3 Tdo 485/2008
Datum rozhodnutí: 16.04.2008
Dotčené předpisy:




3 Tdo 485/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání P. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 50/2007 ze dne 24. května 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 25/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 25/2006 ze dne 22. 12. 2006 byl dovolatel uznán pod bodem 1/ vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 248 odst. 1 odst. 4 trestního zákona a pod bodem 2/ trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 2 trestního zákona.

Jednání pod bodem 1/ výroku rozsudku se dopustil tím, že v úmyslu sebe a jiného obohatit, poskytl obžalované JUDr. J. V., vystupující jako likvidátorka O. D. K., pomoc ke zcizení majetku družstva tím, že dne 28. 2. 2002 jako zplnomocněný zástupce N. N. N. a. se sídlem T., H. n., uzavřel s obžalovanou JUDr. J. V. smlouvu o bezúplatném převodu živého inventáře a movitého majetku družstva ve výši 8.159.847,75 Kč a movitého majetku v hodnotě nejméně 1.086.900,- Kč, na N. N., v níž společně s JUDr. J. V. působil jako zřizovatel a uvedený majetek následně převedl na společnost C., a. s., se sídlem T., O. N., kde vystupoval jako člen představenstva, a poté zčásti tento majetek družstvu za úplatu pronajal, čímž pomohl způsobit O. D. K. škodu ve výši nejméně 9.246.747,75 Kč Jednání pod bodem 2/ se dopustil tím, že dne 9. 5. 2002 na základě pověření JUDr. J. V., likvidátorky O. D. K., v úmyslu sebe obohatit, převzal dle faktury a výdajového pokladního dokladu vystavených firmou A.-M.-B. J. B., K., H., J. v uvedeném autobazaru finanční částku 100.000,- Kč za prodej osobního vozidla tovární značky Nissan Micra 1.O z majetku O. D. K., avšak tuto finanční částku nepředal do pokladny družstva a ani nevložil na účet družstva, ale použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému O. D. K. škodu ve výši 100.000,- Kč. Za jednání popsaná pod body 1/, 2/ výroku rozsudku byl odsouzen podle § 248 odst. 4 trestního zákona a za použití ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků odnětí svobody. Podle § 39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného P. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem pod sp. zn. 4 To 50/2007 dne 24. května 2007 tak, že podle § 256 trestního řádu jeho odvolání zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soud v Praze podal obviněný P. V. jako osoba oprávněná dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl oběma obecným soudům, že spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2 výroku rozsudku mu soud neuvěřil, že částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal za prodej automobilu družstva O. D. K., použil způsobem, který uvedl v rámci své obhajoby a to z tohoto důvodu, že pokud by je uvedeným způsobem použil, potom by o tomto musely existovat účetní doklady založené v účetnictví O. D. K. Tento závěr považuje dovolatel za nesprávný, neboť v účetnictví některé doklady zúčtovány být nemusely. Znovu uvedl, že částku ve výši 100.000,- Kč použil v celém rozsahu ve prospěch družstva K. a to na nákup osiv u společnosti O. U., a. s., a za zpracování vojtěšky. V tomto směru také předložil kopii dokladu. Přesto, že bylo navrhováno doplnění dokazování k ověření pravosti dokladu u společnosti O. U., a. s., a výslech svědka Ing. R. O., který inkasoval finanční prostředky ke zpracování vojtěšky, soud tyto důkazy bez bližšího vysvětlení odmítl provést, byť mohly potvrdit existenci tvrzených úhrad a poté by nemohlo dojít k naplnění dané skutkové podstaty trestného činu. Soud druhého stupně poté své závěry uzavřel tak, že jen účetnictví družstva a doklady v něm obsažené mohly potvrdit existenci výdajů družstva jím tvrzených. Tuto úvahu považuje dovolatel za nesprávnou v rozporu s hmotným právem, když na základě zákona měly povinnost vést účetnictví kromě O. D. K. i společnost O. U., a. s., i firma Ing. O. pokud přijímali peníze a museli by mít také doklady. Podle jeho názoru nezaúčtování dokladů v účetnictví nebo případná ztráta dokladů nemohly založit jeho odpovědnost za trestný čin zpronevěry. Dále uvedl, že soudy obou stupňů ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1/, 2/ dospěly k nesprávnému závěru, že k převodu majetku O. D. K. na N. N. nedošlo jen z důvodů péče o zvířata a že nedošlo ani ke změně vlastnického práva O. D. K. k majetku, když nedošlo k převzetí majetku další osobou. Protože tyto závěry nepovažuje za správné, nebylo ani možno podle jeho názoru jeho jednání podřadit pod ustanovení § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Poté uvedl, že předkládá k dovolání další doklady (nebyly předloženy). Navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze citovaný shora zrušen a věc aby byla znovu projednána a rozhodnuta.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 trestního řádu písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu svého vyjádření nejdříve vysvětlil obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poté konstatoval, že dovolací námitky obviněného se plně shodují s jeho odvolacími námitkami, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Podle vyjádření státního zástupce byl skutkový stav v případech skutků popsaných pod body 1/, 2/ citovaného rozsudku spolehlivě zjištěn tj. že v případě skutku popsanému pod bodem 1/ výroku rozsudku se aktivně podílel jako pomocník ve vztahu ke své manželce JUDr. J. V. a v případě skutku popsanému pod bodem 2/ byl sám pachatelem trestné činnosti. Skutková zjištění našla poté odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. K bodu 1/ rozsudku poté státní zástupce poukázal na důkazy, z nichž soudy vycházely, tj. jednak výpovědi svědků a listinné důkazy, které umožňovaly učinit závěr o vině obviněného P. V. a jeho manželky JUDr. J. V., likvidátorky O. D. K. a jejich úmysl převést majetek O. D. K. do vlastnictví N. N. a společnosti C., v níž byl obviněný V. členem představenstva a poté, co svůj úmysl zrealizovali, majetek O. D. K., obviněný V. zčásti za úplatu pronajal, čímž pomohl ke způsobení škody O. D. K. ve výši přes 9.000.000,- Kč. Obdobně i v případě skutku popsanému pod bodem 2/ soud neuvěřil obhajobě obviněného a závěry o jeho vině opřel o výpověď svědka J. B. V obou případech podle názoru státního zástupce učinil soud v rámci hodnotícího procesu logické závěry. Závěrem státní zástupce uvedl, že v posuzované věci dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a dovolatel soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž sám prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z tohoto se odvíjející odlišný skutkový závěr. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný P. V. v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Tedy dovolací důvod uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Dovolací důvod tedy nelze podřadit pod jím zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod. Protože námitky obviněného P. V. nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání ani žádný jiný dovolací důvod, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. Současně dal souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit, při logické interpretaci adekvátní právní závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem posledně uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a následující trestního řádu není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 trestního řádu ) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám částečně interpretuje výsledky provedeného dokazování, neboť ve skutečnosti jde o námitky týkající se primárně procesní stránky věci, tj. hodnocení důkazů, směřující v dovolatelův prospěch, tedy k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Proto v posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci ).

V projednávané trestní věci tedy dovolatel založil své dovolání výlučně na polemice, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a na námitce, že dokazování nebylo úplné, což se nakonec podle jeho názoru muselo odrazit v právní kvalifikaci skutku.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na trestní věc obviněného P. V., tak je třeba uvést, že z rozhodnutí obou soudů je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit a následně také, na kterých založily právní posouzení obou skutků.

V případě skutku popsanému pod bodem 1/ výroku rozsudku, který byl kvalifikován jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 248 odst. 1 odst. 4 tr. zák. (hlavní pachatelka trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 4 tr. zák je v této trestní věci t. č. již pravomocně odsouzená JUDr. J. V., likvidátorka družstva K.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení činu soudy obou stupňů je správné a nelze souhlasit s argumentací dovolatele v tom, že jeho obhajobu v kontextu provedených důkazů nevyhodnotily soudy správně. Soudy obou stupňů vycházely jednak ze svědeckých výpovědí, tj. zaměstnanců obchodního družstva K., zaměstnanců společnosti K., v. o. s., která byla jmenována konkursním správcem družstva, zaměstnanců N. N., výpovědi obviněného i t. č. pravomocně odsouzené JUDr. V. a listinných důkazů, tak jak jsou rozvedeny na č. l. 29-32 odůvodnění rozsudku (č. l. 1612-1617). Na základě těchto důkazů poté dovodil a odvolací soud tyto závěry akceptoval, (č. l. 11 a 12 rozsudku Vrchního soudu (č. l. 1694, 1695 spisu), že obviněný P. V. poskytl pomoc odsouzené JUDr. J. V. ke spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 4 tr. zákona tím, že jí pomohl majetek obchodní společnosti K., jehož likvidátorkou odsouzená JUDr. J. V. byla, převést na základě smlouvy o bezúplatném převodu, tedy jako dar, na N. N., jehož byl společně s odsouzenou zakladatelem (smlouvu také jako zástupce N. N. podepsal) a dále na společnost C., a. s., kde byl členem představenstva a následně jej zpětně pronajal družstvu K., čímž se podílel společně s odsouzenou JUDr. J. V. na vzniku škody O. D. K. ve výši přes 9.000.000,- Kč. Tedy obviněný P. V. si byl vědom toho, že majetek, který pomohl odsouzené JUDr. J. V. uvedenými transakcemi z O. D. K. odňat a převést na N. N., byl ve vztahu k JUDr. J. V. cizí věcí, neboť jako likvidátorce družstva jí byl toliko svěřen, a že za jeho pomoci s tímto majetkem nakládala jako s věcí vlastní, takže společně s t. č. odsouzenou JUDr. J. V. způsobil shora uvedenou škodu a naplnil tak znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 248 odst. 1 odst. 4 trestního zákona. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného P. V. Rovněž Nejvyšší soud akceptoval posouzení jednání obviněného popsané v bodě 2/ výroku rozsudku jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 2 trestního zákona i to, že závěry o vině v tomto směru odvíjely soudy z výpovědi svědka B. a z listinných důkazů rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 16 a 31 (č. l. 1599 a 1614 spisu). Bylo z nich možno dovodit, že obviněný převzal částku 100.000,- Kč za prodej vozidla patřící O. D. K., přičemž peníze si ponechal, neboť je nevložil ani na účet družstva a ani je nepředal do pokladny družstva. Tedy peníze, které mu byly toliko za prodej vozidla patřící O. D. K. svěřeny a byly ve vztahu k němu cizí věcí, si přisvojil tím, že s nimi naložil v rozporu s účelem, pro jaký mu byly svěřeny. Pokud jde o návrhy k doplnění dokazování ve vztahu k tomuto skutku je třeba uvést, že se s nimi soudy, a to zejména soud odvolací, řádně vypořádaly. V tomto lze odkázat na č. l. 14, 15 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. l. 1695 a 1696 spisu). Dovolací soud tedy musel konstatovat, že soudy dospěly ke skutkovému stavu věci na základě provedených důkazů, které poté našly adekvátní odraz i v právní kvalifikaci jednání obviněného, a to v případě obou skutků, a také že skutkové věty obsažené ve výrokové části rozsudku ve spojitosti s příslušnými částmi odůvodnění, jak na ně bylo odkazováno shora, obsahovaly vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací skutku včetně toho, že jednání obviněného, popsaná pod body 1/, 2/ výroku rozsudku byla, v příčinné souvislosti se vzniklými následky a že byla pokryta zaviněním a to formou úmyslu přímého.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tedy že dovolání uplatnil ve skutečnosti na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Námitky dovolatele, obviněného P. V., tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného P. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265 i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr.Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková