3 Tdo 483/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 483/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání Ing. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, sp. zn. 14 To 223/2006 ze dne 2. 8. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 55/2004, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 55/2004 ze dne 31. 3. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona (ad 1/, dále jen tr. zák.) a trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného dílem dokonaným, dílem nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl dle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

K odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem sp. zn. 14 To 223/2006 ze dne 2. 8. 2006, a to tak, že v souladu s § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, náhradě škody a přiměřeném omezení podle § 59 odst. 2 tr. zák. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za trestné činy uvedené v nedotčené části napadeného rozsudku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dle § 59 odst. 2 tr. zák. obžalovanému uložil přiměřené omezení, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil poškozené organizaci škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody. Odvolání Ing. V. R. pak dle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře podal Ing. V. R. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že ohledně výroku o vině pod bodem 2a/ rozsudku soudu prvního stupně nesouhlasí s tím, že by společností S. T., a. s., byly hrazeny dodávky žulových výrobků dodaných společností G. L., s. r. o., pro rodinný dům jeho manželky. Došlo totiž k tomu, že ve shodném časovém období prováděla společnost S. T., a. s., v areálech P. a B. terénní úpravy, k jejichž dokončení bylo třeba žulových výrobků. Stejné byly ovšem použity také k dokončení prací na rodinném domku jeho manželky. Tyto žulové výrobky byly pak omylem společností G. L., s. r. o., složeny u domku jeho manželky, proto on posléze zajistil jejich převoz z prostoru domku do areálu společnosti S. T., a. s. Po zrušení prvního rozsudku okresního soudu k jeho odvolání byla vykonána prohlídka místa samého (rodinného domu manželky a areálu B., který dříve náležel společnosti S. T., a. s.)., při níž byly sporné kamenné výrobky nalezeny na obou místech, přičemž zaměstnanci společnosti G. L., s. r. o., potvrdili, že tyto výrobky pocházejí od nich, a že jiné než inkriminované dodávky těchto výrobků pro společnost S. T., a. s., jejich firma neprováděla. Dále zdůraznil, že na domku jeho manželky nebyly použity žádné kamenné parapety. Má tak za to, že jsou zde závažné skutkové pochybnosti, které musí soud vyhodnotit v jeho prospěch.

Ke skutku uvedenému pod bodem 2b/ rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že trvá na tom, že práce spojené s položením dlažby byly společností B., s. r. o., provedeny pro společnost S. T., a. s., dle smlouvy o dílo, on je písemně převzal a nesouhlasí tedy se závěrem soudů, že tyto byly provedeny na rekreačním objektu Ing. K. v obci M. Tento výrok o vině se totiž opírá o výpověď svědka N., který je podle jeho názoru nevěrohodný, jeho tvrzení jsou v rozporu s listinnými důkazy, jakož i s výpovědí Ing. K. Z důvodu nevěrohodnosti svědka N. došlo také ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že soud měl mít stejné skutkové pochybnosti o jeho vině stejně jako v případě Ing. K., a měl proto rozhodnout v jeho prospěch a stejně jako jmenovaného svědka, jeho obžaloby zprostit.

Ohledně skutku pod bodem 1/ zastává názor, že trestní stíhání je promlčeno, a to při současném výroku o zproštění obžaloby ohledně dvou výše uvedených útoků pod body 2a/ a 2b/ obsažených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře sp. zn. 14 To 223/2006 zrušil v celém rozsahu a aby věc tomuto soudu vrátil s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel se v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku opírá o zpochybnění výsledků provedeného dokazování a z něj vyplývajících skutkových závěrů, na jejichž podkladě byl uznán vinným a současně sleduje prosazení jiného skutkového stavu věci, který by takový právní závěr nepodporoval. Lze tedy uzavřít, že nejsou splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání této části dovolání, když jeho námitky nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, neboť opatřená skutková zjištění plně odpovídají právnímu závěru soudů o naplnění podvodného záměru způsobem, který byl dovolateli přisouzen. Své námitky dle jejího názoru navíc uplatnil způsobem tzv. druhého odvolání, když oba soudy se způsobem odpovídajícím zákonu a tedy plně akceptovatelným s jeho obhajobou vypořádaly.

K jeho námitce promlčení ohledně skutku ad 1/ výroku o vině uvedla, že tuto dovolatel nespojil s odpovídajícím důvodem dovolání obsaženým v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a v této souvislosti nepoukázal ani na příslušný zákonný důvod uvedené překážky trestního řízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. S určitou mírou tolerance ji lze přesto považovat za kvalifikovaný podnět k jejímu věcnému přezkoumání. V této souvislosti pak shrnula, že k běhu tříleté promlčecí lhůty došlo po 6. 8. 1999 (datum spáchání skutku pod bodem 1/ kvalifikovaného jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 tr. zák.), tato však byla přerušena, neboť dne 12. 6. 2000 a 28. 7. 2000 se dovolatel dopustil jednání, která byla při jejich právní kvalifikaci dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. přísněji trestná než čin, jehož promlčení namítl. Proto překážka běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 67 odst. 4 tr. zák. způsobila její nový běh a tedy následně zahájené trestní stíhání bylo přípustným procesním úkonem, kterému zákonná překážka nebránila. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že ohledně skutku pod bodem 2a/ rozsudku soudu prvního stupně spočívalo jednání Ing. V. R. v tom, že jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti S. T., a. s., nechal opakovaně z účetnictví této společnosti proplácet faktury ve prospěch společnosti G. L., s. r. o., za dodávky žulových výrobků, které ovšem ve skutečnosti byly použity při stavbě rodinného domu jeho manželky L. R., čímž společnosti S. T., a. s., způsobil škodu nejméně 172.959,20 Kč.

Tato skutková zjištění nemohou být vyvrácena ani tvrzeními obsaženými v jeho mimořádném opravném prostředku, když tato směřují výlučně vůči skutkovým závěrům soudů, a nemohou být proto předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Dovolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že k daným skutkovým závěrům oba soudy dospěly na základě celé řady důkazů, a to jak listinných (faktury, objednávky, cenové nabídky aj.), tak také na podkladě svědeckých výpovědí. Nutno poukázat především na výpovědi svědků z řad zaměstnanců společnosti G. L., s. r. o. (svědci N., H., J., M., S., T. aj.), kteří jednoznačně prokázali, že dodávky kamenných výrobků byly v daném období určeny na rodinný dům manželky dovolatele a nikoliv pro společnost S. T., a. s., avšak touto společností byly posléze hrazeny všechny faktury za předmětné zboží. Rovněž na základě výpovědí zaměstnanců společnosti S. T., a. s. (svědkyně L., V., svědci M., P. aj.) bylo prokázáno, že faktury vystavené společností G. L., s. r. o., byly z jejího účetnictví opakovaně propláceny, přičemž ze strany ostatních zaměstnanců tyto nebyly dále nijak kontrolovány a ani se k jejich proplacení nevyžadoval souhlas dalších osob ze společnosti (především ekonomického ředitele Ing. P.), v případě, že již byly podepsány dovolatelem jako nejvyšším nadřízeným. Ze skutkových zjištění se rovněž prokazuje, že v několika případech byla úhrada faktur ze strany jmenované společnosti dovolatelem osobně urgována.

Ohledně skutku pod bodem 2b/ skutková zjištění prokazují, že jednání dovolatele směřovalo ke způsobení škody ve výši 134.999,60 Kč k tíži společnosti S. T., a. s., tím, že do jejího účetnictví nechal zaúčtovat fakturu na uvedenou částku, která byla vystavena společností B., s. r. o., za údajné provedení prací (dlažeb a komunikací) v areálu společnosti S. T., a. s., když ve skutečnosti k jejich provedení došlo v rekreačním objektu Ing. Z. K. v obci M. Předmětná faktura však již společností S. T., a. s., vzhledem k nedostatku finančních prostředků uhrazena nebyla. Dovolací soud zde poukazuje zejména na výpovědi svědků B., N., Z., K., z nichž se uvedené závěry ohledně dovolatelova trestného jednání bez pochybností podávají, přičemž zároveň považuje za nutné poukázat na to, že se oba soudy bez pochybností vypořádaly i s namítanou nevěrohodností svědka N., která jimi nebyla zjištěna.

Na tomto místě musí ovšem Nejvyšší soud konstatovat, že z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel takto výhradně polemizuje se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením. Jde tedy o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud vypořádal. Na takto zpochybněném skutkovém stavu věci buduje svůj následný závěr o své nevině, což ovšem bylo v řízení před soudem 1. stupně (i v řízení opakovaném, provedeném po zrušení jeho původního rozhodnutí) na základě celé řady důkazů vyvráceno. Dovolatel tedy polemizuje se závěry, které soudy vyjádřily ve svých rozhodnutích a ze kterých také při svých dalších úvahách vycházely, což také v důvodech svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlily. Soudy zjištěný skutkový děj takto koresponduje i s právní kvalifikací, kterou k němu soudy vztáhly.

Uplatněné námitky v rámci podaného dovolání (dovolacího důvodu) tak nejsou důvodné, když směřují výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Argumentaci uplatněnou v této části dovolání nelze tak v žádném případě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř.

Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod ovšem lze podřadit ty námitky, v nichž dovolatel tvrdí, že trestní stíhání pro čin popsaný v bodě 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je promlčeno, neboť bylo zahájeno až po uplynutí promlčecí doby, jež se na trestný čin, který je v něm spatřován, vztahuje. Na tomto místě dovolací soud pouze podotýká, že uvedená námitka týkající se promlčení trestního stíhání by měla být uplatněna správně v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ve své podstatě namítá to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání za předmětný skutek, které podle zákona (§ 11 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) bylo nepřípustné. Za použití extenzivního výkladu lze ovšem tuto námitku považovat za právně relevantně uplatněnou i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v ní lze spatřovat poukaz na jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Toto připouští i komentář k trestnímu zákonu, který hovoří o tom, že jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, kterou může být např. otázka, zda je spáchaný trestný čin již promlčen či nikoli, protože promlčení je institutem hmotného práva (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2021; rozhodnutí NS 18/2002-T 423).

Ve vztahu k popsané námitce považuje pak dovolací soud za nutné uvést následující: Předmětný skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně byl soudy kvalifikován jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 tr. zák. Na tento čin stanoví trestní zákon trest odnětí svobody s trestní sazbou až dva roky. Dle ustanovení § 67 odst. 1 písm d) tr. zák. činí promlčecí doba u tohoto trestného činu tři roky. Promlčecí doba přitom začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. V daném případě tedy tříletá promlčecí doba začala běžet ode dne spáchání tohoto skutku, tj. od 6. 8. 1999. Dle ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se běh promlčecí doby přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Dle § 67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná běžet nová promlčecí doba. Ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 12. 6. 2000 spáchal dovolatel skutek pod bodem 2a/ rozsudku soudu prvního stupně, za nějž byl později uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tedy přísnějším trestným činem než v případě skutku uvedeného pod bodem 1/. Za takového stavu je tedy na místě dovodit, že promlčecí doba ohledně prvního skutku pod uvedeným bodem 1/ - bylo dne 12. 6. 2000 příslušné trestní stíhání přerušeno a v tomto okamžiku počala běžet promlčecí doba nová (tříletá). Trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem 1/ bylo ovšem zahájeno dne 9. 9. 2002 (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dovolateli viz § 160 odst. 1 tr. ř.), tedy předtím, než uplynula promlčecí doba k němu se vztahující. Daná námitka je tedy zjevně neopodstatněnou.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl z části uplatněn právně relevantně, ovšem je zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka