3 Tdo 53/2017
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 53/2017-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné J. G. , roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 50 To 165/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 103/2015, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 50 To 165/2016, a to v jeho bodu II.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 4 T 103/2015, byla obviněná J. G. uznána vinnou ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že dne 19. března 2015 v době kolem 19.00 hodin v Ch., okr. týž, D. v Nákupním centru Dragoun v prodejních prostorech supermarketu Albert, po předchozí výzvě k následování a vyčkání příjezdu Policie ČR pracovníkem bezpečnostní služby Profesional security agency, poškozeným V. S., do k tomu určené místnosti, se kterým se nejprve dostali do slovní rozepře, kdy vyjadřovali svůj nesouhlas s postupem pracovníka bezpečnostní služby a když poškozený V. S. trval na svém požadavku, tak jej nejprve fyzicky napadla J. G., a to strčením do těla a údery pěstmi do oblasti hlavy, obličeje, krku a následně jej fyzicky napadl i L. G., a to úchopem za oděv, údery pěstí do hlavy a zad a kopem do oblasti levého třísla, kdy tímto jednáním poškozený utrpěl ve skutkové větě popsaná zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření bez nutnosti hospitalizace s dobou léčení do 22. 4. 2015, bez vystavení pracovní neschopnosti a s omezením v obvyklém způsobu života, kdy incidentu byly přítomny nejméně tři osoby. Za to byl obviněné J. G. podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. G. a o jeho povinnosti k náhradě škody.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 50 To 165/2016 , jímž k odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněné a znovu rozhodl tak, že trestní věc obviněné postoupil Městskému úřadu v Chebu, jelikož nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek [§ 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu, § 222 odst. 2 trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce nejprve připomněl, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že byť soud prvního stupně respektoval zásady uvedené v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nabízela se možnost došetření skutkových okolností ohledně intenzity jednání obviněné, avšak za situace, kdy v neprospěch obviněné odvolání nebylo podáno, bylo by jakékoliv zjišťování skutkových okolností postupem v její neprospěch, tedy porušením zákazu reformace in peius. Jednání obviněné, jak bylo dosud prokázáno, přitom podle odvolacího soudu nedosahuje stupně společenské škodlivosti potřebného pro vyvození její trestní odpovědnosti vzhledem k § 12 odst. 2 trestního zákoníku a postačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 892/2005 dovolatel namítl, že zásada reformace in peius odvolacímu soudu nebránila odpovídajícím způsobem doplnit dokazování, protože se tato zásada nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek. Odvolací soud také mohl doplnit ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění, pokud by se neprojevila zpřísněním právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytknul, že nepostupoval konzistentně, když konstatoval, že nalézací soud provedl dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, důkazy řádně hodnotil postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu, nicméně výstupy z důkazů nepřesně reprodukoval. Krajský soud uvedl, že nebyla zjištěna přesná intenzita úderů obviněné a momenty jejich realizace, a proto bez bližší argumentace dovodil, že s odkazem na § 12 odst. 2 trestního zákoníku postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důkazů vycházel a z jakých skutkových zjištění vyvodil naplnění všech jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu. Ke spáchání deliktu došlo společným jednáním obou obviněných, kdy první začala poškozeného napadat obviněná. Jednání se dopustila na místě veřejnosti přístupném v brzkou večerní hodinu a nejméně před třemi osobami, mimo jiné i dětmi obviněných. Poškozeného obviněná napadla více údery, zejména do hlavy, a nijak nebránila spoluobviněnému v agresivnějším útoku ani nedala najevo případný nesouhlas s ním, spíše jsou zde znaky jisté spontánní koordinace. S odkazem na závěry publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se dovolatel domnívá, že jednáním obviněné bylo dosaženo nejméně běžné hranice společenské škodlivosti souzeného přečinu, přičemž její jednání se nevymyká jiným takovým útokům.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 50 To 165/2016, a to v jeho bodu II., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněné s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. d) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla věc podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu postoupena jinému orgánu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že uplatnění tohoto důvodů dovolání bylo odůvodněno relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Předně je třeba přisvědčit námitce dovolatele, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zcela zřejmé, jakým způsobem se postavil ke skutkovým závěrům nalézacího soudu, když nejprve konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 trestního řádu, aby následně uzavřel, že pro závěr o vině by bylo třeba došetřit další skutkové okolnosti. Odvolací soud se v této souvislosti navíc nesprávně opřel o zákaz reformationis in peius (§ 259 odst. 4 trestního řádu). Zákaz reformationis in peius se ovšem nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro úvahu o právní kvalifikaci skutku v provedeném dokazování na podkladě skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí buď sám doplnit dokazování podle § 263 odst. 6, 7 trestního řádu, anebo je povinen zrušit napadený rozsudek podle § 258 trestního řádu a ve smyslu § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátit soudu prvního stupně, který pak doplní dokazování v potřebných směrech, přičemž při dalším rozhodování je vázán zákazem reformationis in peius podle § 264 odst. 2 trestního řádu ve stejném rozsahu jako odvolací soud.

Pokud jde o samotný skutkový stav, pak soud prvního stupně ve výroku rozhodnutí popsal jednání obviněné tak, že sama nejprve napadla poškozeného, a to strčením do těla a údery pěstmi do hlavy, obličeje a krku . Odvolací soud poněkud nedůsledně rekapituloval, že nalézací soud při konstrukci skutkového děje vycházel ze svědecké výpovědi poškozeného a z lékařských zpráv. Z lékařských zpráv nelze vyvodit žádné relevantní závěry. Samotná výpověď poškozeného, že jej obviněná mlátila hlava nehlava , pak podle odvolacího soudu neumožňuje posoudit charakter a intenzitu jednání obviněné, a proto je třeba vyjít z toho, že poškozeného pouze strčila a udeřila pěstí do spánku při nezjištěné intenzitě úderu a jeho následcích. Odvolací soud zcela pominul výpověď svědkyně Š., která potvrdila nejen to, že viděla obviněnou fyzicky napadnout poškozeného pěstí do ucha, ale i to, jak bouchala poškozeného přes krk. Závěr nalézacího soudu, že obviněná poškozeného napadla více údery, je v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozveden, byť na jejich přesnou intenzitu nelze usuzovat. Není to však pouze intenzita napadení, která je významná z hlediska právního posouzení skutku jakožto přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.

Dovolací soud připomíná, že přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Půjde zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám či věcem. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné uvážit nejen intenzitu úderů, ale zejména také rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit také osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost). Dovolatel k tomu správně zdůraznil, že z rozhodnutí soudu prvního stupně jasně vyplývá, že ke spáchání deliktu došlo společným jednáním obou obviněných, kdy první začala poškozeného napadat obviněná. Jednání se dopustila na místě veřejnosti přístupném v brzkou večerní hodinu a nejméně před třemi osobami, mimo jiné i dětmi obviněných. K napadení došlo poté, kdy poškozený jako pracovník bezpečnostní služby v prodejně potravin obviněné oslovil, když viděl, jak obviněný vzal čokoládu a strčil si ji do levé kapsy kalhot. Poškozeného obviněná napadla více údery, zejména do hlavy, a nijak nebránila spoluobviněnému v agresivnějším útoku, ani nedala najevo případný nesouhlas s ním, spíše jsou zde znaky jisté spontánní koordinace. Těmito okolnostmi se ovšem odvolací soud nezabýval, pouze bez bližší argumentace uzavřel, že jednání obviněné nedosahuje stupně škodlivosti potřebné pro vyvození její trestní odpovědnosti vzhledem k § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Přitom úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V čem by se mělo jednání obviněné vymykat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, odvolací soud nevysvětlil.

Ze všech uvedených důvodů bylo rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s § 222 odst. 2 trestního řádu předčasné, a proto byl shledán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 50 To 165/2016, a to v jeho bodu II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Plzni bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby náležitě přezkoumal skutkový základ odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a v případě zjištění nedostatečnosti buď sám doplnil dokazování podle § 263 odst. 6, 7 trestního řádu, anebo zrušil napadený rozsudek podle § 258 trestního řádu a ve smyslu § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení skutku poté bude nezbytné, aby se soud vypořádal se všemi výše popsanými okolnostmi, významnými pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud za této situace dospěje k závěru o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba, aby své úvahy konkrétně rozvedl ve svém rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu