3 Tdo 50/2007
0
Dotčené předpisy:




3 Tdo 50/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání podaném M. M.,proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 692/2006 ze dne 22. 9. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 92/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 92/2006 ze dne 28. 6. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem znásilnění ukončeným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 a § 241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

V předmětné věci podal M. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 3 To 692/2006 ze dne 22. 9. 2006 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem znásilnění ukončeným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 241 odst. 1 tr. zák. rovněž jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu znovu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. M. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení lze spatřovat v tom, že z popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku ani z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, nevyplývá žádná konkrétní okolnost, která by naplňovala zákonné znaky pokusu trestného činu znásilnění dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. Konkrétně v jeho popisu není uvedena žádná skutková okolnost, z níž by vyplývalo naplnění zákonného znaku zavinění ve formě úmyslu, když tento je ve skutkové části výroku o vině konstatován pouze vložením právního pojmu: v úmyslu na (poškozené) vykonat soulož . Dále má za to, že skutek, právně kvalifikován jako pokus trestného činu znásilnění dle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 241 odst. 1 tr. zák., je ve skutkové části výroku o vině zjištěn a popsán tak, že vykazuje znaky naplňující skutkovou podstatu spáchání jiného trestného činu, a to trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 tr. zák. Této právní kvalifikaci odpovídá ve výroku o vině popsané jednání proto, že jím poškozená byla násilím nucena strpět pachatelovy sexuální projevy, konkrétně osahávání po celém těle, za jehož účelem jí obžalovaný rozepnul bundu, pásek a zip u kalhot. Namítl dále, že jeho jednání bylo soudem nesprávně právně posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty dle § 41 tr. zák., neboť u něj nejsou splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Nyní stíhaná trestná činnost totiž není stejné povahy a stejné závažnosti a intenzity, jako při předchozím odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 1990, sp. zn. 2 T 36/90. To, jak se choval během posledního výkonu trestu odnětí svobody, povaha minulých odsouzení a odsouzení ve věku mladistvého, opakování zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti, nejsou zákonným znakem materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy a neměly tedy být soudem do ní zahrnuty. Odsouzení pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 9/87 mu nemůže být opakovaně přičítáno, neboť již bylo zákonným znakem zvlášť nebezpečné recidivy dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 36/90, jímž byl odsouzen naposled. Podle jeho názoru má pro svou závažnost podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nyní projednávaná trestná činnost, a nikoliv odsouzení předcházející. Vyšší intenzita útoku nutná pro naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy nebyla ovšem v tomto řízení dle jeho názoru zjištěna. Navíc jednání u trestného činu znásilnění bylo ukončeno pouze ve fázi pokusu, který nenaplňuje znaky zvlášť nebezpečné recidivy dle § 41 tr. zák. Je též přesvědčen o tom, že skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. je ve skutkové části výroku o vině popsán tak, že nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, nýbrž trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Ve skutkové větě výroku o vině ani v odůvodnění rozhodnutí obou soudů není totiž obsažena žádná skutková okolnost, která by naplňovala zákonný znak příslušné formy zavinění ve formě úmyslu jako obligatorní složky subjektivní stránky trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. Rovněž v nich není obsažena žádná skutková okolnost naplňující objektivní stránku trestného činu loupeže spočívající v tom, že dovolatel proti jinému užil násilí . Tento zákonný znak není dle něj naplněn skutkovým zjištěním, že dovolatel: využívaje skutečnosti, že ležel na jmenované, jí z náprsní kapsy bundy odcizil . Okolnost, že dovolatel využil skutečnosti, že na poškozené ležel (což je zcela pasivní stav), není možno právně posoudit tak, že proti ní použil fyzickou sílu k překonání nebo zamezení odporu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z popisu skutku sice plyne, že dovolatel využil konkrétní situace ve výroku soudu popsané a z náprsní kapsy bundy poškozené odcizil mobil, občanský průkaz a kartu zdravotní pojišťovny, ovšem bez použití jakékoli síly, proto takové jednání vykazuje znaky kapesní krádeže. Rovněž ve vztahu k tomuto trestnému činu má za to, že nebyly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy dle § 41 tr. zák. Navrhl, aby pro případ, že dovolání bude shledáno důvodným a napadené rozhodnutí bude zrušeno, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal i rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 92/2006 ze dne 28.6.2006, a aby jej jako součást vadného řízení předcházejícího dovoláním napadenému rozhodnutí rovněž zrušil dle § 265k odst. 1 tr. zák. Na závěr pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 3 To 692/2006, následně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 1 T 92/2006, dále aby dle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i ostatní rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a aby dle § 265l tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby stíhané skutky byly posouzeny jako trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., a aby dle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl rovněž o vazbě dovolatele, nebo aby Nejvyšší soud dle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a uložil obžalovanému též mírnější trest.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která v něm uvedla, že je třeba se v daném případě plně shodnout se závěry soudů obou stupňů, které se zabývaly totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí provedl podrobný rozbor jednotlivých důkazů stejně jako soud prvého stupně, když v dané věci byla právní kvalifikace jednání obviněného jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. shledána zcela přiléhavou. Obviněný poškozenou povalil na zem se slovy, jimiž se domáhal pohlavního styku, rozepnul jí zip kalhot i bundu, osahával ji po celém těle, zejména na prsou a když začala volat o pomoc, uchopil ji za vlasy a opakovaně jí tloukl hlavou o zem. Současně stran trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. i výše uvedeného pokusu k trestnému činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. lze s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace má tudíž za to, že dovolání obviněného M. M. je zjevně neopodstatněným a navrhla, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že z tohoto ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že jeho jednáním byla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka trestných činů kladených mu za vinu, a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno správně jako trestné činy krádeže a vydírání. Navíc nebyly dle něj splněny materiální podmínky pro posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty, jelikož nyní stíhaná trestná činnost není stejné povahy a stejné závažnosti a intenzity jako ta, za niž byl odsouzen v předchozím trestním řízení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.10.1990, sp. zn. 2 T 36/90. Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky zpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Z věcného hlediska však nebylo možno námitkám přisvědčit, neboť právní kvalifikace, k níž soudy po provedeném dokazování dospěly, zcela odpovídá skutkovým zjištěním. Z nich totiž nepochybně vyplynulo, že dovolatelovo jednání na místě činu spočívalo v tom, že poškozenou vtáhl do prostoru zastávky městské hromadné dopravy, kde ji povalil na zem, lehl si na ni, přitom jí rozepnul kalhoty a zimní bundu, osahával ji po celém těle se slovy, že to poškozená chce, načež ji uchopil za vlasy a hlavou jí opakovaně tloukl o zem. Poškozená se snažila bránit, takže se jí nakonec podařilo uvolnit jednu ruku, do níž uchopila svazek klíčů, kterým jej udeřila do obličeje, volala o pomoc, čehož se dovolatel zalekl, v jejím svlékání dále nepokračoval a využívaje skutečnosti, že poškozenou povalil na zem a ležel na ní, této z náprsní kapsy bundy odcizil mobilní telefon, občanský průkaz a kartu zdravotní pojišťovny, z místa utekl a tímto jí způsobil ve výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu popsaná zranění a škodu ve výši 1.765,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky daných trestných činů tedy soudy správně dovodily, že trestné činy spáchal v úmyslu přímém, neboť je zřejmé, že za použití násilí se jednak zmocnil uvedených osobních věcí poškozené a jednak jeho chování směřovalo k vykonání soulože, k čemuž nakonec nedošlo.

Násilím ve smyslu § 234 tr. zák. a § 241 tr. zák. ve spojení s § 89 odst. 6 tr. zák. se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že dovolatel na poškozené ležel, přičemž ta se mu snažila bránit, což se jí nakonec podařilo, když jej klíči udeřila do obličeje. Dané jednání tedy nelze posoudit jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., právě proto, že projednávaný trestný čin byl spáchán jednoznačně za použití násilí, které dovolateli sloužilo jako prostředek k tomu, aby se zmocnil věcí, které poškozená měla u sebe. Je zřejmé, že úmysl dovolatele se od samého počátku vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl zamezit odporu poškozené právě proto, aby se jejích věcí zmocnil. Nutno připomenout, že trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a proto takové jednání, i když při něm nakonec ke zmocnění se věci nedojde, nelze posuzovat toliko jako pokus tohoto trestného činu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. Trestný čin loupeže nebyl přitom v posuzovaném případě jen dokončen, ale byl i dokonán (srov. 7 To 93/97, SoRo. 98, 2: 42). Z hlediska trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. se tedy dovolací soud shoduje se závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů s tím, že v dané věci byl naplněn jak znak subjektivní, tak objektivní stránky předmětného trestného činu.

Ohledně námitky dovolatele, že jeho jednání nelze posuzovat jako pokus trestného činu znásilnění, nýbrž že toto vykazuje znaky trestného činu vydírání, dovolací soud konstatuje, že ani v tomto směru dovolatelem vedené argumentaci nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů totiž plyne, že poté, co dovolatel proti poškozené použil násilí, pronesl slova, že to chce! , že vypadá na to, že to chce! a při tom ji osahával po celém těle, z čehož ona dovodila, že ji chtěl znásilnit. Je tedy evidentní, že dovolatel zamýšlel za použití násilí vykonat na poškozené soulož. K ní nedošlo jen proto, že tato se bránila úderem klíči a voláním o pomoc, čehož se on zalekl a z místa činu utekl. Dané jednání dovolatele tedy nelze posoudit jako trestný čin vydírání, neboť trestný čin znásilnění, resp. pokus tohoto trestného činu, je ve vztahu speciality k trestnému činu vydírání. Podle konstantní judikatury může být omezování osobní svobody vykonané fyzickým útokem obviněného vůči poškozené osobě posouzeno jako pokus trestného činu znásilnění, jestliže obviněný slovními výroky nebo i jinak dostatečně projevil svůj konečný záměr dosáhnout soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku i proti vůli poškozené osoby (srov. R 44/1964). V daném případě byly tedy naplněny jak znaky subjektivní, tak objektivní stránky daného trestného činu.

Jeho námitce, že v posuzované věci nebyly splněny materiální podmínky pro posouzení trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokusu k trestnému činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. jednáním zvlášť nebezpečného recidivisty, nelze přisvědčit. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na právní názor, který ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003 vyslovil Ústavní soud, podle něhož při posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tj. zda došlo k podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba přihlédnout mimo délky doby, která od posledního odsouzení uplynula, také např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. Dovolací soud v tomto směru uzavírá, že všechna uvedená podstatná kritéria soudy obou stupňů při hodnocení splnění podmínek pro aplikaci § 41 tr. zák. a § 42 tr. zák. vzaly dostatečně v potaz, a proto s jejich závěry týkajícími se právního posouzení daného případu v souladu s citovaným ustanovením jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, nelze než souhlasit. Soudy si pro své rozhodování také vyžádaly trestní spisy o předchozích obviněních dovolatele, na základě kterých zjistily povahu jeho dřívější trestné činnosti, i její závažnost, což jim zajisté umožnilo posoudit, zda tyto okolnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. Rt 12/63 5 To 361/62 [Sb. NS 63, 1:35]). Takto nepochybně zjistily, že dovolatel se opakovaně dopouští zvlášť závažných trestných činů, když se v rámci přijatých rozhodnutí podrobně zabývaly i jeho kriminální minulostí. Mimořádná přísnost trestu je v řešeném případě odůvodněna i tím, že ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně se opakovaně dopouští zvlášť nebezpečné trestné činnosti, při plném vědomí této skutečnosti. Uložení přísnějšího trestu lze v tomto případě ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence, když odchýlení se od obecné trestní sazby je zde podloženo zcela mimořádnými a soudy náležitě odůvodněnými okolnostmi. Co se týče jeho argumentu, že se u trestného činu znásilnění nejedná o zvlášť nebezpečnou recidivu proto, že tento byl ukončen ve fázi pokusu, dovolací soud upozorňuje na to, že v souladu s § 89 odst. 1 tr. zák. se trestným činem rozumí mj. též příprava k trestnému činu a pokus trestného činu. Ač se tedy jednalo o pokus, stále jde o zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák., když nelze ani přehlédnout, že od svého dalšího jednání upustil v důsledku aktivního odporu poškozené. Na tomto místě dovolací soud odkazuje rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se se shodnými námitkami dovolatele, které tento uplatnil již ve svém odvolání, zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal.

Na základě všech shora popsaných úvah se lze shodnout se závěry soudu prvního i druhého stupně, když lze mít za to, že při nepochybně shledaných skutkových zjištěních byl skutek popsaný ve výroku citovaných rozsudků soudu prvního i druhého stupně (pro který byl nakonec i odsouzen) soudy v souladu se zákonem právně kvalifikován, když ty také své závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyjádřily i v důvodech přijatých (citovaných) rozhodnutí.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka