyplacené provize v rozsahu 1% pořizovací ceny předmětu leasingu a vynaložených 9,8 % procenta z jeho pořizovací částky, kterým je podmíněno vyplacení provize.

Této námitce Nejvyšší soud nepřisvědčil. Obviněný v rámci své argumentace přehlíží skutečnost, že předmět zprostředkovaného leasingového vztahu ve skutečnosti neexistoval či byl případně majetkem nájemce a poškozená společnost Corfina Trade, s. r. o. tak při proplacení dodavatelské faktury na tento neexistující předmět, opatřený fiktivními doklady o jeho pořízení, jednala v omylu, kterýžto byl vyvolán obviněným, resp. sdružením D.R. C. (kde figurovali obviněný Ing. D. O. a R. J. coby zástupci smluvního partnera poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o.). Obvinění tak jednali za účelem získání finančních prostředků na poškozené společnosti, tedy ke škodě obchodní společnosti Corfina Trade, s. r. o. Závěru soudů o tom, že obvinění takto jednali v záměru vylákat jimi fakturovanou pořizovací cenu údajného předmětu leasingu, navíc motivováni vyplacením zprostředkovatelské provize, jejíž podmínky splnili právě z uvedeného finančního zdroje, nelze ničeho vytýkat. Ostatně soudy obou stupňů se v rámci odůvodnění danou skutečností pečlivě zabývaly (str. 469 - 470 rozsudku nalézacího soudu, str. 156 -157 rozsudku dovolacího soudu).

Co se týče povahy uhrazených leasingových splátek, Nejvyšší soud neshledal stanovisko soudů, že tyto platby nemohou nikterak ovlivnit rozsah způsobené škody a tedy mohou být zohledněny výlučně v režimu náhrady škody, nijak závadnou, a s tímto stanoviskem, které navazuje na právní závěr o způsobeném trestném následku podvodného jednání a tím i na právní závěr o způsobu, jakým v daném případě došlo k dokonání posuzovaného trestného činu, se plně ztotožnil. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že nalézací soud v důkazním řízení zjistil, že někteří leasingoví nájemci splátky Corfina Trade, s. r. o., skutečně hradili a v bodu XIII/1-3 obžaloby dokonce došlo k vydání zprošťujícího výroku. Je nutné připomenout, že důvodem postupu podle § 226 písm. b) tr. ř. byla v daných případech skutečnost, že předmět leasingu byl obchodní společnosti EURO CERAMIKA, s. r. o. prostřednictvím sdružení D.R. C. řádně uhrazen, a že jeho pronájem byl podložen pravdivým potvrzením solventnosti žadatelů o leasing a byl i řádně splácen.

Dále obviněný uplatnil námitku extrémního rozporu, když namítl, že v několika případech je podle jeho názoru dán natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy , resp. s těmi, které byly do spisu založeny a bez odůvodnění ze strany soudů neprovedeny, že by k takto opatřeným zjištěním nemělo být přihlíženo.

Z odůvodnění předloženého obviněným je však zřejmé, že nepodložil splnění podmínky takového výjimečného postupu dovolacího soudu způsobem, odpovídajícím jeho smyslu a účelu tak, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe. Musel by totiž namítnout, že opatřená skutková zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným, nejsou takové povahy, aby jimi mohl být dovolací soud vázán a to už z toho důvodu, že trpí takovou mírou vnitřní rozpornosti, že nedosahují kvality, potřebné pro takové jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností. Taková situace však v předmětné věci nenastala, neboť v posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

V neposlední řadě uplatnil obviněný Ing. D. O. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), alinea druhá tr. ř. námitky směřující do výroku o trestu, kdy namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu s tím, že nebyl naplněn prvek individuální ani generální prevence jeho trestního postihu.

Při výkladu otázky ukládání trestu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno brát na zřetel jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z oprávněných osob podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný P. K. ve svém dovolání opřeném o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že výrok rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje, s přihlédnutím k provedeným důkazům, skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce, resp. že skutek není trestným činem. Současně v podaném dovolání uvedl, že podrobné odůvodnění bude doplněno. Toto však učiněno nebylo, neboť lhůta pro podání doplnění podaného dovolání uplynula dnem 11. 5. 2009 (pondělí).

Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítl, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak jsou jednotlivé skutky označeny v trestním zákoně za trestné činy, resp. že v daném případě nenaplňují jak po subjektivní, tak po objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba opětovně konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Jelikož obviněný toliko formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by uvedl, v čem konkrétně spatřuje vady napadeného rozhodnutí, resp. nesprávné právní posouzení skutku, Nejvyšší soud neshledal naplnění tohoto dovolacího důvodu.

V dovolání obviněných P. K. a Ing. D. O. byl uplatněn rovněž dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněných za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání obou obviněných se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., Ing. M. B., Ing. D. O. a P. K.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata