3 Tdo 506/2002
Datum rozhodnutí: 27.08.2002
Dotčené předpisy:




3 Tdo 506/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2002, o dovolání podaném obviněným J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 6 To 822/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 133/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 1 T 133/2001, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 19. srpna 2000 v 15.45 hodin v obci K., okres M., jako řidič automobilu tov. zn. ŠKODA 120, SPZ MOD 65 62 při vjíždění na silnici z lesní cesty nedal přednost v jízdě po silnici z leva jedoucímu automobilu tov. zn. PEUGEOT 309, SPZ CVK 26 79 řízenému J. H. a narazil do něj, přičemž byla zraněna ve vozidle tov. zn. PEUGEOT 309 vedle řidiče sedící S. H., která utrpěla podvrtnutí krční páteře s následným přetrvávajícím blokem, s čímž se léčila do 7. 11. 2000 . Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 223 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 20 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále mu byl za podmínek § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se poškozený J. H. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko právních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 6 To 822/2001, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl, že se obviněný odsuzuje k peněžitému trestu ve výši 5 000,- Kč, při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pak obviněnému uložil ve výměře osmnácti měsíců.

Obviněný J. Š. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 8. 2001, č. j. 1 T 133/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2002, č. j. 6 To 622/2001 (správně ovšem 6 To 822/2001). Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že výroky o vině v napadených rozhodnutích spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když jednání, za které byl odsouzen, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák.

Dovolatel především namítl, že v předmětné věci nebylo jednoznačně prokázáno, že by zranění poškozené vzniklo v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Dovolatel dále poukázal na to, že za ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. lze považovat jen takovou poruchu zdraví, jež znesnadňuje obvyklý způsob života, výkon obvyklé činnosti anebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou zcela přechodnou dobu. Podle přesvědčení dovolatele z provedeného dokazování vyplynulo, že u poškozené nešlo o poruchu zdraví v zákonem požadované kvalitě, přičemž oba soudy se v daném směru dostatečně nevypořádaly ani se závěry posudku příslušného znalce.

Vzhledem k výše konstatovaným důvodům dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně zrušil ve výroku o vině a v návaznosti na to i ve výroku o trestu, a poté, sám rozsudkem rozhodl, že se dovolatel zprošťuje obžaloby, popř. aby rozhodl tak, že věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí .

K dovolání obviněného podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru podání obviněného vyznívá jako opakované odvolání, neboť dovolatel namítá správnost hodnocení provedených důkazů, čímž pouze zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, aby tak dosáhl vydání příznivějšího rozhodnutí. Ve skutečnosti však nevytýká napadenému rozhodnutí konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci skutku nebo jiné vadné hmotně právní posouzení věci, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než k jakému již dospěl nalézací soud. Odůvodnění dovolání tak neodpovídá proklamovanému zákonnému dovolacímu důvodu, což znamená, že v posuzovaném případě není ve skutečnosti dán žádný z taxativně stanovených důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na to, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství považovala právní hodnocení skutku v rozsudku nalézacího soudu za odpovídající zákonu a rovněž trest uložený odvolacím soudem za přiměřený podle kriterií stanovených zákonem, navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.).

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

V důvodech uplatněných dovolatelem J. Š., však nejsou obsaženy žádné námitky týkající se nesouladu mezi zjištěným skutkem popsaným ve výroku napadeného rozsudku a užitou právní kvalifikací skutku. Z obsahu dovolání vyplývá, že vadné právní posouzení věci je dovozováno na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, což mělo mít za následek, že nebyla dostatečně objasněna otázka příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem) a dále to, zda poruchu zdraví, kterou měla poškozená utrpět, lze podřadit pod zákonný znak ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 223 tr. zák.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dovolatelem spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler