3 Tdo 480/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 265d odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 3 tr. zák., § 205 tr. zákoník




3 Tdo 480/2011 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, č. j. 12 To 524/2010-100, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 103/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 9. 2010, č. j. 17 T 103/2010-81, byl obviněný M. H. uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že ad l/ dne 12. 7. 2010 v době od 03.00 hodin do 04.00 hodin v L., ul. B., okr. M. B., vnikl po přelezení oplocení na pozemek domu, kde po vyháčkování jištění větracího okna vnikl do garáže, která je součástí rodinného domu, a tudy pak již vstoupil do volně přístupné obytné části domu, kde prohledal místnosti a v obývacím pokoji odcizil volně položenou digitální kameru zn. Toshiba s pouzdrem a paměťovou SD kartou KingSton, pánskou peněženkou s kartou pojištěnce VZP ČR, řidičským a občanským průkazem V. K., osvědčení o registraci a pojištění vozidla, vše v hodnotě 3.320,- Kč ku škodě V. K. , ad 2/ dne 19. 7. 2010 v době od 03.00 hodin do 04.00 hodin v obci S., okres M. B., vnikl po vytlačení zajišťovací tyčky vrat na pozemek domu, z přístřešku na zahradě odcizil instalovanou hifi věž zn. Philips bez reproduktorů v hodnotě 450,- Kč ku škodě V. K. , a ad 3/ v době od 22.00 hodin dne 26. 7. 2010 do 10.00 hodin dne 27. 7. 2010 v obci S., okres M. B., vnikl po otevření nezajištěných vrátek na pozemek domu, kde z přístřešku odcizil 2 ks reproboxů v hodnotě 360,-Kč ku škodě V. K.,
přičemž těchto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ pod spisovou značkou 2 T 20/2009 ze dne 31. 3. 2009, s právní mocí 8. 5. 2009 vedle dalších trestných činů odsouzen i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona.

Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na okrese Mladá Boleslav na dobu tří roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému V. K., bytem B., L., na náhradě škody částku 350,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 12 To 524/2010-100, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku za skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 2/ a 3/. Podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 259 odst. 1 tr. ř. pak věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 11. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ke spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je třeba úmyslného zavinění, zatímco jeho úmyslem nebylo neoprávněně a za použití násilí vniknout do obydlí jiného, takže po subjektivní stránce tento delikt spáchat nemohl. Zavinění ve formě úmyslu je přitom nezbytné i ke spáchání přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Také v tomto případě měl odvolací soud skutek nesprávně právně posoudit, protože dovolatel neměl v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní. Domníval se totiž, že jde o věc vyhozenou, tedy o věc která nikomu nepatří. Protože jednal ve skutkovém omylu, je současně zřejmé, že nemohla být naplněna subjektivní stránka činu (zavinění) ani pokud jde o přečin krádeže. S ohledem na výše uvedené důvody dovolání uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). V úvodu svého vyjádření předeslal, že dovolání je imperfektní v tom smyslu, že jeho petit není úplný, pokud v něm dovolatel nevyjadřuje způsob, jak by po navrhovaném zrušení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně mělo být ve věci dále postupováno. Zároveň však poukázal na to, že se jedná o vadu formální, která na věcné rozhodnutí v této věci nemá podstatný vliv. K argumentaci obviněného poukázal na to, že vychází z jiného skutkového základu, než jaký je formulován ve skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí. Jestliže totiž soud dospěl k závěru, že obviněný vnikl na cizí pozemek po vytlačení zajišťovací tyčky vrat, respektive se tam dostal po otevření nezajištěných vrátek, a poté ze zahradního přístřešku odcizil nejdříve hi-fi věž a posléze i reproduktory k ní, sotva může obviněný racionálně tvrdit, že tak nečinil v přímém úmyslu, neboť podobného jednání se nelze dopustit z nedbalosti. Dovolatel si navíc - jako speciálně recidivující pachatel - musel být naprosto jistý, že si vědomě počíná v rozporu se zákonem. Jeho námitky jsou tudíž dle názoru státního zástupce irelevantní a jím deklarovaný dovolací důvod naplnit nemohou. Vzhledem k tomu, že jsou navíc budovány na odlišných skutkových závěrech, než které jsou vymezeny ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí, jde ve své podstatě o námitky skutkové, nikoli hmotně právní, a jako takové nenaplňují nejen dovolatelem uvedený, ale ani žádný další z dovolacích důvodů, jak jsou definovány zákonem (§ 265b tr. ř.).

Za hmotně právní pochybení, jemuž se ovšem dovolatel nijak nevěnuje, označil státní zástupce část právní kvalifikace skutku týkající se přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Odvolací soud (podobně jako před ním soud prvního stupně) totiž nevzal v úvahu, že ustanovení § 205 tr. zákoníku obsahuje v odstavcích 1) a 2) dvě samostatné základní skutkové podstaty. Proto bylo vyloučeno předmětný skutek právně posoudit jako jeden (pokračující) přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů. V tomto smyslu shledal státní zástupce napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení vadnými.

Dospěje-li však Nejvyšší soud České republiky k závěru, že náprava výše uvedené vady není z podnětu dovolání - vzhledem k jeho obsahu - možná, státní zástupce konstatoval, že nezbývá než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Tento postup zároveň alternativně navrhl s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl absenci subjektivní stránky (zavinění) v zákonem požadované formě (úmyslu), avšak tuto hmotně právní námitku ve skutečnosti uplatnil na odlišném skutkovém základě, než jaký byl soudy zjištěn a popsán v tzv. skutkových větách výroku napadeného rozsudku. Podaný mimořádný opravný prostředek založil v podstatě jen na blíže nerozvedeném tvrzení, že neměl v úmyslu neoprávněně a za použití násilí vniknout do obydlí jiného, ani si přisvojit cizí věc tím, že se jí zmocní. Inkriminované věci považoval za odložené a nikomu nepatřící, což znamená, že mělo být proto postupováno podle zásad o skutkovém omylu. Nesprávné právní posouzení stíhaných skutků ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom namítal v rámci prosazování vlastní skutkové verze, zcela odlišné od skutkových zjištění, která po provedeném dokazování učinil ve věci soud prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě, když v zásadě zpochybnil hodnocení důkazů provedené oběma soudy (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

V této souvislosti je třeba zmínit, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že úmyslné jednání nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 4 - 6 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud jde o skutky popsané v jeho rozsudku pod body 2/ a 3/, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení těchto skutků, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (str. 4 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné jako obiter dictum poznamenat, že byť je právní názor prezentovaný ve vyjádření státního zástupce k podanému dovolání konformní se současnou právní naukou (srov. Trestní zákoník II, P. Šámal a kolektiv, 1. vydání 2010, C. H. BECK Praha, str. 1786), nemůže sám o sobě vyvolat dovolací přezkum ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Tak by tomu mohlo být jedině v případě, že by státní zástupce (přesněji nejvyšší státní zástupce) byl sám dovolatelem (§ 265d odst. 1 písm. a/ tr. ř.). V posuzovaném případě je navíc zapotřebí brát zřetel i na zákaz reformationis in peius (tzn. změny k horšímu), protože odstranění shora konstatované vady by pravděpodobně mělo za následek, že v rámci souběhu trestných činů by vedle přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku bylo nutno k tíži obviněného přiřadit nikoli dosavadní jednu, ale dvě samostatné skutkové podstaty přečinu krádeže (jednak § 205 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku a jednak § 205 odst. 2 tr. zákoníku).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler