3 Tdo 515/2005
Datum rozhodnutí: 25.05.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 515/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2005 o dovoláních podaných obviněnými J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., a J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 9 To 451/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 90/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 1 T 90/2003, v trestní věci obviněných J. D., J. H. a M. S., byli obvinění J. D. a J. H. uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., skutkem spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době na přelomu léta a podzimu 2002 v obci H. na okrese P. v., v P. J. L, osobní prohlídkou získali informace o objektu, způsobu jeho zabezpečení a umístění exponátů, v obci L., na okrese M., od J. P. vypůjčili trojdílný hliníkový žebřík a současně zjišťovali možnost prodeje obrazů J. L. na nelegálním trhu a s využitím získaných informací zosnovali vloupání, při kterém dosud neztotožněný pachatel dne 10. 10. 2002 mezi 03.58 až 04.16 hod. se i přes elektronické signální zařízení vloupal do P. J. L. v H. tak, že pomocí zmíněného žebříku se dostal k oknu v prvém patře, kamenem rozbil skleněnou výplň a vnikl do výstavních prostor v prvém patře budovy, odkud odcizil osm kusů vystavených originálů obrazů J. L., čímž jejich majiteli Mgr. J. L., způsobil škodu ve výši nejméně 580.000,- Kč, přičemž po krádeži s odcizenými obrazy disponovali sami, či prostřednictvím dalších osob je ukrývali a snažili se je prodat. Za tento trestný čin byli obvinění podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění zařazeni pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 9 To 451/2004, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 12. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, jímž současně ve výroku o vině a o trestu napadli též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl v obou případech důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel J. H. především zdůraznil, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Dále namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedených důkazech. V uvedené souvislosti pak odkázal na své předcházející výpovědi s tím, že inkriminovaný žebřík si vypůjčil v srpnu 2002 od své známé svědkyně A. T., a poté jej poskytl svědku H. na malování bytu na Ž., kterému byl žebřík později odcizen. Skutečnosti týkající se zapůjčení zebříku podle dovolatele plně potvrzují svědecké výpovědi A. T., J. P. i dovolatelovy dcery V. H. Šlo tudíž o zcela běžnou záležitost, kterou nelze bez dalšího kriminalizovat jako pomoc k trestnému činu krádeže. Dovolatel se pak zabýval dalšími ve věci provedenými důkazy (svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a listinným důkazy) a na tomto základě dospěl k závěru, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Soudy proto měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, tzn. pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch a nikoliv naopak. Pokud jde o samotnou krádež dovolatel uvedl, že informace o ní získal prostřednictvím televize, přičemž v době jejího provedení strávil kritický den, večer a celou noc ve společnosti spoluobviněného D., své dcery, policisty R. Č. a dalšího policisty, kterého zná pod křestním jménem T. Dovolatel navíc v H. ani nikdy nebyl.

Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se v daném případě ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, když konstatoval, že tento soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Za nesprávné pak dovolatel označil i úvahy v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež se týkají použitelnosti odposlechů - záznamů telekomunikačního provozu, povolených rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. Nt 1923/2003, v jiné trestní věci, které mají vést k závěru, že se dovolatel podílel na výše uvedené trestné činnosti. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele i jako celek značně rozporné a v podstatě nepřezkoumatelné.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 90/2003, ze dne 19. 7. 2004, tak i usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 451/2004, ze dne 15. 12. 2004 a to ve všech výrocích, a uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, eventuálně aby dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci sám rozsudkem rozhodl.

Dovolatel J. D. ve svém dovolání obdobně jako obviněný J. H. argumentoval tím, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedených důkazech. V uvedeném směru poukázal na obsah výpovědí jednotlivých svědků, znalecké posudky a listinné důkazy, kdy podle jeho názoru předmětné důkazy v žádném případě nemohly vést ke spolehlivému závěru o jeho vině. Podle dovolatele soudy nerespektovaly ani zásadu in dubio pro reo, podle níž je nutno v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. Dovolatel zdůraznil, že o krádeži obrazů J. L. se dozvěděl z televize, sám inkriminované obrazy nikdy neviděl a ani se nepodílel na jejich prodeji. Kritický den a noc strávil ve společnosti spoluobviněného J. H., jeho dcery V. a policisty R. Č., dalšího policisty s křestním jménem T., jehož příjmení však dovolatel nezná. Dovolatel připustil, že někdy v minulosti památník J. L. v H. se svojí družkou a synem navštívil. K tomu dovolatel namítl, že památník je veřejnosti přístupný a jeho návštěva nemůže být bez dalšího spojována s výše uvedenou trestnou činností, jestliže současně nebylo žádným důkazem prokázáno, že před provedeným vloupáním provedl prohlídku objektu a kohokoliv informoval o jeho zabezpečení a dílech, která měla být odcizena. Dovolatel dále uvedl, že po dobu asi dvou let spolupracoval s Policií ČR, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, a podílel se na rozkrývání trestné činnosti osob kolem skupiny D. B. V průběhu trestního řízení pak ve svých výpovědích vysvětlil, z jakého důvodu se zajímal o odcizené obrazy J. L. Dovolatel zdůraznil, že již před zahájením hlavního líčení jeho obhájce písemně požádal, aby bylo hlavní líčení konáno s vyloučením veřejnosti, jelikož chtěl vypovídat o své spolupráci s policisty, a rovněž požádat o zbavení mlčenlivosti policistů a jejich výslech. Tomuto návrhu soud nevyhověl.

Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že jeho odvolání zamítl a ztotožnil se tak se skutkovým stavem zjištěným (nesprávně) soudem prvního stupně. Podle dovolatele je třeba považovat za vadné i úvahy odvolacího soudu ve vztahu k použitelnosti odposlechů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci, a které mají vést k závěru, že se na předmětné trestné činnosti podílel.

V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 90/2003, ze dne 19. 7. 2004, tak i usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 451/2004, ze dne 15. 12. 2004 a to ve všech výrocích, a uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, eventuálně aby dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozsudkem rozhodl.

K dovolání obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve vyložil obsah důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že jde o dovolací důvod, který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani vytýkat jiná pochybení procesního charakteru. Podle státního zástupce však v daném případě dovolatelé neuplatnili jedinou námitku, která by se týkala nesouladu mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými znaky pomoci k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Námitky dovolatelů totiž směřují výlučně proti skutkovému základu soudních rozhodnutí, když polemizují s hodnocením důkazů soudy, namítají neúplnost provedeného dokazování a procesní nepoužitelnost záznamů telekomunikačního provozu. Takové námitky se podle státního zástupce naprosto nekryjí s formálně deklarovaným ani jiným dovolacím důvodem. Částečně pak dovolatelé napadli i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

Podle státního zástupce není zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění zcela vyloučen a přicházel by v úvahu v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Vadu tohoto charakteru však dovolatelé nevytýkají, když naprostou většinou svých námitek se domáhají pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Při hodnocení důkazů však podle státního zástupce soudy v daném případě nijak nevybočily z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Podle názoru státního zástupce skutkový děj vylíčený v tzv. skutkové větě rozsudku obsahuje nejen všechny znaky účastenství na trestném činu krádeže formou pomoci, ale bylo by možno případně uvažovat i o závažnější formě účastenství. S ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. a § 265s odst. 2 tr. ř. se touto problematikou již dále nezabýval.

Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podaná dovolání pode § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění J. D. a J. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelé J. D. a J. H. nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které podle nich založily svá rozhodnutí na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, když skutečnosti (pochybnosti), které podle dovolatelů vyplývají z jednotlivých důkazů, hodnotily nikoliv v jejich prospěch, ale naopak k jejich tíži. Dovolatelé rovněž namítli, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož se odposlech a záznam telekomunikačního provozu z jiné trestní věci mohl stát podkladem pro závěr o jejich vině. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatelé ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali (jako důsledek vytýkaných vad) nesprávné závěry soudů o jejich vině účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv to podle přesvědčení dovolatelů provedené důkazy nedovolovaly.

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v § 134 odst. 2 a § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložena a odůvodněna na str. 4 - 6 usnesení odvolacího soudu a na str. 7 8 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatelů učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí odkazem na obsah ustanovení § 88 odst. 4 tr. ř. vypořádal i s otázkou, zda v jiné věci než té, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze tento záznam jako důkaz užít.

Poněvadž dovolatelé v projednávané věci poukázali v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde (viz obsah rozhodnutí soudů obou stupňů) a dovolatelé existenci výše uvedeného extrémního nesouladu opírají výlučně o vlastní názor na to, jaká skutková zjištění měla být na základě provedených důkazů správně učiněna, tj. taková, jež by nemohla vést ke skutkovému a následně ani k právnímu závěru, že se dopustili shora uvedené trestné činnosti.

Je rovněž třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných J. D. a J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler