3 Tdo 48/2011
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5.6 tr. ř.




3 Tdo 48/2011 -14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 8 To 422/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 42/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 5. 2010, č. j. 1 T 42/2010-50, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ) na tom skutkovém základě, že dne 20. 2. 2010 v době kolem 17:35 hodin před bytovým domem v obci L., okres B., úmyslně rozbil skleněnou výplň okna zadních dveří motorového vozidla tov. zn. Hyundai Santa Fe, a to tak, že do skla udeřil rukou, kdy tímto svým jednáním poškozené společnosti Pamimont, s. r. o., Š., L., způsobil škodu ve výši 14.302,- Kč . Za to byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Pamimont, s. r. o., se sídlem Š., L.částku 14.302,- Kč.

O odvoláních obviněného M. N. a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 8 To 422/2010-72, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené společnosti Pamimont, s. r. o., na náhradě škody částku 11.918,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená společnost výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 9. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. následně dovolání , kterým zároveň v nezměněných (pravomocných) výrocích napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nespáchal. Namítl, že nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by se právě on dopustil jednání popsaného v obžalobě, zejména že by jednal v úmyslu poškodit cizí věc. Poukázal na rozpory ve výpovědích svědků P. N. a T. B., přičemž na základě vlastního rozboru těchto důkazů dospěl k závěru, že svědek N. celou situaci pravděpodobně vůbec neviděl. Soud prvního stupně veškeré námitky obhajoby nevzal v tomto směru vůbec v úvahu a žádným způsobem se s nimi nevypořádal. Výpověď svědka N. hodnotil jako věrohodnou a naopak bezdůvodně neuvěřil výpovědi svědka T. N. svědčící ve prospěch dovolatele. V řízení před soudy pak nebyly provedeny ani dovolatelem navrhované důkazy, konkrétně výslech svědka MVDr. Z. S., ošetřující lékařky MUDr. Č., jejíž zpráva o vyšetření ze dne 22. 2. 2010 byla co do obsahu vyhodnocena zcela nesprávně, a konečně rekonstrukce na místě činu, z níž by vyplynulo, že se incident tak, jak uváděli svědci N. a B., ve skutečnosti odehrát nemohl. Jinými slovy, že do zadního skla vozu řízeného svědkem B. dovolatel nemohl udeřit se soudem dovozovanou intenzitou, ale že k rozbití předmětného skla mohlo dojít nanejvýš v důsledku jeho pádu na kapotu poté, co byl couvajícím svědkem B. záměrně sražen. V této souvislosti dovolatel vyjádřil přesvědčení, že není dost dobře možné, aby sklo bez jakékoliv zjištěné vady bylo poškozeno (rozbito) pouhým úderem holou rukou. Trvá na tom, že v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů nebyla předmětná trestní věc řádně objasněna. Zároveň bylo dle jeho názoru významným způsobem zkráceno jeho právo na obhajobu. Dovolatel vznesl rovněž námitky proti autenticitě písemného přepisu průběhu hlavního líčení, který podle něj v některých částech neodpovídá skutečnosti.

S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel své dovolání konstatováním, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení . Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně spolu s rozhodnutím Okresního soudu v Blansku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně .

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 1. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů především vytkl, že závěr o jeho vině přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených. V dovolatelův neprospěch měla být navíc porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby jednak neprovedly důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, a důkazy provedené hodnotily k jeho tíži, ač tak učinit neměly. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž rukou do zadního skla vozu řízeného svědkem T. B. vůbec neudeřil, ale mohl jej rozbít v důsledku svého pádu na toto vozidlo v okamžiku, kdy ho svědek při couvání srazil, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být přečinem poškozování cizí věci uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí svědků B. a N. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč je s ohledem na další provedené důkazy nepovažoval za smyšlené, ale naopak za pravdivé (viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku). Stejně tak vysvětlil, proč neuvěřil variantě skutkového děje prezentované svědkem T. N., který svědčil ve prospěch obviněného (svého otce). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o průběh incidentu, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, v tomto směru plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (str. 2, 3 odůvodnění rozsudku). Zabýval se prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč jeho obhajobě nepřisvědčil. Vadu zjistil pouze ve výroku o náhradě škody, a proto ji z podnětu odvolání obviněného napravil.

K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování v jeho trestní věci a neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Tento požadavek dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na stranách 3, 4 uvedeno, z jakých důvodů soud důkazní návrhy obhajoby zamítl. Odvolací soud zde výslovně konstatoval, že není namístě ve věci provádět další dokazování, tak jak to v podaném odvolání navrhuje obžalovaný . Je pravdou, že v odůvodnění rozsudku soud blíže nevysvětlil, proč odmítl provést důkaz znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením k otázce, zda je možné holou rukou rozbít zadní sklo automobilu. To však na druhou stranu neznamená, že by tento důkazní návrh zcela opomněl (viz shora citovaná formulace o nadbytečnosti dalšího dokazování). Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že vedle svědeckých výpovědí P. N. a T. B. k mechanismu, jakým obviněný rozbil sklo automobilu, bylo možno vycházet také z obsahu odborné lékařské zprávy ošetřující lékařky MUDr. Č. ze dne 22. 2. 2010 (č. l. 24 spisu), kterou jako důkaz přečetl v hlavním líčení soud prvního stupně. Z ní vyplývá, že u obviněného bylo objektivně zjištěno postižení 4. prstu pravé ruky (otok v oblasti kloubu), které obviněný při vyšetření sám vysvětlil tím, že pravou rukou rozbil zadní sklo osobního automobilu. Případné znalecké zkoumání otázky, jakou sílu či intenzitu úderu vedeného rukou (pěstí) by musel dovolatel vynaložit vzhledem k technickým parametrům inkriminovaného skla a vlastním fyzickým dispozicím, aby došlo k soudem zjištěné destrukci, by zřejmě nemohlo vést k jiným než hypotetickým závěrům znalce, které by za podmínek § 2 odst. 6 tr. ř. soud musel hodnotit ve světle ostatních (dosavadních) ve věci provedených důkazů. Avšak již na základě jejich obsahu soudy neměly pochybnosti o tom, že to byl právě obviněný (dovolatel), kdo úmyslně udeřil rukou do předmětného automobilu a tímto způsobem rozbil skleněnou výplň okna zadních dveří.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler