3 Tdo 505/2011
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 221 odst. 1 tr. zák., § 202 odst. 1 tr. zák.



3 Tdo 505/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 dovolání, které podal obviněný J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 5 To 439/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 145/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 T 145/2009 , byl obviněný J. V. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) k § 221 odst. 1 tr. zák., a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. , kterých se dopustil jednáním pod bodem 1) tím, že dne 25. 7. 2008, v dopoledních hodinách v B., okres K., na lavičce před domem na ul. J., v přítomnosti R. V., bezdůvodně fyzicky napadl zde sedícího J. H., který na něj čekal, a to tak, že jej oběma rukama chytil za ramena a dvakrát jej nohou kopl do oblasti oka, kdy J. H. z něj začala téci čirá tekutina, a poté jej ještě nejméně dvakrát pěstí udeřil do hlavy a ramen, kdy J. H. v souvislosti s těmito poraněními nevyhledal lékařské ošetření, avšak jen shodou okolností nedošlo vzhledem ke způsobu útoku a místu, kam byl směřován, tedy oku, ke vzniku zranění ;

dále trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. , kterého se dopustil jednáním pod bodem 2) tím, že v přesně nezjištěné době od 25. 7. 2008 do 27. 7. 2008 v B., okres K., ve svém bytě na ul. J. opakovaně fyzicky napadal J. H., který byl u něj spolu s P. S. na návštěvě, a všichni společně ve větší míře konzumovali alkoholické nápoje, kdy jednou nohou, na níž stál, opakovaně, a to nejméně třikrát, našlapoval na hlavu a hrudník, přičemž J. H., který v té době ležel na zemi v obývacím pokoji, se snažil bránit pouze tím. že si dával ruce před hlavu, z obývacího pokoje pak přitáhl J. H. do kuchyně tak, že ho zezadu uchopil za paže a tlačil ho před sebou, přičemž v kuchyni pak všichni společně konzumovali víno, a poté, co po H. požadoval mobilní telefon, na tohoto poškozeného zaútočil tak, že jej chytl pod krkem do tzv. "kravaty'", pak nejméně třikrát udeřil hlavou poškozeného, kterou mu držel rukama, o zeď, a když ho P. S. vyzýval, ať přestane J. H. napadat, chytl P. S. také do tzv. "kravaty" a udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku čehož P. S. upadl na zem, a když se ho J. H. slovně zastal, tohoto shodil ze židle na zem, kde ho opakovaně bil rukou do obličeje, žeber i jinde po těle, přičemž v důsledku tohoto napadení J. H. utrpěl mnohačetné úrazové změny včetně úrazové deformace pravé strany hrudníku, krevní podlitiny na pravé straně čela, v oblasti očnic a tváří oboustranně, dále na pravé straně hrudníku, pravé straně břicha, na zádech v levé bederní krajině, na levé hýždi a v oblasti horních a dolních končetin, tržnězhmožděné rány na horním i dolním rtu, a zvláště pak sériové zlomeniny žeber vpravo, pronikající pohrudnicí do dutiny hrudní se zraněním dolního laloku plíce obsahující kypře zbarvenou krev, čímž došlo k zasažení důležitých orgánů, zejména plíce, kdy J. H. následně dne 27. 7. 2008 asi v 16.00 hod. zemřel na následky otoku mozku způsobeného ovlivněním organizmu alkoholem kdy v krvi mu byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 3,41 g/kg, avšak uvedená poranění se na jeho smrti podílela jako zátěžový faktor ;

a současně i trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm.c) tr. zák. , kterého se dopustil jednáním pod bodem 3) tím, že v přesně nezjištěné době od 25. 7. 2008 do 27. 7. 2008 v B., okres K., ve svém bytě na ul. J., nutil pomocí kuchyňského nože o délce čepele do 7 cm, se kterým mu šermoval před obličejem, P. S., který byl u něj na návštěvě, k tomu, aby s ním konzumoval alkoholické nápoje, kdy mu hrozil, že pokud s ním nebude pít, tak jej píchne, že je mu vše jedno, kdy nůž přiložil ke krku P. S. a chtěl jej říznout, což se mu však nepodařilo, když mu P. S. uhnul, přičemž mu způsobil řeznou ranku na levé straně hrudníku v oblasti prsního svalu o délce 3 cm, a poté, co u dveří bytu zvonila sousedka, obžalovaný otevřel a dveře bytu zůstaly následně otevřené, čehož P. S. využil k tomu, že byt opustil .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 5 To 439/2010 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 5 To 439/2010, podal obviněný dovolání (č. l. 300 - 301), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný uvedl, že od počátku trestního řízení jakoukoli vinu odmítá, neboť zranění poškozenému J. H. nezpůsobil. V rámci hlavního líčení bylo jednoznačně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a taktéž výslechem znalce prokázáno, že nelze jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyloučit či vyvrátit, zda zranění způsobená poškozenému J. H. byla způsobena jednou osobou či více lidmi. Stejně tak nelze vyloučit, že mohla být některá poranění způsobena oživovacími pokusy. Nebylo taktéž nijak prokázáno, že by chtěl poškozenému způsobit újmu na zdraví. Dále se obviněný vyslovil k osobám slyšených svědků, kdy uvedl, že výpověď svědkyně R. V. se neshoduje se zjištěnými skutečnostmi, a svědek P. S. je osobou nedůvěryhodnou, neboť jeho výpověď je ovlivněna hrozbou trestního postihu jeho samotného. Má za to, že Policie ČR svým postupem ovlivnila průběh trestního řízení. Dále obviněný cituje některé nálezy Ústavního soudu České republiky, kdy namítá, že soud vycházel při rozhodování o vině pouze z výpovědi jediného svědka coby jediného usvědčujícího důkazu (kdy odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07), jehož důvěryhodnost je velmi nízká, jak uvedeno výše. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/2006, uvedl, že je nepochybné, že v dané věci existují značné pochybnosti, které bylo třeba na základě zásady in dubio pro reo vyložit v jeho prospěch. Jelikož však byla tato zásada v jeho případě porušena, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, kterýžto se dotýká principu presumpce neviny, a tedy i pravidla in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 5 To 439/2010, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 T 145/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 25. 1. 2011. Dne 14. 4. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 12. 4. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především námitky směřující ke zpochybnění věrohodnosti svědecké výpovědi P. S., kterou obviněný označil za nevěrohodnou a ovlivněnou hrozbou trestního postihu svědka samotného; dále pak výpovědi svědkyně R. V., kterážto měla uvést, že měl poškozeného J. H. napadnout na lavičce před domem den před úmrtím poškozeného; námitka směřující k obsahu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví) a vadná skutková zjištění (námitka, že provedenými důkazy ve věci není prokázáno, že by to byl právě obviněný, který poškozenému J. H. způsobil zranění; námitka, že obviněný dobrovolně navštívil jeho byt), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví nelze jednoznačně vyloučit, zda zranění způsobená poškozenému nebyla spáchána více osobami) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, že zranění poškozeného mohla být způsobena více osobami či dokonce v souvislosti s oživovacími pokusy). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný v podstatě uplatnil totožné námitky již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi náležitě zabýval, přičemž neshledal dané námitky opodstatněnými.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata