3 Tdo 501/2009
Datum rozhodnutí: 06.05.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 501/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovolání obviněného J. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 3 To 868/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 62/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. o d m í t á.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 5 T 62/2008, byl obviněný J. Ř. uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (body 1-3 výroku), dále trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (bod 4 výroku) a konečně dalším trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (bod 5).



Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 T 212/2004, uznán vinným pokusem trestného činu krádeže dle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a dle § 37 tr. zák. soud upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 10 T 251/2004,

1) dne 17. 9. 2007 v době kolem 13:00 hod. v O. P. na ulici O. J. společně se samostatně stíhaným P. D. vnikl do kanceláře S. š. o., s. a p. (SŠOSP) se záměrem odcizit zde věci tak, že vyháčkoval okno a následně z kanceláře odcizil LCD monitor zn. Proview 17, složku s fotografiemi, přičemž při manipulaci s počítačovou sestavou poškodil harddisk v hodnotě 920,- Kč, čímž způsobil SŠOSP škodu odcizením ve výši 3.500,- Kč a poškozením ve výši 1.100,- Kč,

2) dne 13. 11. 2007 v době od 8:30 do 14:30 hod. v O. P. na ulici 17. l. na parkovišti společně s R. M. vnikl do osobního vozu Škoda Octavia se záměrem odcizit z něj věci tak, že rozbil okno pravých dveří a následně z něj odcizil hnědý kožený kufřík s firemními doklady a razítkem firmy V. H., čímž mu způsobil škodu odcizením ve výši 750,- Kč a poškozením automobilu ve výši 1.392,- Kč,

3) dne 30. 11. 2007 v době od 16:00 do 7:10 hod. dne 1. 12. 2007 v O. P., na ul. M. K., před domem č. vnikl do zaparkovaného vozu VW Passat, se záměrem odcizit z něj věci tak, že vypáčil záslepku zámku levých dveří a vnikl do automobilu, z něhož se pokusil odcizit autorádio zn. Sony CDX-L 480X, které páčil z palubní desky, toto se mu však nepodařilo, čímž poškodil okolí palubní desky a poté odcizil 2 ks mycích past zn. Solvina v hodnotě 56,- Kč, čímž způsobil M. Š. škodu odcizením ve výši 56,- kč a poškozením vozidla ve výši 6.630,- Kč,

4) dne 12. 1. 2008 v době od 15:00 do 15:45 hod. v O. P., na ul. P. v blízkosti obytných domů, na parkovišti, poškodil motorové vozidlo zn. Peugeot 307 SW, tak, že dlaní pravé ruky nejprve uhodil do okna pravých předních dveří, levou rukou uhodil do pravého zpětného zrcátka a dvěma kopy poškodil zadní část vozidla, čímž způsobil společnosti P. F. škodu ve výši 38.415,- Kč,

5) dne 23. 2. 2008 v době od 22:00 do 13:30 hod. dne 24. 2. 2008 v O. P., na ulici G. S., na parkovišti před domem, vnikl do zaparkovaného osobního vozu zn. VW Passat, se záměrem z něj odcizit věci tak, že vypáčil zámek levých předních dveří a z vozu odcizil sluchátka zn. Nokia, 3 ks klíčů, lyžařskou soupravu zn. Spider, lyžařskou obuv zn. Tecnica a klíče od chaty, čímž způsobil P. S. škodu odcizením ve výši 24.575,- Kč a společnosti E. T., s. r. o., odcizením ve výši 1.475,- Kč a poškozením ve výši 850,- Kč.

Obviněnému byl podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu jednotlivým poškozeným.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 3 To 868/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Své námitky pak dovolatel specifikuje ve vztahu k jednotlivým výrokům. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1 trvá na tom, že se trestné činnosti nedopustil. Soudům vytýká, že vyšly z výpovědi svědka P. D. z přípravného řízení, přestože se jednalo o spolupachatele a je tudíž nutno pochybovat o její věrohodnosti. Podle dovolatele jej mohl tento svědek označit za spolupachatele například v úmyslu jej poškodit anebo proto, aby tak zatajil totožnost skutečného spolupachatele. Je proto přesvědčen, že skutková zjištění v této části nebyla jednoznačná, takže v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být v této části obžaloby zproštěn.

Další námitky vznáší k výroku o vině pod bodem 4, posouzenému jako trestné činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatele však k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví nedošlo, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Považuje za sporné, zda dvůr obytného domu lze považovat za místo veřejnosti přístupné. Dále poukazuje na publikovanou judikaturu (č. 40/1977, č. 44/1990 Sb. rozh. tr.) s tím, že ne každé napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přípustném musí naplňovat znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Mělo by se jednat o jednání takové povahy, které se dotýká širšího okruhu občanů, což však podle jeho mínění v posuzovaném případě nebylo prokázáno. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že i když výhrady vůči posouzení jeho jednání jako trestného činu výtržnictví uplatnil v odvolání, toto bylo nesprávně podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 5 pak vyzdvihuje, že vloupání do vozu poškozeného P. S. doznal, avšak s tím, že z něj neodcizil lyžařské vybavení, které bylo uloženo v zavazadlovém prostoru. Podle dovolatele nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by do zavazadlového prostoru vozu vniknul. Navíc v době zadržení u něj lyžařské vybavení nalezeno nebylo, přičemž neměl dostatek časového prostoru, aby mohl s údajně odcizenými věcmi nějak nakládat. Od toho se odvíjí i nesprávná výše škody, kterou měl podle zjištění soudů poškozenému S. odcizením věcí způsobit.

V závěru svého dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 3 To 868/2008, v plném rozsahu zrušil, aniž by navrhl další postup ve věci.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným J. Ř. svým obsahem skutečně naplňují některý z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., neboť to je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Uvedené podmínky proto nesplňovaly ty výhrady dovolatele, které vznesl vůči výroku o vině pod bodem 1 a proti výroku pod bodem 5, neboť nesměřovaly vůči právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutkovým zjištěním soudů.

V případě výroku o vině pod bodem 1 zpochybňovaly věrohodnost výpovědi svědka P. D. z přípravného řízení, v případě výroku pod bodem 5 pak důkazy svědčící pro závěr, že obviněný z vozu poškozeného P. S. odcizil vedle dalších věcí i lyžařskou výbavu, konkrétně lyže a sjezdařské boty. Obviněný tak namítal nesprávnou aplikaci procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když napadal způsob, jakým soudy přistoupily k hodnocení jednotlivých důkazů, snažil se jednotlivým důkazům přikládat jiný význam a na podkladě jejich odlišného hodnocení tak prosazoval vlastní verzi skutkového děje, podle které se skutků, které měly soudy za prokázané, ve skutečnosti vůbec nebo částečně nedopustil.

Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nemohl přihlížet, neboť obviněný se jejich prostřednictvím domáhal změny soudy učiněných skutkových zjištění. Námitkami tohoto typu tak jednoznačně vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).

Výjimku připouští judikatura pod vlivem četných rozhodnutí Ústavního soudu směřujících proti příliš restriktivnímu výkladu mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04) toliko v případě, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, když se oba soudy námitkám obviněného zevrubně věnovaly. Krajský soud přesvědčivě a logicky vysvětlil (viz str. 3, resp. 4 odůvodnění jeho usnesení), proč považoval vinu obviněného v bodě 1 provedenými důkazy za spolehlivě prokázánu. V této souvislosti nutno zdůraznit, že svůj závěr o vině obviněného neopřely soudy izolovaně o výpověď svědka P. D., kterou obviněný zpochybňoval, ale i o důkazy další (výpověď svědka J. Ž., na ni navazující výpověď svědka V. H., listinné důkazy atd.). Obdobně v případě skutku pod bodem 5 byl obviněný usvědčován nejen výpovědí poškozeného P. S., ale i dalšími důkazy, především protokolem o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací, kde odklopené zadní sedadlo nasvědčovala tomu, že pachatel vniknul do zavazadlového prostoru z interiéru vozu. Výpověď poškozeného byla potvrzována i nálezem lyžařských hůlek, které v zavazadlovém prostoru po vloupání zůstaly. Pokud pak obviněný ve vztahu k tomuto skutku v dovolání namítal, že ačkoli byl zadržen vzápětí po vloupání do vozu, nebyly u něj nalezeny odcizené lyže a lyžařské boty, jde zjevně o omyl, neboť k jeho zadržení Policií ČR nedošlo bezprostředně po tomto útoku, nýbrž po jiném vloupání do vozu poškozeného M. Š. dne 30. 11. 2007.

Naproti tomu relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud následující námitky dovolatele směřující proti právnímu posouzení skutku pod bodem 4 i jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tj. vedle posouzení jako trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., vůči němuž dovolatel ničeho nenamítal).

Uvedeného skutku se podle zjištění soudů dopustil obviněný tím, že dne 12. 1. 2008 v době od 15:00 do 15:45 hod. v O. P., na ul. P. v blízkosti obytných domů, na parkovišti, poškodil motorové vozidlo zn. Peugeot 307 SW tak, že dlaní pravé ruky nejprve uhodil do okna pravých předních dveří, levou rukou uhodil do pravého zpětného zrcátka a dvěma kopy poškodil zadní část vozidla, čímž způsobil společnosti P. F. škodu ve výši 38.415,- Kč .

Z právní věty rozsudku okresního soudu plyne, že ten považoval z alternativních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. za naplněny ty, podle nichž se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti.

Za místo veřejnosti přístupné se v souladu s respektovanou judikaturou považuje každé místo, kam má přístup více lidí, nemusí to však být nutně místo přístupně kdykoli neomezenému okruhu osob.

Za výtržnost pak jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid nebo pořádek. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutno uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, místo a dobu spáchání, pohnutku činu, jeho následky i osobu pachatele (viz č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Ne každé fyzické napadení občana na místě veřejnosti přístupném musí nutně naplňovat znaky trestného činu výtržnictví (viz č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Zatímco soud prvého stupně zdůraznil při hodnocení skutečností, které jej vedly k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. fakt, že k útoku došlo na dvoře obytného domu a že šlo o opakované výpady proti vozidlu (viz str. 12 odůvodnění jeho rozsudku), odvolací soud doplnil, že vandalské jednání spočívající v poškozování zaparkovaných automobilů je typickým případem výtržnosti.

Nejvyšší soud považuje závěr, že obviněný svým jednáním, jehož se dopustil na dvoře obytného domu ul. P. dne 12. 1. 2008, naplnil znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. za v zásadě správný a odpovídající zákonu. Soudům lze vytknout pouze to, že odůvodnění svého závěru se měly věnovat zevrubněji a rovněž popis skutku ve výroku rozsudku měl být rozšířen i o další skutečnosti, které výtržnický charakter jednání obviněného dokreslují a výstižněji charakterizují stupeň nebezpečnosti jeho činu.

Nejvyšší soud v této souvislosti vyzdvihuje, že okresní i krajský soud vyšly při zjišťování tohoto skutku z výpovědi svědkyně E. P., která byla za splněná podmínek § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. k důkazu v hlavním líčení přečtena. I Nejvyšší soud sdílí závěr soudů, že nebylo zjištěno nic, co by věrohodnost této svědkyně zpochybňovalo. Jednalo se o nájemnici domu, které v předmětném incidentu nebyla nijak angažována. Z její výpovědi (blíže viz č. l. 36-37 spisu) plynou i další okolnosti, které jsou pro posouzení věci důležité, avšak z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, že by je soudy rovněž vzaly v potaz.

Tak především nutno vyzdvihnout, že svědkyně se zdržovala v bytě, avšak upoutal jí křik ze dvora, který ji přiměl přistoupit k oknu. Jednalo se o řev obviněného, který pronásledoval svou prchající družku E. K. a vulgárně na ní křičel ( ty kurvo ¨) a dále křičel, že ji chce zbít. Teprve když viděl, že ji nedostihne, udeřil do zrcátka a dvakrát kopnul vozu, který užívala její matka.

Lze proto uzavřít, že popis skutku měl být rozšířen o tu část, která předcházela útoku obviněného na vozidlo. Nešlo o jiný skutek, takže totožnost skutku by zůstala zachována (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Výtržnický charakter jednání obviněného by byl lépe vystižen. Soudy při hodnocení charakteru jednání obviněného opomněly zdůraznit, že útok byl spáchán kolem 15 hodin, tedy v době poměrně frekventované, stupňoval se, k násilnému jednání nedošlo jen díky tomu, že E. K. ml. stačila utéci, že šlo v jeho prvé části o vulgární a násilný útok vůči ženě, jakož i fakt, že způsobená škoda byla poměrně vysoká.

Nejvyšší soud na podkladě shora uvedených úvah uzavřel, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem s výjimkou výroku o vině pod bodem 4, kde by měl být popis skutku doplněn a prohloubena by měla být i odůvodnění ve vztahu k naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Současně však Nejvyšší soud shledal, že zrušení rozsudku ve výroku o vině pod bodem 4 a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí pouze v této části by v žádném případě nevedlo ke změně právního posouzení tohoto jednání obviněného. Nalézací soud vázaný ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu by jen doplnil výrok o skutečnosti konstatované v tomto usnesení Nejvyššího soudu se stejným závěrem o vině obviněného trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Právní závěry Nejvyššího soudu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu výtržnictví pak nejsou nijak nové a plně vycházejí z již publikované a všeobecně respektované judikatury na toto téma.

IV.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného J. Ř. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo zcela zřejmé, že projednání jeho dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr