3 Tdo 476/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák.





3 Tdo 476/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2007, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 51 T 132/2007, zrušují.


Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2008, č. j. 51 T 132/2007-114, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 14. 2. 2007 v P., ul. P. V. h. v sídle společnosti E. v souvislosti se zjištěním manka ve skladu požadoval po J. K., podepsat směnku na částku 150.000,- Kč a po M. D., podepsat směnku na částku 200.000,- Kč pod pohrůžkou, že pokud směnky nepodepíší, podá na ně trestní oznámení na Policii ČR, nechá je zadržet a odsedí si to, a poškození mu proto z obavy, že tak učiní, směnky podepsali . Za to byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.


O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).


Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu jako nezákonná a věcně nesprávná. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, i kdyby se skutečně stal, nelze kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a rozhodnutí obou soudů v tomto směru spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel zároveň poukázal na to, že důkazy, které byly provedeny v dosavadním řízení, rozhodně nemohly vést ke skutkovým závěrům, které soud prvního stupně učinil. Podle dovolatele je v daném případě existuje extrémní nesoulad mezi obsahem provedeného dokazování a z něj vyvozenými skutkovými závěry. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že poškozený M. D. nevypovídal nic o tom, že by směnku podepisoval po nějakých výhrůžkách podáním trestního oznámení na jeho osobu, jeho zadržením anebo tím, že jinak si to odsedí . Podle svědkovy verze byl pozván dovolatelem do jeho kanceláře a ten mu měl sdělit, že je mu známo, že svědek krade a že se věc bude řešit směnkou, kterou dovolateli ve zmatku podepsal, a následně došlo k rozvázání pracovního poměru. Slova o odsezení si něčeho - jak uvádí soud - se v reprodukci výpovědi svědka vůbec neobjevily a není tedy zřejmé, z čeho je soud dovodil. Podobná je podle dovolatele i situace v případě poškozeného J. K., který měl být podle odůvodnění rozsudku rovněž pozván obviněným do kanceláře, kde mu mělo být sděleno, že ve firmě krade, vše je zaznamenáno na videonahrávce a že svědek dostává výpověď. Dovolatel mu měl poté předložit inkriminovanou směnku k podpisu s tím, že pokud ji nepodepíše, zavolá na policii, kde má své známé, a dostane ho. Poté už poškozený líčil pouze své subjektivní pocity a obavy, strach o přítelkyni, strach z dovolatele a z nějakých dvou mužů sedících v autě zaparkovaném u skladu (nacházejícího se poblíž benzínové pumpy), o nichž předpokládal, že by ho z příkazu dovolatele donutili směnku podepsat, a konečně poukázal na své špatné zkušenosti s policií. To jsou však dle názoru dovolatele zcela irelevantní skutečnosti, neboť na takové vnitřní projekci poškozeného se svým jednáním nijak nepodílel. Z jediné formulace, kterou soud prvního stupně použil v souvislosti s nucením svědka, navíc opět zcela odlišné od popisu skutku, a sice že dovolatel má známosti na policii a že tyto známé zavolá a svědka dostane, rozhodně nelze dovozovat to, že by svědkovi bylo vyhrožováno zadržením, resp. tím, že toto zadržení zajistí dovolatel a že rovněž tento svědek si to odsedí .


Z hlediska právního posouzení skutku je podle dovolatele dále podstatné, že i kdyby skutečně k němu došlo tak, jak je soudem prvního stupně ve výroku rozsudku tvrzeno, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že v zásadě neměly pochybnost o tom, že J. K. a M. D. si ve skladu přikrádali a dopouštěli se tak k jeho škodě protiprávního jednání. To je konečně patrné i z právní argumentace odvolacího soudu, který poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/1982, z něhož vyplývá, že jinou těžkou újmou ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu poškozeného, jímž pachatel poškozenému hrozí a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přičemž podle citovaného rozhodnutí má být nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil či nikoli. Odvolací soud tedy na jedné straně připustil protiprávní jednání svědků (poškozených D. a K.), pravděpodobně i spáchání trestné činnosti, ale současně upozornění ze strany dovolatele na možné trestněprávní následky jejich jednání považoval za vydírání ve smyslu trestního zákona. Jakkoli výše zmíněný judikát v tomto směru hovoří zcela jasně, je podle dovolatele otázkou, zda i po 27 letech uplynulých od jeho publikace, kdy zákon neznal právní úpravu tzv. odklonů ani institut narovnání, je namístě interpretovat inkriminované jednání právě tímto způsobem. Navíc v případě uvedeného judikátu šlo o situaci skutkově odlišnou, neboť obviněný se pokoušel ovlivnit postup své manželky, která na něm vymáhala soudem přiznanou pohledávku, pohrůžkou oznámení její nezákonné činnosti, která s předmětnou pohledávkou nijak nesouvisela. Rozhodně tedy nešlo o případ, že by jednání, za které byl postižen pachatel trestného činu v judikované věci, směřovalo k reparaci škody způsobené tím, kdo byl vydírán. Pochybnosti o takovém výkladu pak podle dovolatele zjevně měl i Vrchní soud v Praze, který se zabýval obdobným případem vynucení podpisu směnky pohrůžkou trestním stíháním v rozhodnutí ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, které bylo následně publikováno v Trestněprávní revue č. 5/2007, str. 143 a násl. Ze soudem zaujatého stanoviska mimo jiné vyplývá, že pokud věřitel upozorní dlužníka, že nezaplatí-li mu dluh, podá na něj trestní oznámení, protože tento dluh vznikl v souvislosti s trestným činem dlužníka, o trestný čin se nejedná, neboť podání trestního oznámení je právem každého subjektu, zvlášť však poškozeného. O trestný čin vydírání by se podle soudu jednalo toliko v případě, kdy by bylo prokázáno, že šlo o vyhrožování vysokým trestem odnětí svobody způsobem, k němuž obviněný nebyl oprávněn.


Názor soudů v dané trestní věci, že pokud poškozený vyzve škůdce, aby nahradil způsobenou škodu s tím, že jinak na něj podá trestní oznámení, považuje dovolatel za neudržitelný. Ostatně samo podání trestního oznámení podle jeho názoru samo o sobě nikomu ještě újmu nezpůsobuje. Není to pohrůžka srovnatelná např. s hrozbou fyzickým násilím, jejíž případná realizace nepochybně znamená újmu pro dotčenou osobu. Podle dovolatele je zásadně věcí orgánů činných v trestním řízení, jak trestní oznámení posoudí. Důležité zde je, z jakého důvodu je trestní oznámení podáváno. V daném případě je více než pravděpodobné, že se svědci M. D. a J. K. dopouštěli trestné činnosti, a to krádeží k újmě dovolatele. Za této situace byl dovolatel plně legitimován k tomu, aby s uvedenými osobami celou věc projednal, vznesl vůči nim nárok na náhradu způsobené škody a případně je zároveň upozornil i na možnost jiného alternativního řešení, a sice podání trestního oznámení. Rozhodně jim však nevyhrožoval vysokým trestem odnětí svobody způsobem, k němuž by nebyl oprávněn, a především nešlo o situaci, kdy by se pohrůžkou trestním stíháním domáhal něčeho, na co by neměl nárok, anebo jako v již zmiňovaném rozhodnutí č. 27/1982 SbRt. se pokoušel ovlivnit zcela dovolené jednání jiné osoby. Dovolatel poukázal také na to, že v řadě případů ani trestní stíhání a odsouzení pachatele trestného činu mnohdy nevede k reparaci vzniklé škody a trestní řízení pro tento účel ostatně ani není primárně konstruováno. V řadě případů se navíc odsouzený pachatel může dostat do situace, kdy se jeho finanční možnosti (např. výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody) natolik zhorší, že způsobenou škodu není schopen uhradit v přijatelném termínu. Upozornění škůdce na možné trestněprávní důsledky jeho jednání tak v podstatě může být významnou možností oprávněné osoby, jak náhrady škody dosáhnout, a to především cestou narovnání. Takový způsob je zároveň přijatelný i pro škůdce (pachatele), neboť mu nabízí reálnou možnost vyhnout se trestnímu postihu.


Pokud by dovolatel na svědky podal trestní oznámení, započalo by zřejmě jejich trestní stíhání, kdy oni sami ve snaze dosáhnout narovnání a vyhnout se tak případnému odsouzení mohli dovolatele kontaktovat s nabídkou dobrovolné úhrady škody, kterou mu způsobili. Dovolatel by jim pak mohl předložit stejné směnky s upozorněním, že pokud je nepodepíší, nebude považovat škodu za uhrazenou a podmínky pro odklon (narovnání) tak nebudou splněny. Takové jednání by již za vydírání nepochybně být považováno nemohlo, ačkoli celý mechanismus by byl de facto totožný s jednáním dovolatele, pro které byl v daném případě odsouzen.


S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby vzhledem k pravděpodobně již neměnné důkazní situaci po zrušení obou rozhodnutí sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.


Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 27. 1. 2009. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani přípis týkající se jejího práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.


Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.


Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§ 265i odst. 3 tr. ř.).


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).


Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94), v nichž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.


Výše uvedené zásady dovolání obviněného respektuje a z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je lze považovat za právně relevantní. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:


Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je zapotřebí nejprve v obecné rovině poukázat na to, že pod pojmem pohrůžky jiné těžké újmy se rozumí neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti a dobré pověsti v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 33/2007, pod T 967). Podle platné (starší) judikatury jinou těžkou újmou přitom může být i zahájení trestního stíhání či jeho rozšíření v důsledku oznámení pachatele, jestliže tak pachatel činí v úmyslu, aby poškozeného donutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl.


V tzv. právní větě rozhodnutí uvedeného pod č. 27/1982 SbRt. se výslovně uvádí, že jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv . V odůvodnění rozhodnutí se pak připomíná, že musí jít o jednání neoprávněné.


Otázkou neoprávněnosti jednání pachatele trestného činu vydírání se pak podrobněji zabývá judikát publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod T 571, v němž je vysloven právní názor, že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Právní závěr o protiprávnosti určitého jednání (činu) přitom musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku.


Výše uvedená problematika je pak dále rozvíjena v dovolatelem zmiňovaném usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, publikovaném v Trestněprávní revue č. 5/2007 (judikatura), str. 143 až 149. Soud zde vycházel mj. z právního názoru, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopouští i pachatel, který má sice právo na plnění, avšak k písemnému uznání dluhu (např. též podepsáním směnky) na částku, kterou mu jiný skutečně dluží, použije násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy, k nimž není oprávněn. Podání trestního oznámení je však právem každého občana, zvláště pak poškozeného (§ 1 odst. 2, § 43 a násl., § 158 odst. 1, 2 tr. ř.). Jestliže proto věřitel pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který vznikl trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se však dopouští v případě, že dlužníkovi vyhrožuje uložením vysokého trestu odnětí svobody způsobem, k němuž není oprávněn (např. že zařídí uložení takového vysokého trestu odnětí svobody).


V posuzovaném případě se soudy obou stupňů výše uvedenými zásadami důsledně neřídily. Především se nevypořádaly s otázkou, zda obviněný (dovolatel) byl po poškozených M. D. a J. K. oprávněn požadovat nějaké peněžité plnění a žádat po nich uznání dluhu ve výši odpovídající částkám, na které byly vystaveny inkriminované směnky. Soud prvního stupně sice ve svém rozsudku vycházel z toho, že obviněný (dovolatel) jednal v souvislosti se zjištěním manka ve skladu a že poškození si ve skladu tzv. přikrádali , avšak tuto skutečnost nijak blíže neobjasnil. Při nedostatku potřebných důkazů by pak byl povinen postupovat podle pravidla in dubio pro reo a v pochybnostech se přiklonit k verzi obviněného (dovolatele). Za předpokladu, že by obviněný (dovolatel) po M. D. a J. K. jako škůdcích právem požadoval náhradu škody (zde formou podepsání směnek na v rozsudku uvedené částky) s poukazem na to, že na ně jinak podá trestní oznámení, a naznačil jim též možné důsledky trestního stíhání pro jejich osoby, o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. by se z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích jednat nemohlo.


Naopak za předpokladu, že by se obviněný (dovolatel) nespokojil jen s upozorněním výše jmenovaných na to, že pro případ nezaplacení dluhu (nepodepsání směnek) na ně podá trestní oznámení, a jako prostředku nátlaku na jejich vůli zároveň použil pohrůžku zjevně neadekvátním postihem, k němuž by mělo trestní stíhání vést, tj. například vysokým nepodmíněným trestem, který jim zařídí, pak by se o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. jednalo.


Závěr o vině dovolatele trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku založil na tom, že obviněný (dovolatel) v souvislosti se zjištěním manka ve skladu společnosti E. požadoval po poškozených podepsat směnky; konkrétně po J. K. na částku 150.000,- Kč a po M. D. na částku 200.000,- Kč. Pro případ, že směnky nepodepíší, jim měl vyhrožovat, že podá na ně trestní oznámení na Policii ČR, nechá je zadržet a odsedí si to . Z obavy, že tak obviněný (dovolatel) učiní, pak poškození měli směnky podepsat.


Z výpovědí obou svědků (viz odůvodnění rozsudku str. 2, 3) vyplývá, že si každého zvlášť obviněný (dovolatel) zavolal do kanceláře, kde jim řekl o výsledku inventury ve skladě a dále, že ví, že oba v tomto objektu kradou. Přesto však s nimi hodlá bez účasti policie věc vyřešit výše uvedenými směnkami. Poškozený M. D. poté podle své výpovědi ve zmatku směnku podepsal. Poškozený J. K. podle výpovědi citované v rozsudku směnku nejprve odmítal podepsat, ale obviněný (dovolatel) mu řekl, že pokud ji nepodepíše, tak má známé na policii a dostane ho . Z obsahu těchto důkazů (ale ani žádných jiných důkazů, kterými se soud v rozsudku zabýval) není zřejmé, na základě čeho soud vlastně dovodil, že obviněný (dovolatel) oběma poškozeným pro případ nepodepsání směnek hrozil nejen podáním trestního oznámení, ale především tím, že nechá je zdržet a odsedí si to , tj. že jim vyhrožoval citelnou újmou v podobě omezení osobní svobody a následných nepodmíněných trestů. Výrok o vině (skutková věta) je tak jednoznačně v extrémním rozporu se soudem interpretovanou výpovědí poškozeného M. D. Pokud jde o charakter konkrétních pohrůžek, soud jen velmi volně a v neprospěch obviněného (dovolatele) interpretuje i obsah svědecké výpovědi poškozeného J. K., kterému měl obviněný (dovolatel) ve skutečnosti sdělit pouze to, že nepodepíše-li svědek směnku, obrátí se na policii, a že jej dostane .


Lze tedy shrnout, že jednání dovolatele směřující proti poškozenému M. D. v jeho dosavadní podobě formulované ve výroku rozsudku, nemá především jakoukoliv vazbu na obsah provedeného dokazování. Pokud by dovolatel totiž jednal způsobem, jak ve své výpovědi uvádí sám poškozený M. D. (viz zjištění soudu), pak by se trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. zjevně nedopustil. Pokud jde o soudem zjištěný obsah výpovědi poškozeného J. K., pak dovolatelův výrok o tom, že zavolá policii, kde má známé, a že ho dostane , by za určitých okolností mohl být považován za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 tr., zejména pokud by dovolatel jednal s cílem získat plnění, na které neměl žádné právo. V případě, že by však dovolatelův právní nárok na náhradu škody existoval, zvláště byla-li mu způsobena trestnou činností, a se svědkem J. K. jako jedním z důvodně předpokládaných pachatelů hodlal dosáhnout určitého narovnání (resp. uznání dluhu), lze dovolatelův výrok chápat i tak, že J. K. alternativně naznačil, že nedohodnou-li se, bude věc řešena prostředky trestního práva.


Za těchto okolností bylo sotva možno vystačit s mechanickým odkazem na judikát č. 27/19982 SbRt., jak to v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud, nehledě na to, že se jedná o kasuisticky odlišný případ, kdy pachatel poškozené neoprávněně hrozil vyvoláním trestního postihu za čin, který se jej netýkal a kterým také sám nijak poškozen nebyl.


Ze všech shora rozvedených důvodů lze proto dovolateli plně přisvědčit, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku a v tomto smyslu trpí vadami, které zákon předpokládá v uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň jde o vady natolik významné, že na právní moci a stabilitě rozhodnutí obou soudů nelze spravedlivě trvat.


Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného R. K. postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 51 T 132/2007, zrušil, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohou tato rozhodnutí obstát v žádném z učiněných výroků. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je současně zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.


Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se soud bude muset v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) vysloveného ve vztahu k řešeným hmotně právním otázkám věcí znovu zabývat. Jeho úkolem bude rovněž zjistit, do jaké míry a zda vůbec lze považovat jednání obviněného R. K. za neoprávněné. Jinými slovy, zda byl jednáním J. K. a M. D. dovolatel či jiný subjekt (firma) poškozen a v kladném případě, zda výše částek uvedená na inkriminovaných směnkách mohla reálně odpovídat výši jinak právem požadovaného plnění, resp. výši způsobené majetkové škody, když konečně i soud ve svém rozsudku připustil, že škoda zřejmě vznikla trestnou činností. S přihlédnutím k této skutečnosti bude soud muset znovu hodnotit význam dovolatelem pronášených pohrůžek podáním trestního oznámení, včetně s ním spojených (resp. dovolatelem proklamovaných) důsledků. Bude se muset rovněž vypořádat s Nejvyšším soudem zjištěným rozporem mezi skutečným obsahem dokazování (svědeckými výpověďmi) a skutkovou větou výroku rozsudku, která ve své dosavadní podobě byla v podstatě beze změn převzata z obžaloby. Pokud by soud zjistil, že smyslem jednání obviněného bylo jen upozornit dlužníky, že pro případ neuhrazení jejich dluhu, tj. nedojde-li k plnění, na které měl právní nárok, bude věc řešit prostředky trestního práva a obrátí se na Policii České republiky s podáním trestního oznámení, bude soud muset zvlášť pečlivě zvážit, zda i případné další výroky obviněného měly do té míry neadekvátní povahu a byly natolik intenzivní a nepřiměřené, aby je bylo možno považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 235 odst. 1 tr. zák. Zároveň bude muset zkoumat i materiální podmínky trestnosti činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Své skutkové a právní závěry pak ve svém novém rozhodnutí náležitě vyloží a odůvodní.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 13. května 2009


Předseda senátu:


JUDr. Eduard Teschler