3 Tdo 520/2007
Datum rozhodnutí: 03.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 520/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání podaném obviněným M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 31 To 402/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 150/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2006, č.j. 6 T 150/2006-437, v trestní věci obviněných M. T. a M. P., byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., který spáchal společně s obviněným M. T., a který spočíval v jednání popsaném pod body 9) a 11) rozsudku, trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který spáchal rovněž společně s M. T. jednáním pod bodem 9) a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívajícím v jednání popsaném pod bodem 18) rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný M. P. podle § 238 odst. 2 tr. zák. a podle § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo mj. vysloveno, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozenému Č. p., a. s. škodu ve výši 26. 301,- Kč.

Předmětný rozsudek napadli oba obvinění odvoláním (obviněný M. P. jen proti výroku o trestu) a v jejich neprospěch podal odvolání též státní zástupce, které u obviněného M. P. směřovalo výlučně proti výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 31 To 402/2006, přičemž odvolání státního zástupce ohledně obviněného M. P. nevyhověl. O odvolání obviněného M. P. rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tedy zůstal ve vztahu k tomuto obviněnému nezměněn a nabyl právní moci dne 24. 11. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výroky rozhodnutí obou soudů, a to jak o vině, tak i o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že se dostatečně nezabývaly existencí obviněným (dovolatelem) namítaných objektivních důvodů, pro které zjevně nemohl spáchat trestné činy, ze kterých byl obviněn a následně obžalován. Podle dovolatele bylo podstatné to, aby bylo spolehlivě a mimo pochybnost zjištěno, že se v době, kdy měl inkriminované skutky údajně spáchat, vůbec mohl na místě činu nacházet. Dovolatel přitom zdůraznil, že nejméně tři svědci mohou potvrdit, že v době, kdy ke spáchání trestných činů mělo dojít, se on sám nacházel na zcela jiném místě a s jinou osobou. V uvedené souvislosti poukázal i na výpovědi spoluobviněného M. T., který v průběhu celého řízení tvrdil, že dovolatel s ním v rozhodnou dobu nebyl a na páchání trestné činnosti se nepodílel. Podle dovolatele soudy pochybily i v tom, že nevyslechly jeho přítelkyni S. T. a blíže se nezabývaly ani posouzením pravdivosti svědecké výpovědi J. K. Konstatovaná pochybení pak měla podle dovolatele za následek, že soudy rozhodly na podkladě neúplně provedeného dokazování, neboť neobjasnily důležité skutečnosti týkající se jeho údajné viny. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že v řízení nebyly provedeny žádné přímé nebo nepřímé důkazy o tom, že by trestné činy spáchal, ani že by z tohoto jednání měl jakýkoliv prospěch.

Dovolatel dále poukázal na to, že již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání) uvedl, že skončil s trestnou činností, splácí své předchozí dluhy, zajímá se o práci a uvažuje rovněž o založení rodiny. Se zřetelem na tyto skutečnosti pro sebe v odvolání navrhl uložení trestu alternativního, když právě trest veřejně prospěšných prací by podle jeho názoru lépe splnil účel trestu, než trest odnětí svobody uložený mu soudem prvního stupně. Tyto důvody však odvolací soud při svém rozhodování neakceptoval.

S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2006, č. j. 31 To 402/2006 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2006, č. j. 6 T 150/2006-437, z r u š i l. Dovolatel současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon pravomocného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce zdůraznil, že namítaná údajně nesprávná skutková zjištění hmotně právním důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Své vyjádření uzavřel stání zástupce návrhem, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům:

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 150/2006 vyplývá, že v posuzované věci obviněný M. P. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 6 T 150/2006, podal odvolání výlučně proti výroku o trestu (č. l. 461 spisu). Odvoláním v neprospěch obviněného rozsudek napadl též státní zástupce (§ 247 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil rovněž jen proti výroku o trestu (č. l. 458, 460 spisu).

Odvolání obviněného a státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).

Poněvadž v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce i obviněného podáno výlučně do výroku o trestu, byla tím ohledně obviněného M. P. omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba rovněž ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala.

Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.

Za stavu, kdy odvolání podali obviněný i státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že tyto oprávněné osoby (§ 246 odst. 1 písm. a/ a b/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolaly přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezily výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný M. P., který odvolání do výroku o vině nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (který byl odvolacím soudem potvrzen, resp. odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto a odvolání státního zástupce bylo vyhověno pouze v části týkající se obviněného M. T.).

Pokud tedy v posuzované věci obviněný M. P. podal dovolání též proti výroku o vině, je zřejmé, že v této části jeho dovolání není přípustné (zde srov. též § 265i odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud podané dovolání přípustným toliko v námitkách směřujících proti uloženému trestu. Dovolatel v rámci těchto námitek poukázal v podstatě na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku (odvolání), tj. na to, že nebyl brán zřetel na jeho kritický postoj k dosavadní trestné činnosti a dále na to, že dovolatel platí své dluhy, snaží se obstarat si zaměstnání a plánuje založení rodiny. Za těchto okolností považuje dovolatel za odpovídající uložení trestu obecně prospěšných prací, když podle jeho názoru by tento druh trestu k dosažení zákonem předpokládaného účelu postačoval.

Z hlediska použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však dovolatel neuplatnil žádné právně relevantní námitky vztahující se k vadnému použití takových ustanovení hmotného práva (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení), kdy jejich vadná aplikace měla současně za následek nesprávné (nezákonné) rozhodnutí o trestu. Namítanou nepřiměřenost trestu přitom na podkladě výše uvedeného dovolacího důvodu uplatňovat nelze, přičemž taková výtka zároveň obsahově nespadá ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se týká zákonem taxativně vymezených vad výroku o trestu, které ovšem v daném případě namítány nebyly. V posledně uvedené souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost na okraj poznamenává, že v posuzovaném případě byl uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře nevybočující z rámce trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin (činy), kterým byl dovolatel uznán vinným.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání v části, kde je obviněný uplatnil přípustně, nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Předseda senátu soudu prvního stupně nepodal Nejvyššímu soudu návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. na odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí. Zároveň ani Nejvyšší soud, ať již sám či k podnětu dovolatele, v posuzovaném případě neshledal důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler