3 Tdo 499/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 499/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 o dovolání P. Y., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 369/2006 ze dne 19. 12. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 166/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 166/2006 ze dne 15. 11. 2006 byl dovolatel (společně s obžalovaným J. H.) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 10 To 369/2006 ze dne 19. 12. 2006 tak, že napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně P. Y. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění na dobu dvou let.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal P. Y. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nezpochybňuje skutková zjištění učiněná prvoinstančním soudem ani právní kvalifikaci svého jednání. Brojí však proti uloženému trestu vyhoštění na dobu dvou let dle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který mu byl uložen odvolacím soudem. Podle jeho názoru jmenovaný soud nevzal v potaz negativní podmínky pro rozhodnutí o tomto trestu uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zák., dle nichž nelze tento trest uložit, pokud byl pachateli poskytnut azyl (písm. b/), resp., pokud má pachatel na území České republiky (dále také jen ČR) povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně (písm. c/). Krajskému soudu v Hradci Králové bylo přitom známo, že dovolatel požádal o udělení azylu v ČR. Jeho žádosti nebylo Ministerstvem vnitra ČR (dále také jen MV ČR) vyhověno, toto rozhodnutí (č. j. OAM-1248/LE-SE01-2006, e. č. L006577, ze dne 20. 11. 2006) nabylo pak právní moci dne 8. 12. 2006. Uvedené rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany je však předmětem soudního přezkumu, proto dle jeho přesvědčení by neměl být do doby, než bude věc správním soudem pravomocně rozhodnuta, trest vyhoštění ukládán, neboť tento postup je v rozporu se zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon č. 325/1999 Sb., zákon o azylu či cit. zákon ), zejména z hlediska jeho ustanovení § 32 odst. 1 a 3, dle něhož žaloba proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek. Dle ustanovení § 72 odst. 1 cit. zákona udělí policie žadateli o udělení mezinárodní ochrany vízum za účelem řízení o udělení azylu, které opravňuje cizince k pobytu až na 90 dní, přičemž tato doba může být na žádost cizince prodloužena až o 90 dní. Jestliže je pak odsouzený na základě pravomocného rozsudku v trestním řízení vyzván k vycestování z České republiky, je podle jeho názoru takový postup v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o azylu a tím i ustanovením § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudkem vydaným dle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 369/2006 ve výroku, kterým byl dovolateli uložen dle § 57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu dvou let.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že v daném případě je nutné zájem na ochraně společnosti ve formě uložení trestu vyhoštění vidět nejen z pohledu celkové argumentace odvolacího soudu, ale i z pohledu nezbytné potřeby zajištění majetku fyzických a právnických osob našeho státu, který je v poslední době stále více ohrožován tím typem majetkové trestné činnosti, které se dovolatel dopustil. Přitom zdůraznila, že obecná tendence páchání trestné činnosti tohoto typu je v případě pachatelů s absentujícím pracovním zázemím jako je dovolatel velmi vysoká. Proto si uložení daného druhu trestu vyžádala potřeba zajištění bezpečného výkonu práv všech majetkových subjektů ČR do budoucna a po dobu plně odpovídající všem podmínkám ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. K dovolatelově námitce, že v uložení trestu vyhoštění brání jeho žaloba o přezkoumání rozhodnutí MV ČR správním soudem, která je spojena s odkladným účinkem a udělením tomu odpovídajícího víza po dobu, po kterou je dána překážka uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák., uvedla, že takovou námitku je potřeba považovat za zjevně neopodstatněnou. Zákonná podmínka zákazu uložení trestu vyhoštění se váže na pozitivní rozhodnutí orgánů MV ČR o poskytnutí azylu za stavu, že je tu dán některý z důvodů § 12 zák. č. 325/1999 Sb. Takovým rozhodnutím však dovolatel nedisponoval. Přitom o existujícím politickém důvodu svého pronásledování nebo o odůvodněných obavách téže povahy se dovolatel v reakci na odvolací návrh státního zástupce nezmínil a v uvedeném směru se nevyjádřil ani v rámci odůvodnění svého dovolání, byť již měl k dispozici pravomocné rozhodnutí orgánů MV ČR, jehož předmětem musely být právě jeho konkrétní důvody, poskytnutí azylu v zemi jeho přechodného bydliště svědčící. Pokud dovolatel poukázal na dosud probíhající přezkumné řízení podle hlavy IV. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pak takové řízení nemohlo být překážkou pro uložení trestu vyhoštění, a to i bez ohledu na skutečnost, že by svým výsledkem mohlo pravomocné zamítavé rozhodnutí o neposkytnutí azylu zvrátit. Takové řízení však podle ustálené judikatury nebránilo ani ve výkonu uvedeného druhu trestu. Podle právní úpravy v době rozhodování odvolacího soudu účinné od 1. 9. 2006 (viz § 350b odst. 5 tr. ř.) lze výkon trestu vyhoštění odložit v případě udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, kterou s ohledem na dosud neukončené přezkumné řízení ve věci dovolatelovy mezinárodní ochrany nelze teoreticky zcela vyloučit. Podstatným dle jejího názoru však zůstává to, že podmínky zákazu uložení trestu vyhoštění v dovolatelem namítaném směru (viz § 57 odst. 3 písm. b/ tr. zák.) nebyly porušeny a dále že tu nebyla žádná z informací ve smyslu zbývajících zákonných okolností dle § 57 odst. 3 tr. zák., kterou by bylo třeba v rámci trestního řízení prověřovat. Nebylo tedy zjištěno, že o trestu vyhoštění bylo rozhodnuto za stavu, kdy uložení takového druhu trestu zákon nepřipouští. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil dle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z argumentace obsažené v dovolatelově mimořádném opravném prostředku plyne jeho přesvědčení, že v době uložení trestu vyhoštění rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové byly splněny podmínky ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) resp. c) tr. zák. Trest vyhoštění mu nemohl být uložen proto, že v době rozhodování odvolacího soudu měl postavení žadatele o azyl vzhledem k tomu, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o zamítnutí jeho žádosti o poskytnutí azylu bylo na základě jím podané žaloby předmětem soudního přezkumu ve správním soudnictví. V době rozhodování odvolacího soudu zde neexistovalo tedy pravomocné rozhodnutí o jeho žádosti, protože podaná žaloba má odkladný účinek.

Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že argumentace dovolatele tak, jak je obsažena v jeho podání, svým obsahem odpovídá spíše dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož soudům vytýká to, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. S použitím extenzivního výkladu takto uplatněného dovolacího důvodu však lze přistoupit na to, že daná námitka je relevantně uplatněna i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v ní je možné spatřovat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení a z tohoto hlediska se jí lze v dovolacím řízení zabývat.

V dané situaci je nutné vyjít z okolností případu, za nichž odvolací soud o trestu vyhoštění rozhodoval. Z těchto se podává, že dovolatel podal dne 13. 10. 2006 žádost o udělení azylu (viz č. l. 100), které Ministerstvo vnitra ČR svým rozhodnutím ze dne 20. 11. 2006 nevyhovělo, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 12. 2006 (viz č. l. 128). V dané věci je dle názoru dovolacího soudu podstatné, že na straně jedné, v době, kdy rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové o odvolání P. Y., tedy dne 19. 12. 2006, zde existovalo pravomocné rozhodnutí ministerstva vnitra o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu, na straně druhé, i přes podanou žalobu proti tomuto rozhodnutí, se nejedná o osobu, které byl poskytnut azyl ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolací soud se tak na základě dovolatelových námitek zabýval posouzením toho, zda následná žaloba podaná dne 22. 12. 2006 proti uvedenému pravomocnému rozhodnutí ministerstva vnitra ke správnímu soudu, jež má odkladný účinek, a takto nadále probíhající azylové řízení, by mohly být překážkou pro uložení, resp. realizaci trestu vyhoštění v trestním řízení.

Pro účely přezkumu výše uvedených otázek je nutno vzít do úvahy především stanovisko, které k problematice vlivu azylového řízení na rozhodování o uložení trestu vyhoštění v trestním řízení, resp. jeho realizaci, Nejvyšší soud zaujal. Jedná se o stanovisko Tpjn 310/2001 [Sb. NS 2003, 7-8: 447] Rt 39/2003.

Dle tohoto stanoviska je nutno v dané situaci nejdříve ujasnit základní charakter vykonávacího řízení: Jednou ze základních zásad vykonávacího řízení jako součásti řízení trestního je zásada bezodkladnosti výkonu (§ 2 odst. 4 tr. ř.) spočívající v tom, že vykonatelné rozhodnutí musí být realizováno okamžitě, což je důležité zejména u trestů, jako podmínka jejich účinnosti. Toto pravidlo je pak rozvedeno mimo jiné v § 53 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, čj. 505/2001-Org). Přitom v rámci rozhodování o výkonu rozhodnutí v trestním řízení je soud vázán zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Pokud zákon explicitně stanoví podmínky doby a způsobu realizace výkonu trestu, pak je soud povinen postupovat přesně v jejich intencích V daném případě je tedy s ohledem na řešenou situaci nutno odpovědět na otázku, zda a jakým způsobem by se měl soud příslušný k nařízení výkonu trestu vyhoštění vypořádat se zjištěním, že od vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí do nařízení výkonu trestu vyhoštění nebo po jeho nařízení do doby faktického vycestování odsouzeného probíhá azylové řízení ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu.

Překážky, které brání uložení trestu vyhoštění, jsou upraveny jednak v ustanovení § 57 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jednak v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. V situaci dovolatele je pak pro rozhodování o uložení trestu vyhoštění, resp. jeho výkonu, relevantním ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) a d) tr. zák. Dle nich nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachateli byl poskytnut azyl, resp., hrozí-li nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Cit. stanovisko Nejvyššího soudu k tomu dále uvádí, že: trest vyhoštění nelze dále vykonat též pro závazky České republiky vyplývající z některých mezinárodních smluv, jimiž je vázána. Konkrétně jde o závazky stanovené v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva), čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988 Sb.). Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje také na ustanovení čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, v jehož odst. 1 jsou zakotveny procesní záruky týkající se cizinců a konstatuje, že i tyto záruky byly v dovolatelově případě splněny (dovolatel uplatnil námitky proti svému vyhoštění, jeho případ je předmětem přezkumu, za tímto účelem byl zastoupen). Dle odst. 2 daného ustanovení navíc lze cizince vyhostit i před výkonem těchto jeho práv, je-li to nutné mj. v zájmu ochrany veřejného pořádku.

Cit. stanovisko dále uvádí, že: Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci řízení o výkonu trestu vyhoštění zcela samostatně posoudil případnou existenci shora uvedených překážek, které by bránily realizaci tohoto trestu Při tomto posuzování bude soud brát do úvahy v souvislosti s ustanovením § 57 tr. zák. rovněž ustanovení § 12 až 14 zák. o azylu.

Podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb. je důvodem udělení azylu to, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Takto vymezený důvod udělení azylu je v podstatě obsahově shodný s důvodem, pro který nelze uložit trest vyhoštění, uvedeným v § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák. Podmínky udělení tzv. azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu jsou pak obdobné jako důvody pro neuložení trestu vyhoštění uvedené v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Ustanovení § 14 cit. zák. (poskytnutí humanitárního azylu) se uplatní pouze v případech hodných zvláštního zřetele.

Z výše řečeného je evidentní, že dle cit. stanoviska Nejvyššího soudu: zákon o azylu, mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, ani právní předpisy upravující trestní řízení, nestanoví povinnost soudu v rámci řízení o uložení trestu vyhoštění přihlížet z formálního hlediska k probíhajícímu řízení o azylu (myšleno k řízení předcházejícímu případnému udělení azylu) a ani ze samotné skutečnosti, že je vedeno azylové řízení, vyvozovat nějaké důsledky. Trestní soud tak není formálně vázán současně probíhajícím správním řízením o udělení azylu osobě, o jejíž vyhoštění jde, v tom smyslu, že by byl povinen vyčkat jeho pravomocného ukončení Není tedy povinností soudů v trestním řízení brát při svém rozhodování v potaz ani tu skutečnost, že proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu (MV ČR) byla podána žaloba ke správnímu soudu, které je ze zákona přiznán odkladný účinek. V cit. stanovisku se k tomuto podává, že: opačný výklad by doveden do absurdních důsledků znamenal, že soud by byl nucen nejenom vyčkat ukončení azylového řízení (nebo řízení o udělení státního občanství České republiky), ale rovněž tak odložit vyhlášení rozsudku obsahujícího výrok o trestu de facto na neurčito (s ohledem na poměrně široké možnosti oddalování pravomocného ukončení uvedených řízení). Ve vztahu k vykonávacímu řízení by navíc odsouzený mohl na sebe navazujícím řízením o žádosti o azyl a řízením o žádosti o udělení státního občanství České republiky (kterou lze podávat bez omezení opakovaně) zmařit či vážně ztížit průběh realizace trestu vyhoštění a ohrozit tak dosažení účelu trestu

Dle přesvědčení dovolacího soudu nelze při řešení uvedené problematiky přitom přehlédnout ani ustanovení § 350h tr. ř., které stanoví možnost postupu soudu v situaci, kdy po právní moci rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění a jeho následné realizaci dojde k udělení azylu již vyhoštěné osobě. Dané ustanovení § 350h tr. ř. dává totiž soudu možnost v takové výjimečné situaci upustit za tam stanovených podmínek od jeho výkonu či od výkonu jeho zbytku.

Pokud jde tedy o postavení dovolatele v rámci trestního řízení s ohledem na dosud neskončené řízení správní týkající se jeho správní žaloby proti rozhodnutí MV ČR o žádosti o azyl, je třeba vzít do úvahy následující: Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. platí, že žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu. Postavení žadatele má po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek. Rovněž zpráva odboru azylové a migrační politiky MV ČR (viz č. l. 163) potvrzuje, že po podání žaloby proti předmětnému rozhodnutí má P. Y. nadále postavení žadatele o azyl. Z materiálu obsaženého ve spise přitom nebylo zjištěno ani to, že by dovolateli byla poskytnuta doplňková ochrana ve smyslu § 14a cit. zák., ani to, že by podmínky v tomto ustanovení obsažené byly v jeho případě splněny, když navíc ani on sám žádnou z tam obsažených skutečností ve svém podání netvrdí. Z uvedeného je proto patrné, že pro účely trestního řízení je nutno na dovolatele pohlížet nikoliv jako na azylanta ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák., nýbrž pouze právě jako na žadatele o azyl, neboť mu azyl udělen nebyl, a to i v případě, že nadále probíhá azylové řízení ve fázi soudního přezkumu správního rozhodnutí, jímž byla jeho žádost o azyl zamítnuta.

Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že v době rozhodování o uložení trestu vyhoštění nebyl dovolateli ani poskytnut azyl ve smyslu § 57 odst. 3 písm.b) tr. zák., ani neexistovala překážka stanovená v § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák., neboť dovolatel bude vyhoštěn do země, v níž nedochází k porušování příslušných ustanovení citovaných mezinárodních smluv, která jsou shodná svým obsahem s cit. ustanovením trestního zákona. Dovolatel dále ve svém podání formálně odkázal rovněž na překážku uvedenou v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., k této však neuplatnil žádnou věcnou argumentaci, a proto se dovolací soud touto v rámci svého přezkumu nezabýval.

Z řečeného tak nepochybně vyplývá závěr, že soudní přezkum správního rozhodnutí na základě podané správní žaloby v daném případě nemůže nijak ovlivnit rozhodování soudu v trestním řízení o uložení trestu vyhoštění, resp. jeho realizaci, neboť trestní soudy samy vyhodnocují podmínky, které by jeho uložení (výkonu) bránily. Takovou podmínkou je v tomto případě i ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) (na niž dovolatel ve svém podání odkázal), resp. písm. d) tr. zák. Jak ale výše rozvedeno, ani jedna z těchto překážek pro uložení daného trestu splněna nebyla, proto dovolací soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonu nijak neodporující.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně, ovšem je zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka