3 Tdo 503/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 503/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 10 To 476/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 142/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě ní :

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 1 T 142/2006, byl obviněný J. K. pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 23. 9. 2005 kolem 18.00 hod., při řízení osobního motorového vozidla zn. Škody Felicia, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu vozovky a při průjezdu pravotočivou zatáčkou nezvládl řízení a přejel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím motocyklem zn. BMW, řízeným V. V., který v důsledku havárie a pádu z motocyklu utrpěl zlomeninu těla druhého bederního obratle s mírným vpáčením horní krycí desky a zlomeninu těla třetího bederního obratle se vpáčením jeho horní a dolní krycí desky a odlomení horního okraje obratlového těla vpravo s dobou léčení tří měsíců a jeho spolujedoucí V. V., utrpěla trojitou zlomeninu kotníku pravé nohy šikmou tříštivou zlomeninu zevního kotníku s posunem periferního úlomku do strany o šíři kosti, zlomeninu vnitřního kotníku s posunem periferního úlomku zevně asi o 3 mm a odlomení zadní hrany dolního kloubního konce pravé holenní kosti s dobou léčení v trvání čtyř měsíců. Pod bodem 2) výroku o vině byl obviněný dále uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v téže době a na témž místě, bezprostředně poté, co jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia, zapříčinil havárii popsanou pod bodem 1), z místa nehody ujel, ačkoli z charakteru havárie mohl předpokládat zranění řidiče protijedoucího motocyklu a jeho spolujezdkyně, aniž by V. V. a V. V., kteří zranění skutečně utrpěli, poskytl základní zdravotní pomoc, či alespoň zajistil její přivolání, přestože mu v tom žádná podstatná objektivní příčina nebránila. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 8 roků.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 10 To 476/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 1. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v době předmětné nehody inkriminované vozidlo neřídil. Dovolatel připustil, že se v rozhodnou dobu ve vozidle sice nacházel, ale jeho řidičem nebyl. V průběhu trestního řízení se přitom neprokázal opak, přičemž skutečnosti, že řidičem byla osoba od dovolatele odlišná, přisvědčovaly některé důkazy, např. výpovědi svědků S. a K. V uvedené souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že v jeho neprospěch neaplikovaly zásadu in dubio pro reo a tím porušily jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, zejména v článku 8 odst. 1.



Dovolatel dále poukázal na to, že trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. je trestným činem, kterého se může ve smyslu ustanovení § 90 tr. zák. dopustit pouze speciální subjekt, v daném případě řidič. Dovolatel však řidičem vozidla nebyl. Dovolatel zároveň zdůraznil, že i za předpokladu, že by tomu tak bylo, soud prvního ani soud druhého stupně nezjistily žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohl předvídat zranění řidiče protijedoucího vozidla a jeho spolujezdkyně. Podle dovolatele totiž v důsledku střetu osobního automobilu a motocyklu nedošlo k destrukci motocyklu ani k pádu, přičemž motocykl pokračoval v jízdě. Další průběh jízdy motocyklu byl pak podstatně ovlivněn zásahem řidiče motocyklu, jak to konečně ve svém posudku dovodil i znalec Ing. W. Dovolatel zároveň odkázal na svoji výpověď, podle níž bezprostředně po střetu, kdy osobní automobil zastavil, viděl poškozeného stát u ležícího motocyklu a hrozícího směrem k osobnímu automobilu. Poškozeného tedy viděl v situaci, jež rozhodně nesvědčila o tom, že by utrpěl jakékoliv zranění. O účasti další osoby na nehodě (spolujezdce) dovolatel nevěděl. Za těchto okolností nabyl přesvědčení, že při dopravní nehodě k žádnému zranění nedošlo. To znamená, že z hlediska zavinění v takovém případě chyběl úmysl, jenž je nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák.

Podle dovolatele se soudy dostatečně nevypořádaly ani s průběhem předmětné dopravní nehody, když podle soudu prvního stupně mělo dojít k čelnímu střetu s protijedoucím motocyklem, kdežto podle odvolacího soudu se jednalo spíše o boční střet obou vozidel. Pokud dovolatelovo zavinění mělo spočívat v nepřizpůsobení rychlosti jízdy jeho řidičským schopnostem jako příčině toho, že osobní automobil se dostal do protisměru, pak podle názoru dovolatele bez stanovení konkrétní rychlosti či alespoň způsobu porušení povinnosti nelze dovozovat jakoukoliv míru zavinění. Navíc zranění, která utrpěli řidič motocyklu a jeho spolujezdkyně nebyla způsobena bezprostředně střetem obou vozidel, ale teprve následnou jízdou mimo vozovku (a nárazem na neidentifikovanou překážku) vyvolanou zásahem řidiče motocyklu. Jinak by motocykl pokračoval v jízdě po vozovce a pravděpodobně by došlo k jeho položení na vozovku. Protože u trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst 1, 2 tr. zák. se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalostní zavinění podle § 5 tr. zák., je podle dovolatele zřejmé, že jeho jednání za předpokladu, že by vozidlo ovšem řídil postrádalo znaky vědomé či nevědomé nedbalosti.



Dovolatel rovněž namítl, že dalším hmotně právním posouzením, které považuje za nesprávné je též posouzení otázky nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň společenské nebezpečnosti činu je v každém konkrétním případě přitom nutno stanovit, a to až po vyhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Takovým způsobem však podle dovolatele soudy nepostupovaly, neboť okolnosti významné pro posouzení nebezpečnosti činu pro společnost (zejména osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku) nejen náležitě nehodnotily, ale vůbec se jimi nezabývaly.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 To 476/2006 229, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný v rámci dovolání současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, jehož se dovolání týká.

Předseda senátu soudu prvního stupně (samosoudce) v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyni (č. l. 284/2 spisu) s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda shora uvedených práv využívá. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel zároveň odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování (např. výpovědi svědků, obsah znaleckého posudku) a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To v plné míře platí pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., kdy dovolatelovy hmotně právní výtky byly založeny na zcela jiné skutkové verzi posuzovaného případu (tzn. především na tom, že v době činu nebyl řidičem osobního automobilu).

V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 7 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkami, že si soudy dostatečně neujasnily, zda příčinou předmětné dopravní nehody byla vůbec rychlost jízdy dovolatelem údajně řízeného vozidla, neposoudily míru jeho případného zavinění ve vztahu k počínání motocyklisty a nevypořádaly se ani s hmotně právním posouzením materiální stránky obou trestných činů, když nijak nehodnotily kritéria určující stupeň nebezpečnosti činu (§ 3 odst. 4 tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 Sb. r. tr., R 21/1981 Sb. r. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. např. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Jestliže jsou tyto zásady aplikovány na posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy vycházely jednak ze zjištění, že osobní automobil v době činu obviněný (dovolatel) skutečně řídil, a že bezprostřední příčinou dopravní nehody bylo jeho jednání spočívající v tom, že při průjezdu pravotočivou zatáčkou přejel do protisměru, kde se automobil střetl s protijedoucím motocyklem řízeným poškozeným V. V. Uvedená okolnost pak byla bezprostřední příčinou relevantního trestněprávního následku (poruchy zdraví poškozeného a jeho spolujezdkyně), jehož způsobení mohl zabránit především tím, pokud by vozidlo řídil při pravém okraji vozovky. Dovolateli proto nelze přisvědčit, že za stavu, kdy odvolací soud konstatoval, že rychlost jízdy účastníků nebyla z provedených důkazů bez pochybností zjištěna, nebylo zároveň možno ani spolehlivě posoudit otázku dovolatelova zavinění. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 5) mj. správně uvedl, že rozhodující je zjištění, který z účastníků nehody vjel do protisměru a vytvořil tak překážku pro tam jedoucí vozidlo . Bylo však na místě, aby odvolací soud tyto věcně správné závěry za použití příslušných procesních instrumentů vtělil do popisu skutku a částečně jej tak upřesnil.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal rovněž na to, že zranění poškozených nebylo způsobeno bezprostředním střetem obou vozidel, ale teprve následnou jízdou řidiče motocyklu mimo vozovku a nárazem na blíže nezjištěnou překážku, a že bez tohoto zásahu motocyklisty by motocykl pokračoval v jízdě po vozovce, kde by pravděpodobně došlo toliko k jeho položení . Z důvodů, které Nejvyšší soud již výše rozvedl, lze dovodit, že jednání dovolatele by i za výše uvedených okolností mělo povahu dostatečně významné příčiny vedoucí k následku (resp. účinku), v daném případě v podobě těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. Střet obou vozidel, který podle zjištění soudů vyvolal tím, že vjel v zatáčce do protisměru, byl totiž jednoznačně skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Dovolatelova námitka, že si řidič motocyklu mohl po nárazu (pokud jde o techniku jízdy) počínat způsobem, který by případně mohl zmírnit následky nehody, je uplatňována v hypotetické rovině a podle názoru Nejvyššího soudu nemůže mít vliv na závěr o příčinné souvislosti mezi dovolatelovým jednáním a způsobeným následkem.

Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut i zaviněním dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z toho, že obviněný (dovolatel) porušil ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen zák. č. 361/2000 Sb. ). Jako řidič byl povinen jet na pozemní komunikaci (silnici) vpravo, a pokud tomu nebránily zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky. Pokud si dovolatel takto nepočínal, ačkoliv musel reálně počítat i s existencí vozidel jedoucích v protisměru, je zřejmé, že se v silničním provozu nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně (srov. § 4 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.). Za těchto okolností je proto možno dovolatele důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Porušení ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. vede zejména v zatáčkách zpravidla k závažným dopravním nehodám s těžkými následky pro lidský život a zdraví a lze je důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu odstavce 2) trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák.

Pokud jde o materiální stránku trestných činů neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., je dovolatelem pod bodem IV/ dovolání oběma soudům vytýkáno, že ve svých rozhodnutích nezabývaly posouzením nebezpečnosti těchto činů pro společnost podle zásad uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Protože dovolatel s namítanou vadou nespojuje žádné konkrétní hmotně právní důsledky, znamená to, že napadá především nedostatky v odůvodnění soudních rozhodnutí. To ovšem zákon nepřipouští (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). S ohledem na to, že první větu bodu IV/ podaného dovolání, kde dovolatel uvádí, že nesprávným hmotně právním posouzením je posouzení nebezpečnosti trestného činu pro společnost, lze v širším smyslu vyložit jako námitku vztahující se k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. (tj. že je namítán nedostatek materiální stránky trestného činu), považoval Nejvyšší soud za nezbytné zabývat se též shora naznačenou otázkou.

V daném směru je třeba poukázat na to, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. R 43/1996 SbRt.).

V posuzovaném případě dovolatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by mohly být podkladem pro závěr, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je u některého z trestných činů, kterými byl uznán vinným, natolik nízký, aby jej podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. bylo možno označit za nepatrný. Takové skutečnosti přitom nevyplývají ani ze skutkových zjištění, na kterých soudy založily svá rozhodnutí.

S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě odvolací soud rozhodoval, umožňoval právní posouzení skutku pod bodem 1) jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a skutku pod bodem 2) jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. V tomto smyslu je třeba považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatele, a to ani v relevantně uplatněné části dovolání, jakkoliv opodstatněnými.

Odvolací soud však pochybil v tom, že za situace, kdy nevzal za prokázané, že by příčinou předmětné dopravní nehody byla rychlost obviněným (dovolatelem) řízeného vozidla, nýbrž jeho neopatrná a nebezpečná jízda, v důsledku níž vjel s osobním automobilem do protisměru (kde se střetl s tam projíždějícím motocyklem), současně neupravil vlastním postupem (§ 258 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř.) tzv. skutkovou větu v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu, aby přesně a výstižně vyjadřovala skutkový stav věci, ze kterého odvolací soud vycházel. Tato vada však neměla (z důvodů, které Nejvyšší soud již vyložil) dopad na právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (např. použitím jiné právní kvalifikace skutku), přičemž projednávaná otázka nemá zásadní význam ani po právní stránce.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolaní řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí je podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který tento postup však v posuzovaném případě nezvolil. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání sám dal předsedovi senátu Nejvyššího soudu podnět, aby výše uvedeným způsobem podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl, a ten k tomu zároveň neshledal důvody, nebylo třeba o takovém návrhu rozhodnout zvláštním (samostatným) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler