3 Tdo 475/2012
Datum rozhodnutí: 16.05.2012
Dotčené předpisy: § 261a tr. zák.




3 Tdo 475/2012 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání podaném V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 274/2011 ze dne 29. září 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 228/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 1 T 228/2009 ze dne 5. května 2011 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občana podle § 261a trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvolání V. S. proti výše uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 274/2011 ze dne 29. září 2011 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že článek, za který byl shledán vinným, nezpochybňuje holocaust, pouze poukazuje na rozpory v oficiálních pramenech. Dále pak uvedl, že svoboda slova vyslovená Ústavou ČR a dalšími základními listinami českého práva je v určitých případech omezena, což se týká především holocaustu, když je (v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005) vyloučeno se i odborně, historicky, technicky tímto tématem zabývat. Výše uvedené je dle dovolatele v rozporu s odstavcem 4 (správně zřejmě článku) § 17 Listiny práv a svobod (správně zřejmě Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny), který vyjmenovává přesně a konkrétně případy, kdy lze práva a svobody člověka omezit a není možné přidávat další důvody, aniž by se změnila dikce příslušného odstavce čl. 17 LPS (Listiny). Podle přesvědčení dovolatele by musel krajský soud prokázat, že uvedený článek nějak ohrozil práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost či ochranu zdraví a mravnosti. To však podle dovolatele není tento případ, neboť text tak, jak byl zveřejněn, nepopírá holocaust tak, jak je definován ve vyhlášce č. 32/1955 Sb., ani jej nezpochybňuje. Poukázal na skutečnost, že věty, které uveřejnil, nenapsal, nepřeložil a není ani odborníkem v daném oboru, přičemž uvedl, že není ani osobou, která by kdykoli popírala či zpochybňovala zločiny genocidy. Znovu zopakoval, že uveřejněním článku sledoval pouze možnost diskuse a polemiky na dané téma, když diskusi monitoroval a závadné příspěvky ihned mazal. V souvislosti se svým trvalým pobytem v Kanadě též zdůraznil, že nemohl vědět, že uveřejněním článku poruší zákon, který byl v České republice přijat v roce 2001, přičemž při té příležitosti i uvedl, že je občanem ČR i Kanady právě v souvislosti s režimem nesvobody na území ČR, když v Kanadě uvedený článek žádnou skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje a trestní zákon, podle kterého byl odsouzen, je zákonem, který byl přijat v době nesvobody. Současně však uvedl, že žádným způsobem o této skutkové podstatě nepolemizuje a nepolemizuje ani o zločinech nacistického režimu a genocidě, když obsahem uveřejněného článku nebyla pouze jedna věta (uvedená ve skutkové větě) a ta byla vytržená z kontextu. Jeho záměrem bylo pouze vyvolat diskusi na dané téma, přičemž vyjádřil přesvědčení, že závěr vyslovený soudem o tom, že veřejná diskuse zpochybňující holocaust je nepřípustná, je mylný a zcela v rozporu s demokratickými principy nejen České republiky, ale celé Evropy. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudu, že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a že byla současně naplněna materiální stránka trestného činu. Dále poukázal na skutečnost, že podpora a propagace hnutí uvedených v § 260 a § 261a tr. zák. je možná jen ve vztahu k hnutím existujícím v současné době. Závěrem svého podání uvedl (v souvislosti s materiální stránkou trestného činu), že nebylo prokázáno ovlivnění většího množství osob, nebylo prokázáno, že by se zveřejněním stalo cokoliv, co by ohrožovalo zájmy chráněné trestním zákonem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení zrušil a vrátil věc Krajskému soudu k dalšímu projednání.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém podání uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. To proto, že námitky dovolatele jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stádiích trestního stíhání, se kterou se nižší soudy ve svých závěrečných rozhodnutích bezezbytku vypořádaly. Zopakoval, že dovolatel byl uznán vinným tím, že článkem, který přeložil a poté umístil na internetu, zpochybnil existenci holocaustu a metod k tomu používaných. Pokud dovolatel namítá, že hodlal toliko vyvolat na dané téma diskusi, pak je nutno konstatovat, že pojem diskuse předpokládá vzájemné srovnávání názorů na dané téma, tzn. jak zápornou, tak i kladnou reakci. V tomto směru lze ohledně jeho úmyslu s dovolatelem souhlasit, nicméně současně poukázal na skutečnost, že diskuse, tak jak byla shora definována, je ze zákona zakázána. Naplnění skutkové podstaty daného trestného činu po stránce formální tak dle státního zástupce automaticky naplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu i po stránce materiální, neboť (při splnění všech trestním zákonem v § 261a stanovených podmínek) zde neexistovaly žádné okolnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nějakým způsobem snižovaly. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby takto podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Upozornil, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky ve svém celku, jak je koncipoval dovolatel, uplatněny právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podle § 261a tr. zák. se dopustí ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti.

Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, dovolatel nechal přeložit a na internetové stránky umístil článek s názvem Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta , jehož obsahem byly i věty: Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoli táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece. Dále i to, že Tábory smrti kontrolovali kvalifikovaní inženýři a ti uvedli, že zmiňovaná zařízení byly sprchy, že nemohla být používána jako plynové komory a že údajná úmrtí byla nemožná. Za své posudky byli uvězněni. Konečně i to, že Existuje i množství očitých svědectví vězňů, kteří existenci táborů smrti popírají i ti jsou umlčováni a vězněni. , a to vše v úmyslu polemizovat o podstatě a rozsahu nacistického genocidia proti Židům za druhé světové války.

Pokud dovolatel ve svém podání zpochybňuje, zda je vůbec možné (ve vztahu k čl. 17 odst. 4 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny) omezit svobodu slova v tom směru, že otázka holocaustu nemůže být předmětem jakýchkoli polemik, neboť toto je v rozporu právě s čl. 17 odst. 4 Listiny, nezbývá než znovu zopakovat, že podle čl. 17 odst. 4 Listiny, svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých , bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Touto otázkou se zabýval i Ústavní soud České republiky (dále jen Ústavní soud) ve svém rozhodnutí - nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. listopadu 2011, ve kterém stojí, že Ústavní soud se ztotožňuje s principy bránící se demokracie, jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že přes nepochybnost garance základních práv pro každého, je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, jež popírají a zpochybňují základní demokratické hodnoty. Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé. Nejdůležitějším faktorem při hodnocení obranných mechanismů, jež je demokratický právní stát oprávněn použít proti těm, kteří primárně mají za cíl demokracii zlikvidovat, je nezbytnost a přiměřenost s důrazem na fakt, že omezení základních práv může být prováděno pouze v krajních případech. Svoboda projevu se totiž nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší. Omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový kontext. Je tedy zřejmé, že v rámci zájmu na ochranu práv a svobod druhých byla do trestního zákona včleněna skutková podstata dle § 261a tr. zák., přičemž v tomto směru se již ostatně vyjádřil Ústavní soud v (odvolacím soudem citovaném) usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. března 2009, ve kterém se (k de facto shodné argumentaci, jako je v tomto směru uplatněná dovolatelem), že zde Ústavní soud jen poznamenává, že ani základní právo na svobodu projevu není bezbřehé; k jeho omezení lze přikročit, a to např. za účelem ochrany práv a svobod jiných (osob), anebo za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (srov. článek 17 odst. 4 Listiny). To byl i případ dané věci, kdy šlo současně o omezení nezbytně nutné v demokratické společnosti, což vyjadřuje právě zákaz veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahy ospravedlnit nacistické genocidum nebo jiné zločiny nacistů proti lidskosti (zakotvený v § 261a tr. z.). Nezbývá tedy než uzavřít, že konformita označeného trestného činu s ústavním pořádkem naší republiky je potvrzena i výše citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

Zcela bez jakéhokoli právního opodstatnění je pak námitka dovolatele, že na území Kanady výše uvedené jednání není trestným činem, stejně jako jeho tvrzení, že podpora hnutí uvedených v § 260 a § 261 tr. zák. je podle opakovaně vysloveného názoru Nejvyššího soudu možná jen ve vztahu k hnutí v současné době existující, když dovolatel byl jako občan České republiky odsouzen podle českého právní řádu, a to konkrétně podle § 261a tr. zák., který výslovně uvádí nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti a zkoumání či polemika o tom, zda se tak jedná o existující hnutí ve smyslu § 260 a § 261 tr. zák. není v daném případě namístě.

Stejně tak i co se týká úmyslu dovolatele a jeho případného omluvitelného právního omylu, i s touto jeho obhajobou se již náležitě vypořádaly soudy dosud činné ve věci. Je však zřejmé, že dovolatel je osobou pocházející z České republiky, znalou historických a společenských souvislostí, přičemž předmětná skutková podstata byla do trestního zákona včleněna novelou zák. č. 405/2000 Sb., ze dne 25. října 2000, tedy již několik let před tím, než dovolatel popsaným způsobem jednal. Stejně tak je nezpochybnitelné, že dovolatel nechal předmětný článek přeložit, uveřejnil jej na svých internetových stránkách bez jakéhokoli vysvětlujícího (doprovodného) textu, kterým by se případně od jeho obsahu distancoval, když jeho námitka, že jeho úmyslem bylo vyvolat pouze diskusi na dané témata, postrádá smysl a zjevně uvedenému tvrzení neodpovídá. To proto, že jak bylo řečeno již výše, právě diskuse vedená směrem, kterým se ubíral obsah publikovaného článku, tedy ve smyslu zpochybňování holocaustu na židovském obyvatelstvu a metod k tomu v táborech smrti užívaných, je ze zákona nepřípustná a ohrožená trestněprávním postihem. Současně nelze pochybovat ani o naplnění materiální stránky daného trestného činu, když tento článek byl publikován veřejně, dovolatelem zamýšlenou diskusi vyvolal, byl přístupný neomezenému množství uživatelů sítě internet a neexistují tak žádné okolnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nějakým způsobem snižovaly.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka