3 Tdo 499/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 499/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 o dovolání podaném obviněným Z. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 3 To 726/2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 64/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

V rámci rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 1 T 64/2002, ve věci obviněných V. P. a Z. R. byl obviněný Z. R. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, který podle rozsudku spáchal s obviněným V. P. tím, že společně dne 26. 12. 2001 okolo 12.00 hod. v Č. K. na asfaltové přístupové cestě k restauraci Z. j. přistoupili k poškozenému japonskému občanu M. W., pod záminkou, zda nemá cigaretu, jej obstoupili, načež obžalovaný V. P. přiskočil k poškozenému, uchopil jeho videokameru zn. Sony, model NO.CCD-TR2, stříbrné barvy, kterou měl zavěšenou křížem přes rameno, několikerým trhnutím ji oddělil od popruhu, po krátkém přetahování se videokamery zmocnil a poté z místa činu utekli, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 36.250,- Kč.

Za to byl obviněný Z. R. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. R. (a také obviněný V. P.), rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 3 To 726/2002, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak stran obviněného Z. R. nabyl právní moci dne 30. 10. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný Z. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že nebyla vyvrácena obhajoba spočívající v tom, že spoluobviněný V. P. předmětnou videokameru oddělil jediným krátkým trhnutím bez násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Nebyl znalecky zkoumán mechanismus poškození úchytů videokamery na popruzích a tak jediným důkazem, o který se soudy obou stupňů opírají, je tvrzení poškozeného a subjektivní hodnocení fotografií. Tvrzení poškozeného však nelze podle dovolatele brát za zcela relevantní. Navíc za situace, kdy jediným důkazem svědčícím o tom, zda došlo k odtržení videokamery jediným krátkým trhnutím či delším přetahováním je právě tato výpověď, měla by být naprosto jednoznačná a nezpochybnitelná. V opačném případě by měl soud vzhledem k zásadě in dubio pro reo posuzovat jednání spoluobviněného jako jediné krátké trhnutí bez použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a z toho by pak vyplývalo, že se obvinění nemohli dopustit trestného činu loupeže, nýbrž trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Další skutečností, v níž dovolatel shledal nesprávné právní posouzení skutku, je hodnocení jeho účasti na jednání spoluobviněného P. V souvislosti s tím zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl domluven s P. na odcizení fotoaparátu a že tato dohoda nebyla alespoň z jeho strany míněna vážně. Jednání spoluobviněného bylo tedy možné chápat jako exces z dohody učiněné předtím, neboť jejich úmysl směřoval ke spáchání trestného činu krádeže fotoaparátu a nikoliv trestného činu loupeže. Dovolateli tedy nelze podle jeho názoru přičítat odpovědnost za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin nezahrnoval jejich dohodu, která nebyla podle dovolatele míněna z jeho strany vážně. Soudy obou stupňů tuto argumentaci neakceptovaly a nesprávně tak posoudily skutek jako trestný čin dle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se v nejpřísnějším případě mohlo jednat pouze o trestný čin krádeže dle § 247 tr. zák., neboť dohoda učiněná mezi dovolatelem a spoluobviněným P. kryla pouze jednání směřující ke krádeži věci. Z uvedených skutečností podle názoru dovolatele vyplývá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek v tom smyslu, že se nemohlo jednat o trestný čin loupeže, protože k odcizení došlo pouze krátkým intenzivním trhnutím a nikoliv přetahováním s poškozeným a tedy nebyl naplněn zákonný znak trestného činu loupeže násilí a dále, že jednání spoluobviněného P. je možné chápat jako exces z jejich dohody a dovolateli nelze přičítat případné následky tohoto excesu.

Z těchto důvodů dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že pokud dovolatel zpochybnil rozsah a kvalitu provedeného dokazování s námitkou neprůkaznosti použití násilí ze strany spoluobviněného V. P. a dále i otázku jejich vzájemné spolupachatelské součinnosti a teprve na tomto základě předpokládajícím zásah do přisouzeného skutkového stavu věci buduje svůj závěr o vadné právní kvalifikaci svého jednání, je zřejmé, že k aplikaci jím zvoleného postupu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky. Dovolatelem použitý dovolací důvod k nápravě vad skutkové povahy rozhodně neslouží a byl tedy z jeho strany pouze formálně tvrzen a nikoli věcně odůvodněn. Proto se podaným dovoláním nelze ani věcně zabývat. Vzhledem k tomu, že dovolání nenaplňuje ani žádný z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný Z. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve věci obviněného Z. R. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, nebyly ani provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Sám přitom hodnotí provedené důkazy, přičemž činí odlišné skutkové závěry nežli soud druhého i prvního stupně (závěry odlišné od zjištění stručně vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména na str. 7 a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4, 5, 6) a teprve v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky tak, ač formálně deklaruje jinou argumentaci, spatřuje vady v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, byl-li dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.



To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2003



Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý