3 Tdo 484/2017
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 484/2017-75

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 281/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 117/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 T 117/2013, byl obviněný R. T. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník). Za tento zločin byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky a šest měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T 226/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný R. T. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 2 Zt 26/2013, pro dílčí útoky přesně popsané v obžalobě, kterými měl spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

O odvolání obviněného R. T. rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 281/2016, tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně v rámci odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutek, jak byl v nalézacím řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, tedy zločin. Zdůraznil subsidiární charakter trestního práva pro posuzování odpovědnosti vyplývající z obchodněprávních či občanskoprávních vztahů. Podle jeho přesvědčení se v dané věci jedná ve vztahu k předmětným skutkům maximálně o civilně právní spor dvou subjektů a ze strany soudů byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe tak, jak je stanovena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů zcela opominuly svobodnou kontraktaci ze strany poškozených, kteří s písemnou smlouvou bez připomínek souhlasili, nebyli k uzavření této smlouvy nikým nuceni. V daných případech podle jeho přesvědčení smluvní vztah dále trvá a zprostředkovatel má stále možnost hledat pro poškozené věřitele investory za účelem dosažení požadovaných půjček. Taktéž poškození mají možnost podat civilní žalobu na zprostředkovatele. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení sp. zn. 7 Tdo 486/2010), podle které pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových práv dbali především účastníci tohoto vztahu. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí je v přímém rozporu s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 55 To 308/2015, které bylo potvrzeno i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 895/2016, a které se týkalo totožného jednání dovolatele, pouze s tím rozdílem, že dovolatel nad rámec sjednaných kaucí v příkazních smlouvách vybíral od poškozených i další finanční prostředky. V těchto citovaných rozhodnutích bylo jasně konstatováno, že kauce vybírané dovolatelem, které mají podklad ve smluvní dokumentaci, nejsou trestněprávním jednáním.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 281/2016, zrušil, zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předsedkyně senátu Okresního soudu v Olomouci navrhla Nejvyššímu soudu, aby ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Zuzany Sýkorové sdělilo, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude a současně, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný R. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Námitky uplatněné obviněným R. T. spočívající v tvrzení, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zločin podvodu (i s přihlédnutím k dřívějším rozhodnutím soudů týkajících se totožného jednání dovolatele), lze sice pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, současně je však třeba říci, že jde o námitky zjevně neopodstatněné a je namístě k nim uvést následující:

Trestného činu (přečinu) podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou; trestného činu (zločinu) podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu.

Pokud dovolatel namítá, že jestliže v případě poškozené J. T. (bod 2. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T 226/2014) soudy nepovažovaly za trestné převzetí hotovostní kauce ve výši 7.500 Kč, pak měly hodnotit i nyní inkasované poplatky jako vybírané v souladu se zákonem, nelze s tímto jeho tvrzením souhlasit. Již ze samotného porovnání popisů jednotlivých skutků je zřejmé, že soudy rozhodný moment, od kdy dovolatel uváděl poškozené v omyl, vyhodnotily v nyní posuzované věci na základě provedeného dokazování odlišně. Zatímco v případě poškozené J. T. dospěly soudy (ve prospěch dovolatele) k závěru, že v omyl začal dovolatel poškozenou uvádět až po podepsání smlouvy o zprostředkování půjčky či úvěru, a za způsobenou škodu považovaly až následně vylákané finanční prostředky, v nyní posuzované věci dospěly k závěru, který ostatně zcela zřetelně vyplývá z popisu skutku uvedeného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že dovolatel již od počátku jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch spočívající ve vylákání finančních prostředků od žadatelů o nebankovní půjčku či úvěr. Obviněný sliboval jednotlivým poškozeným poskytnutí úvěru či půjčky, ačkoli věděl, že nemůže poskytnutí finančních prostředků žádným způsobem garantovat a ani v tomto směru nehodlal vyvíjet žádnou činnost, vybíral od nich poplatky za takovéto zprostředkování a poškozeným nikdy žádné půjčky či úvěry poskytnuty nebyly. V dané věci soud prvního stupně správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 4 Tz 104/2004, podle kterého trestný čin podvodu může být spáchán i tím, že pachatel vystupuje jako zprostředkovatel úvěru či půjčky či slibuje jinému zajištění či obstarání peněžních prostředků za poskytnutí určité peněžité odměny (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr ani půjčku nezajistí ani nezprostředkuje, jde-li mu od počátku jen o vylákání provize. O tyto případy půjde zejména tehdy, pokud pachatel vyvolá svým jednáním mylnou představu třetí osoby, že je schopen úvěr zajistit nebo poskytnutí úvěru zprostředkovat, přestože nemá reálnou možnost tak učinit. Trestný čin podvodu však může být spáchán i tím, že pachatel, který vystupuje jako zprostředkovatel úvěru či půjčky, si vyžádá od jiného peněžní částku nikoli jako provizi, ale jako prostředky na náklady spojené s vyřízením úvěru či půjčky, přitom však tyto peněžní prostředky na uvedený účel nevyužije a jde mu od počátku jen o vylákání těchto prostředků. V těchto případech může být trestný čin podvodu spáchán i tehdy, pokud pachatel má reálnou možnost úvěr zajistit nebo dokonce i pokud úvěr skutečně zajistí. Rozhodná je skutečnost, že pachatel využije zájmu třetí osoby o získání úvěru a svým jednáním vyvolá její mylnou představu o nákladech, které musí na získání úvěru vynaložit, a tohoto omylu třetí osoby využije ke svému obohacení. Jestliže tedy soudy po řádně vedeném dokazování dospěly k závěru, že obviněný R. T. byl již od počátku veden podvodným úmyslem směřujícím k vylákání finančních prostředků od poškozených, mylně je informoval o reálných možnostech skutečného získání půjčky či úvěru, či dokonce o samotné povaze uzavírané smlouvy (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 19), pak nelze jinak, než kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku.

Soudy užitá právní kvalifikace přitom obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud při své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že princip použití trestního práva jako krajního prostředku nelze vykládat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (např. podle zákona o přestupcích).

Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou i podle názoru Nejvyššího soudu vymklo z běžného rámce občanskoprávních vztahů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, zda poškození svoje nároky uplatnili či neuplatnili prostředky civilního práva. Společenská škodlivost jednání dovolatele je značně zvyšována již tím, že se posuzovaného jednání dopustil ve více než čtyřiceti případech, a to často proti lidem, kteří se nacházeli v obtížné životní situaci, přičemž tímto svým jednáním způsobil škodu přesahující 540.000 Kč.

Obviněný R. T. současně s podaným dovoláním navrhl předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby učinila předsedovi senátu Nejvyššího soudu návrh ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. a tento rozhodl o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně tento návrh neučinila a Nejvyšší soud neshledal ani podmínky pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., přičemž podané dovolání odmítl, nerozhodoval ani o případném odložení či přerušení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného R. T. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu